Převzato z televizního studia Mariánské Lázně 

Film 

Golfový odkaz tisíciletí

Zveřejněno dne 28. 12. 2005 (35x přečteno)

Následující film je s velkou mírou nadsázky završením posledních dvou bouřlivých desetiletí stoleté historie golfového hřiště v Mariánských Lázních. Jeho děj se odehrává ve dvou naprosto rozdílných společenských zřízeních a v krátkosti mapuje a připomíná změny, kterými během této dekády mariánskolázeňský golfový, teď již královský klub prošel.

Den s velkým D, kterým tento film začíná, nastal na mariánskolázeňském golfovém hřišti za sychravého odpoledne 26. září 1987. Pod mnohoznačným názvem "Zakopání tisíciletí" se na první jamce sešli na pozvání party mladých golfistů z TJ Žízeň, organizátorů mnoha povedených oslav a taškařic, desítky členů nejen Golf klubu Mariánské Lázně. Dvacáté šesté září 1987 se mělo stát, což se později i ukázalo, největším dnem v historii TJ Žízeň, klubu existujícího uvnitř jiného, mnohem většího, silnějšího a slavnějšího. V tento den se totiž s přáním dobré budoucnosti a s předsevzetím nezapomenout minulost podařilo uschovat pro příští generace osobní věci i soudobé reálie konce osmdesátých let minulého století. Skvělý odhad budoucího vývoje celé společnosti a především golfového sportu předvedl všemi uznávaný doktor Špacír alias Boťan. Celé odpoledne zahájil tehdejší předseda mariánskolázeňského golfového klubu. Bylo to jeho poslední interview na kameru. Karel Horáček krátce na to, v roce 1988 zemřel. Klub TJ Žízeň byl založen zcela spontánně, bez jakýchkoliv předsevzetí, na silvestra 31. prosince 1980 ve sněhem a mrazem zcela odříznuté golfové klubovně. Jak uvádějí dobové vzpomínky jeho zakládajících členů, zazněl návrh přesně ve dvacet jedna hodin. Klubu, který se narodil úplně náhodně, nedával nikdo velkou šanci na přežití. Budoucnost však ukázala, že všichni pochybovači se mýlili. TJ Žízeň neznamená pouze chuť na pivo, ale také na golf, na dobrou náladu a hlavně žízeň po životě. Na počátku osmdesátých let 20. století, v době tuhé normalizace komunistického Československa, byl takový pikantní název obzvláště ve spojení s golfem značně provokující. Sedm let po svém vzniku pozvali na podzim 1987 členové TJ Žízeň své golfové přátele do útulné mariánskolázeňské devatenácté jamky. Pozvání přijali i zástupci tří dalších klubů, které sice sídlily v úplně jiných městech, ale své domovské hřiště měly právě v Mariánských Lázních. Desítky příznivců tehdejší terminologií buržoazního sportu se ale 26. září 1987 sešli v klubovně mariánskolázeňského golfu i z jiného důvodu, než bylo tradiční zakončení sezony. Uvědomili si totiž, že by budoucím generacím, které je jednou na greenech nahradí, měli zanechat nějakou vzpomínku. Právě k budoucnosti českého golfu v příštím tisíciletí směřovalo na přítomné zástupce tří klubů nejvíce otázek. Petr Pitrýs Nitra, moderátor a hlavní organizátor večera, se ale tehdy nezajímal jen o osud českého golfu v roce 2005. Část otázek směřovala i na ryze praktické věci z běžného života. K mikrofonu si 26. září 1987 pozval Petr Nitra i tři špičkové české golfisty konce osmdesátých let a zajímalo ho, zda se po osmnácti letech, v roce 2005, zúčastní avizované akce TJ Žízeň. Po společné večeři, kterou pro všechny připravil kuchař Jarda Veselý, se další část večera již odehrávala pouze v režiji členů TJ Žízeň. Odkaz příštím generacím, drobné upomínkové předměty jednotlivých členů mariánskolázeňského golf klubu, dobové noviny, které v duchu konce osmdesátých let referovaly o událostech ve společnosti nebo naprosté rarity pak byly přiipraveny k uložení do měděné, proti vlhku, jak si tehdy všichni mysleli, dobře chráněné truhly. Historický poklad sice neobsahoval žádné zlato ani peníze, ale zachycoval jeden den jedné generace jednoho sportovního klubu. Truhla měla podle všech předpokladů zůstat v zemi na neznámém místě až do roku 2005, kdy golf v Mariánských Lázních bude slavit 100 let a TJ Žízeň 25 let existence. Golfovou sezonu 1987 zakončil u pomníku jednoho ze zakladatelů mariánskolázeňského hřiště, anglického krále Edwarda sedmého, Jirka Kunšta. Téměř přesně na den po osmnácti letech, tak jak si v roce 1987 slíbili, se 24. září 2005 sešli na terase nově zrekonstruované klubovny Golf klubu Mariánské Lázně téměř všichni žijící pamětníci tehdejších událostí. Stejně jako před osmnácti lety je i tentokrát pozvali členové stále aktivní TJ Žízeň. Kroky všech účastníků směřovali pod vedením Petra Nitry a Tondy Kunšty, jediných dvou členů klubu, kteří znali přesné místo zakopané truhly, k jamce číslo patnáct. Právě nedaleko jejího greenu byla v blízkém lesíku měděná truhla s historickým odkazem před osmnácti lety uschována. Několik desítek členů klubu všech věkových kategorií bylo připraveno se na jejím vyzdvižení z vlhké země podílet. Podle historického plánku bylo přesné místo od teď již mnohem vzrostlejšího smrku odkrokováno a prvního kopnutí krumpáčem se ujal Jahoda, jeden ze členů TJ Žízeň. U krumpáče, lopaty a rýče se jako první postupně vystřídali všichni přátelé kvalitního zlatavého moku, dobré nálady a především golfu, členové TJ Žízeň. Naprostá většina juniorů, seniorů i žen byla přesvědčena, že truhla, i přestože ležela v zemi téměř dvě desítky let, půjde vykopat snadno. Neobdělávaná težká lesní půda, která v těchto místech slouží zároveň jako odkladiště posečené trávy, je však brzy přesvědčila o opaku. Až po několika desítkách tvrdě odmakaných minut se Pitrýsovi podařilo alespoň odkrýt kousek víka měděné truhly. Jak trefně poznamenala známá herečka a moderátorka Bára Štěpánová, která se jako příznivkyně mariánskolázeňského golfu akce také zúčastnila, členové TJ Žízeň by se asi v rolích kopáčů příliš neosvědčili a pravděpodobně by brzy zahynuli bídnou smrtí. Bára zároveň začala na pamětnících sondovat, co že to v truhle vlastně je uloženo a jaké vzpomínky se jim ve spojení s žízní, truhlou a golfem vybavují. Vzhledem k tomu, že mládí se k manuální práci příliš nehrnulo, chopili se nástrojů ti nejstarší. Obzvláště aktivní byl, do určité doby, čtyřiaosmdesátiletý Boris Tunkl. Tonda Kunšta mezitím přemýšlel, zda půjde truhla vůbec vyndat, když nemá uši a před osmnácti lety ji do díry spouštěli na laně. Do pomalu se prohlubující díry se v naleštěných botkách a světlých kalhotách spustil i Pepa Mrůzek. Ten musel zastoupit Petra juniora, který sice v roce 1987 účast přislíbil, ale nakonec se nemohl dostavit a poslal za sebe pouze otce a svého syna Filipa. Ve chvíli kdy mužskou část rodiny Mrůzků vystřídal v jámě Ranko Pecič, objevil se konečně alespoň kus izolační vrstvy chránící truhlu před vlhkostí. Po nekonečných devadesáti minutách, desítkách zkonzumovaných plíškáčů s dešťovkou, mnoha více či méně zasvěcených radách teoretiků, se před stále se rozrůstajím zástupem přihlížejících konečně otevřel pohled do nečekaně hluboké jámy, ve které se ve vodou nasáklé zemině objevily obrysy tolik očekávaného pokladu tisíciletí. Porušená izolace a spodní voda, která se okamžitě začala do vykopané díry stahovat, vyvolaly v myslích členů TJ Žízeň ty nejčernější myšlenky. Dlouhé minuty neslábnoucí pramínek pachnoucí vody vytékající z útrob bedny, který se objevil po prvních zatím marných pokusech o vyzvednutí, jen potvrzoval jejich obavy maskované notnou dávkou ironie. Až na pátý pokus se za použití brutální síly a primitivních staletími ověřených pracovních pomůcek podařilo členům TJ Žízeň vyzdvihnout po osmnácti letech mnoha bájemi opředenou truhlu. Už na první pohled bylo jasné, že izolace tak dlouhý pobyt v zemi nevydržela a stav uvnitř uložených věcí se okamžitě stal předmětem nejrůznějších spekulací. Převládaly především pesimistické hlasy. Zvědavci si ale museli ještě nějakou dobu počkat. Členové TJ Žízeň totiž rozhodli, že truhla se nejprve převeze a především očistí od nánosů smradlavého bahna. Samotné otevření a představení v ní před dvěma desítkami let uložených věcí se mělo stát hlavním bodem společenského večera v golfové klubovně. Jedinou vyjímku sám sobě udělil Pitrýs, který neudržel zvědavost na uzdě a v jakési předpremiéře sáhnul jako první do truhly a na denní světlo vytáhl láhev značkového alkoholu. Krátce před devatenáctou hodinou 24. září 2005 už klubovna Royal Golf klubu Mariánské Lázně téměř praskala ve švech. Do posleního místečka ji zaplnili všichni ti, kteří se nemohli dočkat chvíle, kdy členové TJ Žízeň po dlouhých osmnácti letech otevřou tak dlouho utajovaný odkaz tisíciletí a na denní světlo vynesou věci, které především mladší ročníky a potomci původních aktérů spatří poprvé v životě. Role vrchních rozbalovačů se ujali patřičnými hygienickými pomůckami vybavení Tonda Kunšta a Chosé. Už první pohled napovídal, že s obsahem truhly si voda pěkně zašpásovala a prostranstvím před klubovnou se začala linout opravdu "libá vůně". Ještě větší chmury bylo možno vyčíst z výrazů zasvěcenců po otevření polystyrenové kazety, ve které byly uloženy nejcennější kusy pokladu - fotografie, kinofilmy a především véháesková kazeta s filmovým záznamem památného večera z osmdesátého sedmého roku. Veškeré materiály byly totálně promočené a smradlavá voda z nich přímo crčela. Přesto se ani největší pesimisté nevzdávali poslední naděje a doufali, že unikátní a nenahraditelný materiál není zcela zničen. Po alespoň provizorním vysušení byly veškeré poklady z bedny přemístěny do interiéru klubovny, kde již bylo vše připraveno k zahájení večera věnovanému oslavám sta let golfu v Mariánských Lázních, dvaceti pěti letům existence TJ Žízeň a osmnácti letům, které uplynuly od zakopání odkazu tisíciletí. Moderovaní večera se ujala Bára Štěpánová, která několika málo nezasvěcencům nejprve v krátkosti připomněla děj a pak představila ty, kteří to vše spískali. Ze členů TJ Žízeň se Bára pokusila vydolovat, co konkrétně oni do truhly vložili. Odpovědí jí bylo buďto mlčení nebo vyhýbavé odpovědi s odkazem na skutečnost, že jako správní žíznivci si z inkriminového večera nepamatují ani děj, tak jak by si mohli vzpomenout, co potomkům odkázali. Po Báře se mikrofonu chopil Pitrýs a zbytek večera pak byl už zcela v jeho režii. Poté co Pitrýs vzpomenul Karla Horáčka, Jirku Kunštu a Ivana Raise, tři z pěti předsedů, se golfová klubovna dočkala tolik očekávaného a před osmnácti lety slíbeného projevu. Naštěstí se ale píše rok 2005 a mariánskolázeňský golf slaví sto let v úplně jiném společenském zřízení. Jak Petr Nitr neopomněl zmínit, mohl se po sametové revoluci bez obav vrátit domů a díky listopadu 1989 dodržet slib a vykopat se svou partou truhlu. A když oslavy, tak s celou rodinou. Pitrýs proto představil pět generací jedné imaginárních rodiny, která by mohla odvyprávět skoro celou historii golf klubu v Mariánských Lázních. Boris Tunkl 84 let, téměř šedesátník Láďa Bartůněk, Petr Nitra 43 let, Karel Zavadil osmnáct a jako poslední, mírně omlazený benjamínek Olda Nechanický junior. V další, tolik očekávané části golfového večera, se Petr s Bárou konečně dostali k vybalování a komentování osmnáct let starých vzpomínek. Mezi předměty našel Tonda Kunšta dokonce i Popelčin oříšek, do kterého před osmnácti lety schoval Láďa Bartůněk svůj svérázný odkaz příštím generacím, pánskou ochranu - prezervativ. Neztratila se ani další z tehdy pohřbených lahví alkoholu, kterou podle vlastního tajného receptu naplnil magistr farmacie Ivo Krulich. Složení v roce 1987 neprozradil a protože při rozbalování už nemohl být osobně přítomen, nenašel se žádný odvážlivec, který by jeho výrobek zkusil okoštovat. Z truhly se podařilo vyndat i nepoškozenou obří číši, která byla v roce 1987 určena jako hlavní cena pro vítěze golfového turnaje vypsaného TJ Žízeň s velkým předstihem na rok 2005. Na závěr Petr Nitra poděkoval své spolumoderátorce Barunce a s kamarády si ještě jednou zazpívali hymnu klubu.

Autor: redakce