Všeuměl: Ladislav Vostárek

Jen jednou dostat šanci 9 CD 

Textař, právník, závodník a srdcař... Muž mnoha profesí i zájmů a také oddaný golfista. To je JUDr. Ladislav VOSTÁREK (73).

Muž mnoha profesí i zájmů a také oddaný golfista. To je JUDr. Ladislav VOSTÁREK (73). Titul uvádíme pro zvýraznění kontrastu mezi profesí a koníčky. Bývalý textař skupin Katapult, Turbo i Ok Band miluje bigbít, auta, jídlo a pití. Jako exprezident Golf Clubu Praha byl u výstavby motolského hřiště i u neúspěšné obnovy devítky v Klánovicích. Je to také advokát, arbitr u mezinárodních rozhodčích soudů a předseda správní rady Nadace Hanuše Goldscheidera, která umožňuje hrát golf i dětem z méně majetných rodin.

Text Antonín Ebr
Foto David Klimovič
Další foto: Jaroslav Appeltauer a Jiří Mevald

Kým jste byl dřív? Golfistou, závodníkem, textařem, novinářem, právníkem?

Úplně nejdřív jsem jako dorostenec hrál basket ve Zlíně a Ostravě, poté jezdil automobilové závody, vedle toho jsem byl i trochu golfistou, ale pak mě zachvátil bigbít. Práva jsem studoval tak trochu pro maminku, abych jí udělal radost, že jednou bude na rodinném náhrobním kameni taky někdo s titulem a o trochu víc pro sebe, abych z toho rockerského trojboje sex, pití a a rock´n´roll úplně nezblbnul.

V čem jste závodil?

Jezdil jsem rally a okruhy. Znám samozřejmě i starou brněnskou trať s kočičími hlavami. Měl jsem to štěstí účastnit se šestihodinovky v Brně, kde diváky okouzloval PAM Passoti s Fiatem Abarth 1000 a kde s Chevroletem Camaro startoval dnešní šéf Red Bull Racing Helmut Marko. Na Rallye Vltava jsem se potkal s mistrem Evropy, Sobiesławem Zasadou z Polska na BMW nebo s Italem Sandrem Munarim na Lancii HF.

Přežil jste tuto životní kapitolu ve zdraví?

Žádný velký karambol jsem nikdy neměl, platila zásada hledat volné místo mezi stromy a vycházelo mi to. Naštěstí. To jako začínající spolujezdec jsem jich pár zažil. Jezdilo se většinou se spartaky, bezpečnostní pásy nebyly povinné a párkrát jsme se nevešli, takže jsme prolétli předním sklem a většinou bosí.

Bosí?

Ano. Boty zůstaly v autě. Někdo nám to vysvětloval, že to má na svědomí to zrychlení těla proti bourajícímu autu.

Dnes máte dokonce důležitou funkci v Mezinárodní automobilové federaci…

Jsem tam jedním ze třinácti soudců Mezinárodního odvolacího soudu, ke kterému se jako k nejvyšší instanci odvolávají stáje či jezdci, kteří jsou nespokojeni s rozhodnutím národního autoklubu.

Nebyl pro vás golf v kontextu automobilových závodů nudný?

Začal jsem v roce 1970 v Motole. Opravdu mi golf připadal jako málo dynamický sport, něco mezi šachy a kulečníkem, ale táta mě nakonec ukecal. Z omylu mě definitivně vyvedla až informace, že Mick Jagger z Rolling Stones má singl handicap a navíc jsem v Mariánkách potkal kytaristu Olympiku Láďu Kleina. Zůstal jsem tam tenkrát prakticky celé prázdniny, protože jsem golfu zcela propadl. Osm týdnů jsem dřel na drivingu a k tomu jsem stihnul obejít někdy i dvě osmnáctky denně.

Na golf vás ale vozili rodiče již mnohem dříve?

Naši tenkrát bydleli v Újezdě nad Lesy, což bylo na hřiště v Klánovicích procházkou přes les dvacet minut a od dědy to bylo dokonce jen pět minut přes koleje. Za hezkého počasí bylo o procházce rozhodnuto. Golf se tam hrál do roku 1951, než z toho udělali cvičiště pro milice z fabriky Motorlet, takže jsme tam s tátou zažili několik let hraní. To už ale otec nedělal kedíka.

Váš otec nosil hráčům hole?

Bratři Vostárkové, tedy otec a oba moji strýcové, se nezajímali, co se to tam přes koleje staví a když okouněli, někdo je požádal, jestli by mu nechtěli nosit bag s holemi. Když jim za to nabídl pětikorunu, bylo jasno. Všichni tři si v Klánovicích přišli na lepší peníze, než můj děda jako výpravčí. Táta vyprávěl, že si ho jako kedíka oblíbil baron Ringhoffer. Když se ho jednou táta zeptal, proč hraje sám, odpověděl mu, že si jde odpočinout od lidí a vyprdět.

Předpokládám, že tam všichni začali taky hrát?

Když se správce hřiště nedíval a než kluci odnesli umyté a vyčištěné hole, dokázali odpálit pěkných pár ran. Tam se vlastně rodily základy nového pražského golfu. Kromě nich se tu sešli i Bohouš Landa a Míša Fuchs. Nakonec to pro hřiště dopadlo špatně a pro dědu taky. Na dráhu přišli noví, kovaní kádři a z klánovické klubovny se stala ubytovna Lidových milicí. Jediné, co přežilo, byli ti mladí kluci, kterým šikovné ruce, dobrý švih a láska ke golfu zůstaly.

Otec a strýcové údajně po válce nosili hole v Mariánských Lázních… 

Když Američani překročili hranice u Chebu, zastavili se až za Mariánkami. Hřiště nenechali dlouho zahálet, což se rychle doneslo až do Klánovic. Kluci Vostárkovi se jednoho krásného dne sbalili, prokličkovali frontou, za pár dní se objevili na hřišti a nabídli Amíkům své služby jako kedíci.

Pánové prý zanechali ve městě dobrý dojem?

O tom, u koho kluci přespávali, jsem se moc nedozvěděl, ale když jsem poprvé přijel do Mariánek, tak ke mně byli všichni velice milí. Dámy ve věku mého otce si mně se slovy „Tak ty jsi mladej Vostárek“ prohlížely a měly zavlhlé oči. Myslím, že všichni měli hezké vzpomínky. Strýc Mirek si odtamtud přivezl krásné hole McGregor, se kterými vyhrál své první mistrovství republiky.

Hřiště údajně mělo po odchodu Američanů namále?

Paradoxem bylo, že starosta Zádubu, zblblý bojem o zrno, chtěl hřiště rozorat, ale synové ho ukecali, aby to nedělal, že chtějí hrát golf.

V roce 1963 váš strýc Mirek vyhrál v Poděbradech soutěž v nejdelším odpalu výkonem 205 metrů…

On byl to mnohonásobným mistrem republiky. Říkalo se mu prďák. Traduje se, že staré hřiště v Mariánkách obešel jenom s putterem za 82 ran. Měl velkou ránu na golfu, a ani v životě nešel pro facku daleko, když dokázal vybílit celý Golf Hotel Morris. Například v Mariánkách vyhrál pohár pro mistra republiky, sebral se s ním rovnou do baru Maxim a tam jej vesele propil. Hanuš Goldscheider (pozdější prezident ČGF – pozn. aut.) ho jako svazový tajemník šel vyplatit.

Tyto bohatýrské časy se už asi nikdy nevrátí, že?

S osobou strýce Mirka je spojeno mnoho neuvěřitelných historek. Byla to jiná doba. Nikdo nepoužíval nudný stableford. Vše se hrálo na rány, nebo se praktikovala jamkovka. Osobně mám nejraději foursome nebo fourball.

Golf byl tehdy skrýší před světem, ne?

Věděl jste, že na hřištích potkáte slušný lidi. Pamatuji doby, kdy golf nás hrálo možná sto padesát. Můj táta jako prezident Tatranu Praha organizoval každoročně týden klubu v Mariánkách. Každý něco přinesl a dal do placu, takže vyšla cena na každého, kdo hrál. Tenkrát byl golf trpěnou zábavou, kterou bolševik ani nepovažoval za sport. Vždyť i na tiketu Sportky jej nahradily z Ruska dovezené gorodky, a proto mezi námi neexistovalo napětí jako dnes. Naopak, všichni jsme se kamarádili. Když jste někam přišel a pracoval tam golfista, automaticky vám vyhověl. Benzin stál 2,20 a přespat se dalo vždycky někde, takže každý víkend… hurá směr Vary nebo Mariánky.

Vy jste zažil výstavbu hřiště v Motole v sedmdesátých letech?

Tak trochu. Bývalo tam vojenské cvičiště pro vysokoškoláky a mezitím Míla Plodek, náš Mirek, Milda Bouška a spousta dalších zkoušela mrskat golf. Pokud vím, některé jamky stojí na navážce z výstavby metra, stejně jako hřiště Černý Most. Ona i motolská klubovna je bývalý tesco barák, ve kterém se převlékali stavební dělníci. Zanechala ho tam firma, když přestala vyvážet suť, byl ostatně stejně k odepsání. My jsme si jej s postupem času upravili k obrazu svému. Sandy Kratochvíl a náš Mirek tam jeden čas dělali greenkeepery.

Kde vás zastihl revoluční rok 1989?

Tou dobou jsme ozvučovali a osvětlovali velkou túru Dády Patrasové s Felixem Slováčkem po Moravě. Než se to k nám do vinných sklípků doneslo, bylo už skoro po všem. Dorazil jsem do Prahy a doma jsem mněl vzkaz, ať jedu na Žofín, že se zítra zakládá Sdružení soukromých podnikatelů. Je neuvěřitelné, že se nám to povedlo, ale všichni byli najednou strašně vstřícní. Úředníci vypadali jako by měřili metr dvacet i s kloboukem. Ani nevím, jak se to semlelo a najednou jsem byl delegován do vládní vily na Fialce, abych tam zastupoval podnikatele pře sepisování nových daňových zákonů a bojoval za malou privatizaci a restituce, aby bylo v čem podnikat.

Na golf asi nebyl čas, ani chuť?

Období od konce roku 1989 až do začátku roku 1992 se mi úplně vykouřilo z hlavy. Seděli jsme u stolu a tloustli. Jestli jsem za rok odehrál pět kol, tak to bylo moc. Byla to strašně hektická doba, člověk neměl na golf čas a handicap vystoupal až na číslo pětadvacet. Poprvé od revoluce jsem handicap snižoval až loni. Letos jsem už dokonce zahrál dvě birdie, v Berouně a ve Schwanhofu.   

Mimochodem, jak se vám líbí nová pravidla?

Abych mohl dropovat od kolen, tak se musím trochu předklonit…  Líbí se mi fangle v jamce, to považuji za zrychlení hry. Pravidla jsou jistě důležitá, ale pokaždé nejde o život. V Irsku mě třeba naučili, že v rámci společenského golfu můžeš požádat o mulligana, ale stojí to pak rundu v klubovně.

Byl jste u pokusu o obnovu golfu v Klánovicích?

Když nám Karel Vopička v roce 1991 sdělil, že dostaneme zpátky Klánovice, zavládla euforie a touha postavit osmnáctku, na kterou se dá za dvacet minut dojet vlakem z Masaryčky. Já byl tehdy předseda výkonného výboru Golf Clubu Praha, prezidentem byl prezident Komerční banky Richard Salzmann. Problém se jmenoval peníze. Klub byl chudý jak kostelní myš. Vše ještě bylo super levné, členské příspěvky za stovku. Richard se tehdy vytáhl, když nás propojil na anglický investiční fond Kilda Investment ze skupiny Rothschildů, ochoten celý projekt financovat a zařadit do nějakého hotelového řetězce. Fond také přivedl světoznámého golfového architekta Donalda Steela.

Jak to pokračovalo?

Byla vymyšlena i vlastnická a provozní struktura, vše bylo projednáno jak s obcí Klánovice, tak s odbory životního prostředí. Jediným háčkem se stal skutečnost, že náš člen, designér motolského hřiště, vytvořil i návrh hřiště v Klánovicích. Chlapci s Kildy se s ním dokonce pokoušeli dohodnout na odstupném, aby jej skutečnost, že hřiště navrhne a postaví někdo jiný, tolik nebolela.

Projekt byl schválen, včetně životního prostředí. Proč to nevyšlo?

Stavební úřad pro Klánovice tenkrát sídlil v Újezdě nad Lesy. Když jsme si tam šli pro stavební povolení, tak mi zděšená úřednice sdělila, že se tam dostavil Kamil Pilát s plnou mocí majitele pozemku, který s plánovaným hřištěm sousedil a milé úřednici vyhrožoval, že pokud nám dá stavební povolení, pošle na ni prokurátora. A jelikož od úředníků se neočekává osobní statečnost, tak se mi omluvila a stavební povolení nám nevydala. Pokoušeli jsme se to ještě prolomit. Jenže se dalo dohromady pár místních zelených zblblíků, následně proběhly komunální volby a podle sestavy na radnici bylo evidentní, že obnova golfu se posouvá do oblasti touhy.

Jak zareagovala investiční společnost?

Angláni se zalekli a ztratili zájem. Takže obnovu hřiště světových kvalit zhatila uražená ješitnost jednoho člověka. Strávil jsem na projektu dva roky života. Hlavně jsem doufal, že na obnoveném hřišti si zahraje táta. Nevyšlo to… Přitom les v Klánovicích je plný výkalů, fosfátů z odpadní vody z praček a myček. Klánovice neměly až do roku 1994 neměly kanalizaci ani čističku, a septiky i trativody ústily do lesa.

Mimochodem, v Motole jste řešili i jistou doménu…

To mě dost naštval Ivan Paggio, autor myšlenky užívat pro Golf Club Praha doménu golf.cz. Tenkrát se zamiloval do mladého Petra Niče, hledal pro něj podporu a nabídl, že pokud klub uhradí Ničovi náklady na cestu do tepla, on postoupí práva k doméně klubu. Mám zápisy z výkonného výboru a správní rady klubu, kde jsme to projednávali. Bohužel sliby jsou chyby. Klub zaplatil Ničovi cestu do tepla, ale Paggio registroval doménu ne pro klub, ale pro sebe.

Jak jste za totality sháněli vybavení?

Různě. Nějaký materiál se mezi nás dostal díky Janě Jonášové, která dělala v podniku zahraničního obchodu, nakupovala pro pražské Pragoimpo hole a míčky a dávala nám včas avízo. Sada holí Slazenger tehdy stála okolo tří tisíc korun, ale uvědomím-li si, že v Klenotech prodávali hodinky Patek Phillippe okolo šesti tisíc, tak to byla docela rána. Naštěstí hrálo golf i několik pilotů a stevardek ČSA, a ti tu a tam něco přivezli a dali do placu.

Údajně slušně fungoval i second hand?

Ohrané hole vozili Goldi (Hanuš Goldscheider), Lady Luisa Abrahams a také Karl-Heinz Lehmann. Ten je dokázal posbírat po bohatých hamburských klubech a v milovaných Mariánkách jich rozdal téměř tisícovku. Já se je snažím s Nadací Hanuše Goldscheidera pro český golf napodobit.

Takže rozdáváte hole ve velkém?

Původně vedl Nadaci Luděk Eremiáš, ale po pár letech už neměl čas, tak jsem to po něm převzal a pokusil se projekt oživit. Když si dnes uvědomím, že jsme klubům a školám rozdali dětské hole a míčky za pět milionů korun, které se nám podařilo sehnat u sponzorů… Na začátku jsem byl ale naivní. Myslel jsem, že to bude brnkačka. Měli jsme padesát tisíc registrovaných golfistů, tak jsem si řekl, co komu udělá, když si odpustí pár piv, každý pošle aspoň stovku a my budeme moci vybudovat akademii. Máme pár stálých podporovatelů, firem, ale převážná většina sponzorských darů pochází od privátních donátorů ze zdaněných peněz.

Co jste dětem konkrétně pořídili?

Zhruba před devíti lety jsme nakoupili stovku bagů z US Kids Golf a rozdali je do klubů. Pak jsme zjistili, že k učení stačí putter a sedmička železo. Kromě toho jsme nechali udělat míčky s logem nadace a číslem konta. Když je někdo najde, hned ví, kam má poslat peníze. Ty dáváme dětem do soutěží jako ceny.

Vyplatila se vaše snaha?

Dřív neměly kluby nic, co by dětem mohly pro vyzkoušení dát do ruky, protože dospělé hole byly mnohdy větší než budoucí adept golfu. Hole jsou pro ně jako hrábě. Děti, které od nás dostaly první hůlčičky, dnes mají single handicapy.

Golf se tak i díky vám dostal do škol…

Děti se učí golf, a dokonce se konají utkání škol. Je úspěch, že se nám golf podařilo etablovat mezi normální sporty. Asi to nikdy nebude masovka jako florbal, kromě kuliček asi nejlevnější sport na vybavení.

Pomohli jste i později známému hráči či hráčce?

Nadace zprostředkovaně podpořila i profesionály Kláru Spilkovou, Stanislava Matuše nebo Marka Nového.

Jak vidíte budoucnost českého golfu?

Musíme něco udělat, jinak to skončí špatně. Děti mají nabídky jiných aktivit, je třeba je oslovit. Děti bohatých, když jim sport nepůjde, se budou věnovat něčemu jinému. Musíme dostat ke golfu ty chudší a hladovější. Ve Mstěticích prý například jeden Rom chodil krást míče. Místní ho chytili, přemluvili, ať si to zkusí a dnes snad hraje za jeden z místních týmů.

Otec zakladatel

Ladislav Vostárek prodával hudební programy nebo působil jako manažer u několika rockových skupin. Základní školu dostal u seskupení Shut Up Františka Ringo Čecha. V roce 1977 založil s Oldřichem Říhou skupinu Katapult, o čtyři roky později stál s Richardem Kibicem u zrodu Turba a s Vladimírem Kočandrlem vybudovali Ok Band.

Písnička Až z roku 1979 přivedla Katapult až ke Zlatému slavíkovi. Proč Vostárek použil v textu datum 2006? „V tom roce jsem měl jít teoreticky do důchodu. Za svůj život jsem ale byl zaměstnán jen tři roky, jinak jsem dělal na volné noze, takže jsem mohl odejít kdykoli.

Nedávno Vostárek vysoudil 350 000 korun na straně Zelených za neoprávněné použití části textu své písně Až. Konkrétně „Co děti, mají si kde hrát?“ Jak si peníze užil? „Padesát tisíc korun jsem dal do Nadace Hanuše Goldscheidera,“ řekl skromně textař. Přestože je sám právníkem, nebyl schopen dosáhnout vítězství dříve než po devíti letech. „To je náš právní stát…“ podotkl.

PS: Vzpomínka Tomáše Hradeckého 

 Jednoho dne jsme s matkou potkali Karla Vostárka (otec Ládi) a začali jsme s ním kamarádit a jezdit s ním na golf. Matka s Mirkem Vostárkem trénovala golf a Mirek ji dělal caddieho. Jeden výkend přijel se synem do mariánských Lázní na golf říkal, že přivezl syna. Syn měl golfové hole. Přišel do klubovny a řekl já jsem nevěděl že je ten golf tak krásný a začal hrát golf