Tři vyhnání Jiří Smetana

Tři vyhnání

Jiří Smetana

Vždyť ani to moje nynější vyhnání z majetku rodiny není velkou zvláštností od doby vyhnání Němců těsně předcházející mému

narození. Vždyť ani není třetí spolu s dvěma mými deportacemi v roce 1952 a 1953. V roce 1938 byly ze Sudet vyhnány desetitisíce Čechů,

Židů a německých antifašistů. Mého tchána z jeho majetku poprvé vypudili henleinovci v roce 1939. Přežil jen proto, že byl vojákem v Anglii

(a přežil také válečné boje na kontinentě včetně zranění, dostal tři válečná vyznamenání). Po jeho vyhnání kolem jeho statku chodily

transporty vyháněných Židů z velké části Doupovska. Nevím, zda se někdo z nich vrátil. Pak odtud byli vyhnáni Němci po válce tvořící drtivou

většinu obyvatel. Také nelze zapomenout na mnohé ruské, ukrajinské a běloruské emigranty, kteří našli u nás azyl po ruské bolševické

revoluci. Stalin je pak po druhé světové válce nechal odvléci do sovětských gulagů v rámci akce SMĚRŠ. Teprve pak byly z majetků vyhnány

rodiny mého otce a tchána. Bylo mé nynější vyhnání z tchánova bývalého statku už páté nebo šesté? Co na tom záleží.

Ze strany 33.

Bylo také mým štěstím, jací lidé tvořili širokou rodinu, ve které jsem vyrůstal. Na obálce knihy je fotografie. Jsem na ní nejmladší,

má mě na ruce moje matka, u její levé ruky stojí můj otec. Uprostřed fotografie sedí na židli nejstarší zobrazená osoba, moje prababička,

před ní můj bratr a sestra. Na fotce jsou také čtyři z pěti synů a dvě dcery prababičky, jedna z nich moje babička. Fotografie byla pořízena u

příležitosti osmdesátin prababičky, zakladatelky rodu. I její děti a jejich partneři se narodili v devatenáctém století. Máme fotografii, na

které má moje prababička na klíně asi ročního hlubockého knížete Adolfa Schwarzenberga. Kojila ho a starala se o něj na zámku tři roky

současně s jejím stejně starým synem Josefem (oba narozeni 1890). Někteří mí předci z matčiny strany byli schwarzenbergskými šafáři.

Všichni tito důstojní a respektabilní lidé byli na hony vzdáleni představě, že by jakkoli podlehli komunistickému šílenství naplno

propuknuvšímu asi rok po pořízení fotografie z obálky. Tito lidé mě spoluformovali na začátku mé cesty do života.

Pokud by se probudili dnes a seznámili se v rychlém sledu se známými příklady korupce, malosti v podhradí i na Hradě, masakru na

právnické fakultě v Plzni, odkupem vysoké školy právnického směru za účelem „výroby“ ochránců zločinu na policii, státním zastupitelství,

soudech, nového zneužití Benešových dekretů prezidentem proti zájmům země a proti ochraně práv občanů brutálně poškozených novou

korporací moci hospodářské a politické, zabilo by je to. Pana hejtmana Ratha v parlamentu a před soudem vyhrožujícího všem ze vzteku, že

byl přistižen s několika miliony v krabici, toho by považovali za mimozemšťana. Stejně jako oba poslední prezidenty pohybující se

v perimetru vymezeném zájmy východních velmocí.

Ze stran 72 - 73.

Tři vyhnání

Jiří Smetana

2017

Knížku věnuji památce těch šesti, kteří

se mnou byli odvezeni na nákladním autě

do vyhnanství v polovině roku 1953 a

kteří na mne už všichni čekají na onom

světě.

Obsah:

I. Dětství a komunistické peklo ........................................................... 6

II. Bída doby ................................................................................. 18

III. Teror zatím dvacetiletý ................................................................. 28

IV. Václav Makovec .......................................................................... 42

V. Jan Palach ................................................................................ 45

VI. Podvraťák s páskou ...................................................................... 55

VII. Ratlíci ve Varech ......................................................................... 58

VIII. Krajský plánovač ......................................................................... 66

IX. Komunistická legitimace ................................................................ 70

X. Vypelichaní lvi ........................................................................... 74

XI. Vzory ...................................................................................... 80

XII. Netransformace .......................................................................... 83

XIII. Zmařená kontrarevoluce a nemravný pakt......................................... 110

XIV. Sponzor Zemana v prezidentské volbě touží být Schwarzenbergem, kterého

nenávidí ...................................................................................... 130

XV. Slepá vývojová větev .................................................................. 134

XVI. Přestat kolaborovat se zlem ......................................................... 150

XVII. Závěr .................................................................................. 162

I. Dětství a komunistické peklo

Byl jsem se sestrou v srpnu 2010 pozván k výslechu jako svědek na Úřad

dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Nějaký pan prokurátor organizoval

pronásledování sedláků v padesátých letech v našem kraji a prý porušoval tehdejší zákony

a dovolil si, na rozdíl od všech ostatních porušovatelů, zatím nezemřít. Pozvali nás proto,

že z deportované sedmičlenné kulacké rodiny jsme zůstali naživu už jen my dva.

Hned po komunistickém puči v roce 1948 začala perzekuce naší rodiny v Oboře u

Loun odebíráním zemědělského majetku, stanovováním nesplnitelných dodávek, zasíláním

nezaplatitelných pokut označovaných jako trestní příkazy. Úsilí o udržení chodu

šedesátihektarového statku, v obci největšího, a také obrana před snahami o jeho

likvidaci, mé rodiče velmi přetěžovala, unavovala.

To byl také důvod, proč jsem s nimi nebydlel. Jako nejmladšího ze tří dětí mě

ponechali v péči babičky, matčiny matky v jejím malém hospodářství v téže obci. Bydleli

jsme v domě tři, než v roce 1949 zemřela babiččina matka.

Dříve prosperující hospodářství rodičů bylo po několika letech soustředěných

likvidačních kroků komunistické moci zcela zdecimované, rozvrácené, rodina bez

prostředků. Jsou známy případy zešílení takto pronásledovaných sedláků. V Příložanech na

Jaroměřicku stálo na návsi šestnáct statků. Všech šestnáct rodů bylo v 50. letech

zlikvidováno, šest lidí se dostalo do blázince, dva se oběsili, zbytek měl natrvalo zákaz

pobytu v obci. U nás v rodině bylo věznění, zbavení majetku, deportace, byly i zákazy

pobytu a ztráta volebního práva. Nikdo se neoběsil, v blázinci zatím nikdo neskončil.

Obojí by mne s jistotou čekalo z prožitých hrůz posledních dvaceti let. Že se tak nestalo,

za to musím vděčit právě předchozím prožitkům z bolševického běsnění padesátých let

doléhajícím tehdy hlavně na mé rodiče.

Ti unikli zešílení díky „dobrotivosti“ Státní bezpečnosti, když v roce 1952 nechala

zapálit náš statek.

Příbuzný Jan Šrámek z blízkého Černochova, velmi mladý, otec dvou dětí, byl ve

vězení umučen. Jeho žena zešílela a také další strýc Václav Novák z téže obce po

mnohaletém věznění umíral později na psychiatrii. Můj otec se starším bratrem za ním

několikrát zajeli do obávaného koncentráku v Leopoldově na Slovensko na návštěvu.

Několikadenní strastiplnou cestu podnikali už z našeho vyhnanství.

Dne 18. a 19. listopadu 1948 byli zatčeni studenti obchodní školy v blízkých

Postoloprtech vedle Žatce. Spolu se skupinou lidí z řad rolníků, vojáků a řemeslníků byli

odsouzeni Státním soudem v Praze za velezradu k odnětí svobody od sedmi měsíců

(nezletilí) do dvaceti let.

Dne 25.2.1949 (úmyslně na den rok po „Vítězném Únoru“) byla ve škole zatčena

skupina studentů žateckého gymnázia ve věku 14 až 17 let. Byli půl roku ve vazbě, pak ve

věznici v Žatci. Vyšetřovatel StB je při výsleších mlátil a kopal a přes chodidla je bil

gumovou hadicí.

Dne 24.11.1952 tito estébáci v noci odvlekli do žatecké vyšetřovací vazby mého

otce. Čtyři z nich čekali před obcí ve zhasnutém autě, než jejich dva komplici (později se

k činu doznali) vypálili náš statek.

Pánové ze státní bezpečnosti připravili akci, která pro mého otce skutečně mohla

končit velmi dlouhým žalářem, snad i trestem smrti. Následujících třicet šest hodin

nepřetržitého výslechu na otci chtěli, aby podepsal, že stodolu zapálil úmyslně, aby

poškodil stát. Trvali na pojmu sabotáž a za tu trest smrti byl. Účelem celé akce bylo právě

takovým trestem vyděsit ostatní zemědělce, aby se nebránili vstupu do kolchozů. Cíl akce

byl jasný, nikoli prokázání sabotáže. Scénárista byl naštěstí neorientovaný, nechápal, že

škoda na soukromém majetku není sabotáží, stejně tak jen pomatenec by se mohl dopustit

úmyslného zapálení vlastního majetku. Pánové nakonec pochopili nelogičnost obvinění i

celé nesmyslné akce se sirkami v rukou jejich kompliců. Akce nepochybně iniciované a

dirigované sovětskými poradci, u nichž doma kulaky vraždili bez soudu.

Od otce jsem se také dověděl, že Stalinovi lidé nechali povraždit v roce 1940 asi

dvacet tisíc polských důstojníků a když jejich masové hroby později za války otevřeli

Němci, ruská propaganda to na Němce svedla. A komunisté na této lži trvali v celém

východním bloku až do pádu komunismu. Otcova informace o katyňské lži, o této naprosto

šílené a nezapomenutelné hrůze, stačila – spolu s osobním prožitkem komunistických

zvěrstev - k mému názoru na komunismus na celý život. A každý další prožitek, každá další

informace tu katyňskou už pouze doplňovaly.

Připomeňme, že Stalin katyňskou zrůdnost vůči Polákům ještě překonal, když v roce

1944 zadržel postup svých armád a nechal vykrvácet Varšavské povstání s asi 220.000

mrtvých a srovnáním města se zemí německou armádou.

K informacím o ryze bolševických zvrácenostech se u mne v dětství přiřadily i ty o

Němcích zavěšených za nohy a upalovaných zaživa těsně po válce v místě před dnešní

lounskou galerií. Otec mi také ukazoval pískovnu v blízkých Postoloprtech, kde bylo

zahrabáno mnoho set, snad dokonce tři tisíce povražděných německých civilistů v téže

době po válce. Později jsem se dověděl, že desítky Němců byly ve stejné době zavražděny

v Doupově a Tocově, také mezi Podbořany a Očihovem. V téhle oblasti většinou působím po

roce 1989.

Poválečné zvrácenosti přímo navazovaly na apokalypsu děsivých událostí končící

války. Uvedu jen jeden příklad z oblasti, kde jsem později bydlel mezi pětadvacátým a

čtyřicátým rokem věku a většinu času z posledních dvaceti let. Dne 16. dubna 1945 vyjel

z koncentračního tábora Johanngeorgenstadt blízko českých Potůčků severně od Karlových

Varů transport 822 politických vězňů. Uvedu místa, kudy se transport pohyboval s

odhadovaným počtem v daném místě zastřelených, ubitých či hladem zemřelých vězňů:

Nová Role 51, Doubí u přehrady 156, Teplička 18, Bochov 60 – 70, Lubenec 28, Malměřice

6, Blatno 40, Veličín 3, Pastuchovice 12, Kaštice 79, Dolánky 2. Transport skončil

v Lovosicích s 28 vězni. Větší množství vězňů z posledního úseku bylo zpopelněno

v Litoměřicích. Transport se opakovaně křížil s jinými pochody smrti včetně mnohem

početnějších pochodů válečných zajatců.

Lidickou tragédii z roku 1942, produkt organizované vraždící mašinérie, symbol

německé válečné bestiality, mám spojenou s vyprávěním matky. Byla s bratrem v porodnici

v Praze na Bulovce a poslouchala nekončící sérií výbuchů při srovnávání obce se zemí.

Bezprecedentní masakr 265 karpatských Němců a Maďarů, z toho 120 žen a 74 dětí,

proběhl v noci z 18. na 19. června 1945 v Horních Moštěnicích. Událost vyvolal a

nejaktivněji vraždil Karol Pazúr, primitivní sadista a kolaborant, který v ní viděl příležitost

pro očistu vlastní pověsti. Osobní vraždění dětí u soudu obhajoval větou: „Čo som mal s

nimi robiť, keď sme im postrielali rodičov?“ Šlo o individuální akci jednoho - dvou

perverzních pachatelů. My ji zbaběle 67 let tutláme. Na stránkách obce ani slovo.

Atmosféra doby končící války i po ní byla plná hrůz. O běsnění s mnoha tisíci

ubitých, zastřelených, znásilněných podávají obraz knihy Jiřího Padevěta Krvavé finále

z konce války a Krvavé léto 1945 z doby těsně po ní.

Informace o šesti milionech obětí holocaustu byly čerstvé, otřesné, děsivé. Sovětský

svaz, který nesl největší tíhu lidských obětí při porážce německého fašismu, ztratil dvacet

milionů lidí.

Vděk Rusům za osvobození byl obrovský, bezbřehý.

Zcela v něm zanikly informace, které by varovaly před importem protidemokratického

režimu po válce z východu k nám. Nevěnovali jim pozornost ani ti hlavní -

prezident Beneš a americký prezident Roosevelt, kteří měli moc, ale byli už oba zesláblí

nemocí. Beneš důvěřoval Stalinovi a prezident Roosevelt ho v důvěře podpořil, když ho

poslal v roce 1943 dojednat poválečné uspořádání s ďáblem v Moskvě.

Komunisté měli připravenou zločinnou taktiku na poválečnou diskreditaci největšího

soupeře ve volbách – agrární strany. Nechali ji vyloučit z voleb již v Košickém vládním

programu v dubnu 1945. Její předválečný předseda Rudolf Beran za války podporoval řadu

odbojových skupin, podporoval sabotážní akce, podporoval rodiny vězněných. Byl za to

zatčen, korunní svědek K. H. Frank pro něj v Berlíně žádal trest smrti, byl nacisty odsouzen

na deset let. Na rozkaz komunistického ministra vnitra byl již 14. května 1945 zatčen,

převezen na Pankrác, zbit obuškem a i nadále agresivně terorizován. Ve zmanipulovaném

procesu byl odsouzen na dvacet let, byl mu zkonfiskován majetek (ještě ho nestačil převzít

po nacistické konfiskaci). Charakteristické v procesu bylo, že z třiceti nesmyslných, až

trapně absurdních obvinění byl z devíti obvinění jednomyslně zproštěn všemi pěti členy

poroty včetně dvou komunistů, u dalších osmnácti zproštěn obvinění většinou členů poroty

a pouze u tří obvinění hlasovali pro vinu s dvěma komunisty i dva sociální demokraté.

Američané (Roosevelt již zemřel v roce 1945) nevěnovali dost pozornosti proslulému

„dlouhému telegramu“ velvyslance George Kennana, který napsal z Moskvy 22.2.1946

v tajné depeši mimo jiné : „World communism is like malignant parasite which feeds only

on diseased tissue.“ Viděli jen, že komunismus parazituje – dokonce pouze – jen na

nemocné tkáni. Ta v Americe, ale ani v Československu - a většině východního bloku –

nemocná nebyla. Nedošlo jim, co je evidentní – tkáň napadená zhoubným parazitem

komunismu učiní z každé – i zdravé - hostitelské tkáně tkáň nemocnou. To se u nás a celé

východní Evropě brzy poté stalo.

Byl vytvořen široký prostor pro teror sadistů ukájejících se nejprve na vyháněných

Němcích a potom na nevinných Češích v komunistických koncentračních táborech i jinde,

na obsazení mocenských struktur všech stupňů tupými přisluhovači režimu. Naše země byla

na dlouhé desítky let uvržena do středověku, nastal naprostý rozklad prvorepublikové

vysoce funkční demokracie. Když se objevily v roce 1968 a před ním náznaky možných

změn, stejné síly ze stejného směru tomu učinily přítrž. A i potom nastaly orgie pro

spodinu všeho druhu. Popisuji je dál plasticky z osobní normalizační zkušenosti prožité

v Karlových Varech.

Po Vítězném Únoru 1948 na příkaz sovětských poradců bylo propuštěno z armády 57

generálů, 209 plukovníků, 511 podplukovníků, 634 majorů. Elita armády země, která po

hrůzné válce měla právo a chtěla začít budovat demokracii. Mnozí z likvidované armádní

elity byli hrdiny druhé světové války, nikoli však na východní frontě. Byl to jeden z mnoha

kroků nového vnuceného režimu. Krok zbabělý a sprostý, vyplývající z paranoie inherentní

každé totalitě, která svoji vědomou lživou podstatu brání všemi prostředky.

Národem otřásla v březnu 1948 smrt ministra zahraničí Jana Masaryka, mezi lidmi

velmi váženého a populárního. Režim padesát let úporně bránil proniknutí pravdy o

událostech předcházejících jeho pádu z bytu v Černínském paláci. Většinu svědků režim

nechal zavraždit. V devadesátých letech Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů

komunismu sestavil ze všech svědectví vysoce pravděpodobnou verzi s pěti jmény těch,

kteří byli „pověřeni“ z vysokých míst provést v bytě ministra prohlídku s cílem ho

diskreditovat. Udiskretovali ho na místě a k smrti. Bylo příznačné, že v jejich životopisech

byla směs spolupráce s gestapem, s partyzány, státní bezpečností, sovětskou tajnou

službou.

Brzy poté začal komunistický režim s justičními vraždami. Za politické trestné činy,

vesměs vykonstruované, zavraždil 249 osob včetně jedné ženy Milady Horákové.

V komunistických koncentračních táborech zahynulo asi 4.500 lidí, mnozí z nich ubiti při

výslechu či zastřeleni při pokusu o útěk, 282 osob zahynulo při pokusu uprchnout za

hranice. Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 000 lidí, mezi nimi asi 200

mladistvých, do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 000 lidí a do

takzvaných Pomocných technických praporů asi 22 000 osob. Do zahraničí uprchlo v letech

1948 – 1987 celkem 170 938 občanů.

Uvedu dva příklady typických komunistických přisluhovačů. Bedřich Pokorný vysoký

funkcionář ministerstva vnitra s klíčovou rolí pro komunistický puč 1948, napsal 25.3.1968

do svého zápisníku před svojí sebevraždou: „.Dnes jsme poraženi, pohrdáni, brzy budeme

tupeni, pronásledováni, zavíráni, mučeni a popravováni.“ Typické pro komunistického

kriminálníka – bál se, že druzí smýšlejí a budou jednat jako on – producent hrůz a strachu.

Bál se vlastního – pouze vlastního - produktu natolik, že raději volil smrt.

Kdyby počkal pár měsíců na sovětské tanky z 21.8. téhož roku, mohl se ještě cítit

šťastný a jako ryba ve vodě v následující normalizaci. Pokud by mu sloužilo zdraví, mohl

v dobré pohodě oslavit i sté narozeniny v penzionu v roce 2004. Vždyť jeho kolega,

mnohonásobný vrah Vaš, si žil nepotrestán v penzionu do prosince 2012.

Ke koloritu Pokorného postavy ještě náleží fakt, že byl zpravodajským důstojníkem

první republiky a nebyl, na rozdíl od ostatních, Němci za války zatčen. Po válce

zfabrikoval legendu o své odbojové činnosti. Tu neprovozoval, řada svědectví potvrdila, že

se choval velice zbaběle, existuje i svědectví o tom, že gestapo na jeho kartě mělo

poznámku „spolehlivý“ (pro Říši). Ze své služební pozice měl příležitost doklady o své

kolaboraci za války později sám zničit. Tuto kolaboraci nepřímo, zato velmi přesvědčivě,

potvrzuje právě jeho pozdější horlivost v práci ve prospěch následujícího, stejně

zavrženíhodného komunistického režimu.

Bedřichu Pokornému se přičítá hlavní iniciativa při poválečné krvavé deportaci asi

20.000 Němců z Brna. Byl prý také viděn jako poslední, kdo vstoupil s aktovkou do skladu

munice 31.7.1945 v Ústí nad Labem. Později následovala série výbuchů a sklad byl

rozmetán. Začaly útoky zdivočelého davu na Němce, kteří byli na místě ubiti, zastřeleni,

házeni z mostu do Labe. V dopise se Bedřich Pokorný přiznal také k tomu, že nejvíc přispěl

ke stíhání (za křivá obvinění) a odsouzení Jana Antonína Baťi jako válečného zločince,

prohlášení jeho obrovského majetku jako propadlého státu.

Jeho „kolega“, proslulý JUDr. Karel Vaš, se například v dopisu z 2.5.1956 „občanu

Innemanovi“ z ÚV KSČ přiznává k dlouhé sérii vražd a „vysvětluje“, že „ …byli likvidováni

zbraněmi, neboť tyto bandity jsem prostě postavil mimo zákon. Ani jediný nebyl předán

k potrestání soudu. A přece podle tehdy platných zákonů, podle tehdejší zákonnosti měli

být tito předáni s tr. oznámením soudu. Mám za to, že tímto postupem jsem jenom

realisoval tehdejší dějinnou nutnost. Kdybych takto nepostupoval já, jistě by tak

postupoval jiný komunista, poctivý protifašista.“ Z části vražd ho „vyvinil“ prezident

Beneš, z dalších, třeba generála Heliodora Píky, náš poslední „demokratický“ režim. Ze

Slovenska bylo odvlečeno do SSSR na 6.000 lidí, z nichž málokdo přežil. Téměř všechny

„předával“ masový vrah Vaš.

Ještě před uvězněním mého otce k nám přivezl v roce 1951 jako závozník uhlí jeho

spolužák z lounské školy, válečný hrdina, letec britské RAF i stíhač na východní frontě,

pozdější generál František Fajtl. Ubohý režim ho právě propustil z vězení. Otec pak byl

připraven na všechno.

Chodil jsem krátce do první třídy, když otce odvlekla státní bezpečnost. V pondělí

24. listopadu 1952 asi ve čtyři hodiny před ránem přišla do domu babičky moje matka.

Celou noc předtím se snažili hasit náš hořící statek, stodolu se slámou a krmením na celou

zimu, sušárnu na chmel. Po celou dobu čekali čtyři příslušníci státní bezpečnosti v autě na

silnici před obcí, až jejich dva pomocníci založí požár a ten vykoná své. Pak otce odvezli.

Pamatujeme si mnoho detailů z nejvypjatějších chvil, ať už jsme je zažili jakkoli

dávno. Stál jsem tehdy po probuzení v dětské dřevěné skládací postýlce, držel se oběma

rukama uprostřed za horní boční lať. Matka řekla babičce : „Mami, shořela stodola. Pepu

odvezli“. Nechápal jsem sdělení matky v souvislostech, ale strašlivou silou na mně dolehla

hrůza, která čišela z její tváře, z jejího nervového vypětí. To bylo následkem a

vyvrcholením již čtyřletých krutých útoků despotického režimu. Nepadly si do náručí,

neplakaly. Asi by mě to vyděsilo ještě víc. Matka byla velmi statečná žena. Věděla, že se

nesmí zlomit, že se bude muset postarat o tři děti a svoji matku. Po zkušenostech

s režimem dobře věděla, že svého odvlečeného muže možná už neuvidí.

Po následujícím přesunu otce do estébácké vyšetřovny v Žatci a poté do

komunistického koncentráku bylo malé hospodářství babičky obsazeno a já s babičkou

deportován do bytu rodičů ve statku.

Velkým štěstím pro otce bylo, že v té době už byl odstaven Bedřich Šťastný, krutý

primitivní vládce vedlejšího okresu. Ten měl hlavní podíl na lounských justičních vraždách

Josefa Hořejšího, Kamila Novotného, Josefa Plzáka a Bohumila Klempta z roku 1949.

V rámci tohoto zmanipulovaného procesu unikl hrozícímu trestu smrti babiččin bratr.

V téhle ponuré a děsivé době, kdy komunisté vraždili, věznili a terorizovali ohromné

množství lidí, se občas objevila zpráva, která dávala naději, že hrůzy jednou skončí. Mnoho

pronásledovaných sedláků tak vnímalo například akce synů hrdinného generála Mašína,

Milana Paumera i dalších, kteří z jejich skupiny nepřežili. Pomáhali svým příkladem

oživovat naději na návrat demokracie po desítky let a vždycky byli zrcadlem pro marast, ve

kterém jsme žili. Byli ojedinělým symbolem odporu proti brutálnímu totalitnímu režimu.

Jejich příběh svou velikostí příkladu nemá žádnou alternativu v poválečných našich

dějinách.

Otec po měsíci vazby byl jako politický vězeň poslán do komunistického

koncentračního tábora v Jáchymově. Po návratu nejdůvěrnějším známým vyprávěl hrůzné

zážitky. Prosil je o diskrétnost – pustili ho z basy, až když podepsal, že o těch věcech

nebude venku nic říkat. Ukazovali jim občas ráno zastřelené spoluvězně, prý pro výstrahu

ty, kteří se pokoušeli utéct. Viděl večer mladé Jehovisty odmítající cvičit se ve zbrani, jak

stojí nazí na sudech v mrazu a větru. Řekl, že ti, které pak viděl ve stejné situaci ráno,

nemohli být titíž. Ti z večera museli mezitím nutně umrznout.

Otec i spoluvězni museli těžce pracovat. Jednou z činností, které se po večerech

věnovali, bylo splétání drobných předmětů z různě barevných zápalných šňůr. Několik jich

otec přinesl z vězení domů a potvrzovaly, že myslel na blízké. Jeden miniaturní věneček

nese nápis Anka, druhý Liba. Anna byla jeho žena a Libuše jeho sestra i dcera.

Z kabelových izolací je na předchozím obrázku i malý pugét s červenými květinami. Vpravo

je zbytek zápalné šňůry.

V roce 1931 zemřel otcův děd Josef Smetana. Byl dlouholetým starostou v obci a

kronikář o něm do obecní kroniky v Oboře po jeho smrti napsal následující :

Syn tohoto nejstaršího Josefa Smetany I., můj děd Josef Smetana II. v roce 1914

odešel na frontu I. Světové války a zůstal nezvěstný. Viděl naposledy mého otce Josefa

Smetanu III. jako tříletého.

Můj otec pak později převzal přímo po svém dědovi statek a byl po něm zvolen také

starostou. V době II. Světové války otec patřil mezi dlouhou řadu sedláků, kteří tajně

pomáhali rodinám s vězněnými živiteli. Potraviny byly distribuovány s vědomím a

s podporou českých policistů. Taková činnost se trestala smrtí. Nebyla prozrazena mimo

jiné proto, že všichni zúčastnění byli důvěryhodní a spolehliví.

Podobných riskantních akcí bylo víc, vím o nich málo, staly se před mým narozením.

Vzpomínám ještě na plochou baterku, s kterou jsem si hrál. Byla zvláštní, posunem více

barevných slíd vydávala světlo několika barev. Zůstala u nás po dvou Polácích, kteří

z německého zajetí prchali domů. Nějakou dobu se na našem statku ukrývali a zlepšovali si

ztracenou kondici na další cestu.

A pak přišla další hrůzovláda. Po válce, která otevřela stavidlo všeobecnému

běsnění, přinesl jiný totalitní režim z východu široký prostor pro bezcharakterní válečné

kolaboranty zachraňující si život další kolaborací s novým komunistickým režimem, pro

seberealizaci choutek sadistů, pro neschopné toužící po majetku jiných a současně chtivé

si vylít vztek ze zášti nad úspěšnými.

Jeden z příkladů jejich aktivit schovávajících se za „budování socialismu“ byla i

akce „Kulak“. Patřili jsme, bohužel, k těm nešťastníkům, kteří byli považováni za úspěšné

a přínosné (třeba dle výpisu z kroniky výše) a nový „nejpokrokovější“ režim proto prostřednictvím

několika místních zlodějíčků poklonkujících novým komunistickým vládcům, nás

z obce deportoval do vyhnanství. Pro mne a moji babičku se jednalo už o druhou deportaci,

tentokrát s celou širokou rodinou v akci „Kulak“ do jiného kraje.

Po mnoha letech po deportaci mi bratr řekl, že po našem vystěhování k Plzni

v padesátých letech otce nechala státní bezpečnost sledovat. Lidé otci řekli, kdo a kdy se

vyptával. Režim potvrzoval svoji ubohost, slabost i paranoidní strach z prozrazení vědomé

nelegitimity, když nechal sledovat zemědělského dělníka, také dříve sedláka, jestli

nechystá převrat.

Nespravedlnosti pokračovaly i s námi dětmi. Bylo nám bráněno ve studiu přesto, že

jsme měli výborný prospěch.

V souvislosti s komunistickou hrůzovládou přelomu padesátých let máme v povědomí

justiční vraždy, fyzický teror, ale naprosto není doceněn strašlivý dopad všeobecného

odnětí majetku statisícům živnostníků, sedláků, nepochybně i majitelům zestátněných

firem všech velikostí. Tento akt byl svou masovostí naprosto bezprecedentním útokem na

velkou část obyvatel, když plnohodnotné soukromé vlastnictví obsahuje hluboký, pevný

vztah, silnou vazbu, často téměř nedílnou jednotu majitele a majetku, na kterém závisí

obživa jeho rodiny. Byl to nejklíčovější rozkladný prvek demokracie, rozmetal její

podstatu. Po celou komunistickou éru byl dopad socializace majetku tabu, stejně jako

pravda o smrti Jana Masaryka a všechna zvěrstva padesátých let.

To také byl jeden z hlavních důvodů hlubokého nepochopení významu soukromého

majetku muži transformace po roce 1989 jako nezbytného předpokladu, základu, kostry,

rámce pro tradiční demokracii a jejich fatálního selhání při organizování

(pseudo)privatizace a (pseudo)restitucí.

Hlouběji se významu vlastnictví věnuji v kapitole XII.

Mnohde na světě připravuje otec denně dřevo pro topení. Indiáni a eskymáci ho

připravují do zásoby na celou zimu. To můj otec i tchán v padesátých letech dolovali

médium, kterým nyní po pětašedesáti letech budeme možná mnozí topit. Mezitím to leželo

v meziskladu za Uralem. Mezitím to zabilo desetitisíce lidí - i mého tchána - kteří za

strašlivého utrpení zemřeli na rakovinu.

Otec s tchánem v padesátých letech pracovali v komunistických koncentrácích v

uranových dolech. Rusové velmi rychle pochopili obrovskou hodnotu uranu a ze strachu

před ztrátou v následující očekávané válce ho raději z blízkosti západních hranic postupně

přemísťovali (odklonili, jak se vyjádřil nedávno ministr Kocourek o manévru s penězi, které

neměla dostat jeho rozvádějící se žena) a vytvořili z něj velkou horu až za Uralem. V roce

2007 vyhráli tendr na dodávky jaderného paliva pro náš Temelín. Palivo je mimořádně

kvalitní a lacinější, než dosud dodával americký Westinghouse. Je to ten kvalitní uran

ukradený z Jáchymova.

Podobný manévr ve studené válce udělali také Němci (tehdy „západní“), když ještě

víc na západ uklidili svoje zlaté zásoby. Jejich dnešní hodnota je asi 700 miliard českých

korun.

Bolševik je nepochybně velmi špatný šachista (o špatných šachistech podrobně

v kapitole XV). Pokud se však jedná o loupeže a jiné nepravosti, dokáže zabíjet i několik

much jednou ranou. Že je uran zabiják, se vědělo od počátku. Do uranových dolů se

muselo dodávat hodně lidí. Vždyť za Uralem je z uranu velká hora. Ti lidé museli být

označeni za nepřítele a uvězněni. I když žádné trestné činy nespáchali. A v padesátých

letech takových bylo obrovské množství. Uran byl sám katalyzátorem bolševického teroru

padesátých let. Vyvolával potřebu dodávat do dolů další nevinné, kteří museli být křivě

obviněni a odsouzeni. Jáchymovský uran už v padesátých letech u nás působil ohromnou

energií, i když do palivových článků se vkládá až nyní.

Otec se vrátil z komunistického koncentračního tábora a uranových dolů předčasně.

Vděčil za to smrti Klementa Gottwalda a po ní obvyklé amnestii nového prezidenta

Antonína Zápotockého. Byl jsem tehdy s dalšími dětmi na malém náměstíčku, se kterým

sousedil i náš statek. Byli jsme zaujati hrou a v takové situaci děti nevnímají okolí. Pokud

je ovšem něco nezaujme. Kolem nás prošel můj otec. Neměl tam být, měl být v base.

Druhou zvláštností bylo, že si mě mezi dětmi nevšiml. Nebo mě zahlédl, ale po prožitých

hrůzách, kdy myslel hlavně na návrat a na svou ženu, spěchal za ní. Možná měl v očích

náhle slzy dojetí a potřeboval je zakrýt. Zaujalo mne, že měl jinou postavu. Začal jsem ho

vnímat až zezadu a ta zřetelná změna se projevovala na kalhotách. Plandaly na něm,

jakoby neměl hýždě. Vážil méně než padesát kilo. Ztratil oproti stavu, kdy ho odvlekli, pár

desítek kilogramů.

Začal si hledat práci, ale poměrně brzy nám přinesli rozhodnutí úřadů o vyhnanství.

Bylo bleskové. Přinesli ho v pátek a už v pondělí ráno jsme měli být připraveni k naložení.

Na jedno nákladní auto pak dali věci a lidi ze tří domů. V jednom žila otcova sestra a s ní

většinu času trávila její jmenovkyně a současně moje sestra Libuše. Z druhého nás už

předtím s babičkou vyhnali do třetího domu k bratrovi a rodičům. O pole, množství

dobytka, zbytek dosud neukradených strojů a nespálených budov statku už se pak starali

jiní.

Odvezli nás tehdy blízko Plzně na Státní statek Všeruby, do vesnice Kunějovice. Dali

nás do zámku spojeného s hospodářským dvorem. Ten patřil dříve rodině Löwyů. Pana

Lőwyho nějakou dobu před nacisty pomáhali ukrývat lidé ze vsi, jako Žid však přežil válku

jen díky útěku do Anglie. Komunisti ho pak vyhnali jako kulaka a do jeho zámku přivezli

nás a jiné kulacké rodiny.

Brzy po nás přivezli do jeho zámku další rodinu Vainů ze Skalska a Katusic od Mladé

Boleslavi a po nich rodinu Sedláčkových s několikaměsíčním Ládíkem v peřince. Ti

pocházeli z Kožichovic od Třebíče. Starý pán, otec pana Sedláčka, byl v té době ve vězení.

Řekl starostovi, že až padne komunistický režim, bude on, starosta, komunistický

kriminálník, viset na švestce. Starý pan Sedláček za to dostal dvacet pět let vězení. Nikdy

jsem se s ním nesetkal. Intervence za propuštění u jeho spolužáka a spolubojovníka,

pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody, nebyly vyslyšeny.

Vzpomínky na toto období strachu a převrácených hodnot dokáží upozadit některé

velice dojemné příběhy plné lidskosti i odvahy. Jeden z nich : Vainovi byli deportováni bez

dědečka, ten byl za vlastnictví statku ve vězení. Se sezónními pracemi na farmě

v Kunějovicích často vypomáhali vězni. Několik dní byli přiváženi na sběr brambor političtí

vězni. Mezi nimi byl neočekávaně starý pan Vaina. Vězně neustále hlídali bachaři se

samopaly v rukou. Spíše než bránit vězňům před útěkem měli za úkol izolovat je od

civilistů, nikdo se nesměl přiblížit. Bachaři se nesměli dovědět, že na farmě pracují

členové rodiny Vainů. U Sedláčků byl vězněn starý pán, jeho syn mohl na farmě správcovat.

Šel k Vainům, vzal tříletého Karlíka za ruku a chodil s ním po poli jako se svým. Vydával

pokyny, organizoval provoz, od malého kluka odváděl pozornost a několikrát s ním došel ke

starému panu Vainovi. Zkuste se vžít do pocitů dědečka Vainy a představit si jeho tvář, po

které mu tekly slzy jako hrách a kterou musel před bachaři skrývat. Dojemnost scény byla

spojená s rizikem pro všechny zúčastněné.

Před naším příjezdem do Kunějovic byli vyhnáni ze zdejší vsi také Němci. Zůstalo

několik smíšených manželství. Z nich například Kőnigovi byli následně vyhnáni z vlastního

domu (hned obsazeného zasloužilými bolševiky), protože dříve vyhnaní z téhož domu do

Německa byli jejich příbuzní. Kőnigovi byli dalšími našimi sousedy.

Jejich příbuzní byli vyhnáni ze země, naše rodina do jiné části země a Königovi byli

vyhnáni v rámci obce.

Vzpomínám, že jsem později o prázdninách jako čtrnáctiletý brigádně u otce

traktoristy na pásovém traktoru jezdil jako pomocník a ovládal pluh při orbě určené rovnou

k setí snad ozimé řepky. Na vedlejším poli jezdil otcův kolega se stejným úkolem, soudruh.

Pozoroval jsem, že jede rychleji a říkal otci, že my si v úkolové mzdě méně vyděláme.

Otec mi odpověděl, že soudruh, aby mohl jet se zařazenou třetí rychlostí, musí kvůli

odporu půdy mít méně spuštěný pluh, obrací pak zcela nedostatečnou vrstvu ornice. Nové

osení bude plné plevele.

Komunistický režim proklamoval stále dokola potřebu převýchovy živnostníků,

sedláků a vůbec všech, kterým líné lidské opory režimu záviděly. Avšak člověka, jehož

předci na stejném místě již pět set let museli poctivě dělat svou práci, aby přežili, nemohl

nějaký komunistický kriminál násilím ani líná a neschopná čeládka svým špatným příkladem

předělat. Ta líná a neschopná čeládka opravdu nedávala příklad hodný následování. Mezi

oporami komunistického režimu samozřejmě byli nepoctivci, producenti šlendriánu.

Jistě, že otec přinesl domů méně peněz, než jeho kolega traktorista - podvodník.

Na podvodech a nespravedlnosti jsou prostě totalitní režimy založeny, organizují v nich

soutěže. V mých očích však zůstal natrvalo obdiv k otcovu přístupu k práci a rád jsem mu

toleroval, že budu mít se sourozenci doma o něco méně hmotných statků, než podvodníkův

synek. Těch v archivech prokázaných pět set let práce předků na našem gruntě v Oboře u

Loun se promítlo do mé genetické výbavy.

K děsivým zážitkům z doby komunistické hrůzovlády se přidal i příběh zaznamenaný

hned po našem vystěhování do Kunějovic u Plzně. V trojúhelníku s dalšími dvěma

sousedními obcemi Nekmířem a Všerubami (tam jsem chodil do páté až deváté třídy

základní školy) je les Lipovice. Dva roky před naším příjezdem na nákladním autě tam na

kraji lesa našli ohořelé tělo v hájovně, která měla při požáru zakrýt vraždu. Bylo to dílo

masového vraha Pilčíka, který povraždil a okradl členy řady rodin, kterým slíbil převedení

za hranice po komunistickém puči. Po vraždě plzeňského fotografa Baleye v hájovně

v Lipovici zavraždil i jeho dceru a také její dvanáctiletou neteř. Tu před vraždou

opakovaně znásilňoval ve svém vlastním domě. Dávný předchůdce známého rakouského

Fritzla. My děti jsme neznaly tehdy všechny podrobnosti, ale měly jsme děs z místa

s ohořelým tělem a hájovně jsme se zdaleka vyhýbaly.

Obdobný odporný příběh s větším počtem pachatelů i obětí otřásal po roce 1948

celými Karlovými Vary. Nejprve NKVD v karlovarském Imperialu několik let kryla Hrihorije

Pavloviče Jermolena alias Skomarovského a jeho komplice a přispěla k nárůstu počtu osob,

které usilovaly o odchod za svobodou a přišly při tom o majetek i život. Našli je naházené

v šachtě po kaolinu s hlavami rozbitými kladivem. Detaily, které režim jako u Pilčíka tajil,

jsem se dověděl od svědků po příchodu do Karlových Varů v roce 1971.

Oženil jsem se tam do rodiny, která zažila podobné útoky režimu, jako rodina naše.

Nejprve byli deportováni z malého hospodářství na Šumavě. Tchán v roce 1957 pracoval na

Státním statku u Karlových Varů. Poté, co volby do komunisty ovládaných odborů

nedopadly podle scénáře, přijela si pro něj Státní bezpečnost a poslala ho do vězení. Byl

„západním“ vojákem a byl první podezřelý. StB vykonstruovala obvinění z poškozování

hospodářství. Následně nechala vytvořit „znalecké posudky“. V roce 1957 už řada svědků

odmítla lhát a údajní „tvůrci“ posudků před soudem řekli, že posudky nejsou jejich práce a

další svědci vyvraceli údajné tchánovo špatné řízení. Soudní protokol obsahuje naopak

tvrzení o jeho důsledné kontrole podřízených, jeho podílu na prosperitě statku. Rodina

také čelila nátlaku, aby děti byly matce odebrány s poukazem na to, že není schopná je

sama uživit. To se týkalo i nás tří dětí, ale před odebráním matce nás zachránila rychlá

deportace celé rodiny.

Doplňuji, že tchánův příběh jsem si přečetl ve svazku státní bezpečnosti asi v roce

1991 na úřadu, který tehdy dokumentoval zločiny komunismu. Chtěl jsem pro tchyni menší

odškodnění dle nového zákona. Pán, který mi předal stoh estébáckých výtvorů, byl teprve

ten, kdo lži podpořil. Nejde prý o politické důvody, ve spise jsou obvinění z hospodářských

deliktů. Odškodnění se tchyně nedočkala.

Byli jsme krátce ve vyhnanství v Kunějovicích, když v blízké Plzni v roce 1954

odsoudili Čestmíra Nováčka ve vykonstruovaném procesu na dvacet let. Důvodem byla

mandelinka bramborová, kterou se jako vědec zabýval. Prokurátorka Polednová – Brožová,

odsouzená o padesát let později za nepřímou vraždu doktorky Horákové, se mandelinky –

amerického brouka – bála natolik, že pro rostlinolékaře Čestmíra Nováčka požadovala

původně trest smrti.

Na takových nevzdělaných hlupácích byla postavena komunistická justice, která

s režijní pomocí sovětských poradců terorizovala, fyzicky likvidovala a ze země vyháněla

především inteligenci předtím zdecimovanou německými nacisty.

Komunistický režim vyzýval pologramotné s obecnou školou, zda by chtěli „působiti

jako soudcové, profesoři, důstojníci, policisté“:

Zrůdný totalitní režim nemohl dovolit, aby jakékoli mocenské pozice zastávali

myslící lidé. A pologramotní nabídky masově využívali. Sadisté, v demokracii stydlivě

skrývající svoje choutky, v estébáckých vyšetřovnách a věznicích nemuseli skrývat vůbec

nic. Zdivočelí psi by mohutně zaostávali za činy zakomplexovaných zbabělců, kteří utloukli

bezpočet nevinných.

Paní Irenu Šimonovou odvezli do Bartolomějské ulice poté, co ji chytili při pokusu

emigrovat za manželem. Vypráví : „Strhli ze mě oblečení, svázali mě do mokré páchnoucí

deky a hodili na lavici. Začali mě bít. Tyčemi. Omdlela jsem….Musela jsem si kleknout na

židli. Tloukli mě obušky do chodidel.“

Vyšetřovatelé si tykali a oslovovali se „doktore“. Nejspíš to byli právě ti, kteří

podle předchozího oběžníku se „hlásili, že by chtěli působiti jako…profesoři a pod.“ –

v jejich případě pod bodem „a pod.“ se rozumělo „doktoři SMDr.“, doktoři sadistického

mučení.

Paní Šimonová později bydlela v Karlových Varech. Nepotkali jsme se, emigrovala

před mým příchodem do města.

Hrůzy přelomu čtyřicátých a padesátých let se mi hluboce a nesmazatelně vryly do

paměti. Když začal teror rodiny od komunistických pohůnků, byly mi dva roky. Poprvé jsem

byl deportován s babičkou v mých šesti letech, celou rodinu poslali do vyhnanství v mých

sedmi letech. Intenzivně jsem vnímal existenční starosti rodičů, v té šílené době také

strach obou o život. Moje ostražitost před komunisty pak korigovala každý můj krok a

zůstala natrvalo v podvědomí. Ostražitost nikdy nepřestala a v době, kdy socialistický

systém měl na kahánku, jsem měl čtyři děti a zodpovědnost za ně na mně denně doléhala

v konfrontaci s ohrožením za mé jednání směřující proti podstatě režimu.

Rozuměl jsem panu Vladimíru Bystrovovi staršímu, když mluvil o strachu, který ho v

životě provázel poté, co mu desetiletému ruská tajná policie před očima odvlekla na Sibiř

otce v akci SMĚRŠ. Spolu s mnoha dalšími bývalými občany Sovětského svazu, kteří u nás

dostali azyl po apokalypse bolševické revoluce a stali se našimi spoluobčany. Téměř nikdo

nepřežil.

Zkušenosti z dětství a mládí pak natrvalo a definitivně blokovaly moji osobní

aktivitu směřující ke kariéře, vymazaly ambice v tomto směru. Když jsem se v druhé

polovině normalizačních osmdesátých let podílel na protržních opatřeních s celorepublikovým

hospodářským dosahem, vždy jsem byl v pozadí, co nejvíc skrytý. Vzpomínám

například, že jen panu Dumbrovskému, kterého jsem ještě před několika lety denně vídal

jako televizního redaktora, jsem tehdy několikrát na námi organizovaných veřejných

akcích odmítl promluvit na kameru jako reportérovi ještě Československé televize.

Na druhé straně jsem s mimořádnou intenzitou vnímal nespravedlnosti a po celý

život se snažil proti nim bojovat. Taktiku jsem vždycky přizpůsoboval okolnostem a

urputností a vytrvalostí překonával překážky zesílené komunistickou totalitou či současnou

pseudodemokracií.

Zážitky z dětství mě hluboce zasáhly a byly důvodem, proč jsem považoval za

naprosto nesmyslné, nemožné a zcela neúčelné polemizovat s nositeli komunistického

přesvědčení. Podstata režimu se nikdy nevymanila z úrovně pologramotných s obecnou

školou, kterým režim nabízel „stát se profesory“. Také nikdo z osob, které se podílely na

našem pronásledování před šedesáti lety a znovu kolem přelomu tisíciletí není předmětem

mého zájmu. Rychle zapomínám jejich jména, ignoruji je, určitě k nim nechovám nenávist.

Lidé, kteří škodí z nekompetence nebo tak činí úmyslně, protože jsou závistiví, zlí nebo

úchylní, jsou přirozenou součástí populace, ale nejsou hlavními viníky. Těmi jsou vždycky

státníci a politici, kteří zodpovídají za stav, kdy nositelé ataků zla, korupce, zrůdné

bezohlednosti nejsou okamžitě trestáni a mají pro své nepravosti prostor. A my jsme ke vší

hrůze dokonce svědky, že politicky zodpovědní mezi pachateli na počátku nového tisíciletí

vyčnívají.

Několik kopií Polednových – Brožových v mých novodobých kauzách je zákonitou

součástí naší zhroucené demokracie.

Tato kapitola popisuje události, které mě poznamenaly na celý život. Je také mým

přáním, aby uvedené informace pomohly nové generaci pochopit, jak hlubokou destrukci

demokracie způsobil komunismus. Válečná poroba naší země a s ní spojené hrůzy byly

dělostřeleckou přípravou na vpád dalšího totalitního režimu do země našich předků. Jedna

krutá totalita usnadnila destrukci posledních demokratických pozůstatků a průnik totality

následující. Z fatálních důsledků totálního rozvratu hodnot jsme se nevzpamatovali

dodnes.

II. Bída doby

Naše první prozření v útlém věku je vlastně prozřením z prapůvodního vědomí sebe

sama jako středu světa a teprve postupně se mění v pochopení menšího až nicotného

významu našeho ega. Kus solipsismu ale zůstane v každém z nás.

V tomto smyslu se většině nedaří hledět na svět jako na něco zcela nezávislého na

nás a námi vnímaném čase, jako bychom v čase zůstali stále zafixováni. Mnoho z nás místo

naprosto odůvodněného přiznání, že se vše neustále a nepřetržitě opakuje včetně všeho již

prožitého a poznaného, zcela nepokorně považuje za možný pravý opak.

Pánové virtuální revolucionáři dodnes tvrdí, že v roce 1989 skončily v zemi

komunistické protiprávnosti a že jejich domněnky o vítězství k vítězství postačují. Dali si

tak klapky na oči a odhodlaně přihlíželi posilování bolševické moci. Pacifisté budou

donekonečna odvádět pozornost od reálného nebezpečí diktátorských režimů a naletí

každému falešnému chlácholení agresorů. „Špatní šachisté“ (o nich později) usnadní

posilování zla vždy a všude. Dnešní vedení Konfederace politických vězňů se domnívá, že

političtí vězni u nás byli jen a pouze v padesátých letech minulého století jako událost

tisíciletí a s ní skončil svět. Nemohou připustit, že pronásledování od komunistů bylo

známo dávno předtím a nepřetržitě pokračovalo a pokračuje dosud. Pan prezident Klaus

sdělí, že komunismus již netvoří žádné nebezpečí. Známá novinářka disidentka se pohorší,

když někdo projevy dnešního zla přirovnává ke zlu padesátých let. Denně se setkáme

s formulací „aby se to (a myslíme vždycky zlo) již nikdy neopakovalo“ a ani nás nenapadne,

že jde o proklamaci, ke všemu naprosto nesmyslnou, nelogickou, ničím

neopodstatněnou, prázdnou a nic neřešící.

Všechno se opakuje, zlo nepřestane působit.

Novinářka disidentka se může pohoršovat, ale multiplikační efekt osobně

motivovaných pronásledovatelů působících ve spolčení proti dlouhé řadě nynějších obětí

činí z dnešního státu ohánějícího se demokracií tyrana stejně ubohého, jako byla brutální

totalita vnucená Stalinem. Jistě, že kvantitativní porovnání je diametrálně odlišné. To ale

nezajímá sirotky po solidních podnikatelích, kteří by v jiné než naší virtuální demokracii o

otce nepřišli. Znovu okradených zemědělců jsou desetitisíce. Mnohým z nich stát hrubě

porušuje základní práva přes dvacet let. Týral pana doktora Uzunoglua, přihlížel okrádání

bezpočtu podnikatelů. Každá pátá firma zažila vydírání, manažeři si stěžují na praktiky

politiků. Kolik je obětí útoků na majetek včetně brutálně fyzicky týraných nelze spočítat.

Zmatence, který uráží mnohaletou oběť bolševicko estébáckých úkladů – pana Hučína -

podpořil pan prezident. Ne oběť, ale sprostého útočníka. Sám mám stejnou zkušenost. Se

stejným prezidentem.

Všechno se opakuje. Na tom nic nemění modifikace formy zla ani rezidua našeho

solipsismu.

Obhájce křivě obviněného nepohodlného bývalého disidenta pana Hučína slyšel

6.10.2004 (ne 1954 nebo na jaře 1989) v policejní vysílačce na adresu svědků ostudného

procesu „bijte je hlava nehlava“. Týž večer v televizi policejní náčelník obhajoval jako

plně profesionální zásah svého člověka, který na služebně zkopal ženu do modra. Vzápětí

tehdejší předseda vlády Gross obhajoval zdesateronásobení policejních odposlechů brzy

poté, co odkázal do patřičných mezí bankovního guvernéra, majícího obavy z inflačních

dopadů bezprecedentního zvýšení platů velké skupině státních zaměstnanců.

Nejpřízemnějším způsobem pan Gross poukázal na jeho vysoký plat a připomněl tím velmi

podobné, jistě i stejně motivované a trapné vyjádření posledního komunistického vládce

Jakeše o příjmech známé zpěvačky: „Dyk vona si ta Zagorová vydělá za rok šest set tisíc“.

Pan Gross ve výrocích následoval svého patrona Miloše Zemana. Ten předtím na volebních

mítincích pro volby do parlamentu vždy několikrát za den vyvolával zášť a nenávist u svých

obdivovatelů, když jmenoval celou sérii vrcholných manažerů s neřestně vysokými platy.

V roce 2013 se mu tyto zbabělé ataky na nejnižší pudy zúročily při jeho volbě prezidentem.

Dovídáme se o lidech, kteří velebili sovětskou okupaci z roku 1968 a dnes řídí

historické ústavy i univerzity. Autor, který tuto informaci zveřejnil, situaci považuje za

pokračování normalizace osmdesátých let.

Všechno se opakuje. Žádná minulá trapnost není nepřekonatelná.

Asi v roce 1992 mě na obecním úřadě v rodné vsi žádal pan starosta, abych přivezl

matku, že se rozhodli omluvit za vyhnání. Poděkoval jsem mu s tím, že matka by si to

nepřála. Vždyť to byli jiní lidé, kteří nám způsobili peklo. To je také třeba brát v úvahu při

pohledu na staré křivdy obecně. Uvědomit si, co to bylo za lidi, kteří páchali největší

zvěrstva. Kdo byl tím fašistickým vrahem našich blízkých a kdo byl tím tyranem z Rudých

gard, kdo působil největší teror při divokém odsunu německých spoluobčanů. Sadisté a

zbabělci obou stran mají největší podíl na tom, že se stále mnoho nevinných trápí nad

„vyrovnáním s minulostí“. Ztrácí se pak pozornost a nejsme schopni identifikovat

pachatele, kteří svoje sadistické choutky ukájejí tady a teď. O tom, že zodpovědnost za

současné protiprávnosti mají současní politici, to nám nedochází vůbec.

Nevěděl jsem tehdy v roce 1992, že brzy budu obětí stejného zla a stejného

vyhnání, jako rodiče v padesátých letech.

Jaké osobní předpoklady bylo třeba mít pro úspěch po roce 1989 ukazuje následující

příklad:

Část restituovaných nemovitostí naší rodiny je na Šumavě. Původně šlo o horský

statek pod Pancířem. Statek byl v nadmořské výšce 1000 m na jedné ze dvou luk o celkové

výměře 21 ha. Brzy po vyhnání v roce 1951 statek převzalo ministerstvo vnitra a sloužil pak

po desetiletí rekreaci.

Zástupci povinné osoby v době, kdy měli porevoluční strach a chtěli ukázat novému

režimu dobrou vůli, nabídli objekt k vrácení v roce 1991 podle tehdy nového zákona č. 87.

Podle něj se vracely domy, hostince apod. Nebyl problém objekt převzít (sloužil mimo

zemědělství rekreaci původně a pak po celou dobu minulého režimu) a pak narovnat právní

vztahy. Na nabídku jsem však reagoval tak, že objekt byl převzat v rámci zemědělské

usedlosti a bude se vracet podle připravovaného zákona o zemědělských restitucích.

Rok nato po naší výzvě o vydání dle nového zákona o zemědělských restitucích už

byli páni policajti otřepaní a odmítli objekt vydat. Byl jsem tehdy ředitelem odboru na

ministerstvu a můj nadřízený náměstek ministra mi nabídl, že právně nespornou restituci

pro rodinu zařídí u ministra. Odmítl jsem to s poukazem na to, že trvám na běžném

právním postupu.

Asi za dva roky zbytečného zdržování odpovídali na moji stížnost lidé od nového

ministra Rumla v tom smyslu, že pánové „postupují podle zákona“. Stejně odpovídali lidé

od dalších ministrů.

Během dalších třinácti let (ne týdnů nebo nekonečných třinácti měsíců) účelových

průtahů spojených nepochybně i s trestnou činností, pánové noví zloději zneužili statisíce

korun ze státní pokladny a další snad i miliony korun stály daňové poplatníky zbytečné

desítky soudních kauz a stovky dalších jednání státních úřadů, než první a hlavní část

nemovitostí byla vrácena. Veškerý uplatněný majetek byl postupně vydáván, po další

neuvěřitelně dlouhé deset let trvající soudní kauze byl na konci roku 2015 vydán poslední

pozemek. Téměř čtvrt století byl stát v prodlení s částečnou zákonem schválenou nápravou

křivd způsobených komunistickým zločinným režimem. Nemám pojmenování pro takto se

projevující stát.

Jednu z restitučně dotčených parcel policisté ukradli. Deset let trvalo úsilí o její

vydání oprávněným a dalších deset let se zloději za státní peníze snažili parcelu dostat

zpět. Byla porušována celá série lidských práv. Nejstrašnější je trapnost celé situace, která

dávno překonala ubohost jednorázového komunistického odnětí majetku.

Ředitel kanceláře ministra vnitra Bublana v roce 2005 po stížnosti sdělil, že

v žádném případě nebyl po celá léta zadržován majetek bez relevantního právního důvodu,

protože až do nedávného vydání byl v majetku ministerstva vnitra. Tento JUDr. byl

samozřejmě naprostý ignorant, který obhajoval ještě po 54 letech zloděje, který se už

před dvaadvaceti lety přiznal ke krádeži. Jen pitomec může bránit vydání ukradeného

majetku s výslovným odvoláním na to, že jde o majetek zloděje.

Pak dostal v roce 2007 stížnost s desítkami stran popsaných trestných činů policistů

chráněných Inspekcí ministra vnitra a dalšími státními orgány pan ministr vnitra Langr.

Jednalo se o všechny rodinné kauzy. To již svět věděl o mnoha případech zneužívání

policie a tajných služeb proti restituentům u nás, nekonečném počtu nevyřešených

kriminálních kauz zcela jistě s politickým krytím. Dopis podepsaný dětskou rukou

z kanceláře pana ministra nám sdělil, i když implicitně, přesto naprosto zřetelně – pan

ministr nehodlá na dlouholeté ochraně delikventů z vysokých politických míst nic měnit.

Všichni ministři vnitra zodpovídali za tyto lidi, kteří dvacet let zneužívali zhroucený

státní systém a peníze daňových poplatníků k tomu, aby bránili zloděje, aby otravovali

soudy nesmyslnými žalobami, aby prolongovali a prohlubovali trapnosti našeho ostudného

režimu.

Jestli jste nezapomněli na začátek vyprávění, tak jsem dvakrát odmítl převzít

majetek od roztřepaných zbabělců a chtěl jednat právně čistě. To se nevyplatilo. Nelze

jinak nazvat to, co se ve věci dělo přes dvacet let : Byly to státem organizované nové

krádeže. Státem organizovaná korupce, státem každému denně vnucované nečestné

zlodějské jednání, které staví nositele snah po poctivém jednání na roveň jednání

naprostého idiota.

Přiznávám, měl jsem - s genetickou výbavou po předcích několik staletí obdělávajících

půdu, s výbavou lidí neznajících podraz a spoléhajících se s důvěrou na druhé a

každý den zápasících s přírodou - pro dobu posledních dvaceti pěti let naprosto mě

diskvalifikující handicap.

V roce 2008 bylo zveřejněno, že pouze 238 z 1208 transformovaných zemědělských

družstev zůstalo v původní podobě a pracuje na vydávání náhrad oprávněným osobám.

V ostatních případech proběhla další majetková transformace, jejímž cílem bylo v naprosté

většině případů zbavit se zákonné povinnosti vydat majetek velké části oprávněných osob a

ty byly – „zásluhou“ státu - znovuokradeny.

Český stát s vervou odmítal vydat oprávněné restituční majetky a je příznačné, že

se stejnou vervou chránil také znovu – teď už jím - ukradený majetek. Objevil se dokonce

případ, kdy vydaný restituční majetek byl majiteli znovu státem ukraden s poukazem na

jeho propadnutí v roce 1982, přičemž propadnutí bylo po roce 1991 zákonem generálně

zrušeno. Čili bolševická loupež zákonem v roce 1991 označená za zločin je novým režimem

zopakovaná a komunistické protiprávnosti si bere za vzor nový „demokratický“ režim.

A zase – všechno se opakuje.

Kamarád z lázeňské čtvrti v Karlových Varech chtěl jako každý den koupit v roce

2008 konzervativní celostátní deník Lidové noviny. Přání projevil na sídlišti, kde se zastavil

u trafiky. V devět hodin ho velmi překvapilo, že na stánku nejsou, když u svého je dostal i

v poledne. Jeho údiv trafikant uvedl na pravou míru: „Pane beru jen jedny Lidové noviny,

neprodal bych jich víc. Objednávám a snadno prodám padesátkrát Haló noviny (odpudivý

komunistický plátek) a padesátkrát Blesk (pokleslý bulvár). Tady bydlí samí bývalí

lampasáci“.

Mám porozumění pro tuto politováníhodnou skupinu spoluobčanů. Neohrožují

budoucnost, brzy vezmou sebou do hrobu svoji bídu ducha. Ano, i oni dotvářejí bídu doby.

Novinář Urban píše v březnu 2007 o tom, že na přelomu tisíciletí byla zneužívána

Bezpečnostní informační služba a policie. Senátor Štětina píše, že ČSSD ovlivňovala trestní

řízení a uvádí příklady. Z výpisů policejních odposlechů se ukázalo, že král podsvětí,

podílník na vytunelování devíti bank, měl rozsáhlou síť kontaktů mezi policisty, ve státní

správě a nejvyšších patrech politiky.

V roce 2004 byl zřízen utajený asi třicetičlenný policejní tým „Majetek“ s cílem

zabránit restitucím šlechtických majetků. Ústavní soud 17.10.2007 konstatoval, že

odposlouchávání advokáta Jaroslava Čapka, hájícího zájmy F. O. Kinského, bylo „masivní,

zřejmě neobyčejně nákladné a zcela zbytečné trestní řízení“. Ústavní soud v nálezu píše,

že: „Logicky to svádí k domněnce, že se stát snaží vylepšit si svoji pozici, a to minimálně

získáním informací prostředky orgánů činných v trestním řízení a dalších mocenských

složek, nejde-li přímo o pokus zastrašit druhého účastníka řízení. Takový postup je zcela

nepřijatelný a je hodný odsouzení“.

Vrcholem ubohosti bylo, když pro vyžebrání informací od cizích států byli pánové

Čapek a Kinský sprostě označeni za pachatele trestné činnosti. Ministr kultury jako vzor

nekulturnosti v této kauze velmi hlasitě proklamoval svoji nízkou lidskou závist. Můj případ

s účelovými trestními stíháními (jenom sedmi) je ze stejného soudku. Sedm křivých

obvinění bylo také podáno účelově na pana Hučína. Zůstává jen hluboký pocit trapnosti za

tyto státní ubohosti, za tuto malost.

Není proto divu, když v mnoha lidech přežívá právě malost, závist. Znám osobně

řadu lidí, kteří byli pronásledování úředníky jen proto, že úspěšně podnikali. Jako mně, i

jim trvalo řadu let, než se jim podařilo očistit. Některým bylo přiznáno odškodnění.

Nevycházím z údivu, když jsem se dokonce setkal s lidmi na radnicích, kteří potvrzují svou

nenávist a zášť vůči lidem v jejich působnosti s prokazatelnými podnikatelskými úspěchy.

V mém případě policie a další složky státní moci deset let zneužívaly státní

prostředky k účelovému pronásledování za sedm křivých obvinění s cílem bránit restitucím

a pomáhat spolčeným křivopřísežníkům. Pomáhaly jim vydatně, majetky založené

spolčenými gangstery před mýma očima rychle expandovaly.

Pan náměstek policejního prezidenta Jiří Houba v dopisu z 24.10.2007 jako reakci

na výše uvedený nález Ústavního soudu k policejnímu týmu „Majetek“ napsal, že jeho

zřízení bylo v pořádku. Za daných okolností po takovém „objevu“ měl být, minimálně pro

imbecilitu výroku, okamžitě odvolán a jeho nadřízený i ministr měli okamžitě rezignovat.

To bychom ovšem nesměli žít v Absurdistánu. Stát sprostě, drze, bolševicky zneužívá svoji

moc. Jeho představitelé se tváří jako demokratické holubice.

Pan Komárek v deníku MfD 10.11.2007 píše: „Mimochodem, počet miliardářů, po

nichž u nás nešla policie, se blíží nule“. Jistě, pokud má dnešní naše virtuální realita být

uvedena na pravou míru, je nemožné, aby se tak stalo z vůle kohokoli v této zemi. To lze

očekávat jedině z obdoby řadu let fungujícího mezinárodního soudu, který by se naší

virtuální realitou zabýval a měl název „Mezinárodní soud pro hospodářské zločiny

z přelomu tisíciletí v České republice“.

Náš pan prezident si to plně uvědomoval a hledal velmi originálně řešení. Dne

9.11.2007 navštívil v Belfastu Martina McGuinesse, tehdejšího vicepremiéra Severního

Irska, podle historiků muže zodpovědného za smrt stovek lidí. Přeměna McGuinesse ze

zabijáka na politika a muže připomínajícího učitele před penzí a neuvěřitelná proměna

Severního Irska po třicetiletém krveprolévání – to může být pro nás vzorem, jak vybřednout

z všeprostupujícího marastu.

Bohužel, je liché jakékoli pozitivní očekávání v tomto směru. Mezi utajeným

pokládáním vraždících min a masovým rozkradením pokračujícím orgiemi totální korupce

v celé zemi je nepřekonatelný rozdíl. Vztaženo na náš stát - až to druhé znamená rakovinu

s celou řadou metastáz.

Proti teroristům v Severním Irsku stála zdravá tradiční anglická demokracie. U nás

proti mafiánskému propletenci moci nemá kdo stát, jiná moc neexistuje.

Proti zlu má společnost vypracovaný systém obrany a všeobecně se předpokládá, že

vyhlášené mantinely dané zákony nebudou překračovány, protože jsou za ně sankce. Nelze

ale očekávat, že budou dodržovány zákony tam, kde dosažení spravedlnosti je zdlouhavé či

nemožné. Kde je v zemi rozbujelá korupce. Kde vrcholní politici přirozenou autoritu zcela

postrádají, když pořádají hon na procenta popularity, který je běžný u infantilních děvčat.

Politickým protivníkům vyčítají přímočarý populismus, ale sami se ho svým jednáním

dopouštějí způsobem ještě pokleslejším.

Fungující demokracie nezná řadu projevů hospodářské a jiné kriminality, které jsou

typickými znaky naší pseudodemokratické přítomnosti. Denně jsme konfrontováni

s podobnými případy, jako je můj a naší rodiny. Znám případ dlouholetého terorizování

celé řady podnikatelů od jediného státního úředníka. Nezměrné utrpení, značné škody,

zničené existence. To vše s pomocí policie, státních zástupců a soudců na 1. stupni. Po

nekonečně dlouhé době začala do případu pronikat spravedlnost. Boj s korupcí, masovým

vydíráním podnikatelů a dalšími nešvary naší přítomnosti je vždy boj s větrem, proto

bojem předem ztraceným a zbytečným.

Tak masivní vlna hospodářské trestné činnosti nebyla nikdy a nikde ve světě

zaznamenána. Proto také bylo vyloučeno, aby se s ní vypořádal i nejlepší justiční systém na

světě. Nedokázal by to ani několikanásobek kvalitních policistů, státních zástupců a

soudců. Z těch, kteří byli k dispozici, byla kvalitní jen část. Proti nim stálo trvalé zasahování

politiků do kauz a rychle rostoucí korupce.

Další a nové příklady pokračují. Mnohé připomínají masakr motorovou pilou, jako je

příklad plzeňské právnické fakulty. Je velmi daleko k ukončení etapy, ve které

permanentně vyskakují kostlivci ze skříní. Teprve potom bude možné začít sčítat oběti.

Bude to první předpoklad k tomu, abychom mohli bez uzardění začít mluvit o zlomu a

začátku cesty k demokracii.

Ano potřebujeme demokracii, ne ztracený boj s atributy skutečně žité pseudodemokracie.

Mnozí restituenti byli a definitivně zůstanou znovu okradeni. Režimem, kterému

věřili, na jehož nástup desetiletí čekali, na který spoléhali. O to zavrženíhodnější je takové

opakování křivd z minulosti. Režim, který to dopustil, je o řád zbabělejší, než před šedesáti

lety vnucená diktatura.

Prvotní je samozřejmě pevný řád, pravidla, dobré zákony. Pokud jsou porušeny,

musí okamžitě následovat náprava. Pokud byl spáchán trestný čin, musí být okamžitě

potrestán. Nic z toho se neděje. Jsme dennodenně svědky porušování zákonů nikdy

nepotrestaného. Běhají mezi námi delikventi, kteří by v Americe dostali 150 let vězení. A

smějí se na nás z obrazovek a je mezi nimi řada politiků.

V takové situaci je nicotná vina jednoho individuálního loupežníka. Mnohonásobně

větší je vina politiků.

Kriminalizace nevinných u nás za účelem zakrytí skutečných pachatelů trestné

činnosti, to byla záležitost v druhé polovině devadesátých let naprosto obvyklá, daleko

převyšující výskyt kdekoli na světě. Podpora policie a státních zástupců takovému jednání

ještě zvyšovala dopady na nevinně stíhané. Pomalost přetížených soudů zcela vylučovala

možnost obrany a extrémně přispívala ke krutosti teroru páchanému na obětech.

V roce 2006 píše v posledním slovu Lidových novin Josef Klíma o třech případech,

které v poslední době zpracovával jako novinář. Ve všech byla způsobena smrt osobním

zaviněním, ve všech policie a státní zastupitelství dlouho nekonají, chrání viníky. Ve

stejný den na internetu čtu Příběh dvacátý třetí české justice JUDr. Milana Hulíka, který

ukazuje na bezprecedentní podporu státního zastupitelství s vědomím jeho předsedkyně

estébákovi Zifčákovi za jeho osm trestných činů. Další a další příběhy potvrzují to, co

použil autor v uvozovacím odstavci 23. příběhu ze slov politologa Ladislava Mrklose:

„v příliš mnoha kauzách jsme svědky do očí bijící zpupnosti, arogance, účelovosti a

zásadního selhávání státu. Jak dlouho mi má ještě vydržet moje víra ve spravedlnost české

justice?“

Tyhle skutečné příběhy potvrzují nekonečnou bídu doby a vyvolávají úsměv při

zmínkách o jakési revoluci před dvaceti lety, o jejích aktérech a zásluhách těchto aktérů,

o demokracii, o které se nám stále jen zdá. V zemi, která je děsivým způsobem infikována

totální korupcí. V zemi, ve které se národ domnívá, že se vše po roce 1989 změnilo a myslí

si to proto, protože neví – po sedmdesáti letech od zardoušení demokracie - jak by

skutečná změna mohla vypadat.

Na přelomu tisíciletí jsme prošli obdobím naprostého rozkladu právního státu,

tsunami jen výjimečně potrestaných hospodářských zločinů logicky po sobě zanechalo a

upevnilo moc bezpočtu gangsterů, vlastnické poměry byly založeny v mnoha ohledech

nespravedlivě, takzvaná privatizace byla převážně potvrzením a opakováním socializace

padesátých let.

Renomovaný Institut pro kriminologii a sociální prevenci v červenci 2009 po

provedeném průzkumu podává zprávu, že podle názoru expertů z elitních policejních

útvarů proniká organizovaný zločin stále více do oblasti státní správy, policie, justice i

politiky. Představitelé organizovaného zločinu navíc usilují o zneužití politiků na

mezinárodní, celostátní i regionální úrovni.

Průzkum agentury Ipsos na objednávku České manažerské asociace a Svazu

průmyslu a dopravy z roku 2012 potvrzuje, že dvě třetiny manažerů se domnívají, že česká

společnost nedokáže fungovat bez korupce, stejný podíl má osobní zkušenosti s korupcí.

Většina dotázaných byli finalisté soutěže Manažer roku.

Američtí diplomaté v roce 2005 sdělovali své administrativě od nás, že korupce

roste, zatímco schopnost vlády s ní bojovat klesá. Zdá se jisté, že naprostá nedůvěra

v právní stát u nás vedla Američany k tomu, že upustili od záměru uzavřít s námi obecnou

smlouvu o pobytu jejich vojáků v České republice.

Zpracoval jsem pro město Chyše žádost o dotaci v roce 2008 a pak se několikrát

stavěl u pana starosty Dorňáka. Před jednou cestou jsem si přečetl neuvěřitelnou informaci

o policistce z Chyší, která na cizinecké policii brala úplatky od Vietnamců a při sledování ji

usvědčili z převzetí celkem 170 tis. Kč. Není pochyb, že při zneužívání pravomocí vydíráním

získala násobek této částky. Děsivé, odporné. Řekl jsem panu Dorňákovi, že jsem se

dověděl o zrůdném kroku prezidenta, který této odporné podvodnici udělil milost. A

zdůraznil jsem, že touto akcí prezident vědomě podpořil všudypřítomné korupční jednání.

Nebylo o tom pochyb a na moje vyjádření jsem neočekával od starosty reakci.

Pan starosta mi řekl, že policistka ho požádala o vyjádření obce k žádosti o milost

kvůli nějakým zdravotním problémům. Dal jí ho. Po udělení milosti se potkali. Čekal, že

mu třeba poděkuje. Nikoliv, řekla mu, že vyjádření byla formalita, že milost byla

uplacená, že si ho vyžádali příslušní pánové, kteří ho potřebovali vložit do spisu. Další

zastírací manévry kolem této události jen potvrdily to, co je každému jasné a co žádné

manévry zastřít nemohou.

Biocenóza je v přírodě společenstvím rostlin, živočichů a mikroorganismů, které

obývají určitý prostor. Jsou spojeni vzájemnými vazbami i vztahy k prostředí. Biocenóz je

v přírodě bezpočet a jejich „differentia specifica“ je dána právě odlišnostmi prostředí

v daném místě. U nás na začátku nového století takové společenství s typickými atributy

biocenózy bylo tvořeno hospodářskopolitickou mafií s mimořádně pevnými vzájemnými

vazbami. Toto společenství však neobývá určitý vymezený prostor v rámci země, ale

ovládlo prostor celý a proniklo do všech sfér. Vytvořilo zcela nepřirozený „ekosystém“,

kde taškařice v soudních síních byly označovány za soudní jednání, rušení policejních

útvarů odhalujících kriminalitu za vážnou policejní práci. Nepřirozenost systému byla

zakrývána humbukem kolem výměny psacích strojů na policejních služebnách a nápisu

„pomáhat a sloužit“ na policejních autech, avšak bez dovětku „pachatelům ve spolčení“.

Pátého ledna 2011 náměstek ministra vnitra uvedl v novinách, že na jeho

diskreditaci bylo zadáno „kompro“ a týž den představitel vládní strany Věci veřejné sdělil,

že na jeho diskreditaci bylo vypsáno 50 mil. Kč.

Televize třináctého prosince 2011 referovala o případu člověka, který ještě po

sedmnácti letech neměl skončen spor o pracovní úraz, po kterém ochrnul na celém těle,

při životě ho po celou dobu udržuje série léků, není schopen jakéhokoli výkonu, nedosáhl

přiznání invalidního důchodu. Třicet jedna let je týráno několik členů rodiny, která se

soudí v jediném procesu o pozemek. Děsivý teror páchaný na těch, kteří se na soud obrátili

ve víře, že v dohledné době spravedlivě rozhodne. Děsivý teror páchaný dlouhou řadou

konkrétních soudců.

Je bezpředmětné chtít nápravu za rozkradení majetku od justice v zemi, kde

justiční systém je zhroucen, neexistuje zpětná vazba, kde prosazení práva závisí pouze na

řetězci náhod. Situace stejná, jako nápravy zvěrstev z padesátých let – po čtyřiceti letech

se část lupu začala vracet. Pachatel – stát – se v roce 1990 ke krádeži přiznal a měl

majetek v přiměřené lhůtě – jednoho dvou let – vrátit. Nám se to podařilo na státu vymoci

po pětadvaceti letech.

Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud nešťastným. Samozřejmě, že o

demokracii nemůže jít. A na skutečném názvu režimu, který demokratický není, nezáleží.

Důsledky tak dokonale zdevastované cesty ke spravedlnosti, kterou připravili velikáni naší

sametové revoluce, nejsou řešitelné.

Pohledávka pana JUDr. Altnera za ČSSD dle našich soudů dlouhá léta pohledávkou

nebyla. Zmanipulovanému konkurzu na náš majetek dali zelenou nešťastníci v senátu

Evropského soudu pro lidská práva. Mezi nimi český soudce, který se v tisku vyjádřil, že

není normální, aby z naší republiky k ESLP chodilo tolik stížností. Je jich prý třikrát více,

než od Angličanů. Pan soudce se hluboce mýlí, chodí jich padesátkrát více, když řada jsou

hromadné žaloby od restituentů, majitelů domů atd. Je to ctihodný muž, byl

pronásledován v normalizaci, před několika lety odmítl z etických důvodů vysoké státní

právní ocenění. Má však zcela zkreslenou představu o tom, co se dělo v jeho mateřské

zemi, od roku 1993 byl dlouhá léta jen ve Strasburgu.

Policejní gangy terorizovaly podnikatele po dlouhou řadu let.

Ano, protiprávnosti ve zhroucené demokracii s nefunkční justicí nelze napravovat.

Jediný jejich podporovatel na policii, státním zastupitelství či soudech může být strůjcem

obrovských neštěstí. U nás je jejich výskyt masový. Politik s korupčními sklony je

katastrofa. U nás je jejich výskyt masový. Jediný nepotrestaný pachatel poškozování

svěřeného majetku a jiných hospodářských deliktů je neštěstím. U nás jsou lidé, kteří

způsobili státu škody v miliardách celebritami. V takovém režimu působí stále nové a nové

pokusy o „boj s korupcí“ naprosto směšně. A je příznačné, že vyhlašovateli „boje“ jsou

stále častěji lidé spojení s korupcí jako s pupeční šňůrou.

Analytik Transparency International Stanislav Beránek tvrdí, že „v Česku se podařilo

posunout moderní organizovaný zločin o úroveň výš, máme organizované kriminální

prostředí…v naší (TI) studii jsme odhadli, že škody z předražených veřejných zakázek činí

60 až 100 miliard korun ročně.“ Ministr spravedlnosti v roce 2014 konstatuje, že „proti

insolvenční mafii jsme bezmocní.“ V lednu 2015 autor článku o rozkradení CS Fondů

jmenuje bezpočet pachatelů rozsáhlé trestné činnosti a konstatuje, že „i po osmnácti

letech vyšetřování zůstali skuteční viníci nepotrestáni a státní zástupci jim ještě umetli

cestu k ukradeným penězům.“ Ve zprávě Bezpečnostní informační služby za rok 2012 se

uvádí, že „Počet nekvalifikovaných, za nic neodpovídajících úředníků, kteří jsou ve

funkcích pouze díky personálnímu klientelismu, je dokonce možno chápat jako jeden

z parametrů určujících míru nefunkčnosti výkonu veřejné správy jako takové.“

Mafiánsko klientelistický organismus se samoreprodukuje a neustále se posiluje.

Každý nově instalovaný člen – politik, vysoký úředník atd. – vymění ve svém okolí tu pět, tu

deset klíčových lidí za osoby blízké sobě a nakloněné korupčnickému systému. Postupně se

prostor zaplní natolik, že vnucenému způsobu jednání se podřídí i lidé na nejnižších

stupních.

Celá veřejná sféra, prakticky každý úřad, jsou pro tam působící mladé školou

výchovy ke korupčnímu jednání, k nepotřebě morálky a etiky. V míře větší než velké je

tato výchova přítomná v mnoha útvarech rozhodujících o čerpání Evropských fondů.

Respektovaný londýnský Economist píše na konci roku 2011, že česká politika je

„zahnívající partitokracií“ stran, které se zmocnily demokratického procesu. Mnozí politici

zneužívají systém ve svůj prospěch, stali se z nich arogantní, zkorumpovaní lidé. Economist

uvádí řadu příkladů pro svá tvrzení a sděluje, že čeští politici mají špatné renomé doma i

v zahraničí.

Seriál nesmyslů našich politických velikánů je nekončící. U pana prezidenta Klause

gradoval. Například když říkal v souvislosti s útoky na jeho oblíbence Bátoru, že přibývá

signálů, že nežijeme v primárně demokratické společnosti. Tak mluví ten, který má

nehynoucí zásluhu na „retardaci“ demokracie (podle „retardované demokracie“ JUDr.

Milana Hulíka, Ph.D.).“ Přítel Dr. Vladimír Kajlik, Ph.D. mluví o „zdegenerované

demokracii.“ Šéfredaktor Echa24 Dalibor Balšínek o „pademokratické moci“. Známý

advokát a vysokoškolský pedagog Aleš Rozehnal v srpnu 2017 si v souvislosti s „klekáním“

finanční správy na řadu podniků pokládá otázku : Vzniká v české republice „gangsterský

stát?“ Já po pětadvacetiletém teroru ze strany státu páchaném na mně neváhám mluvit o

„teroristickém státu.“

V neztenčené míře země denně zažívá hrůzy osmadvacet let „nového režimu“ a

naprosto úděsnou politickou garnituru mnozí komentátoři vždy označovali jako něco, co je

odrazem voličstva, co si „voliči jedině zaslouží“. V takové situaci, kdy nenajdeme mezi

vrcholnými lídry hrdinu, musíme názor komentátorů opravit : hrdiny je drtivá většina lidí,

protože se národ dávno nezbláznil a zoufalý stav lidé většinou přežili.

Později uvádím vtip o neexistenci zeleniny v komunistických zemích, několik hodin

po komunistickém puči už zelenina zmizí z pultů. V takzvané demokracii počátku 21.

století v naší zemi se podobná blesková změna děla a děje s lidmi, kteří jsou ve volbách

zvoleni. Okamžitě přestávají být normálními lidmi a stávají se z nich nedotknutelní

polobozi, součást úzké oligarchické skupiny, které jediné nadále slouží.

Jen zmatenec by mohl tento úděsný a ostudný stav spojovat s demokracií.

O demokracii můžeme mluvit, až se na konci tunelu objeví příklady prosazené

spravedlnosti a začnou rašit a rozvíjet se nyní vytunelované džentlmenství, noblesa, vysoká

morálka, šlechetnost, rytířství, vlastenectví, elementární slušnost, odvaha, čestnost,

velkorysost, etika jednání. Musí nejprve „zachvátit“ velkou část politiků, kde po dlouhou

řadu let tyto vlastnosti absentují.

Pan prezident Klaus ve svém projevu k předání státních vyznamenání 28. 10. 2006

vyjádřil obavu z toho, aby nenastala eroze základních prvků charakterizujících naši novou

demokracii. Byl jsem zvláště potěšen, že mladík novinář Jakub Železný byl tím, kdo o den

dříve v MF Dnes s velmi jasnými argumenty a koncentrovaně uvedl naši realitu na pravou

míru, když ji označil jako realitu komunistickou. Ta samozřejmě právě erozi naléhavě

vyžaduje. Jistě, rok 2006 byl zvláště bohatý na děsivé příklady komunistické reality. V té

době jsme měli v parlamentu mučitele politických vězňů, který vězně sadisticky kopal,

mlátil a týral. Také místopředsedu parlamentu komunistu, který byl spolupracovníkem

státních tajných služeb totalitního státu. Byli a jsme svědky hrůzného povolebního projevu

a trvalého jednání vůdce levice, který se vehementně domáhal vládnutí spolu s komunisty.

Komunistickou realitu charakterizuje i sedmadvacáté opomenutí prezidenta vyznamenat

hrdiny odboje proti komunismu bratry Mašíny a jejich spolubojovníky.

Nikdy nepřijeli z Ameriky do země, pro kterou bojovali a pro kterou dnes nemohou

nalézt jakákoli slova chvály.

Náš nový prezident roku 2013 byl v prezidentské volbě podporován mimo jiné celou

skupinou odpudivých individuí pevně svázaných s komunistickým režimem. Ocenil i podporu

Klubu českého pohraničí sdružující členy bývalé Pohraniční stráže. V předchozí kapitole

uvádím, kolik zastřelili na hranici lidí snažících se uniknout z komunistického pekla. Ocenil

vrahy, kteří se pravidelně scházejí a vzpomínají na svá „hrdinství“.

Podpora pana Zemana spolupracovníkovi státní bezpečnosti včetně jmenování

ministrem je opovržlivým činem zbabělce. Obětí těchto dvou pánů do druhé „opoziční

smlouvy“ překonalo zatím všechny trapnosti nemající s demokracií nic společného.

Všechno se opakuje. Daleko nejvíc činy zbabělé. Mnohem častěji, než činy

odvážných.

Považuji za svoji povinnost podat osobní svědectví o mých zkušenostech

s debaklem, kterým skončil poslední pokus o kontrarevoluci po roce 1989. Kontrarevoluci

k Únoru 1948. Debaklem, který mně a mnoha dalším přinesl mnohaleté utrpení. Zhuštěně

osobní pronásledování popisuji v následující kapitole. Popisuji také zážitky a zkušenosti

z předchozího života, které mi pomohly překonat těžkosti. Píšu o osobních vzorech, které

mě posilovaly. Dovolil jsem si také uvést své zkušenosti a názory na ekonomickou

(ne)transformaci po roce 1989 i příčiny zmaru kontrarevoluce. Snažím se hledat důvody,

proč zlo padesátých let dostalo prostor pro repetici.

Připomínám, že na současnost pohlížím jako na vykloubenou z chápání těch, kteří

žili nebo na které byly přeneseny informace z reality ustálených demokracií, u nás

naposledy z demokracie prvorepublikové. Pro takové se komunistický režim nemohl stát a

nestal něčím, co by mohli akceptovat, přijmout za své, pochopit. Stejně nepřirozená je i

mediálně utvářená realita posledních dvaceti osmi let.

Proč jsme se dožili tak hlubokého zklamání, proč pokus o kontrarevoluci k roku 1948

skončil po roce 1989 debaklem potvrzeným bezpočtem příkladů uvedených v této kapitole,

jak to bylo s ekonomickou transformací doopravdy, to se snažím ze svého pohledu popsat

v kapitolách XII. a XIII.

III. Teror zatím dvacetiletý

Psal jsem o tom, jak jsem byl před šedesáti lety dvakrát deportován a také o mých

dotycích s hrůzami brutální komunistické totality padesátých let. Je to historie obecně

známá a mohla být mnohem známější. Není, protože vítězové sametové revoluce se

rekrutovali také z lidí vzešlých z komunistického puče 1948, jejich pohrobků a týchž

stalinistů, kteří se připojili k likvidátorům lidového vzepětí z roku 1968. Takoví nemají

zájem o to dát prostor informacím o komunistických hrůzách.

O důvodech, proč se tak stalo a o bezpočtu příkladů, které to dokazují, píšu

v dalších částech. Připomenu jedinou informaci. Na začátku roku 2012 se k soudu dostali

sadističtí estébáci, kteří v roce 1989 zmlátili v křivoklátských lesích disidenta Petra Placáka

a byli mezi disidenty známi jako „bicí komando“. Ne v roce 1990, ne v počtu několika tisíců

těch, kteří po celé zemi stejným způsobem týrali lidi a porušovali zákony. Prostřednictvím

soudu se panu Placákovi vysmáli.

Není proto divu, že tito podílníci na vítězství poslední revoluce zajistili pro mně

osobně a pro naši rodinu repete dryáčnického odnětí majetku z padesátých let. Hrůzy

začaly před dvaceti lety a nic zatím nenasvědčuje tomu, že bych se dožil spravedlnosti.

Popis mých úděsných zážitků by zabral několik knih. Byly by k nečtení odpudivostí

zážitků. Máme – li však opustit život ve lži, který mistrně vystihl Václav Havel ve své Moci

bezmocných, máme – li směřovat k demokracii a pravdě, musím alespoň přiměřeně přiblížit

fakta o událostech, při kterých jsem byl stejně myslící a stejně motivovanou skupinou,

která mi zajistila deportaci v roce 1952 a 1953, vypuzen - vyhnán potřetí na přelomu

tisíciletí.

Vše mělo počátek v době zahájení Husákovy normalizace. Pro vylepšení kádrového

profilu (myslím to ironicky, bylo to v normalizaci) jsem se v roce 1970 oženil s dcerou z

rodiny, které byl v padesátých letech odňat zemědělský majetek s plochou šestkrát větší,

než byl náš. V roce 1992 jsem svoji rodinu nechal v Praze a považoval za povinnost pokusit

se toto hospodářství oživit poté, co byly přijaty restituční zákony.

Tomáš Ježek, který byl ve skupině ekonomických reformátorů, patřil k vehementním

zastáncům restitucí a velice se o jejich prosazení zasloužil. V knize rozhovorů s ním,

které vedl Petr Husák, příslušný zákon však hodnotí jako „spatlaný naprosto katastroficky“,

„strašně se na něm podepsala sabotáž levice“.

V letech 1990 – 1995 se v zemi snížily stavy hovězího dobytka o 1.5 milionu kusů.

Jednou z příčin prudkého poklesu bylo vyhladovění (trestný čin týrání zvířat) chovů jako

výsledek „šokové ekonomické reformy“.

Hlavní ekonomický stratég a správce federální pokladny, později prezident,

prohlásil, že se zemědělství dotovat nebude, je to odvětví jako každé jiné. Dotace řadu let

předtím končily ve žlabech dobytka chovaného se ztrátou v méně příznivých podmínkách.

Byly jen menší částí dotací tehdy poskytovaných sedlákům v sousedním Rakousku,

Německu. Vedení Státních statků na počátku devadesátých let dobytek začala pronajímat a

nájemce začala tunelovat dvojnásobně – chovy přestaly být dotovány a od nájemců byl

požadován nájem na financování administrativy Statků.

Vstoupil jsem do obce, kde tchán vlastnil přes polovinu výměry. Státní statek mě

opakovaně prosil o převzetí ploch v dalších dvou obcích. Restituenti bydleli většinou jinde

(mnoha zlatokopům byl zabraný majetek po válce připsán do vlastnictví, než odešli hledat

štěstí zase jinam) a v Sudetech asi 80 % ploch bylo státu – zůstaly po vyhnaných Němcích.

Státní statek Podbořany byl dotován, v roce 1989 to bylo 19 mil. Kč. Celá ztráta (tedy

dotace) byla soustředěna právě na obce, kde jsem hospodařil s ohledem na zhoršené

podmínky ve vyšší poloze a vysoké soustředění hovězího dobytka (stáje ve třech obcích

měly kapacitu kolem 1.500 kusů). Nevím o jiné farmě v zemi, kde by v daném období byla

větší koncentrace hovězího dobytka a s tím spojené obtíže po umrtvení dotací.

Poslední stádo jsem po opakovaných prosbách státních úředníků a opakovaném

odmítání nakonec převzal v polovině prosince 2014. Stádo bylo v té době již čtyři roky

postupně decimované. Místo dlouholeté roční dotace 1,5 mil. Kč musel nájemce odvádět

2,2 mil. Kč ročně Statku. Tunel činil tedy 3,7 mil. Kč za rok. Tunel státu na soukromém

hospodáři. Na farmě už byla jen voda a trocha slámy, když jsem na konci roku 1994

přistoupil na převzetí a postupnou důstojnou kremaci kachetických (absolutně vyhublých),

reprodukce neschopných kusů. Toto utýrané stádo bylo důsledkem zcela chybné

ekonomické transformace v zemědělství a veřejnost se o stejných příbězích mnohokrát

dozvěděla například z televizních reportáží.

Viděli jsme v letech 1994 a 1995 v televizi mnohokrát nebohého nájemce

uprostřed stáje s vyhublým, zdevastovaným stádem, někdy s mrtvými, hnijícími kusy.

Vtírala se hrůzná asociace na podobnou situaci lidí v osvobozených koncentračních

táborech na konci války.

Měl jsem od zástupců státu (který byl majitelem velké většiny majetku firmy včetně

„koncentračního tábora“ jako důsledku jednání státu) zaručenou kompenzaci v podobě

krmiv asi za 1 mil. Kč bezprostředně a dalších 10 mil. Kč movitého majetku, obojí za

restituční nároky. Ty bych uhrazoval ve splátkách rozložených na řadu let. Podle dohody

jsem měl stádo, jehož chov denně stál kolem 15.000 korun a výnosy se blížily nule, převzít

„za pakatel“. Dohody o kompenzacích tak z věci dělaly běžný obchodní případ.

Jednal jsem s důvěryhodnými osobami, které jsem znal a které skýtaly záruku, že

dodrží slovo. Byli to kvalifikovaní lidé, měli důvěru nové (přechodné) moci, měli podobný

osud jako naše v padesátých letech z majetku deportovaná rodina. Jeden z hlavních byl

z mé rodné vsi, dělal školní praxi u mého otce, než nám farmu zničili a zapálili budovatelé

komunismu.

Moc v okrese a brzy i velký majetek v oblasti převzali po roce 1989 zcela jiní lidé.

Vysocí funkcionáři KSČ včetně členů předsednictva OV KSČ, šéfové milicí, spolupracovníci

StB. Brzy byli posíleni finanční injekcí ze známého bankovního velkotunelu. Agresivně

ovládali ve zdejších Sudetech další a další plochy, které převážně patřily vyhnancům, měl

je v držení stát a nepodléhaly restituci. Politicky se jednalo o nový „Vítězný únor 1948“,

avšak majetek znárodněný soukromníkům při prvním Vítězném únoru 1948 tentokrát

komunisté přebírali – kradli - do svého soukromého vlastnictví.

Bylo pochopitelnou zákonnou povinností pronajímatele Státního statku, aby mně

pronajaté zdecimované stádo patřící státu pomohl uvést do stavu schopného běžného

užívání. Pronajímatel udělal pravý opak. Učinil sérii kroků, které dále závažně poškozovaly

mou farmu a devastaci stáda prolongovaly. Sedm křivých obvinění podávaných postupně po

dlouhou řadu let mělo fatální dopady na hospodaření velké farmy a nakonec ji pomohlo

zcela destruovat. Také místo rozhodující potenciální pomoci z nasmlouvaných restitučních

nároků mi tyto nároky byly zcizeny novým hlavním zástupcem státu.

Chtěl bych zdůraznit, že zákonná povinnost pronajímatele „uvést pronajatou věc do

stavu schopného běžného užívání“ samozřejmě platila pro všechen pronajatý majetek. Po

zastavení dotací se všechny dříve dotované farmy staly ztrátovými a stát jako vlastník byl

povinen nájemcům ztráty kompenzovat. Místo toho ze ztrátových ploch požadoval platby

daně z nemovitostí a samozřejmě celou řadu dalších daní. Ihned je penalizoval a také

kriminalizoval. Srovnejte s útoky komunistů na zemědělce v padesátých letech. Až ve

druhé polovině devadesátých let ministerstvo zemědělství vydalo metodiku, jak

kompenzovat ztráty z chovu státem vlastněného dobytka. Uplatnil jsem je, ale již uvedení

gangsteři spolu s jejich podporovateli na policii, státním zastupitelství i soudech mi

kompenzace znemožnili.

Křivá trestní obvinění byla podávána podle známého scénáře, kdy se poštve policie

na ty, kteří jsou pak v klidu okrádáni. Až po mnoha letech bylo zrušeno poslední křivé

obvinění. Srovnejte příklad pro představu : Nikoli spojenci, kteří začali pomáhat lidem

v osvobozených koncentračních táborech, ale nacističtí pachatelé děsivých hrůz byli po

válce vítězi a vedli proti spojencům v Norimberku a jinde soudy. Celou sérii po dvě dekády.

Nebudu vyslovovat nejznámější pojem charakterizující genocidu v koncentračních

táborech poslední světové vlády. Uvedu však zcela rozhodně, že jsem převzal k 15.12.1994

koncentrační tábor Václava Klause.

Masové křivé obviňováni nevinných jako samostatná promyšlená metoda pachatelů

trestné činnosti ve spolčení bylo vysoce účinné při získávání neoprávněného majetkového

prospěchu. Tato metoda byla a je uplatňovaná po dlouhou řadu let a je mimořádně

nebezpečná, obětem způsobuje zvlášť závažná traumata a vysoké škody. Stát nebyl nikdy

schopen adekvátně reagovat. Před mnoha desítkami soudců, advokátů a dalších právníků

prohlásil v září 2011 respektovaný předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, že

„trestní právo a justice v Česku se stále více zneužívají k očernění, tedy k účelové

kriminalizaci nepohodlných protivníků v politice, v rodinných sporech o děti, v podnikání a

nově i zdravotnictví“. Tato konference byla přímo věnována účelové kriminalizaci coby

fenoménu v naší společnosti.

Na začátku mého pronásledování přišla ČSSD a osobně budoucí prezident Zeman

před volbami populisticky s akcí „Čisté ruce“. Inspirací jim byla Itálie, kde akce "Mani

pulite" přinesla rozsáhlé vyšetřování korupčních afér, za které následně padaly vysoké

tresty.

Můj případ byl policií do akce „Čisté ruce“ zařazen. Potvrdil mi to jeden

z pachatelů trestné činnosti proti mně, se kterým policie úzce spolupracovala. Vím také,

že se objevil u náčelníka vždy do půl hodiny po mém odchodu od podaných vysvětlení u

vyšetřovatelů. „Zkoumal“ mé výpovědi a dával pak „doporučení“, jak mě účelově dál a

lépe pronásledovat.

Policisté byli hodnoceni podle toho, kolik „tunelářů“ dostanou „do tepláků“, jak

požadoval tehdejší předseda vlády a autor akce „Čisté ruce“ Miloš Zeman, milovník

becherovky a později celého spektra alkoholických nápojů. Náčelníci policie byli tedy na

mém pronásledování zainteresováni a vykazovali v něm zvláštní horlivost. Takový postup

byl závažným zásahem do konání nezávislé justice, v demokratickém státě zcela

nepřijatelným. Byl to postup známý ze středověkých „honů na čarodějnice“. Co je však

nejpodstatnější, tunelářem jsem nebyl já, ale samotný stát, který svým jednáním stádo

týral a uvedl do zbědovaného stavu.

Po prvním křivém obvinění v roce 1997 jsem byl na okresním státním zastupitelství.

Kromě mnou dříve předaného podrobného posudku stáda mi byl předložen další od soudní

znalkyně potvrzující děsivý stav přebíraného dobytka. Okamžitě jsem byl obvinění zbaven.

Totéž státní zastupitelství, místo aby obvinilo původce trestného činu týrání zvířat, na mně

podávalo postupně další křivá obvinění.

Protože od počátku státní zastupitelství mělo důkazy, kdo stádo léta poškozoval a

že jsem to nebyl já, šlo samozřejmě ve všech případech mých obvinění o vědomou trestnou

činnost státních zástupců dle § 158, 166 a 209 trestního zákona, tedy včetně poškozování

cizích – mých práv.

Policejní náčelník řval na vyšetřovatele, proč se mnou ještě nezatočil, Inspekce

neshledala pochybení. Řvaní se konalo ve stejném Žatci, ve kterém policisté řevem nutili

mého otce k přiznání, že si zapálil statek, který nechali zapálit policisté v roce 1952. Ti už

i v mém případě způsobili také sami velké škody, ze kterých obviňovali mně. Dopouštěli se

stejných trestných činů, jaké páchali státní zástupci.

Oznámil jsem trestnou činnost policie Inspekci ministerstva vnitra. Nic s tím

neudělali. A já dobře udělal, že jsem stížnost neopakoval nebo nezdůrazňoval. Měl jsem

oprávněné obavy, že se věc obrátí proti mně. A byly to potvrzené oprávněné obavy.

Mnohem později se pan Hassan se stížností na jednání řadových policitsů obrátil na

Generální inspekci bezpečnostních sborů – a byl uvězněn na dva roky. Moje oznámení by

bylo daleko závažnější a stejně závažné bylo tedy i moje riziko.

Pokud někdo páchá trestnou činnost opakovaně, vyšetřuje ho logicky obvykle již

informovaný policejní vyšetřovatel a také věc dozoruje s pachatelem obeznámený státní

zástupce. To by však naopak ohrožovalo prozrazení série pronásledování nevinného. Proto

se mými účelovými případy zabývalo několik vyšetřovatelů a dozorem nad sedmi

obviněními se vystřídali všichni státní zástupci v okrese, aby, proboha, pravda nevyšla

najevo. Přímo úměrně nárůstu škody způsobené podporou zločinu od policie a státního

zastupitelství narůstala nenávist k subjektu, který se bránil a odmítal podvolit,

spolupachatele trestné činnosti na policii a státním zastupitelství ohrožoval. Soustředěné

útoky na mne byly brutální, bestiální, zákeřné, ubohé.

Orgány státu tedy nejen nejednaly v mém případě secundum et intra legem, tedy

na základě a v mezích zákona, jak byly povinny. Ony dokonce jednaly contra legem.

Takových kroků byla série.

Moji situaci fatálně komplikovala pozice rukojmího. Mimořádně dlouho jsem na

poslední chvíli v hotovosti platil krmení pro prasata, která by se druhý den bez žrádla

začala požírat navzájem. O to větší byla krutost páchaná na mně těmi, kdo mým

pronásledováním chtěli chránit sami sebe.

Podal jsem sérii trestních oznámení na skutečné pachatele, ta byla v rozporu se

zákonem odkládána. Později jsem zjistil, že takto dopadla obdobná oznámení od dalších

oznamovatelů v oblasti. Proti státem podporovaným pachatelům jsme neměli šanci.

Svědek H. podal na přelomu století řadu trestních oznámení na osoby spolčené do

stejné skupiny pachatelů, kteří poškozovali moje práva. Oznámení svědka H. byla naprosto

nepochopitelně odkládána. V roce 2011 jsem ho navštívil. Řekl jsem mu, že se ze strany

státu začínají objevovat náznaky začít řešit závažnou trestnou činnost. V téže době byl

také poskytovatel nezákonně získaných peněz použitých k likvidaci majetku mé farmy i

farmy svědka H. po mnoha letech zatím nepravomocně odsouzen na 10 let do vězení.

Požádal jsem H., zda by se nepokusil znovu podat svá trestní oznámení a připojit se k mé

snaze o nápravu.

Odmítl to s poukazem na to, že se nemůže dostat do těžkých stresů z doby, kdy

oznámení jasně doložená podával a příslušné orgány zjevně podporovaly pachatele

rozsáhlé trestné činnosti. Byl varován známým vysoce postaveným policistou, cítil se

ohrožen na životě a odvolával se na situaci z padesátých let, kdy řada pronásledovaných

sedláků zešílela nebo spáchala sebevraždu.

Stalo se mi, že soudkyně na mně hulákala s bolševickou nenávistí zkřiveným

obličejem, jiná před sérií svědků po celé jednání intrikovala a vynesla rozsudek bez

jediného důkazu. Přitakala lžím mnohanásobného křivopřísežníka, jehož přizvala do soudní

síně státní zástupkyně, křivopřísežníkova přítelkyně, která si s ním v soudní síni tykala.

Nesmím zapomenout doplnit, že u stejného soudu jsem měl potěšení setkat se

v jiných kauzách s respektabilními dámami v taláru, které, na rozdíl od předchozích, byly,

jsou a nepochybně vždycky budou soudkyněmi.

Mé odmítnuté žádosti o milost oběma prezidentům se dostaly k pachatelům trestné

činnosti a prohloubily mé ohrožení, stejně dopisy ministrům. Pan ombudsman jeden takový

dopis dostal na vědomí, sdělil mi pobavení nad počtem subjektů, ke kterým se obracím.

Sprosté a ubohé vůči člověku, kterého pachatelé ve spolčení mnoho let nenechali

spát, kterému za zády mnohokrát bránili v získání dotací a opakovaně tak hrozilo, že se

prasata ve velkém stádu začnou požírat. Psychický teror ze stresů horší těžkého žaláře.

Nesl jsem si svůj kříž a párkrát se mi stalo, že jsem s ním poklesl až na zem.

To, co je pro duševně nemocné paranoidní schizofrenií normální – mluvit o sobě ve

třetí osobě – k tomu jsem sám přistoupil jako východisku z brutálních stresů posledních

dvaceti let. Utrpení bylo nesnesitelné, jeho mnohaleté působení zničující. „Vystoupil“

jsem sám ze sebe, mluvil o sobě jako o „tom Smetanovi“ a nepochybně jsem tím pomohl

přežít nejhorší ataky. Bylo to také vědomě trochu nevážné, zlehčující. Ostatně obracení

věcí v ironii, časté vtipkování, to byla také cesta, jak pocity marnosti přežít jen se

snesitelnou úhonou.

Kvalifikace soudce řešícího hospodářské kauzy vyžaduje absolvování náročného

studia a dlouhou praxi v oboru. Po roce 1989 tyto podmínky prakticky žádný soudce

nesplňoval. Oni ve své bývalé praxi dokonce ani nic nerozhodovali. Pouze plnili – až na pár

výjimek odvážného odporu – pokyny vládnoucí moci.

O mých záležitostech rozhodovala narůstající suma osob po dlouhou řadu let. Pokud

by se dopouštěli i minima chyb, ty by se řetězily a výsledek by byl pro spravedlnost tristní.

Ve skutečnosti nešlo o minimum chyb, dokonce, a je to naprosto logické, někteří byli

naprosto nekompetentní. Na začátku byla vyšetřovatelům nekompetentnost vnucena, byla

dána zneužitím akce „čisté ruce“, řvaním náčelníka na vyšetřovatele, jednoznačným

účelovým krytím skutečných pachatelů státními zástupci.

V právní sféře všeobecně známý Doc. Kindl, asi deset let soudce, stejnou dobu

advokát a pak děkan proslulé plzeňské právnické fakulty, mluví ze své osobní zkušenosti

z počátků 90. let o „soudcích, kteří arogancí maskovali neznalost“.

Později o Městském státním zástupci, který také podpořil pachatele trestné činnosti

proti mně, psali v tisku v jiné souvislosti jako o tom, který „umí kulový“. Soudci, kteří v mé

věci určili zástupcem konkurzních věřitelů největšího dlužníka do konkurzní podstaty i ti na

dalších soudech, kteří tuto nehoráznost podpořili, se k uvedenému státnímu zástupci

přiřadili. To, co pak následovalo, byl jeden dlouhý řetězec rozhodnutí zcela vykloubených

ze spravedlnosti a neměl s právem nic společného.

Řadu let jsem se bránil sám. Bezmoc a kumulace teroru vyhnala můj krevní tlak do

život ohrožujících hodnot. V nemocnici na Homolce ho srovnali.

Ohlásil jsem se tehdy u JUDr. Hulíka, zrovna když se snažil psychicky podpořit

MUDr. Chmelaře účelově pronásledovaného v souvislosti s také účelově pronásledovaným

antikomunistou panem Hučínem, páně Hulíkovým klientem. Pana Hučína sedmi křivých

obvinění postupně zbavili, mě pak také, ale MUDr. Chmelaře stačili umučit, selhalo mu

srdce. Mě zatím internisté udržují pomocí léků srdeční parametry v normě.

Dříve jsem uvedl, jaké důsledky mělo pronásledování sedláků v padesátých letech.

Bezvýchodnost, bezmocnost trvající řadu let, pocit strašlivé nespravedlnosti, to u mnohých

později vyvolalo duševní poruchy, řadu nemocí kardiovaskulárního systému, poruchy

imunity. Moje přežití mnohaletých brutálních ataků naprosto zhrouceného „posametového“

justičního systému bylo zázrakem. Zázrak by se nekonal, kdybych nebyl stejnými

zvrhlostmi „očkován“ před šedesáti lety ve věku, kdy jsem byl očkován i proti jiným

vážným nemocem.

Byli jsme spolu s JUDr. Hulíkem u soudu, šlo o jedno z řady křivých obvinění na

mne. Uprostřed jednání upozornil paní soudkyni, že jak písemné důkazy, tak právě

vyslyšení svědci potvrzují, že žalobní návrh je v naprostém rozporu s prokázanými fakty.

Pokud by se jednalo o soud, rychle by skončil nebo byl přerušen k (zbytečnému) pokusu o

vytvoření souladu mezi fakty a žalobním návrhem. To nebylo možné a tak karikatura soudu

jednajícího s plným vědomím paní soudkyně v rozporu s ústavními principy musela

pokračovat. Pan státní zástupce při návrhu petitu řekl „tady nejde o fakta, ale o právní

posouzení“ a potvrdil tak, co věděli všichni – vina neexistuje, ale potřebujeme rozsudek s

trestem.

Pan JUDr. Hulík obhajoval za minulého režimu řadu disidentů. Obhajoval také ve

stejné soudní budově, kde jsme se právě nacházeli, před mnoha lety muže, který měl jít

z rozhodnutí státní bezpečnosti na čtyři roky do vězení. Šlo o politický proces a mladá

soudkyně s dvěma malými dětmi doma odmítla opakovaný nátlak státní bezpečnosti a

obviněného osvobodila. Prokurátor řval a pan doktor Hulík nikdy nepřestane paní soudkyni

pro její odvahu obdivovat. Upozornil mě na tuto odvážnou dámu, když viděl její jméno

uvedené na vývěsce zdejšího soudu.

Její kolegyně právě přednášela rozsudek v mé věci. Jasná nevina podtržená

vzpomínkou na zdejší odvážnou soudkyni z doby nesvobody byly důvodem, proč pan doktor

Hulík očekával samozřejmě zproštění viny. Je to nesmírně ostřílený advokát, jeden

z nejproslulejších v zemi, znalec historie, polyglot, ostrovtipný publicista. Vynesený

rozsudek proto naprosto nečekal, nedokázal zakrýt šok, i když i to patří k výbavě

profesionála. Na chvíli mu vypnuly všechny svaly, spadla mu ramena, hlava mu poklesla na

prsa. Nechtěl jsem promarnit chvíli, kdy budeme vyzváni k možnosti odvolání. Předešel

mne, byl rychlejší.

Já jsem rozsudek vykloubený z faktů čekal. Připravil jsem se na očekávané, složil

ruce na prsou, natáhl nohy před sebe a skutečným pachatelům se díval po celou dobu bez

mrknutí oka do očí. Řada indicií, které jsem registroval během jednání, mi zapadla do sebe

o něco dřív. To ze mne nedělá chytřejšího a pana doktora ani o milimetr nesnižuje. On

prostě vidí spravedlnost velmi ostře a evidentní podraz od „kolegyně“ ho vždycky bude

šokovat.

A proč mi „doklaplo“ dřív? Především proto, že se mi od útlého dětství dostalo

„cti“ být spolu s rodiči a sourozenci obětí mnohaletých život ohrožujících ataků zla, získat

tak speciální zkušenosti k rozpoznávání i jeho nových projevů a v dalším svém životě ve

vytunelované demokracii i celou řadu nových dovedností nutných k jeho odhalení a obraně

před ním. „Očkování“ staré šest dekád sehrálo svou roli.

Hledal jsem tehdy mezi deseti přítomnými v soudní síni někoho, kdo nepáchal ani

nenapomáhal vědomé trestné činnosti. Jeden byl můj obhájce a k němu druhého jsem po

opsání kruhu očima po místnosti našel až na své židli. I přítomné novinářky pak do místních

plátků opakovaly totéž, co jejich předchůdci, když o nás do novin lhali kolem roku 1950.

To, co dokázali nositelé zla posilnění vlastní malostí a sklonem k sadismu na

počátku komunistického běsnění způsobit fyzickým terorem, to způsobily stejné sociálněpatologické

existence svými organizovanými útoky na majetek lidem na přelomu tisíciletí.

Zaměnili prostředky, dopady nejsou menší. Stát, který je v obou případech v krutostech

podpořil, nemá nic společného s demokracií.

Mnohonásobný křivopřísežník D. spolu s jeho spolupachateli na policii a státním

zastupitelství zajistili totální rozvrat mé farmy. Pak se D. spolčil s konkurzním správcem

v konkurzu na mně účelově podaném a v trestné činnosti pokračovali. Podařilo se jim

dokonce zajistit pro tohoto největšího dlužníka do konkurzní podstaty pozici zástupce

věřitelů v konkurzu. Byl tak fakticky hlavním žalobcem ve věci mé dříve podané majetkové

žaloby proti němu jako žalovanému. Sám proti sobě jako zástupci největšího dlužníka do

konkurzu. Asi u soudu přebíhal z místa žalobce na místo žalovaného. Nevím, u soudu jsem

jako úpadce nesměl být.

Shrnu základní fakta o mojí situaci :

1) Po vstupu do katastru obce původního tchánova statku mě Státní statek

opakovaně prosil o přebírání dalších stád v dalších katastrech – v Sudetech bylo

minimum původních restituentů.

2) Oblast byla výjimečná v rámci původního Státního statku vysokou koncentrací

ztrátového hovězího dobytka. Kapacita stájí ve třech obcích byla kolem 1.500

kusů. Ztráta Státního statku v roce 1989 v objemu 19 mil. Kč byla tvořena

převážně právě zde, v dalších obcích se pěstoval ziskový chmel, cukrová řepa,

obiloviny.

3) Bez dotací jsem hospodařil se ztrátou, která se zmenšovala. Zavedení dotací do

provozu vedlo ke konsolidaci, s jejich růstem se řešily problémy a stačil ještě

jeden rok, abych problémy překonal.

4) Byl jsem rukojmím s ohledem na velké množství živých zvířat. Prasata se začnou

požírat brzy poté, co nedostanou krmivo a já jej zajišťoval nákupem

v hotovosti. Účelovému a zmanipulovanému konkurzu jsem proto nemohl čelit.

Učinil jsem potřebná opatření a bránil se pak mimo farmu, kterou řídili jiní.

Konkurzní správce a zástupce konkurzních věřitelů (a největší dlužník v jedné

osobě) okradli konkurzní podstatu o desítky milionů korun. Tento úděsný stav, všude

znamenající absolutní neplatnost konkurzu pro zmatečnost od samého počátku, byl pak

obhajován všemi stupni soudů. Je samozřejmě notorietou, že největší dlužník v pozici

zástupce věřitelů činí konkurz zmatečný, nesmyslný, neplatný od počátku. To ovšem pouze

v právním státě.

Konkurzní správce na mně požadoval doklady o výdělku a z nich jsem musel odvádět

částky převyšující životní minimum. Uprostřed konkurzu jsem mu napsal, že on zajistil

okradení konkurzní podstaty už o 38 mil. Kč a komunikace s ním, gangsterem, by činila

delikventa i ze mne. Nebudu mu posílat žádné informace ani peníze. Byl si plně vědom

pravdivosti mého prohlášení a nedovolil si poté obrátit se na soud, aby zasáhl. Celoživotní

zbabělec. Malý český zlodějíček.

Český zástupce u Evropského soudu pro lidská práva sepsal v roce 2007 k mé

stížnosti mnohostránkový seznam čítající reakci na stovku soudních a dalších jednání. Ještě

hodně dlouho by se musel namáhat, aby doplnil i ostatní. Snad poslední soudní jednání o

restitucích, které logicky měly skončit někdy před sedmnácti lety, proběhlo ještě v roce

2015. Odpůrce, Pozemkový fond, známý korupčními skandály, zaplatil našemu advokátovi

pětinásobek hodnoty požadovaného pozemku v kauze trvající deset let. Ve všech

restitučních kauzách, některých mnohaletých, jsme měli úspěch. V právním státě by žádná

taková kauza nevznikla. Byla i kauza, ve které povinná osoba ukradla naší restituční

parcelu, pak léta krádež před soudy urputně obhajovala a po vrácení pozemku nám státní

orgán zaplatil za soudní výdaje desetinásobek hodnoty pozemku.

Ústavní soud v mém případě opakovaně ignoroval fakt, že právní stav v okamžiku

dovolání byl kriminální činností vyklouben z normálnosti, byl už deset let contra legem a

Ústavní soud aplikoval na podání pravidla právního státu zcela absurdně. Prý se úpadce

nesmí dovolávat, já jím však byl na základě série kriminálních činů jiných. Tyto činy tak ÚS

podpořil.

Teror, kterému čelím přes dvacet let, se prakticky ničím neliší od toho z padesátých

let. Je zatím jen asi šestkrát delší a ze strany státu o řád ubožejší, než ten vynucený

režimem masového vraha Stalina. Ke dvěma mým tehdejším deportacím přidal současný

režim nyní deportaci třetí. Po okradení a krutém pronásledování jsem ze strachu o život

farmu opustil sám. O život šlo také stále ještě velkému stádu, pokud by zůstalo v mém

držení.

Samotný Ústavní soud přispěl k protiprávnostem včetně masového porušování práv

restituentů. Deset let v rozporu nejen s právní, ale i elementární logikou proti nim chránil

držitele ukradeného majetku - stát. Používal k tomu neuvěřitelné odůvodnění. Restituenti

prý nemají majetek konstituovaný, mají jej domnělý, snad nezapsaný v katastru, takovému

ochrana nenáleží. Že tím ÚS chránil pachatele, který se ke krádeži přiznal, to jeho

soudcům dodnes nedošlo. Stejně tak trvali na tom, že v mém konkurzu byl a bude největší

dlužník do podstaty zástupcem věřitelů. Nikdy neslyšeli o notorietách. Naše soudy si také

myslí, že hodně velké dluhy už se nemusí platit, jak na tom trvají třeba u pohledávky JUDr.

Altnera za jednou velkou partají.

Byla tak dle elementární logiky poskytována právní ochrana někomu, komu

nepříslušela. Vzhledem k tomu, že svobodný svět, svobodná Evropa ani soudci z Evropského

soudu pro lidská práva komunistickou všeobecnou krádež majetku nepoznali, mohl výše

uvedený stav trvat donekonečna ve prospěch těch, kteří měli zájem na zdržování restitucí

a usilovali a ještě usilují o přesun restitučně dotčeného majetku do vlastních rukou. Dnes

je běžné, že představitelé zemědělského družstva, kteří se podvodem vyhnuli plnění

restitučních závazků, jako fyzické osoby kupují státní půdu. Z výnosů podvodem získaného

majetku a za mimořádně výhodných podmínek poskytnutých státem.

Trestnou činnost správce konkurzní podstaty kryli pak lidé ze Státního zastupitelství

na Praze 1, na Městském a Vrchním státním zastupitelství. Nejvyšší státní zástupkyni JUDr.

Benešové jsem třikrát poslal upozornění na protiprávní jednání jejích podřízených na všech

stupních zastupitelství s podrobným popisem všech okolností. Nedostal jsem odpověď. To

již paní Nejvyšší Benešová prokázala, že sama postupuje podle svého vlastního Pokynu

obecné povahy č.12 z prosince 2003. Ten obsahoval například čl. 16 odst. 3 a odst. 4 písm.

m, ve kterých byla dána protiústavní neoprávněná výhoda státním zástupcům, soudcům,

policistům i dalším úředníkům. Pokynem jim byl přisouzen zvláštní režim posuzování

podání, označených jako trestní oznámení na ně, fakticky snadno vyložitelný jako výzva k

odkládání takových podání. Byla to výzva k podpoře trestné činnosti. Samostatný velmi

nebezpečný trestný čin od paní Nejvyšší. Příslušný pokyn platí snad dodnes. Pomohl

destruovat demokracii stejně, jako jiné činy charakteru velezrady.

Nepochybně později z pocitu viny na vlastní zásluze o vznik „justiční mafie“

obvinila paní Benešová nějaké úředníky z členství právě v „justiční mafii“. Právní zástupce

takto nařčených toto jednání paní Benešové označil za jednání domovnice. Byl samozřejmě

shovívavý, podpora trestné činnosti snese ostřejší odsudek.

V roce 1997, kdy na mně byla podána první křivá obvinění, byla uzavřena mezi

dvěma hlavními opozičními stranami dohoda, která na dlouhou řadu let v souběhu s mým

nespravedlivým pronásledováním prakticky vyloučila politickou opozici a zajistila rozsáhlou

podporu kriminálním živlům při současném paralyzování činnosti justice proti nim.

Tehdy hned na počátku Zemanovy vlády následovalo další tunelování demokracie.

Příkladem bylo zběsilé ovládnutí bezpočtu státních a polostátních firem a dalších institucí

hejnem členů obou stran participujících na protidemokratickém smluvním paskvilu. Byl to

signál ke zteči vstříc korupci.

Těžko bychom hledali v historii další velezradu, která zemi poškodila více než

konstruktéři oxymóronu „opoziční smlouva“. Mezinárodní organizace, průzkumy mezi

podnikateli a obyvateli i zprávy BIS dlouhodobě potvrzovaly alarmující rozsah korupce

v zemi a pronikání zločinu do nejvyšších pater politiky.

Už dost. Nechci nikomu kazit náladu. Přežil jsem a nezešílel. Už zase skáču přes

kaluže. Je potěšitelné, že mi řada lidí pomohla. Nemohu je jmenovat, ohrozil bych je.

Stejně je vyloučené, aby ve zmrzačené demokracii dostalo moje právo prostor. Naši rodinu

připravila o majetek v padesátých letech vláda jedné strany, dnes je situace mnohem

těžší, když se o ochranu repetice téhož postaraly strany dvě a místo vyšetření

protiprávností nedávné minulosti lze očekávat spíše dokonání jejich zabetonování třemi

stranami v budoucnu.

Vždyť ani to moje nynější vyhnání z majetku rodiny není velkou zvláštností od doby

vyhnání Němců těsně předcházející mému narození. Vždyť ani není třetí spolu s dvěma

mými deportacemi v roce 1952 a 1953. V roce 1938 byly ze Sudet vyhnány desetitisíce

Čechů, Židů a německých antifašistů. Mého tchána z jeho majetku poprvé vypudili

henleinovci v roce 1939. Přežil jen proto, že byl vojákem v Anglii (a přežil také válečné

boje na kontinentě včetně zranění, dostal tři válečná vyznamenání). Po jeho vyhnání kolem

jeho statku chodily transporty vyháněných Židů z velké části Doupovska. Nevím, zda se

někdo z nich vrátil. Pak odtud byli vyhnáni Němci po válce tvořící drtivou většinu obyvatel.

Také nelze zapomenout na mnohé ruské, ukrajinské a běloruské emigranty, kteří našli u

nás azyl po ruské bolševické revoluci. Stalin je pak po druhé světové válce nechal odvléci

do sovětských gulagů v rámci akce SMĚRŠ. Teprve pak byly z majetků vyhnány rodiny mého

otce a tchána. Bylo mé nynější vyhnání z tchánova bývalého statku už páté nebo šesté

z těch, jež novodobá naše historie pamatuje? Co na tom záleží.

Ze všeho zůstává hlavně pocit studu. Za všechny ty nekompetentní tyrany. Za

chtivé a falešné bolševiky. Jejich jména zapomínám, nemám jim co závidět. Závidím

rodičům, že jejich pronásledování bylo v padesátých letech ulehčeno noblesními lidmi

vychovanými první republikou (s výjimkou otcova pobytu v komunistickém koncentráku) a

že Stalinovi pohůnci jednali rychle. Otce přestali estébáci obviňovat po 36 hodinách, když

pochopili svůj omyl s podstrčenou sabotáží. Mně jejich nástupci nepřestali falešně

pronásledovat ještě po 130.000 hodinách. Nikdo u soudu na rodiče urválkovsky neřval jako

na mně, tajně jim soudci posílali přes advokáty rady, jak si mohou zlepšit pozici.

Nejsem žádnou výjimkou. Restituentů, kterým stát (přiznaný zloděj majetku

z padesátých let) zadržoval přes dvacet let ukradený majetek bylo 100.000. Stydím se za

naše velikány pronášející Jakešovské projevy se stejně lživým popisem situace. Nechtějí si

připustit, že zajistili pro bývalé vládce o řád víc, než Gottwald. Nechali je krást přímo pro

sebe, za Gottwalda se pouze radovali z okradení druhých do fondu vlastnictví všech, tedy

nikoho.

Také se stydím za ty zodpovědné v novinách a televizích, kteří se báli zveřejnit můj

případ opakovaně po řadu let, jen Reflex se zmínil v redaktorském textu. Jeden

šéfredaktor mi nechal vzkázat přes stážistu u redaktorského eléva, která že naléhavá

témata se jim hodí víc. Za několik dní nato věnoval velkou plochu blábolu synka z hradní

rodiny, který v textu plival na svoji sestru, odvržené dítko jeho otce zakladatele ODS.

Ano, nejvíc se stydím, že žiju v zemi, která lže a podvádí, která podporuje

pronásledování svých občanů, která předstírá spravedlnost. Jen za mého života to je

nepřetržitě sedmdesát let.

Pan Vöcklinghaus z Německa vložil do investice u nás 200 mil. Kč a delikventi ho o

ně připravili. Prohrál v roce 2011 arbitráž proti České republice. Pan ministr financí to

přijal s velkým povděkem, prý je šťasten, že čeští daňoví poplatníci ušetří značné peníze.

Jsme ale v zemi Václava Havla a já, který znám detaily, konstatuji : Pro demokracii je

pravda o několik řádů důležitější, než povinnost zaplatit nějaké peníze. Dokonce peníze,

které žalobci náleží, protože byl okraden. Doufám, že se najde kompetentní soud, který

rozhodne podle pravdy.

Ve stejné době jsem podal žádost o odškodnění za státem zaviněné škody na

ministerstvo spravedlnosti. Jsou obdobné, jako škody pana Vöcklinghause. Pánové úředníci,

další pasažéři dále zmíněného „letadla“, strčili hlavu do písku před organizovanou

kriminalitou již tak hluboko, že musejí mít krky žiraf. Každý jistě chápe, že odporovat

jejich odmítnutí před soudem nyní je nejen bezpředmětné, ale i životu nebezpečné. Český

stát chce za zastupování v arbitráži proti panu Vöcklinghausovi od něj dalších 90 mil. Kč.

Proto mnou podanou žalobu s kvantem důkazů a notářsky ověřených svědectví jsem

zatím přechodně stáhl do doby, než budeme demokracií a právním státem. Podají ji moji

vnuci. Jak je v naší zemi zvykem, nebude to možné dříve, než režim, který hospodářskou

kriminalitu podporoval, bude v budoucnu zákonem označen za zločinný.

Ne, opravdu nečekám od státu se zhrouceným justičním systémem vůbec nic. Mnozí

bez mých dřívějších zkušeností se zlem nepřežili, MUDr. Chmelař byl umučen, mnohé oběti

děsivých nespravedlností stále nesmírně trpí. Hejno nepotrestaných velkozlodějů

zahrnující i vysoké politiky se stále rozšiřuje a není den, abychom se nedovídali

podrobnosti o dalším nepotrestaném rozkrádání ve velkém.

A kdy moji vnuci budou pozváni vyšetřovatelem ke svědectví proti jednomu

přeživšímu z desítek nynějších pachatelů trestné činnosti proti mně a majetku naší rodiny?

Dle časového odstupu od pozvání mého a mé sestry ke svědectví o událostech z padesátých

let se ukazuje, že to bude v roce 2067. To již dekrety paní Benešové z roku 2003 budou

označeny za vyhaslé, jako se stalo s dekrety jejího jmenovce Beneše z let poválečných.

Také už v té době část nám nyní znovu ukradeného majetku bude po velkých peripetiích

vracena v letech 2050 až 2060 a celý bude poté znovu ukraden. Dnešní představitele budou

obhajovat už jen poslední tři učitelky. Jiné učitelky budou tvrdit, že nynější oběti si teror

zasloužily, což tvrdí některé nynější učitelky o obětech komunistických hrůz padesátých

let.

Ne, nedělám si legraci. Moje konstatování je mnohem racionálnější, než bláboly o

nějaké revoluci od takzvaných vítězů, kteří intenzivně a důsledně přihlížejí dalšímu a

dalšímu posilování všeobecného rozkladu hodnot platných naposledy před sedmdesáti lety.

Zemědělský majetek byl od Bílé Hory masově rozkraden už asi osmnáctkrát. Jen bláhovec,

naiva a ignorant by mohl čekat ukončení dějinných zákonitostí.

Co se nikdy nepřestane reprodukovat, je zlo. Jen velká shoda okolností ho dokáže

přiměřeně potlačit natolik, že jen s malým uzarděním můžeme hovořit o demokracii. U

některých mých tyranů naleznete korupci a jiné protiprávní jednání. Naleznete ale také

samozřejmě velkou sumu pouhé lhostejnosti, nekvalifikovanosti. Oba první čeští

prezidenti již na počátku hrůz mi odmítli milost a přispěli k mnohaletému teroru. To udělal

i jejich předchůdce v padesátých letech s žádostí o milost pro otce. Mám nesmyslné dopisy

od řady ministrů vnitra, od pana Langera - Íčka dva. Další Radek John mě ještě jako

redaktor před mnoha lety odkopl poznámkou, že takových mu píše denně deset.

Připomeňme si závěry proslulého sociologa Baumanna ze zkoumání holocaustu:

„Všichni pachatelé holocaustu nebyli zlí ani šílení. Vlastně byli jako většina z nás … Je to

jedna z nejděsivějších skutečností, kterou si ohledně holocaustu musíme přiznat.“ Ano,

všichni moji tyrani jsou jako většina z nás.

Nedovedu odhadnout, kolik lidí postupovalo v řetězci vadných, podle nich

„zákonných“ rozhodnutí, při podpoře zla proti mně a mnoha dalším podle definice

„banality zla“ od Hannah Arendtové. Zúčastnila se procesu se známým spolupachatelem

velkozločinů a mnohé rozezlila, jiné zaskočila, když napsala : „Jemu jenom, řekli bychom

obyčejně, nikdy nedocházelo, co ve skutečnosti dělá“. Také uvedla : „I lidé, kteří žijí

spořádaným životem se mohou svým každodenním konáním dopouštět společenského zla“.

Tohle jsou ale dávno známé skutečnosti. Naši porevoluční velikáni „zajistili“ právě

stav, kterým vytvořili široký prostor pro konání „společenského zla“. Absolutní absencí

práva místo jeho prvořadé pozornosti, přehlížením kriminálních činů, korupce, brutálními

zásahy proti policii a státnímu zastupitelství, když šlo o ochranu členů politickomafiánského

spolčení.

Dva nejzodpovědnější, naprosto bezohlední, postrádající špetku empatie, egoisté

par excellence, odpudivé exempláře sebestřednosti a sobectví, si smluvně pojistili osobní

moc a prezidentské posty zatím na patnáct let. První z nich je pachatelem úděsného teroru

na zvířatech, jejichž kachetickou a zbídačelou skupinu jsem převzal na jejich cestě do

kafilerie. Celých následujících dvacet let mě oběma spolčenci řízený stát nepřestal za to

terorizovat. Ne toho, který zastavením dotací na počátku devadesátých let (s

odůvodněním, že „zemědělství je odvětví jako každé jiné“) zapříčinil něco, co tak zřetelně

připomíná důsledky konání člověka souzeného v procesu, kterého se v roce 1961 Hannah

Arendtová zúčastnila jako reportérka The New Yorker.

Je snadné poslat někoho do vězení nebo na smrt, snadnější než „páchat

spravedlnost“. Mám seznam těch, kterým vděčím, že jsem hrůzy přežil. Výčet těch

druhých - od pologramotných bílých koňů po ty, kteří mi odmítli milost - jsem nakonec

shrnul do jediného seznamu, který charakterizuje nadpis „Soudružka Světla Amortová“.

Seznam je velmi dlouhý a polovinu z těch lidí zná každý.

Když jsme byli deportováni ze tří domů v červnu 1953 z rodné vsi, sedělo nás

na židlích na korbě náklaďáku šest (včetně babičky a otcovy sestry), otec byl s řidičem v

kabině. Na malém náměstíčku jsme míjeli pana Hotového, člověka slabší mysli s

kriminálními sklony, jako byli všichni podporovatelé režimu na venkově. Moje matka po

pěti letech likvidačního teroru na naší rodině a statku reagovala po svém. Stoupla si,

zahrozila mu rukou a křičela na něj: "Proklínám tě, ty syčáku. Pán Bůh tě potrestá!". Za

několik let jako elektrikář shořel na sloupu vysokého napětí.

V září 2012 mě potkal kolega B. Byl stejně jako já terčem útoků od ředitele Státního

statku D., člověka se sadistickými sklony, nekompetentního, proto i velmi vhodného pro

úlohu "bílého koně" pro větší gangstery, než je sám. Pan D. měl těžkou havárii a s

rozdrcenou kyčlí tehdy ležel rok a půl v léčebně dlouhodobě nemocných.

Pan B. doplnil, že mu to přeje za všechny ty krutosti, kterými se na nás provinil.

Připomněl, že JUDr. L., který jej i mně před lety v Lounech zastupoval, mu tehdy řekl:

"Pane B., za tu sumu křiváren, sprostot a zla, které vám všem pan D. způsobil, bude jednou

krutě potrestán. Nemám na mysli soud."

Já to panu D. neumím přát, nemám radost z tohoto „mimosoudního vyrovnání“. Ti,

kdo zaslouží potrestání a kteří ho zmrzačili (a byli příčinou smrti pana Hotového), to jsou

praví pachatelé, kteří tyto chudáky zneužili ve svůj prospěch. Vinu mají i hlavní budovatelé

a zakladatelé obou zdegenerovaných režimů, ve kterých pánové H. a D. ukájeli na obětech

své záštiplné sklony.

Vysvětlení pro neuvěřitelný nárůst počtu osob, které se podílely na mém již

dvacetiletém protiprávním pronásledování lze spatřovat ve zvláštní formě typické

pyramidy, „letadla“ známého z hazardních her. Již vědomě křivá obvinění byla vždy

doplněna poznámkou „Jiří Smetana byl již …dvakrát…třikrát…obviněn“. Pánové nedodali,

že to bylo jejich – křivé – obvinění a následující percepce mojí osoby u dalších

posuzovatelů tak podléhala „haló efektu“, chybě posuzování ovlivněné prvním dojmem.

Přičemž pro záporný dojem je znám také výraz „dáblův efekt“, jehož význam je zřejmý

z názvu. Zcela typické je například vyjádření konkurzní soudkyně k výčtu doložených

trestných činů a manipulací konkurzního správce a jeho spolupachatele a falešného

zástupce věřitelů v konkurzu. Soudkyně se postavila na stranu obou pachatelů použitím

jejich „vysvětlení“, aniž by jakkoli vyvrátila podstatu obvinění a trestnou činnost

skutečných pachatelů tak podpořila.

Do „letadla“ s mými tyrany už nastoupil bezpočet osob. Ti z poslední doby jsou už

novou generací. Ve svém originále má „letadlo“ za vzor schéma podvodníka Ponziho. Toto

schéma má několik fází tvorby velké bubliny při nadhodnocování majetku, která nakonec

praskne a majetek skončí v černé díře. Je to schéma, které má také svoji obdobu v expanzi

útoků na majetek v jistých fázích nedemokratických režimů, které nedokáží prosadit

právo. Ponziho schéma platí pro celou zemi a u nás to bylo v padesátých letech minulého

století a znovu v posledním dvacetiletí. Pohleďte na blízkost podstaty :

Od Jindřicha Kalouse jsem převzal charakteristiku Ponziho schématu původně dle

Pamely Martens :

1) Zakladatelé zmizí a všechny peníze investorů si odnesou s sebou.

2) Schéma zkolabuje vlastní vahou, když se investice zpomalí a začne být problém

vyplácet slíbené zisky, včetně runů na banky a investiční firmy, když se průšvih

provalí.

3) Schéma je odhaleno, když orgány činné v trestním řízení z účetních záznamů tzv.

investičních firem zjistí, že mnoho tzv. aktiv nikdy neexistovalo.

Ano, naši delikventi i jejich podporovatelé z politické sféry nepřijdou o uloupené

majetky, nebudou stíhání ani potrestáni, jako třeba pánové Bernard Madoff (150 let

vězení) či Allen Stanford (110 let vězení). Americká spravedlnost je prostě jiná, možná

trochu divná. To naši Madoffové a Stanfordové jsou jiní „chlapáci.“ Odnesou si „peníze

investorů“ (nedobrovolných investorů, okradených lidí) s sebou. Po několika desítkách let

pak nastanou podmínky, kdy bude přípustné označit předchozí režim za nedemokratický a

přistoupit k částečné nápravě majetkových křivd z peněz již nových majetkových

poplatníků. Tedy na úkor lidí, kteří za nic nemohou. To budou v dlouhém řetězu další

okradení.

Pan Klaus vehementně bránil restitucím, pro osoby žijící v zahraničí se mu to i na

několik let povedlo, církevním přes dvacet let, odmítal odškodnit okradené panem

Gottwaldem v naší I. Československé Ponziho republice, aby vzápětí začal orchestrovat ve

II. České Ponziho republice masové okrádání na stejném principu. Když měl ze svého postu

odejít, masově gangstery očistil rozsáhlou amnestií a obětem dlouhá léta terorizovaným

jejich utrpení tak znásobil. Bezohledný zbabělec, robot postrádající špetku empatie,

nečlověk.

Ponziho schéma ze své podstaty v praxi má velmi dlouhou fázi. To je také

srovnatelné s nekonečnou délkou policejného a justičního teroru proti mnohým včetně

mně. K tomu je třeba doplnit, že policie a státní zastupitelství i soudy trpěly

přebyrokratizovaností, lidé tam byli stresováni politiky a nelze opomenout značnou sumu

nekompetentnosti jednotlivců, kteří se dopouštěli nespravedlivého pronásledování. Paní

Ing. Jourová, bývalá náměstkyně ministra držená nesmyslně ve vazbě, řekla v televizi, že

nenašla ve svém spisu nic, za co by mohla být obviněna. To v mém případě platilo

samozřejmě po celý dlouhý čas a obvinění bez obsahu bylo přesto sedm.

Chování státu ke mně a dalším okradeným připomíná jednání Půty Švihovského z

Rýzmberka a ze Skály v druhé polovině patnáctého století. Tento nejvyšší zemský sudí

nechal postavit hrad Švihov, přestavět Rabí, postavil několik kostelů a přikoupil další hrady

a panství. Poddaní ho nenáviděli, zvyšoval jim daně a zpřísňoval robotu. Panuje o něm řada

pověstí. Jedna vypráví o tom, že sice utrácel za přepych a dobré bydlo, ale platit

řemeslníkům se mu nechtělo. Sezval prý jednoho dne všechny, kteří dřeli na stavbě jeho

panství do dřevěné stodoly na oslavu konce stavby. Když byli všichni řemeslníci uvnitř,

nechal stodolu zavřít a zapálit. Netrápili se dlouho. A jednání novodobého státu má přesto

své opěvatele, jakým byl i Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, autor oslavného epitafu Půty

Švihovského.

Před mnoha lety jsem pochopil a později mnohokrát využil jeden princip : chcete –

li, aby někdo začal vnímat vaše argumenty, musíte ho dostat do „stavu vnímatelnosti“. Do

toho se z mých pronásledovatelů nedostal prakticky nikdo přes moji velkou snahu. O

desítkách dopisů novinám, televizím, ministrům a dalším politikům jsem se už zmínil.

Bariéru samozřejmě u adresátů tvořila nekompetentnost, bezohlednost, zbabělost, lenost,

autocenzura a s ní spojený strach. Paní Ing. Jourovou zachránilo před ještě delším

protiprávním pronásledováním to, že byla veřejnou osobou. Bohužel teror na ní měl

tragické důsledky v nevratném zničení psychického zdraví její dcery.

Dozvěděl jsem se na začátku roku 2012, že byl očištěn muž před sedmnácti lety

obviněný ze znásilnění. Důkazy ho od počátku vylučovaly a pomohl mu prý jeden „slušný

policista“. Já na svého „slušného policistu“ (státního zástupce, soudce) dvacet let stále

čekám.

Pro Ponziho schéma, které jsme od druhé světové války již dvakrát zažili, existuje

také alternativa – demokratický režim, který potrestá zloděje ihned po činu a jimi

ukradený majetek vrátí okradeným a potrestá také politiky, kteří vytvořili podmínky pro

loupení.

Předchozí věta je v celé této knize a pro demokracii naprosto klíčová.

A jak to dopadlo s pozváním na Úřad vyšetřování zločinů komunismu v roce 2010,

kterým začínám předchozí kapitolu? Řekl jsem policejní důstojnici, že respektuji její práci

i úřad zřízený zákonem. Že však mě zajímají nové protiprávnosti a křivá obvinění nového

režimu, trestná činnost jejích kolegů nikoli z let padesátých, ale z doby nedávné. Něco

jsme sepsali a po nějaké době jsem dostal dva doporučené dopisy ze severních Čech.

Samozřejmě se našly nějaké výmluvy, proč pan prokurátor nemůže být dál obtěžován.

K dosažení stavu z klíčové věty, tedy k demokracii, máme opravdu, ale opravdu, hodně

daleko.

Intenzita a délka působení teroru, kterému jsem čelil, bez jakýchkoli pochyb

přesahovala krutý útlak řady sedláků z doby před padesáti lety. Bylo by tedy logické,

kdybych skončil život vlastní rukou nebo zůstal v definitivní ústavní péči psychiatrů.

Již jsem uvedl, že překonat útrapy relativně zdravý mi pomohly podobné dávné

zkušenosti prožité s rodiči. A samostatným klíčovým faktorem odolnosti je fyzický základ

získaný v dětství a mládí. Dítě na vesnici má daleko víc pohybu než městské dítě. Navíc

dítě zemědělců. Moje dávná vzpomínka je na to, jak jsem poměrně zručně osekával řepný

chrást na našem poli u Loužku, už z názvu u menšího lužního lesa v rodné obci. V pravé

ruce máte srp (trochu jiný, než na trávu nebo kopřivy), lehce zaseknete jeho hrot do řepy

na zemi a podáte do levé, pak odseknete skrojek, řepu hodíte na samostatnou hromadu.

Musí to být přesný sek, aby nezůstal zbytek chrástu na řepě a současně odpadlo minimum

řepy se skrojkem. Píšu o tom proto, že při poslední podzimní sklizni před naším

vystěhováním mi bylo něco přes šest let. Moje práce byla o to potřebnější, že otec byl

v base. Osekání řepy z jedné hromady trvalo dlouho, počet hromad se zdál nekonečný.

Dnes zakázaná dětská práce byla pro mne běžná při pomoci rodičům i v dalších

letech. Stejně běžné bylo, že jsme hráli tři hodiny fotbal, lezli po stromech, jezdili na

kole. Dobrý fyzický základ z růstu plného pohybu a námahy se promítl i do pevné kostry.

Měl jsem nespočítaně karambolů, pádů z kola, z velké výšky, býk mě hodil do žlabu a

narážel do mě, nikdy jsem neměl zlomeninu.

Pomohla mi také nepochybně předchozí celoživotní příprava plná překonávání

dílčích překážek a také opora od mnoha lidí včetně osobních vzorů. Z toho to

nejpodstatnější se snažím přiblížit v následujících osmi kapitolách.

IV. Václav Makovec

Přestože na naši rodinu dolehly komunistické krutosti, první vzpomínka na dětství je

u mne spojena s osobou, která byla ztělesněním jejího opaku, s člověkem, který byl oním

zázrakem, jenž účinky zla kompenzoval a v jehož světle se každé zlo i nyní po letech jen

nesměle krčí. Víme to všichni dávno – vzpomínky na štěstí vytěsní ty opačné.

U rodné Obory vedle Loun, odkud nás deportovali, jsme měli nejbližší příbuzné ve

vedlejších Počedělicích. Jako děti jsme v té době byli vrstevníky dětí - dvou dcer - otcovy

sestřenice, provdané Makovcové. Nejstarší z nás sestřenice Libuše se narodila v roce 1941,

můj bratr Josef o rok později, za další rok sestřenice Anička, rok po ní moje sestra Libuše a

za další dva roky v roce 1946 já. Otcova jediná sestra neměla děti a matka byla jedináček,

děti Makovcových proto pro nás byly nejbližšími příbuznými stejně jako rodiny dalších dvou

otcových sestřenic a jednoho bratrance z Počedělic. Jsem dosud se všemi (kteří z těch

rodin žijí) v úzkém kontaktu. Mám mnohem víc stejně vzdálených příbuzných z matčiny

strany. Matčině matce se narodilo dokonce osm sourozenců a matčin otec jich měl šest.

Jejich potomci z naší generace byli však od nás dětí odlišní věkem a hlavně bydleli daleko

a tak kontakt je zanedbatelný.

Makovec. Když lidé uslyší tohle slovo, vybaví se jim buchta s mákem nebo poněkud

pejorativní označení člověka s lehkou mozkovou disfunkcí, tedy nadávka. Obojí nic

vznešeného, spíše naopak.

U mne je tomu jinak. Já vzpomínám na strýce Václava Makovce, Počedělice 14,

pošta Černčice u Loun, jako na naprosto ojedinělý zjev, na člověka velmi vzácného, zcela -

bohužel - neopakovatelného. Ti, kdo se s ním setkali, měli tu jedinečnou možnost poznat

člověka krystalicky čistého, přátelského, nezáludného, poctivého, velmi milého, svou

přítomností vytvářejícího pohodu, radost, člověka, který jako nikdo na světě dokázal

otevřeně vyjadřovat a sdělovat radost ze setkání, lásku. Dokázal to s velkou upřímností.

Nikdo nepochyboval o tom, že byla opravdová, že byla od srdce. Strýc byl k tomu

inteligentní, velmi sečtělý.

V době, kdy byly typické a obecně rozšířené vlastnosti zcela opačné, kdy

neupřímnost byla podmínkou přežití, byla taková osoba zjevením. Je obrovským neštěstím,

že jsme dnes především na obrazovkách svědky tváří politiků, které jsou maskami

kontrolovanými specialisty na image a máme tak před sebou vzory naprosté neupřímnosti,

falše, kamenné tváře dřevěných marionet nic neprozrazující o lidskosti a citech.

To já měl tu obrovskou čest a neskonalé štěstí být od dětství jedním z nejbližších

strýce Makovce, kterému všichni, kteří mu tykali, říkali Vášo. A bylo jich - tedy velmi

dobrých přátel - požehnaně. Já mu vykal a říkal strejčku. Na Lounsku se strýčku neříká.

Když přemýšlím, proč jsem dosud vydržel strašlivý tlak od stejně motivovaných lidí,

kterým se podařilo v září 2005 umučit MUDr. Chmelaře, nejčastěji myslím na počedělickou

rodinu strýce Váši.

Není místo na popisování nekonečného počtu příhod. Jen pár vzpomínek.

Již několikrát jsem se dočetl, že nějaká tázaná osoba (všeobecně známá, jinak by

se jí novináři neptali), nejvíc nesnáší neohlášenou návštěvu. Já byl u Makovcových

nespočetněkrát svědkem, jak lidé, kteří je chtěli při cestě kolem pozdravit, byli paní a

pánem domu naléhavě a upřímně přemluveni, aby zůstali. Hned se pro ně začalo nosit

občerstvení. U jednoho stolu se často sešlo i několik různých hostů současně. Sešli se

postupně a pak většinou odcházeli najednou. To když hostitelé museli jít obstarat dobytek,

který měli do roku 1958 vlastní a potom družstevní. To se týkalo i sobot a nedělí.

Jednou tetička starší (Vášova tchyně), hodná a pracovitá hospodyně, chtěla udělat k

obědu holoubata. Holoubata byla vylétaná a já jsem je uměl rozeznat od dospělých

holubů. Ať prý tedy zajdu vedle k dalším příbuzným pro vzduchovku. Sestřelil jsem z drátů

ranou do hlavičky asi dvě a mířil na další, když mě strýc Váša zpozoroval a řekl hlasitě mé

jméno. Podíval jsem se na něj a z jeho pohledu mi bylo vše jasné. Díval se vyčítavě a viděl

jsem i smutek v jeho očích. Nechtěl, aby dítě zabíjelo ptáčata. Nepotřeboval k tomu

křičet, nepotřeboval slova vůbec, nepoužil přísný, natož zlý výraz. On mě, malého hajzlíka,

pohledem požádal, abych přestal. Sklonil jsem hlavu a vzduchovku šel vrátit. Vášův tchán

pak nasypal do holubníků trochu pšenice, na holoubky udělal podraz a když se nechali

nalákat do holubníků, zavřel je. Ty mladé určené k obědu vzal a utrhl jim hlavičku. To bylo

v pořádku, vrahem nebylo dítě asi jedenáctileté.

V Africe dnes statisíce dětí nestřílejí ptáčata, ale jiné lidi a mají k tomu

kalašnikovy. V Beslanu lidé tři dny vraždili jiné lidi před očima dětí, nakonec zabili také

stovku dětí, a mnohé z těch, které přežily, zůstanou nadosmrti duševními mrzáky.

Nenavazuju takto proto, že bych chtěl tvrdit, že se svět změnil. Vždyť ještě před mým

narozením strašlivě trpěly židovské děti v koncentračních táborech a houfně byly

usmrcovány v plynových komorách.

Lidé umějí obojí - překypovat dobrotou a láskou i krást a vraždit. Společenské klima

je tím, co dovolí popustit uzdu bezpráví jen v omezené míře či naopak uvolní prostor pro

nezadržitelné běsnění. To klima je dáno rozsahem demokracie, její skutečnou a

nenarušenou formou či naopak uspořádáním v utlačovatelských režimech. Člověk může

chodit denně do fabriky jako dílenský mistr a tentýž člověk může vykonávat dohled nad

chodem části likvidačního koncentračního tábora a žít svůj rodinný život i služební

stereotyp přísunu materiálu a jeho přeměnu ve výrobek a jindy zas v kouř z kremační pece,

aniž by vnímal nějaký rozdíl. Tohle už víme od citovaného Zykmunda Baumanna.

Faktorů, které oddělí demokratickou pohodu od totalitního marastu, je nepochybně

celá řada. Demokracie je udržována ve velmi křehké rovnováze a její kvalita je nesmírně

proměnlivá. Podmínky pro skutečnou demokracii musejí zrát. Vždy musí plné demokracii

předcházet dlouholetý život v řádu, bohatý občanský život, veřejné orgány budící přirozený

respekt, bezvyjímečná a rychlá cesta k nápravě nespravedlností. V roce 2012, dvacet tři

let po posledním pokusu o kontrarevoluci, všechno uvedené máme nanejvýš v plenkách. A

bohužel, existuje mnoho sil, které brání tomu, abychom se naučili chodit na nočník a

dokonce brání tomu, abychom se začali učit chodit vůbec. Co zatím dospělo a má tendenci

posilovat, je korupce a propojení hospodářské mafie s politickou mocí. Poslední roky

přinesly zvlášť velký počet takových příkladů s neuvěřitelně exponovanou arogancí

veřejných činitelů.

Je nade vší pochybnost, že takový příklad člověka, jako byl můj milovaný strýc

Makovec, je obrovským katalyzátorem pro posílení všeobecného dobra, pro vstřícnost lidí k

druhým, podporu jejich empatie, odstraňování zábran při projevech sympatií a lásky. Měl

jsem obrovské štěstí, že jsem ve Václavu Makovcovi měl přítele nejbližšího, druhého otce.

Takový neokázalý člověk je skutečný hrdina. V porovnání s ním všichni ti naši vojevůdci

vynucující si pozornost silnými slovy a ozdůbkami placenými z našich daní jsou pouhými

šašky.

Strýček Václav Makovec byl tím z dospělých, ke kterému jsem nejvíc přilnul. Jezdil

jsem k Makovcovým velmi často, trávil jsem u nich podstatnou část prázdnin. Mám rád i

obě sestřenice, získal jsem v nich další sourozence. Nic na světě nemůže vyvážit hodnotu

oázy dobra a citu, kterou vytvářel především strýc Váša. Načerpal jsem u nich mnoho sil.

Dal mi dar nejcennější, velkou kompenzaci za újmu, kterou mi způsobily kruté

útoky na naši rodinu od zbabělého režimu. Měl jsem v něm svého soukromého Přemysla

Pittera.

V. Jan Palach

Další vzpomínka je na dobu, která časově následovala a která se každému vryla do

paměti nádherným a nadějným vzepětím po svobodě a na člověka, který byl jejím

největším symbolem.

Věděl jsem o svých omezeních pro přístup na vysokou školu, když jsem měl v roce

1966 na jaře maturovat na Střední zemědělské škole v Plasích. Já sám jsem na této střední

škole mohl být o dva roky dřív, nebýt politických překážek pro mé přijetí. Bratr, o čtyři

roky starší, zase po maturitě ztratil ze stejných důvodů tři roky, než ho přijali na plzeňskou

Vysokou školu strojní a elektrotechnickou a o dva roky starší sestra než já, studující jen s

jedničkami, se z politických důvodů přes opakovanou snahu na vysokou školu nedostala

nikdy.

Přihlášce včetně výběru oboru jsem kvůli nejistotě přijetí z politických důvodů

věnoval jen málo pozornosti a zabýval se tím trochu nevážně. Vzpomínám například, jak

jsem bratrovi řekl, že bych chtěl dělat medicínu. To jsem myslel naopak vážně a lituji, že

jsem toto povolání nemohl vykonávat. Velmi důrazně mě uzemnil, takový obor byl

vyhrazen dětem politických prominentů a já byl politický outsider. Přihlášku jsem

vyplňoval na poslední chvíli a bratrův názor jsem bral jako naprosto autoritativní. Jako

první školu jsem napsal provozně-ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské (chtěl

jsem následovat dva bývalé spolužáky z předchozího ročníku střední školy) a jako náhradní

veterinární lékařství v Brně. Obojí patřilo právě k oborům, kde mohli političtí outsideři

doufat v přijetí. Pak teprve jsem se od spolužáka, kterému jsme říkali Žán, který byl s

oběma bývalými spolužáky v kontaktu, dověděl o existenci Vysoké školy ekonomické, kde

skutečně studovali. Žán měl vyplněnou přihlášku na VŠE. Měl jsem ještě jeden prázdný

formulář a první návrh změnil na VŠE, fakultu výrobně-ekonomickou, obor ekonomika a

řízení zemědělství.

Maturovali jsme v červnu. Před převzetím vysvědčení jsem s několika spolužáky šel

objednat restauraci kus od města v rekreační oblasti a přišel opilý k ránu, druhý den se

konal oficiální oslavný večírek. Přijímací zkoušky na VŠE následovaly asi za tři dny. Příští

dva večery se bratr snažil do mne, zcela zdecimovaného z přípravy na maturitu a pak oslav

jejího absolutoria, dostat alespoň něco z matematiky, která byla jedním ze tří předmětů

mé přijímací zkoušky. On z ní maturoval a měl za sebou snad dva roky vysoké školy, která

na matematice stavěla. Myslím že všechny tři přijímací předměty na moji VŠE -

matematika, zeměpis a dějepis, tyto dva poslední zřetelně pak v otázkách orientované na

hospodářské problémy, na mé střední škole končily ve druhém ročníku ze čtyř, nebyly

maturitní. Byl jsem tedy při přijímací zkoušce silně handicapován například proti

absolventům tehdejší varianty gymnázia.

V noci před zkouškou jsem spal u příbuzných v Moravské 40 v Praze na Vinohradech.

Šli jsme se strýcem pomalu ke škole na dnešní Churchillovo náměstí, kde jsem se ocitl před

osmou ráno poprvé v životě. Setkali jsme se s kolegou Žánem a já zjistil, že jsem u strýce

nechal pozvánku ke zkoušce i další potřebné doklady. Nebylo divu. Ta strašná únava spolu s

mojí trvalou roztržitostí a vytržením ze stereotypu vstávání na internátu střední školy

učinily své. Uznávám, že u tak důležité životní události to bylo samozřejmě trestuhodné.

Strýc mi dal klíče a já běžel do velkého kopce nad Riegerovými sady a pak

Čechovými sady znovu do kopce pro doklady. Teta byla doma a dnes by s pomocí mobilního

telefonu mi šla naproti a celá operace by se zkrátila na polovinu času. Já měl naopak

obrovské štěstí, že bydleli náhodou relativně blízko školy a já se vrátil zalitý potem a

strašně zadýchaný již asi za půl hodiny. Stačily dva bloky domů navíc a byl jsem ztracen.

Hledal jsem příslušnou třídu uvedenou na Žánově přihlášce, vběhl do ní, ale dozorující

asistentka mě na svém seznamu nenašla. Patřil jsem podle abecedy ke druhé polovině v

jiné třídě v jiném traktu. Už se blížilo 8,45 hodin a uběhla polovina z času určeného na

písemnou zkoušku z matematiky, když jsem dorazil do té správné třídy.

Byly v ní dvě řady obvyklých dvoumístných tehdy celodřevěných lavic a uprostřed

úplně vpředu jedna navíc opřená o stupínek. Asi jí tam přidali kvůli zkoušce, protože ve

třídě pro mně zbylo jediné volné místo právě v té přidané lavici vpředu. Tohle místo

kousek od katedry a nekryté zezadu bych si dobrovolně nikdy nevybral, člověk tam byl před

učitelem jako nahý. Celou střední školu jsem seděl v poslední lavici.

Vedle mně vlevo v lavici se mi teď představil budoucí kolega jako Honza Palach,

který naopak si nejspíš své místo vedle vybral dobrovolně. To již jsem se vrhl na pět otázek

písemné přijímací zkoušky z matematiky. Pomoc druhých nepřicházela v úvahu, sousedé

měli jiné soubory otázek. Zkouška byla časově náročná, bylo na ni vymezeno devadesát

minut. Ostatní byli v polovině, když byli vyrušeni vpádem uříceného šílence.

Snad mi i pomohlo, že bylo v té chvíli evidentní, že tenhle časový handicap už

nemůžu překonat. Nervozita z nejistoty při odhadu úspěchu by zcela znemožnila potřebné

soustředění v následujících minutách. Bleskově jsem prohlédl zadání a začal řešit příklady

postupně od nejsnadnějšího. Připomínám, že žádné kalkulátory neexistovaly. Výpočty jsem

zvládal vždy velmi rychle a teď mi pomohly okysličit mozek ty potoky krve, které jím

předtím protékaly bez užitku, když kyslík dodávaly do nohou. Do té chvíle platilo pro mně

přísloví, že co není v hlavě, musí být v nohou. Teď se to obrátilo a kyslík se do hlavy z

nohou vracel. Nešlo jen o výpočty, nejdřív bylo třeba analyzovat zadání. Zvládl jsem to a

před časovým limitem příklady ještě zkontroloval.

V odpovědích na otázky u dalších z dvou předmětů jsem se opět plně koncentroval.

S kolegou Janem Palachem jsme si přes přísný dozor některé informace předali a odpovědi

doplnili. Poněkud tak byla kompenzována moje horší příprava na střední škole, víc

informací putovalo od Honzy ke mně. Odpoledne pak vyvěsili ve škole výsledky zkoušek.

První skupina, ve které bylo i moje jméno, měla potvrzeno přijetí na školu. Ve druhé

skupině byli ti, kterým bylo umožněno pokusit se o přijetí při následující ústní zkoušce.

Ve třetí skupině pak ti, kteří nebyli přijati definitivně. Byl mezi nimi i kolega Žán.

Stýkal jsem se pak s ním znovu dost často, když začal po vojně studovat teologickou

fakultu v Praze (já už byl ve čtvrtém ročníku VŠE) a navštěvoval mne později v Karlových

Varech. Jezdil tam ze svých Mariánských Lázní a popisoval mi nekonečné těžkosti života

teologa v komunistické zemi. Zásadní rozhodnutí pak učinil, když ho vyděsili krátkým

zatčením a výslechy na Borech v Plzni po velké akci proti hudební skupině Plastic People na

podzim roku 1976. Proto příští zprávy o něm už mám za několik let z jeho vánočního

pozdravu ze Spojených států z Princetonu, kde pokračoval dále ve studiu teologie a později

lingvistiky. V Princetonu získal magisterský titul v teologii a odešel studovat na univerzitu

v Michiganu. Tam si udělal doktorát z lingvistiky slovanských jazyků. Specializoval se pak

na zpracovávání knihovnických a archivních dokumentů výpočetní technikou.

Vrátil se po letech do západních Čech, navázal na staré vztahy a vede dál úspěšný

tvůrčí život na penzi. Ještě před důchodem stačil být jedno volební období zastupitelem

města, učil pár let na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Překládá a zpracovává

různé projekty. Stýkáme se, spolupracujeme.

Honza Palach v roce 1966 nejdřív udělal zkoušky na filosofickou fakultu Univerzity

Karlovy. Pro velký počet zájemců ho nevzali, proto přišel na výše zmíněnou přijímací

zkoušku na VŠE. Moje sdělení o něm nebude dlouhé. Všechno podstatné je v jeho

životopisech. První životopisec, jeho profesor z jedenáctiletky, Honzu znal velmi důvěrně.

Informace z knihy novináře Jiřího Lederera jsou zprostředkované, ale přesné.

Já se chci soustředit na změnu, kterou Honza prodělal mezi příchodem do našeho

kruhu na VŠE a sebeobětováním.

Mně po rozloučení po odchodu ze střední školy hrozně zaskočil stesk po spolužácích,

po tom tisíci přetržených pout s každým zvlášť a se všemi dohromady. Těšil jsem se po

přijetí na VŠE o prázdninách, že ta mezera se zaplní v polovině září, až se s novými

spolužáky sejdeme na společné brigádě před začátkem školy. Přijeli jsme tehdy na čtrnáct

dní do Horažďovic sbírat brambory náš kruh (zemědělci měli na fakultě jen jeden kruh),

doprava a spoje (na celé fakultě jeden kruh) a nějaké kruhy z oboru průmyslu (těch bylo

celkem asi osm).

Hned v prvních dnech jsme po večeři končili v místní hospodě. Po několika pivech

začaly seznamovací debaty. Řada z nás z venkova měla stejný osud jako já a mluvili jsme o

něm, dva jmenovci z Prahy - Michael Kolář a Michael Švarc - byli o prázdninách v Anglii a

sdělovali nám zážitky. Shodli jsme se v názorech na režim, ostře ho odsuzovali, vyprávěli si

politické vtipy. Zpívali jsme protistátní písničky. Měl nás na starosti Ing. Jan Zavíral,

pozdější docent naší katedry zemědělství. Snažil se nás mírnit a žádal, abychom brali

ohledy na něj. Několikrát mu už vyhrožoval přítomný místní „Bretschneider“, aby zasáhl,

nebo na patřičná místa učiní podání o našem protistátním konání.

S touhle dost jednotnou opilecky bouřlivou atmosférou u stolu kontrastovalo

vystupování Honzy Palacha. Upíjel si pomalu své jedno pivo. Zůstala mi vzpomínka, jak

sedí vedle mne bokem ke stolu poněkud za židlí mojí a mého souseda, tedy nikoli s rukama

na stole jako všichni. Možná přišel, když už nebylo volné místo u stolu. Pravděpodobnější

ale je, že si tak sedl spontánně, nechtěl být součástí té řvoucí masy s jeho decentností a

slušností. Prostě si vybral přesně ten životní prostor, který mu pocitově vyhovoval. Z jeho

pohledu mohlo být vnoření ke stolu do mezery mezi dva již sedící - pro většinu zcela

přirozené - pociťováno jako vnucování. Na tyhle Honzovy vlastnosti nechci upozorňovat. On

skutečně vystupoval jako mírný člověk, nevnucoval se, nedával najevo emoce. To jsou

vlastnosti, které jsou přirozené a není třeba se nad nimi pozastavovat.

Na druhé straně dokázal být velmi pevný, tvrdý v prosazování názorů a práv. To se

ukázalo v Rusku, kde byl na prázdninových brigádách v těch letech. Je například známo, že

pro nepodstatný prohřešek chtěli soudruzi poslat z brigády jednoho sovětského studenta.

Bezpochyby by to pro něj znamenalo vyloučení ze školy a životní tragédii. Honza se tomu

postavil, řekl, že Češi odjedou hned domů, pokud vedení neustoupí od toho nevolnického

rozkazu. A prosadil svou.

Chci hlavně zdůraznit jinou věc. Honza Palach v té době byl svými názory na zcela

opačném pólu, než jaký projevovala naše tehdejší parta. Toník Ohnút, dnes už dvacet pět

let ze Sydney, při nedávné poslední návštěvě potvrdil, co si pamatuji i já, totiž že Honza

Palach měl tehdy velmi vyhraněně levicové názory. Totéž říká dnes celoživotní dobrý přítel

a tehdejší spolužák Ladislav Langr. Honza se snažil mírnit naši kritiku režimu u nás a v

SSSR, obhajoval pokrok v uvolňování, zcela zřetelně byl ovlivněn komunistickou ideologií.

Nesouhlasíme s názorem pana Hamra, Jendova spolužáka z gymnázia, že Jendova

levicovost končila u Boha a otce a syna Masarykových. Naše zkušenosti jsou jiné. Když jsme

zpívali tehdy na brigádě režimem chápanou jako nepřátelskou píseň Masaryk nás svolává,

nebyl to Jendův šálek čaje.

Honza byl obdařen krajní empatií a učení stranící slabým a utlačovaným mu

učarovala. Na střední škole se zájmem studoval Lenina a Marxe. Znovu připomínám, že to

bylo v první polovině šedesátých let.

Vynechám dva roky, kdy jsme měli všichni plno starostí ve škole, která se však

rychle měnila tak, jak se měnilo vnější prostředí. Urychlovalo se politické oteplování, na

začátku roku 1968 odešlo mnoho dogmatiků z kateder. Politicky znásilněné vědy byly

očišťovány o zrůdné nánosy stalinismu, všichni jsme byli fascinováni nečekaným prostorem

pro dříve netušené naděje. Někteří, a já k nim patřím, označují toto období za nejkrásnější

ve svém životě.

Bylo přirozené, že velmi vnímavý Honza Palach byl těmito změnami zasažen.

Pražské jaro na tohoto citlivého chlapce velmi zapůsobilo.

V roce 1968 přestoupil na Karlovu Univerzitu, kam přešel studovat historii a

politickou ekonomii na podzim téhož roku. Tehdy, byl po prázdninách na koleji asi

naposledy, jsme spolu mluvili. Odhaduji, že to bylo před jeho cestou do Francie, kde v

druhé polovině září sklízel brigádně jahody, možná že po této brigádě. Odehrálo se to ve

stoje, snad někde na chodbě. Nebýval výřečný, tentokrát to bylo jinak. Mluvil hlavně on a s

odstupem se rozhovořil o jeho poznatcích z prázdninové brigády, kterou absolvoval v

červnu na celinách pod ruským Uralem.

Jan Palach mi tehdy řekl, co v Rusku zažil. Začal neobvykle. Zeptal se mne, jestli

vím, jak se u nás dělá beton, aby byl vodorovný. Chvíli jsem se snažil hledat odpověď a on

mne z té rozpačité snahy vysvobodil, když řekl, že se položí souběžně dvě prkna pomocí

vodováhy do projektované výšky, mezi ně nalije beton a přetahováním třetího prkna přes

ta dvě vznikne vodorovná plocha. Na brigádě v Rusku na velkém staveništi vodováha

nebyla. Na spodní část podlah velkých hal pro slepice byly nejprve navezeny velké kameny

a na ně po celé ploše nalit beton. „Místní dělníci a my studentští brigádníci jsme v

gumovkách po kamenech klopýtali, často jsme padali a snažili se hladítky za sebou

urovnávat povrch“ řekl. „Jirko, oni neměli vodováhu“, dodal. Každá slepičárna stála jeden

milion rublů, bylo to tehdejších deset milionů našich korun.

V roce 2007 jsem si na tuto chybějící vodováhu vzpomněl. Byli jsme u podnikatele

zajímajícího se o dotace z Evropské unie. Chtěl objekt ve vojenském újezdu po sovětských

vojácích rekonstruovat. Jen do doby, než zjistil, že na deseti metrech je rozdíl úrovně

základů čtyřicet centimetrů.

Stěny slepičáren pod Uralem v roce 1968 byly, stejně jako podlahy, betonové.

Beton se lil do bednění ze dřeva. Míchal se v kalfasech lopatami a do šalunku přelíval

fankami a také, a to hlavně, přímo z kalfasů. Protože byly nehorázně těžké, tak těm

dvěma, kteří se s kalfasem snažili dostat po žebříku nahoru, občas kalfas spadl, někdy s

ním a žebříkem i ti dva.

Uprostřed brigády přivezli z tisícikilometrové vzdálenosti hromadu oken k osazení

do betonových otvorů ve stěnách. Okna byla asi o tři centimetry větší, než připravené

otvory. Kladivy, někteří měli dokonce ke kladivům majzlíky, mnoho lidí mnoho hodin

zvětšovalo otvory v betonu, aby okna mohla být osazena.

V jedné z hal neodtékal odpad. Někde v hlubině se do otvoru provalily kameny nebo

beton při stavbě. Mnoho lidí mnoho hodin majzlíky zvětšovalo otvor do stran a do hloubky,

než se ucpávku podařilo najít a odstranit. Tedy chaos a šlendrián místo kvalifikovaného

stavebního dozoru.

Studenti s kalfasy stále padali ze žebříků, všude byl naplácaný beton smísený s

hlínou. Někdo řekl, že by bylo mnohem snazší udělat z fošen nájezd, beton vyvézt nahoru

kolečkem a lít do šalunku shora. Kolečko ale na stavbě neměli. Honza hrozil stávkou, když

hostitelé neseženou kolečko. Nakonec mu umožnili, aby spolu s řidičem nákladního auta jel

kolečko shánět. Řekl mi, že jeli na sever i na jih tak jako z Prahy na obě hranice naší

republiky, kolečko se jim za celý jeden den sehnat nepodařilo. „Jirko, oni neznají

kolečko“, řekl smutně.

Řekl jsem něco jako: „Nic lepšího se ti nemohlo stát, než na místě vidět ten

středověk, tu bídu, tu drzost těch negramotných mužiků, kteří nám sem ze stepi a

zemljanek přišli zvěstovat, jak to má chodit v civilizovaném světě“. Byli jsme všichni (my

naivní) ohromeni tím jejich nedávným zákeřným přepadením a nikdo nechodil pro silná

slova daleko.

Honza mluvil o řadě detailů, které si pamatuji proto, že jsem je brzy poté a pak

mnohokrát vyprávěl. Postupně mi docházel význam toho vyprávění ve spojení s 16.1.1969.

Nejspíš by mi ty věci nikdy neřekl nebýt právě přátelské pomoci přivezené z Moskvy

nedávno na tancích. Končil povzdechem : “Měl jsi pravdu“ či nějak v tom smyslu. Oba

jsme věděli, že tou pravdou myslí názor na velkého bratra a jeho velmocenskou politiku,

nyní opět z Ruska vyvážený Brežněvův neostalinismus.

Myslím, že ten u něj neobvyklý proud slov a obsah toho vyprávění zcela odlišný od

dřívějších, byl jistým přiznáním i omluvou za omyl. Veskrze velkorysé a čestné jednání.

Tehdy jsem o tom nepřemýšlel, ale myslím, že Honza ke mně měl určitý odstup pro mé

zřetelně projevované protikomunistické názory. Nebyli jsme důvěrní přátelé. I moje

karetní parta byla a dodnes je mariášová, on hrál šachy. Byli jsme ale z jednoho kruhu,

denně spolu ve škole, jezdili na stejnou kolej. Já přesto, že on byl nositelem velkého

bludu, jsem k němu žádný odstup nepociťoval. Naopak, jeho nekonfliktní a mírná

nezáludná povaha odzbrojovala a vyvolávala pozitivní emoce. Dokázal jsem levičáky urazit

a být k nim dokonce hulvátský, pokud byli fanatici, tupci a vyhrožovali. Vůči Jendovi jsem

necítil ani trochu nepřátelství.

Podali jsme si nakonec ruce a já tehdy nevěděl, že Honzíka vidím naposledy živého.

Netušil jsem, že budu jeho činem zanedlouho hluboce zasažen, že prožiju nepopsatelně

vypjaté chvíle stejně jako většina národa.

A pak se to stalo. Byl jsem u té akce, ale nevěděl o tom. Jel jsem 16.1.1969, byl

čtvrtek po čtvrté hodině, tramvají nahoru na Václavském náměstí k Muzeu. Naše škola byla

v mnoha pronajatých objektech, v těch místech třeba ve Štěpánské nebo na Karlově

náměstí. Myslím, že tramvaj pokračovala pak přes Vinohrady a po přestupu jsem se dostal

na žižkovskou Chmelnici k naší koleji. Stál jsem v tramvaji, jednou rukou se nahoře držel a

v druhé měl Mladou frontu, do které jsem byl začten. Tramvaj opakovaně zastavovala a

sunula se vlevo od sochy Svatého Václava. Registroval jsem rozruch, ale programově ho

nevnímal. Když se lidé začali hrnout na levou stranu, já jim tam uvolnil místo a četl si své

noviny na pravé straně. Vnímal jsem jen útržky hlasitých projevů hovořících o nějakém

hořícím člověku, který přiběhl zprava na levou stranu tramvaje před tehdejší Dům

potravin. Pak něco o kabátu, který na toho člověka někdo hodil. Ty informace hovořily o

akci, která proběhla chvíli před naším příjezdem. To davové chování lidí jsem vnímal

nanejvýš podvědomě a věnoval se čtení novin. Jindy jsem v podobné situaci odmítal běžet

s davem k motocyklistovi, kterému na zemi tekla z hlavy krev či šmírovat u otevřeného

okna, za kterým se ozývala domácí hádka.

Ta slova z tramvaje mi došla až ráno. Televizi jsme na pokojích neměli, rádio po

drátě jsem nepouštěl, jeho normalizační prorežimní bláboly deprimovaly. Kolega z pokoje

na koleji tu noc nebyl a já se dověděl, co se stalo, až ráno ve škole. Dorazil jsem v sedm

hodin ve vojenské uniformě do budovy školy. Měli jsme tehdy v pátek vojnu, tedy její

karikaturu v rámci školy. Měl jsem kabát až na zem a čepici velikosti 65, i když jsem měl

obvod hlavy o 10 cm menší. V čepici ohýbající uši a dlouhém kabátě na protáhlém

hubeném těle jsem vypadal jako idiot. Chtěl jsem tak vojnu zesměšnit a vyjádřit svůj

odpor k tomu, že bych měl bránit náš totalitní režim proti režimům demokratickým. Po

vzoru bratra, který už asi tehdy vyvzdoroval modrou knížku, jsem se taky později ze

základní vojenské služby vyvlekl.

Šel jsem tehdy ráno přízemím školy kolem jedné větší třídy a byl zcela zmaten.

Venku na chodbě byly asi čtyři učitelky ruštiny, Rusky, mezi nimi paní Zatovkaňuková a

Hemmerová (její rodina nemohla být v Rusku déle než 300 let, před kterými carevna

Kateřina Němce pozvala) a byly zoufalé a uplakané, měly v rukou kapesníky. Když mě

jedna uviděla, lekla se a začala plakat ještě víc. Ať už jsem jí v uniformě připomněl

gestapáka, který jí jako dítěti před očima postřílel rodiče, nebo ve mně poznala spolužáka

toho, pro kterého právě plakala, v každém případě pohledem na ni vrcholil můj pocit, že

jsem zešílel. Přece by nebrečely pro Brežněva, co to zoufalství má znamenat ?

Nahlédl jsem do třídy před kterou stály, uviděl proti dveřím čelem k plénu sedět

skupinu studentů, mezi nimi předsedu ARS (Akademické rady studentů, které jsme byli

členy poté, co byl rozpuštěn Československý svaz mládeže) a rektora školy. Vzápětí se

předseda ARS zhroutil, dostal epileptický záchvat a kolegové ho ze třídy odnášeli. Nemohli

ho zmítajícího se udržet, padal jim. Nevěděl jsem hned, co se děje, neviděl jsem tu

záležitost nikdy předtím ani potom. Byl jsem vyděšen, ohromen. O jeho epilepsii jsem se

dověděl až později. Začal jsem se třást, bylo toho na mně moc. Nebylo mi souzeno být

vojákem, i když jsem si na něj ještě asi rok hrál.

Když jsem byl schopen promluvit a začal si připouštět, že to fantastické divadlo je

možná realita, začal jsem se ptát. Dověděl jsem se, že student Univerzity Karlovy se

pokusil upálit a mají se upálit další. Že jejich snahou je vyburcovat národ, aby neustupoval

před likvidací myšlenek Pražského jara. Později, že se to stalo včera, že ARS zasedal celou

noc a záchvat předsedy ARS propukl z velkého vyčerpání. Ještě později, že ten popálený je

jakýsi Jan Palach, že se to stalo včera po čtvrté hodině v horní části Václavského náměstí,

odkud byl odvezen na kliniku popálenin do Legerovy ulice.

Nejprve se mi mozek zasekl po šoku ze jména toho studenta. Chvíli trvalo, než jsem

tu prvotní informaci vstřebal. Pak následoval vztek, zloba na známé kolaboranty. Chvíle

chladných kalkulací. A pak začal mozek pracovat a rychle za sebou se vybavovala jedna

asociace za druhou - včerejší rozruch u muzea, všechny informace o Honzovi od posledního

setkání zpátky do chvíle, kdy se mi představil při přijímacích zkouškách na VŠE. Hlava se

mi rozehřívala horečným přemýšlením a silným rozrušením.

Starší i čerstvé informace se mi v hlavě rojily, myslel jsem najednou na mnoho věcí

a jednou z nich byla potřeba nějak Honzovi pomoci. Rozhodl jsem se, že mu půjdu do

nemocnice dát svoji kůži. Hned jsem vyrazil za strýcem a tetou Hokovými do Moravské

ulice, abych se zeptal, kde je klinika v Legerově ulici. Byli první, kteří mi řekli, že tělo je

rozsáhle zasaženo a přežití vyloučené. Sestra tety byla doktorka, měla přesné informace,

telefonovaly si. Nenechal jsem se odradit, přes jejich námitky hned šel do Legerovy s

vírou, že možná pomůžu.

Po cestě mi došla ta zdrcující informace a vzápětí jsem měl oči plné slz a třásla se

mi brada. U pošty dole v Moravské ulici jsem přešel doleva na druhou stranu, abych skryl

obličej před lidmi, kterých tam byl shluk. Po deseti letech jsem se pak podobně zlomil,

když bratr měl stejnou perspektivu po totálním selhání ledvin. Šel jsem rychle dolů k

Náměstí Míru, snažil se emoce potlačit. Pak mě přepadly pochyby, jestli v dané situaci

nebude moje nabídka považována za plané gesto, za jakousi snahu po zviditelnění. Začal

jsem se toho vyznění bát.

V tomhle rozpoložení jsem dorazil do Legerovy. Zastavil jsem naproti klinice. Uviděl

jsem napravo herce Milana Macha, který vzápětí odcházel směrem od kliniky ulicí zády ke

mně. Prý tam někde bylo nějaké studio a on šel asi na zkoušku. Nalevo bylo nákladní auto s

otevřenými zadními dvoukřídlými dveřmi. Nejspíš Robur, nákladní Avie ještě neexistovaly.

Byli u něj dva muži snad kolem pětatřiceti let, něco vykládali, kulisy nebo nějaké desky.

Chlapů jsem se zeptal, jestli naproti je klinika, co je Jan Palach. Šel jsem ulicí ke vchodu

do kliniky. Chlapi mě pozorovali. Zapamatoval jsem si, že okna i tyto vchodové dveře

nebyly odsazeny dovnitř objektu na šířku parapetu, jak je to běžné, ale byly navrch stěny a

tvořily se stěnou domu jednu rovinu.

Když jsem se zastavil u dveří, pánové se ozvali směrem ke mně : „Ty dveře sou

zamčený, tam se nedostanete. Oni neotvíraj.“ Zaváhal jsem, pak jsem vzal za kliku, bylo

zamčeno. Váhal jsem u zvonku. Pocit nezvaného hosta převažoval. Otočil jsem se pak na ty

chlapy a šel směrem k nim. Moje vojenská uniforma a moje směšné vzezření v ní je asi

mátlo. Teď teprve jsem jim řekl, že jsem Honzův kamarád a že mu chci dát kůži. Na to

řekli zcela rozhodně, že vědí o informaci nemocnice, že podobná pomoc je zcela

vyloučená. Potom jsem odešel.

Soustředil jsem se na vnější okolnosti a zabýval se natolik intenzivně sám sebou, že

mi vůbec nedošlo, jak strašně důležitá by pro Honzíka byla moje návštěva. Patřil k nám,

kruhu z VŠE, rozloučil bych se s ním za všechny. Z věcí, které jsem v životě z nerozhodnosti

nedotáhl, mě tahle mrzí nejvíc. Pocit studu z nepatřičného vnucování nebyl ničím ve

srovnání s potřebou vyjádřit účast a podporu smrtelně zraněnému, který přinesl oběť

nejvyšší. Trochu mě omlouvá, že jsem o smrtelném zranění v tu dobu nemohl mít jistotu.

Tu měli jen lékaři, kteří na klinice o Jana pečovali.

Pana Milana Macha jsem viděl podruhé osobně snad na vánoce 1988, když dostával

zboží v cukrárně Bílý Beránek (či nějak podobně, dnes Alfredo) na dnešním Náměstí Franze

Kafky kousek od kostela Svatého Michala na vedlejším Staroměstském náměstí. Byl vzadu v

kuchyni jako štamgast s dvěma taškami předvánočního nákupu.

O těch dvou pánech u auta pochopitelně nic nevím. Až po mnoha letech jsem si

uvědomil, že to mohli být příslušníci StB, kteří měli vchod do kliniky sledovat.

Pak v neděli 19.1.1969 Jan Palach zemřel.

Zúčastnil jsem se demonstrace studentů na podporu Janových požadavků a na jeho

počest. Bylo nás plné Václavské náměstí a pochodovali jsme na dnešní Palachovo náměstí

před jeho Filosofickou fakultu. Zůstal jsem v davu, byla už tma, na Josefově vedle

Pinkasovy synagogy, díval jsem se na Rudolfinum a neviděl na ty, kteří přednášeli

provolání. Vzpomínám na profesora Charváta, který hovořil o třech Janech z Univerzity

Karlovy - Husovi, Opletalovi a Palachovi, kteří položili životy za pravdu.

Pak se připravoval pohřeb. My jsme stáli čestnou stráž u rakve v Karolinu, bylo to

den před pohřbem 24.1.1969, kdy měl národ možnost se s Janem rozloučit.

Stál jsem tam v tento pátek dopoledne s kamarády a univerzitními hodnostáři na

určenou dobu u rakve. Někteří jsme u rakve stáli i vícekrát. Viděl jsem nekonečné množství

věnců, bzučely (opravdu tehdy bzučely) kamery, mnohé z nich patřily státní bezpečnosti.

Poznal jsem ten zvuk na hřbitově v Lánech 7. března 1968 v den narození prezidenta

Osvoboditele. Prozradil jsem tehdy sousedovi svůj údiv nad množstvím cizích zpravodajů,

protože jsem nikdy takové kamery (a magnetofony, měli je ležet na zemi, byly ještě v

dřevěných bedýnkách) neviděl. Poučil mě, že cizí jsou pouze kamery a magnetofony,

zpravodajové většinou domácí a ke všemu se speciálním posláním. Pochopil jsem, že myslí

státní bezpečnost.

V Karolinu kolem rakve pomalu procházel průvod těch, kteří chtěli vzdát Janu

Palachovi hold a předtím museli stát čtyři až pět hodin v mrazu ve frontě. Díval jsem se

jim do tváří. Někteří v nich měli zlost na ty, kteří Jana podle nich měli na svědomí, jiní se

tiše poklonili, mnozí - i muži - plakali. Byl jsem napjat, plný emocí, hluboce dojat,

uvědomoval jsem si tu majestátní velikost chvíle.

Zaujali mě dva staří lidé. Pomalu přicházel vysoký muž, bělovlasý s plnovousem, s

ostrými rysy jako starý mohutný dub a za ním žena, v šátku, s brýlemi, drželi se za ruce. V

lednu byli pochopitelně v kabátech.

Řekl bych, že přijeli z daleké moravské vesnice. Dle vzezření prostí lidé, rovní

postavou a bezpochyby i svým charakterem. Žili už čtyřikrát déle, než Jan. Muž se před

rakví zastavil, pomalu poklekal. Sledoval jsem ho fascinovaně, jak si pomalu klekl až na

zem a nakonec vyjádřil úctu mrtvému skloněním hlavy a dotkl se čelem země. Žena se

pokusila pokleknout, ale byl to opravdu jen pokus, jen jednu nohu ohnula v koleni, klouby

jí víc nedovolily. Měla je ztuhlé stářím a z toho mnohahodinového čekání. Muž pak vstal,

žena se narovnala a pomalu odcházeli. Nezapomenutelný zážitek, i teď při vzpomínce mi

běhá mráz po zádech.

V roce 2003 ukazovala televize v premiéře páně Milotův několikaminutový film z

Palachova pohřbu. Milota ty dva lidi filmoval, musel stát kousek ode mne. První záběr je z

jejich příchodu do pokleku obou, pak myslím prostřih na rakev a na dalším záběru již

odcházejí. Chybí několik chvil, ve kterých muž položil čelo na zem. Pro mně nejvypjatější

okamžik života. Přitom ten prostřední záběr musí svitek obsahovat a síla je v zobrazení

celé scény, její roztržení a vynechání ústřední sekvence všechno rozmazává. Pánové

v televizi by měli nechat sekvenci vcelku, ponechat tam chybějící část. Musí ji mít, vždyť

tvrdili, že se nic nevynechalo. Mělo by se to doplnit přesto, že emocionální prožitek

dnešního nezúčastněného diváka z těch dvou staříků nemůže být ani zlomkem toho, jak

tehdy působili na mně.

Je dnes naprosto zbytečné zabývat se úvahami o tom, zda Jan měl raději bojovat

živý či snižovat jeho čin zdůrazněním toho, že měl levicové názory. Jistě, že je měl.

Takových včetně ohromného množství intelektuálů v minulém století bylo plno a ještě

hodně bude. Nebudu ani spekulovat o detailech jeho poselství, které zanechal na místě

činu, když není zrovna precizně formulované.

Za zcela zásadní považuji, že před svým činem už dávno nebyl zasažen morem

komunistického bludu. Dokázal z něj prozřít, rok 1968 měl ohromnou očišťující sílu a ta

působila na všechny kromě ignorantů, kterým Honza určitě nebyl. Kdo zůstal po tomto roce

z přesvědčení loajální k režimu panujícímu v SSSR a jeho satelitech, prokázal nekonečnou

duševní bídu a hluboké komplexy či se nemohl odpoutat od pupeční šňůry spojující ho s

jeho podlými a sadistickými činy konanými dříve ve jménu zločinného režimu. Takovému

člověku jedině zachování totality dávalo naději na únik před spravedlivým trestem za jeho

činy.

Sebeobětující se Jan Palach nebyl tím Janem Palachem, který přišel uprostřed roku

1966 na Vysokou školu ekonomickou z mělnického gymnázia obluzený levicovou ideologií

jako víceméně naivní snílek puzený svou hyperempatií a přehnaným smyslem pro

spravedlnost.

Byl to úplně jiný Jan Palach, kterému daly (1) fascinující události hlavně po jaru

1968 možnost korigovat představy o světě, dovědět se o strašlivých zvěrstvech, gulazích a

genocidě v sovětském Rusku, teroru padesátých let u nás a oprostit se od nekonečných

komunistických lží, kterým dříve věřil.

Zděšení ze středověku, které (2) zažil pod Uralem v červnu 1968 jsem popsal

v předchozí části.

Ty (3) čtyři měsíce po našem rozloučení byly pro něho nesmírně trýznivé. Takzvaní

spojenci na tancích 21.8.1968 znásilnili pravdu, celý národ a on se s tím nemohl smířit.

Doufal, že jako on, všichni lidé nebudou nové moci podléhat a nebudou s ní spolupracovat.

Každá podlá a lživá akce okupantů ho rozjitřovala, každý kolaborantský krok ho umenšoval

a on proti jejich erozivním účinkům na pevnost pasivního odporu nemohl nijak bojovat.

Nesnesl křivdu, ponížení druhých, všemožné nespravedlnosti. Jako nikdo jiný se uměl

hluboce vcítit do duše druhých a sám byl emocionální, i když své city ovládal, uměl se za

práva druhých rozhodně postavit. Nemohl s těmito vlastnostmi, které zaslouží úctu a pro

jejich ojedinělou vyhraněnost u jeho osoby i obdiv, zůstat nečinný. Jeho čin byl proto

hrdinným, protože byl zcela uvědomělým sebeobětováním za veskrze ušlechtilé cíle. Věřil,

že svým činem vyburcuje ostatní k boji proti okupaci a porobě.

Málo se mluví o skutečnostech, které Jana hluboce zasáhly v říjnu 1968 v době jeho

brigády při sklizni vína v Santenay v Burgundsku. Nás zasáhnout nemohly, protože jsme

měli cenzuru. Jan (4) byl svědkem ohromné masy solidarity s námi po okupaci 21.8. a

všeobecného odsouzení okupačního zásahu, zděšení z tohoto zákeřného činu

reflektovaného ve sdělovacích prostředcích. Jan, na rozdíl od nás, věděl o (5) sebeupálení

Ryszarda Siwiece, otce pěti dětí, na varšavském stadionu 8. září 1968 na protest proti

polské účasti na našem přepadeni před 100.000 lidmi včetně nejvyšších komunistických

představitelů.

Asi čtyřikrát jsem přespal v Chalon-sur-Saone při cestě za mladými v Barceloně nebo

zpět. Od Santenay je to dvacet kilometrů. Je to přenádherný, bohatý kraj. Jan

samozřejmě srovnával s tím, co viděl před několika měsíci pod Uralem a co mu naše školy a

noviny předkládaly jako vzor vzorů.

Pěti čísly v závorkách ( ) uvádím klíčové události, které byly rozhodující pro Janův

čin ze 16.1.1969.

Čin Jana Palacha kontrastuje daleko víc s dnešní realitou, než s dobovou

skutečností. Tehdy na přelomu let 1968 a 1969 po letech temna se uvolnilo mnoho

potlačovaných emocí a převažovaly veskrze ty pozitivní. Po dlouhé zimě propuklo jaro plné

svěžesti a lidé nad jeho příchodem jásali. Bezprostředně po šoku ze sovětské okupace pak

společný nepřítel upevnil vztahy mezi lidmi, podpořil pocit sounáležitosti, potřebu si

pomáhat. Naopak, dnes se potácíme v bahně, které přiteklo z minulého režimu a bída

dnešních lidských vztahů ho ještě zahušťuje. Symboly podobné jako byl Jan Palach v

dnešní situaci potřebujeme jako sůl a víc než kdy jindy. Mnozí mladí to velmi správně

chápou a Jan Palach pro ně zůstává příkladem.

Když jsem psal tuto část, v roce 2006, sedmnáct let po údajné změně režimu, v

nekonečné bídě přechodné vlády plné charakterové spodiny, směšných sobeckých

antihrdinů omámených mocí a nic netušících o svém skutečném poslání statečně, čestně a

skromně sloužit, v době všeprostupující korupce, lidských nul vyžívajících se z vyvyšování

nad těmi, kteří neměli tu drzost jako ony nuly krást, podvádět obchodní partnery nebo je

fyzicky likvidovat či lhát a podbízet se voličům, ční Jan Palach se svým činem jako

monument. V tom je největší poselství pro všechny mladé lidi v této naší době. Nejsem asi

sám, kdo nečekal, že právě až nyní se ukáže plný význam Palachova poselství.

Občas se zajedu podívat do rodiště Jana Palacha. Na hřbitov k pomníčku, který Jana

připomíná, k jeho rodnému domu. V posledních letech je dům opuštěný, poničený, má

rozbitá okna, uvnitř je nepořádek. Důkaz ignorance, naší neúcty k člověku, kterého si váží

celý svět. Typický příklad mravního úpadku, kterým procházíme.

V době Janova sebeobětování v počínající normalizaci jsem s opovržením přihlížel

tomu, jak řada vrstevníků, některé z nich jsem znal, začala kolaborovat se zrádcovským

režimem. Byl mi cizí vnitřní svět a motivace těchto zbabělců, kteří se snažili nedostatky

sebevědomí kompenzovat posilováním formálních pozic, evidentním kariérismem. Projevy

bezohledné mocichtivosti jako výsledek jejich sociálně patologických dispozic. Situace

typická pro nemocnou společnost.

Sjednotitel takových, nemocný touhou po osobní moci, král destrukce a poškozování

zájmů země, dotáhl svůj normalizační rozlet až k funkci předsedy vlády České republiky.

Jeho slouhové před vánoci 2008 v jediný den odsouhlasili zrušení poplatků ve

zdravotnictví a odmítli prodloužit působení vojenského kontingentu v Afghánistánu. Pro

osobní mocenské cíle byli ochotni zavrhnout to, co tvoří jádro jejich programu – solidaritu.

Úspory z mimořádně úspěšných dopadů drobných poplatků na pokles neúčelných návštěv u

lékaře spolu s poplatky samotnými vytvořilo mnohamiliardové zdroje umožňující výrazně

rozšířit nákladnou léčbu například těžkých onkologických pacientů. Ubožáci to chtějí

zmařit. Hlasování o vojenském kontingentu nás dostalo – pokolikáté už - do pozice

zbabělého národa a ohrožovatelů životů svých vojáků. Hlasování zákonodárného výkvětu

společnosti.

Ostuda, ponížení země, větší než obě okupace z minulého století. Opět jsem sedl

do auta a jel se Janovi na Olšany omluvit. Položil jsem gerbery mezi květníky vřesu. Zašel

jsem také na vedlejší Nový židovský hřbitov k hrobu Franze Kafky. Vedle radia spojeného s

pojmem svobody, které přestalo česky vysílat o deset let dříve, než bylo potřebné.

Procházel jsem pomalu po hřbitově a s úctou patřil na náhrobky a myslel na osudy

jednotlivých rodin.

U auta, když jsem měl sáhnout pro klíče, jsem si uvědomil, že celou hodinu chodím

v pozoru. Kromě několika přidržení před větrem půjčené jarmulky jsem měl ruce napjaté

podél vzpřímeného těla. I bez vojenské přípravy jsem zaujal vážný slavnostní postoj.

Bezděčně, v úctě před oběma jmenovanými, které bude znát svět ještě za tisíc let. Jména

těch z předchozích odstavců nezaregistruje nikdy, pouze ostudu z jejich skutků.

VI. Podvraťák s páskou

Člověka ovlivní hlavně pozitivní vzory, ke kterým vzhlíží. V předchozí kapitole jsem

věnoval vzpomínku spolužákovi, jehož jednání bude vzorem pro mnoho dalších generací.

Občas se ale najde natolik odpudivý exemplář, že vám zůstane v paměti jako

odstrašující příklad. Je důležité vědět, že existuje, jaké jsou pochody jeho myšlení.

Vědět, že je nebezpečný, přitom ve skutečné demokracii nemá šanci škodit.

Ve svém dětství a dospívání jsem opakovaně poznal důsledky režimem organizované

diskriminace. Jejími konečnými vykonavateli byli například prokurátoři či ředitelé

škol, kteří mně a sourozencům odmítali podpořit přijetí do škol na rozkaz či ze své

iniciativy s odvoláním na politické důvody.

V Praze po přijetí na vysokou školu jsem se poprvé setkal s lidmi, pro které byla

individuální přímá manipulace s druhými koníčkem, pociťovali k ní nutkavé puzení. Nejprve

to byli průvodčí v tramvaji číslo 9, která jezdila mezi kolejí na Chmelnici a stanicí Bulhar

před Hlavním nádražím, kde jsme vystupovali a odcházeli ke škole.

Tramvaj měla v druhém voze tři části. Vpředu a vzadu byl oddíl uzavíraný dveřmi

z plošiny, která byla uprostřed. Ta měla na vstupu trvale otevřené dveře a na protilehlé

straně naopak dveře trvale zavřené jako součást celé pevné stěny. Člověk opřený o tuto

stěnu nebyl nijak ohrožován. Většina průvodčích si také tam opřených cestujících po

procvaknutí jízdenky nevšímala a pokud byl vůz plný, ani nebyl důvod případně na nich

chtít přesun jinam.

Byli však takoví průvodčí, kteří tyto ojedinělé cestující mimo špičku oslovovali a

žádali, aby přešli do uzavíraných prostor. Takový požadavek byl naprosto nadbytečný,

někdo ho uposlechl, jiní ho ignorovali. Právě s takovými někteří průvodčí začali vést spor,

snažili se je posunout mimo plošinu, někdy taková snaha končila hádkou.

Nějakou dobu jsem nemohl pochopit, proč toto zcela zbytečné obtěžování lidí

průvodčí konají. Vždyť je denně řada lidí ignorovala či je okřikli a zůstali na stejném

místě. Proč měli tito průvodčí neustále nutkání k tak zbytečné a konflikty vyvolávající

manipulaci. Až později mi došlo, že je to v průvodčím samém, v jeho myšlení,

v kompenzaci jeho pocitu méněcennosti. Trvalo mi to určitý čas a nebyla to jediná věc,

které jsem nemohl přijít na kloub v jednání druhých. Lidé prostě myslí podle svého,

jednají podle svého přesvědčení a to může být naprosto odlišné od vzorců myšlení a

chování ostatních. Proto taky existuje velké množství vzájemného nepochopení a mnoho –

nepochybně zbytečných - sporů.

Jiný příklad zcela nesmyslného posunování lidí jsem zažil ve vstupní hale divadla.

Spalo nás na pokoji víc a když jsme chtěli jít do kina hraného o půlnoci, bylo třeba dát

nejdřív klíče od pokoje kamarádům, kteří mezitím odcházeli z divadelního představení.

Jednou byli v Národním divadle. Vstoupili jsme asi v jedenáct večer do haly, abychom na

spolubydlící počkali. Chvíli jsme postávali na otevřené ploše před pokladnou, pak jsme

zvědavě vstoupili po třech schodech na plochu mezi sloupy a dívali se na fotografie

slavných herců.

Brzy přišel pán v šedé uniformě, na čepici měl na pásce nad kšiltem napsáno něco

jako vrátný. Řekl, že máme sestoupit o ty tři schody na otevřenou plochu, že bez

vstupenky nemůžeme do foyer (foyer byla ve skutečnosti samostatná místnost úplně jinde)

vstoupit.

Trochu mě překvapil, ale po zkušenosti s otravnými průvodčími jsem již věděl, proč

pán posunuje tři lidi celkem o dva metry.

Příhody s těmito zakomplexovanými jsou úsměvné. Úsměv však přejde každého, kdo

se takovým dostane do ruky ve věznici či přímo v koncentračním táboře. Totalitní režimy

jsou na takových lidech postaveny, potkávali jsme je všude. Nesamostatní slouhové

s komplexy. Vědí, že na druhé nestačí a když dostanou sebenepatrnější formální moc

(nůžky na procvakávání tramvajových lístků, čepici s nápisem „vrátný“ apod.), hned lidi

šikanují a nutí je jít tu o metr dál, jindy o schod níže.

Jeden zvlášť odporný a velmi vyhraněný typ jsem potkal později. Bylo to na

podzim, myslím, že roku 1969. Přišel jsem na stanici tramvaje Flora na Vinohradech.

Nejspíš jsem tam přišel pěšky po návštěvě tety a strýce Hokových z blízké Moravské ulice.

Tramvaj pak jela kolem Nákladového nádraží Žižkov a Ohradu na kolej na Chmelnici.

Přešel jsem dva pruhy frekventované výpadovky a dostal se k tabulce s označením

zastávky tramvaje. Kousek ode mne seděl na červenobíle natřeném zábradlí mladík asi o

pět let mladší. Měl nohy opřené na spodní trubce zábradlí.

Najednou mě zaujal malý chlapík, který si stoupl před mladíka a trochu útočně mu

říkal: „Slez dolů, neseď na tom zábradlí!“. Mladík se na něj chvíli díval a po druhém,

trochu agresívnějším opakování výzvy začal sunout jednu nohu na zem.

Přešel jsem k oběma a stoupl si k mladíkovi do území, které se snažil ovládnout

prcek. Díval jsem se prckovi do obličeje a zřetelně, i když beze slov a bez požádání, jsem

posiloval obrannou pozici mladíka před útočníkem. Prcek vzápětí podruhé zesílil slovní

výpad, trochu se mu třásl hlas, když říkal: „Hele, jde o tebe, vždyť tu jezdí náklaďáky,

můžou tě srazit a bude neštěstí, běž z toho zábradlí!“

Podíval se na mne, potom na mladíka, který již stojící byl také zřetelně vyšší než

podivný agresor. Po kratičké pauze ratlík najednou vyndal z kapsy od bundy pásku a ukázal

nápis PS VB, tedy Pomocná stráž veřejné bezpečnosti, policie. Řekl velmi rychle a opět o

poznání hlasitěji: „Já si to můžu natáhnout na rukáv, já s tebou můžu zatočit a to by jsi

viděl! Někdy chodím s policajtama a už jsem pár lidí sejmul!“ Lidé si zkratku PS VB

vykládali po svém ze slov Pitomec Stojící Vedle Blbce.

Byli jsme s mladíkem chvíli zaskočeni tím staccatem s výhrůžkami, i když jen tak,

jak se na chodníku leknete podvraťáka vyštěknuvšího za plotem. Vteřinu po leknutí jdeme

dál aniž se po něm ohlédneme. Když proti ratlíkovi vykročí větší pes, ten hned stáhne ocas

a zmlkne. Stejně učinil i prcek. Ještě krátce na nás pohlédl, pak dal pásku zase do kapsy a

rychle z tramvajové zastávky odcházel jako přistižený zloděj.

Celá scéna ukazovala na to, že si ratlík nějakou dobu musel dodávat odvahu

k útoku. Pak následoval výron z jeho nastřádaného přetlaku zášti a strachu ze zveřejnění

jeho vlastních nepravostí v podobě rychlé série agresivních avšak zřetelně ustrašenost

prozrazujících výpadů a blesková úleva vrcholila s jistotou i jeho ejakulací. Rychle ztratil

útočnost a cupital podél protější zdi a aniž se ohlédl, zmizel za rohem v Jičínské ulici.

Lze snadno dovodit to, co následovalo. Usmíval se pak doma potutelně pod řídké

vousy, když mu ta jeho almarózní dala do ruky vědro s vodou na mytí schodů. Mnul si ruce

za jejími zády po každém třetím umytém schodu a kochal se vítězným pocitem z toho, jak

byl právě nevěrný této nepřitažlivé agresorce. Typický příklad člena Pomocné stráže

veřejné bezpečnosti. Někdo si na nevěru bere do kapsy prezervativ, člen Pomocné stráže

komunistické veřejné bezpečnosti si bral žlutou pásku s nápisem PS VB.

Bylo to první setkání s odpudivým exemplářem ratlíka. Zdaleka ne však poslední.

Jeho dokonalý duplikát dosazený pachateli ve spolčení posledních asi patnáct let šéfoval

jednomu úřadu v Lounech. Příklady jeho křiváren, trestných činů i trapných malostí neměly

konce. Byl členem stádečka bílých koní, jejichž jsem byl obětí. Dotváří obraz země

zostuzené nekončícim výčtem podobných příkladů.

Podobná pokleslá skupina v ČSSD na konci roku 2008 a v roce 2009 přinesla několik

úděsných zostuzení země. Už jsem psal o jejich hysterickém napadání systému drobných

poplatků ve zdravotnictví, útocích na pokračování naší angažovanosti ve vojenském

kontingentu v mezinárodních silách. Srazili vládu uprostřed úspěšného unijního

předsednictví země. Po mnoha upachtěných krocích ve snaze zorganizovat předčasné volby

16.9.2009 udělali ze svého předsedy zrádce a idiota, když odmítli dohodu o seberozpuštění

sněmovny. Skupinka nezaměstnatelných podvraťáků závislých na prebendách je

v parlamentu země ve 21. století!

VII. Ratlíci ve Varech

Dříve popsaný příběh ratlíka mi bylo souzeno si s odporem vychutnat také na

počátku normalizace po mém přesunu do Karlových Varů. Ratlíků byly desítky, byla to

masa podlézavců bez špetky sebevědomí. Efekt jejich působení ve spolčení překonal

všechny možné představy a pocity studu za tyto existence mi zůstane nadosmrti. Každého

mého nynějšího mučitele s nimi poměřuji.

Prožil jsem po skončení školy základní a jednoho vynuceného ročníku učňovské školy

relativně klidných deset let na střední a vysoké škole. Šlo o šedesátá léta již zřetelně

odlišná od mrazivých let padesátých poznamenaných krutostmi kolektivizace, kterými

prošla i naše rodina. Pryč byly i hony na čarodějnice pana Mc Carthyho za železnou oponou

a za mořem. Rychle mizel dřívější trvalý strach přenášený pákami totalitní moci od

šíleného zbabělce a masového vraha nacistického a jeho protějšku a současníka

komunistického.

V době mého přijetí na vysokou školu v roce 1966 bylo politické klima u nás velmi

uvolněné. Jestliže dříve bratrovi i sestře přes vynikající školní výsledky bránil režim ve

studiu a mně samotného v letech 1960 - 1962 donutili ze stejných důvodů navštěvovat

nadbytečně devátou třídu a jeden rok učňovské školy, byl jsem bez problémů přijat na

Vysokou školu ekonomickou v létě 1966.

Léta prožitá na VŠE spojená s politickou turbulencí po vzedmutí touhy po svobodě

v roce 1968 i následujícího zklamání a návratu do mrazu o patnáct let zpět ve mně

zanechaly trvalé a intenzivní stopy. Jen výjimečně jsem se v té školní době musel prodírat

vědami, které byly zcela nezáživné, zaznamenané na mnoha stranách učebnic, aniž se

dala vystopovat jediná myšlenka. To byl například předmět politická ekonomie socialismu

a také současně fakt, že jsem se tento předmět učil ještě v letech 1966 a 1967, tedy s

příměsí stalinistických nesmyslných polutantů.

Celkově však šlo o mimořádně zajímavou kombinaci společenských věd tvořících

základ vědy o řízení – psychologie, sociologie, filosofie a samotná teorie řízení a pak vědy,

na kterých spočívalo vlastní rozhodování – matematika, optimalizační matematické

metody, statistika. Během studia se významně obměnil profesorský sbor školy. Dogmatici

odešli nebo vyměnili kabát. Do náplně studia vstoupily zcela nové věci ze Západu dříve

zakázané. Například v sociologii došlo k naprostému převratu. Vyvolal ho třeba Polák

Zykmund Baumann, kterého jsem citoval na začátku knihy a který dostal v roce 2006 cenu

nadace Vize Václava a Dagmar Havlových. Na konci mého studia v roce 1971 natrvalo

přešel z Polska do Velké Británie, zemřel tam na začátku roku 2017. Sociologie se pravděpodobně

mohla poprvé po mnoha letech učit právě v mém ročníku. Autory hlavních

obsáhlých skript byli Klofáč a Tlustý.

Mému těkavému naturelu tohle střídání předmětů se širším záběrem velmi

vyhovovalo. Sledoval jsem tenhle aspekt studia technické vysoké školy mého bratra, kde

matematika a fyzika musely být zvládnuty do maximální hloubky a tvořily osu celého

studia, která prostupovala vším. To zase naprosto sedělo bratrově přirozenosti po matce

s lepší dlouhodobou pamětí, buldočím pronikáním všemu až do hloubky, důsledností.

Těsně před mou státní zkouškou z politické ekonomie se nám narodila první dcera

Markéta. Reagoval jsem tehdy na nabídku zaměstnání ředitele podniku Lihovary a

konzervárny v Plzni Abreška (mimo jiné do tohoto podniku patřily dnešní Stock Plzeň a

Becherovka Karlovy Vary). Nabízené bydlení bylo horší kvality a neměli jsme ani prostředky

na zařízení bytu, žena proto rozhodla zůstat v Karlových Varech u jejích rodičů ve velkém

bytě o 130 metrech čtverečních v lázeňské čtvrti. V tomto slavném městě jsme pak bydleli

šestnáct let.

Zašel jsem na Městský úřad s mylnou představou, že se tam nachází též pracovní

úřad. Poslali mě ale operativně na odbor plánování, kde vedoucí sháněl člověka na místo,

odkud mu už dvakrát vždy po roce odešli dva mladí inženýři ekonomové. Práce se mi zdála

zajímavá a slíbil jsem zůstat nadlouho. Ale vzápětí, již po slibu, mě čekal šok.

Nový vedoucí mě odvedl ukázat panu (samozřejmě soudruhu) tajemníkovi. My dva

s vedoucím jsme byli proti sobě na jednom konci dlouhého stolu a na druhém v průčelí

soudruh tajemník. Dělal, že moje papíry prohlíží poprvé, ale následující herecký výstup

byl připraven: „Tak ty jsi chodil na Vysokou školu ekonomickou k „významnému“

ekonomovi Šikovi, tomu revizionistovi. Ten kdyby přišel za soudružkama dělnicema do

porcelánky (v porcelánkách v okrese pracovalo 8.000 lidí, byl to největší státní podnik)

s těma jeho teóriema, ty by ho hnaly!“

Soudružky dělnice pochopitelně neměly ponětí o ekonomických teoriích. Soudruh

tajemník ale nemluvil z cesty: soudružky dělnice se svolají do velké haly, soudruh předseda

stranické organizace (ten o Šikovi ví toliko, že není dobrý soudruh, o jeho teóriích taky nic)

jim řekne, že Šik je revizionista a jeho názory pomlouvající socialismus atˇ si vykládá v St

Galenu a soudružky podepíší rezoluci, kde mimo jiné odsoudí bývalého soudruha Šika (a

řadu dalších bývalých soudruhů, kteří se nevrátili do vlasti poté, co se v ní opět po 23

letech začali hemžit sovětští vojáci, tentokrát ovšem jako sprostí okupanti).

Žil jsem na VŠE pět let mezi orientovanými lidmi, kteří věděli, co říkají a až na

výjimky nevyvolávaly jejich slovní projevy neklid, natož strach. Slova soudruha tajemníka

ve mně vyvolala obojí. Podíval jsem se na něj a můj zmatek ještě narostl, protože jsem

nepoznal zda se dívá na mne nebo mého vedoucího, tajemník silně šilhal a díval se na nás

oba najednou, oproti jiným k tomu nepotřeboval otáčet hlavou. Byl bych rád, kdyby

konstatování o jeho očích nebylo považováno za zesměšňování. Sám nemám oči srovnané,

vad by se na mně našlo víc. Už jsem psal o ničivosti nejistoty. Některé výčitky tajemníka

byly směrovány určitě na mého vedoucího a já je bral jako útoky na mne.

Brzy po nástupu jsem v malém odboru poznal dvě starší dámy, které, stejně jako

vedoucí, vyjadřovaly názory normalizačně konformní. Teprve mnohem později jsem se

dověděl, že tento soudruh vedoucí se nechal „pomýlit“ a stal se členem správní rady

Stavebního podniku města v letech 1968 - 69, což byl pro normalizátory neodpustitelný

hřích. To se může zdát nepochopitelné, ale Stavební podnik podřízený Městskému úřadu

byl vždy socialistickým podnikem a správní rada nově zřízená v roce 1968 se sice ukázala

v praxi jako velmi prospěšná, avšak šlo o pojem používaný v kapitalistické cizině.

A takových pojmů se nově vládnoucí soudruzi - sebranka bez špetky invence, zato

plná komplexů a strachu ze všeho normálního - báli jako čert kříže. Soudruh vedoucí

odboru původně aspiroval na vyšší místo - místopředsedy úřadu nebo tajemníka. Po

odhalení jeho pomýlení mohl být rád, že ho nechali dělat alespoň vedoucího odboru. To

udělali jen proto, že jeho matka byla známá zasloužilá soudružka a do žádné správní rady

v kritickém období neaspirovala.

Že soudruh vedoucí o vyšší funkci sní, to potvrdil brzy, když mi mezi čtyřma očima

řekl, že mě navrhne za člena komunistické strany a předá vedení odboru. Pro mě to byl

právě ten signál, kvůli kterému jsem se definitivně rozhodl z úřadu odejít, i když soudruh

vedoucí nepochybně informaci mínil jako návnadu pro mé setrvání. Já se ale současně

začal bát, že moje výpověď z práce bude i jasnou výpovědí o mém skutečném smýšlení.

Z tehdejších představitelů úřadu však šel opravdu strach. Byla to jen náhoda, že

v materiálech z vysoké školy už nevystopovali můj původ. Nepochybně pomohli i lidé

z fakulty, když prý paušálně napsali do papírů nám absolventům: ten a ten se v letech 1968

– 69 nedal na stranu protisocialistických sil. Kdyby chtěli vidět, viděli by, že dal.

Pochopitelně problémy se vlekly s rebely a studentskými vůdci, kteří nemohli být neviděni,

k těm jsem ale vůbec nepatřil.

Se dvěma mladými svobodnými spolupracovnicemi jsme rychle našli společnou řeč a

tehdejší nekonečnou oficiální faleš jsme si odlehčovali jejím zesměšňováním. Jednou jsme

po malířích (našich kanceláří) a natěračích (kancelářského nábytku) prováděli sami úklid a

stěhování. Jedna ze starších soudružek, manželka ředitele podniku, právě procházejícímu

předsedovi našeho úřadu (primátorovi města) začala překotně říkat : „Soudruhu předsedo,

právě jsme tady v kolektivu projednávali založení brigády socialistické práce“.

Já tehdy nevěděl, co to brigáda socialistické práce je a žádné jednání v kolektivu

neregistroval, právě tady už vůbec ne. Taky jsem si myslel, že kolektiv skutečně o věci

mluvil ve chvíli, kdy jsem u toho nebyl. Zastyděl jsem se a zvědav jsem se na obojí vzápětí

tázal kolegyně Růženky. Byla stručná: „Z toho se mi chce zvracet, ta kráva se neštítí přede

všemi lhát, aby mu mohla lézt do zadku“. Úplně jsem všechno pochopil, když mi

vysvětlila, co to brigáda socialistické práce je a že první brigádu nedávno založili na

finančním odboru.

Naše soudružka kolegyně určitě byla nesvá, že zaostává v loajalitě k novému

normalizačnímu vedení úřadu a státu, bezpochyby ji to nenechalo spát, výčitky se v ní

kumulovaly a v rozhodující chvíli před panem šéfem úřadu jako elektrický výboj

z kondenzátoru vyvrhla něco z vrcholu desetibodové stupnice servility, kde již pro druhý

stupeň používáme výraz řiťolezectví.

Měl jsem pak brzy možnost být účasten u doslova patolízalských orgií v nekonečně

koncentrované podobě. Intenzita tragikomického příběhu mě zasáhla natolik silně, že si

pamatuji i po desítkách let všechny detaily.

Bylo to nejspíš v roce 1972, byl jsem na úřadě necelý rok. Po následující akci jsem

rychle podal výpověď. Soustřeďoval jsem se na práci, seznamoval se při tom s městem a

jeho zajímavou historií. Bylo to v náplni mé práce, která byla vymezena ochranou zájmů

Karlových Varů (vyjádřených v samostatném zákoně) při schvalování investičních a

rozvojových akcí. Statistický úřad nám také předal haldy papírů (počítače na úřadě nebyly)

s výsledky sčítání lidí, domů a bytů z roku 1970 a já z těchto čísel a jejich srovnání s

předchozím sčítáním hledal vývojové tendence a z řady demografických srovnávání

sestavoval studii za město pro práci jednotlivých odborů úřadu. Práce mě bavila a navíc

jsem se při ní mnohému naučil a prohloubil své poznání města.

Nevěděl jsem ale, že mnozí spolupracovníci jsou soustředěni na něco zcela jiného,

než je běžná práce. Že v úřadě bují intriky a zuří boj o přízeň nové mocenské skupiny,

která předtím ale i teď krutě likvidovala výhradně tu lepší a slušnější část osazenstva.

Také jsem seděl sám v kanceláři a jako nového člověka bez vazeb a sebemenší moci i

ambicí mě nebylo účelné v té podivné atmosféře kontaktovat.

Do sálu blízkých Lázní III (známá karlovarská koncertní síň zvaná Dvořákův sál) bylo

jednou odpoledne svoláno plénum odborové organizace, tedy vlastně všichni pracovníci

úřadu. Určitě jsem tehdy neměl žádnou funkci a taky jsem se chvíli vzpouzel vedoucímu

finančního odboru, když řekl: „Pojď si mladej sednout nahoru na podium“. Jako elév jsem

počkal až si ostatní sednou a pak na mně zbyla židle vedle stolů s ubrusy. Všichni byli na

vysokém podiu za stoly s ubrusy schováni, jen já jsem od počátku měl pocit nahého před

osmdesáti zraky pléna. Cítil jsem se velmi nepříjemně, byl jsem vystaven pozornosti tolika

lidí možná poprvé, měl jsem z toho trému. To jsem ale ještě vůbec netušil, že tento pocit

bude za chvíli stokrát silnější, když budu v této pozici nucen potlačovat emoce

při nekonečně komických situacích.

Při první příležitosti se hlásila o slovo servilní soudružka spolupracovnice z našeho

odboru. Slovo jí dali a ona ze sebe vychrlila několikabodový závazek nás všech. Opět jsem

netušil, že „jsme se, soudružky a soudruzi, u nás na odboru plně přihlásili k závěrům

ixtého sjezdu KSČ a zavázali se na jeho počest odpracovat každý šestnáct hodin

brigádnických prací při úklidu veřejných prostranství, dalších osm hodin ..., usnesli se na

založení brigády socialistické práce...“. Zápach trapnosti z patolízalského výlevu byl

obrovský. Problém ale byl, že mi situace začala trhat bránici.

Viděl jsem v plénu zcela vážné obličeje, přepjatou atmosféru, někteří prozrazovali

strach. Ještě v průběhu pouťového křiku naší soudružky, monotónního a bez pauz – aby

snad někdo, proboha, její řeč nepřerušil – se začala třepotat ruka hlásícího se zástupce

vedoucího finančního odboru. Byl to prcek, stejně jako jeho šéf sedící vedle mne. Hlásící

se ruka přitom téměř vodorovně směřovala k řídícímu schůze na podiu. Aby ruka byla

vidět, musel se prcek zvednout a na pokrčených nohou byl v pozici hajlujícího. Opět

bránici trhající tragikomika.

Dostal slovo a bylo vidět, jak je zděšen z toho, že se neprosadil se svými vlezlostmi

jako prvý. Snažil se to napravit. Zakoktával se a v trapnostech trumfoval, když ujišťoval:

„Mohu mluvit za všechny soudružky z naší brigády socialistické práce – viďte

soudružky – plně souhlasíme a bereme do našeho závazku nejen objem předneseného

závazku plánovacím odborem zde, ale i jeho navýšení o dvacet procent“.

Byl jsem v takové situaci poprvé v životě. Pokud bych byl v plénu, šlo by sklopit

hlavu, oči plné slz z potlačovaného smíchu otočit na chápajícího souseda či jinak ventilovat

ten strašlivý přetlak emocí z excelentního humoru. Já nemohl ve své pozici ventilovat

vůbec nic. Přitom všechno přišlo naprosto neočekávaně, hrozně mě to zaskočilo. Aniž bych

se stačil alespoň trochu adaptovat na situaci, už trapnost z lidského sebeponížení těch

dvou zaplavila sál a já s nepohnutým obličejem čelil velké síle, která hrozila výbuchem

osvobozujícího smíchu. Jistě, měl jsem strach, že taková reakce prozradí, co si skutečně

myslím a ponesu s rodinou celoživotní důsledky. To bylo moje trauma ze stejné zkušenosti

rodiny před dvaceti lety.

Tragikomedie pokračovala. V závěru schůze se hlasovalo o usnesení, kde byly

formalizované údaje a také vyhlášen závazek. Najednou slyším šepot sousedů vedle u

předsednického stolu: „Hele, pečovatelky nehlasovaly“. Jiný hlas: „Nech to, to vyřídíme

potom, sedí v poslední řadě, nikdo je nevidí“. Pak hrozivé a nenávistné: „ Cooo? Já jim

dám, to se vyřídí hned, co si to dovolují!“ a hned silným hlasem: „Soudružky pečovatelky,

vy jste nehlasovaly, můžete nám to vysvětlit?“.

Mluvčí těchto sociálních pracovnic pracujících s důchodci a invalidy v terénu si

stoupla a řekla, že hlasovaly, pouze nezvedly ruku pro závazek a to proto, že nad pracovní

úvazek v rámci jejich dříve uzavřeného závazku jeden víkend v měsíci věnují nechodícím

důchodcům a závazek vyhlášený schůzí tím již několikrát překročily a také již překročily i

jejich vlastní závazek třikrát zdarma věnovat krev. Než stačila dokončit větu, řekl od

předsednického stolu známý hrozivý a nenávistný hlas změněným tónem: „Výborně

soudružky pečovatelky, to je přístup! Věděli jsme o tom a bylo potřeba dát vám slovo, aby

vaše příkladné jednání nezapadlo“.

Tato pohotová reakce bezcharakterního zloducha podtrhla pokřivenost normalizační

atmosféry na tomto úřadě a v tomto městě. Teprve později jsem pochopil, proč právě tady

dospěla situace tak daleko, respektive proč lidská důstojnost tady klesla tak hluboko.

V těchto světoznámých Karlových Varech žilo před začátkem i v průběhu druhé

světové války 94 procent lidí německé národnosti. Ti Češi, kteří je po poválečném vyhnání

nahradili, byli nejen poctiví lidé hledající zde práci, lidé se ztraceným domovem, navrátilci

z Volyně. Mezi takovými byli ale i zlatokopové, kteří přispěli ke krutostem vyhnání Němců,

aby vzápětí obsadili jejich vily s celým majetkem. Byli tady i špičkoví spolupracovníci

gestapa z druhého konce republiky, kteří ihned po válce nabídli své služby a informace

nové moci, vstoupili do komunistické strany v roce 1945 a 1946 a přestěhovali se sem v

naději, že zůstanou skryti před spravedlností daleko od očitých svědků jejich trestné

činnosti.

Nebylo divu, že v takové atmosféře poválečného období tu přežili i Němci s natolik

špatným svědomím, že svojí horlivostí při vtírání se nové moci uvízli v jejím náručí a nebyli

vyhnáni. Opět bych rád ujistil, že nemám na mysli nevinné, k republice loajální občany

německé národnosti, kteří udělali tu chybu, že zůstali v budoucí komunistické pasti. Právě

v normalizaci sedmdesátých a osmdesátých let jich teprve velké množství využilo úsilí

Spolkové republiky Německo a mezinárodních norem o lidských právech a odcházeli za

rodinami do SRN. Jedna mně blízká spolupracovnice z budoucí firmy k nim patřila.

V tomto lázeňském městě v druhé polovině minulého století uvedený rozmanitý

lidský odpad jistě nepřevažoval. Znal jsem mnoho lidí solidních, inteligentních,

charakterních. Pokud však jde o zastoupení v mocenské skupině nastoupivší na počátku

sedmdesátých let, byl v ní silně koncentrován výkvět neschopných nebo všeho schopných,

úskočných a vesměs svou minulost skrývajících individuí.

Bylo to zákonité. Tito lidé popsaní výše se podlostí dopouštěli proto, že chtěli

vždycky víc, než na co jejich přirozenost stačila. Dostali se po válce k majetku a moci

uměle, nezaslouženě, loupeživě a později je navíc chtěli udržovat a rozmnožovat a

neuměli to jinak, než za použití nečestných prostředků. Po roce 1968 křičeli, že je

„protisocialistická lůza“ měla na seznamu těch, kteří mají být odstraněni.

Neřekli však, že šlo o seznam obyčejných kriminálníků. Naopak tvrdili, že oni byli ti

správní soudruzi a proto se na ně útočilo. Tehdejší náměstek primátora a po mém odchodu

do městského podniku budoucí ředitel tohoto podniku byl na seznamu na prvním místě. Byl

tam samozřejmě právem, protože byl špičkový kriminálník. Jím řízení komplici byli později

odsouzeni za hospodářské kriminální činy z let před rokem 1968 na 10 a 12 let.

Členové skupiny přebírající moc na počátku normalizace v letech 1970 - 71

v Karlových Varech byli v roce uvolnění 1968 v pozici zajíců obklíčených střelci. Najednou

neměli krytí své rodné komunistické strany, stáli jako nazí v trní se svými hříchy napsanými

na čele. Ta kradla máslo v samoobsluze a jiná byla stíhána za manko v obchodě, jiný

organizoval velkokrádeže v opravně aut, další si nechal jako zástupce ředitele odvézt domů

ze školy 90 metráků koksu a zapomněl ho zaplatit. Tyto čtyři jsem osobně poznal, patřili k

nejmocnějším, o dalších jsem byl podrobně informován. Žádná láska k Sovětskému svazu,

žádná pravá víra v pravý socialismus, ale snaha rychle zastavit odkrývání lží a bludů režimu

a všech těch pravd o obyčejných kriminálních činech jedné specifické skupiny.

Sociologové potvrdí, že takto přesně identifikovatelná a takto velmi reálně a vážně

ohrožená skupina je spojena pouty nejpevnějšími. Oni najednou na počátku roku 1968

rychle ztráceli moc a možnosti dále skrývat svoje hříchy, museli konspirovat proti

všeobecně odhalené pravdě náhle vrhající ostré a oslepující světlo na tyto zmateně

pobíhající krysy, pouze mohli dštít nenávist vůči těm, kteří znali pravý stav věcí.

A pak se stalo to, po čem krysy nesmírně toužily: do země vstoupily tanky

„spojenců“. Ještě v noci 21. srpna 1968 krysy bleskově spojil emoční výboj z

koncentrovaného strachu a nenávisti. Tehdy ještě tajně se jich sešlo 108 v zasedací síni

městského úřadu. Když jsem tři roky nato vstoupil do města já, poslední z těchto 108

doobsazovalo mocenské pozice.

V době, o které mluvím – po mém nástupu do práce v roce 1971 - jsem ještě plně

nechápal všechny tyto souvislosti. Byl jsem v podobné pozici jako rodiče v padesátých

letech, když na ně dopadaly účinky režimu, ale oni neznali technologie jeho uplatňování,

jejich pozadí. Netušili, a bylo to přirozené, jaké duševní pochody ovládají realizátory

totalitních praktik. O tom, že jim zapálili statek v rámci organizované akce proti sedlákům

získali svědectví až o mnoho let později.

Svět a druhé posuzujeme podle vzorců nám vlastních. Ty ale mohou být zcela

protichůdné. Člověk s oslabeným sebevědomím je nedůvěřivý, podezřívavý. Někdy jedná

útočně, protože se bojí. Přestože se vlastně brání, může jeho útočnost zastrašovat. Ví o

své nedostatečnosti, snaží se ji zakrýt, jedná nečestně, vyhledává stejná individua a

vytváří stáda.

Vyrovnaná individualita se nepotřebuje skrývat ve stádu, nemá se čeho bát. Proti

jednání jí zcela cizímu ovšem není ve střehu, neuvědomuje si nebezpečí z něj vyplývající a

je proto zranitelná. Bylo mi už asi čtyřicet, když jsem byl poprvé napaden útoky jednoho,

který mě obvinil z donášení, vtírání se moci, zákeřného pomlouvání. Přestože to byla

sprostá lež a zbabělec ji pronesl v opilosti, naprosto mě to vyvedlo z míry, urazilo,

ponížilo, rozvztekalo.

Teprve s odstupem, asi po dvoudenním úporném hledání příčiny takového

nepochopitelného myšlení mi došlo, že právě útočník je obdařen uvedenými

zavrženíhodnými vlastnostmi a trvale je využívá (nevěděl jsem o tom a nepídil jsem se po

tom, po něčem nám naprosto cizím se nemůžeme pídit). Když přes donášení, pomlouvání

druhých a vtírání nedosáhne přízně u nadřízených, považuje úspěšné za dokonalejší v

podrazech a lživých pomluvách. Tyto neexistující vlastnosti u úspěšných jsou pro něj

předmětem závisti. Opakuji neuvěřitelné - závidí druhým s prokazatelnými úspěchy

efektivní uplatňování vlastností, které tito lidé ve skutečnosti vůbec nemají, jsou jim zcela

cizí.

Pamatujme si to, toto závidění neexistujícího patří k myšlení nesamostatných

přisluhovačů totalit. Jde o typické myšlení komunisty a fakticky také části levičáků vůbec.

Prvotní pro ně je závist a nutkavé puzení k okradení druhých za každou cenu včetně

postupů, které by pro vyrovnané bylo ponižující. Při každé příležitosti, při proklamovaných

i reálných změnách režimu vždycky sahají k loupeži, loupeže bleskově organizují a za tím

účelem se sdružují, vytvářejí loupežnické řetězce.

Tito lidé postrádají sebevědomí a nemají čisté svědomí. Podezírají druhé, že myslí

a jednají stejně. Například takový z populismu zrozený nečestný člověk po získání funkce

podezírá všechny v úřadu za nepřátele. Občas se některých zbaví, vyhodí třeba některé

podřízené vedoucí. Někdy jich vyhodí i víc. Máme pak o novém šéfovi důkaz, že je zcela

bezcharakterní a pro občany zvlášť nebezpečný.

Chtěl bych připomenout další příklad myšlení odpudivého ratlíka. Přednášel jsem asi

v roce 1984 o ekonomii skupině lidí v nějakém rekreačním zařízení u Lokte. Večer po

přednáškách jsem seděl v sále a nevnímal slova předsedy okresních karlovarských

odborářů. Tedy okresu, kde se nachází Jáchymov světově proslulý uranem. Ta slova mě

nezajímala a byl jsem unaven.

Najednou jsem zbystřil pozornost. Tento obhájce pracujících vysvětloval

přítomným, že je třeba odmítnout jakékoli další nároky těch, kteří požadují náhrady za

nemoc z povolání, když mají rakovinu z pobytu v uranových dolech. Vypočítával, o kolik víc

si tito lidé vydělali v době práce v dolech proti průměru ostatních. A násobil tyto částky

počtem jejich příjemců a docházel k obrovským číslům. Bylo zřejmé, že se celý život

zabývá bojem proti takovým „drzým“ nárokům. Bylo evidentní, že to byl jeho koníček.

Naprosto se vyžíval v přepočítávání částek, které tito lidé, právě houfně umírající na

rakovinu, „nahrabali“ v padesátých letech „na uranu“. Samozřejmě, že nemluvil o

politických vězních, těm režim ze samé podstaty přál smrt. Mluvil o civilistech, kteří byli

náborováni na práci v uranových dolech v době, kdy už přísun politických vězňů slábl a

zájem Sovětského svazu o uran neklesal. Vysoký okresní odborový soudruh těmto lidem

nadvýdělek z příplatku za smrt po dlouhá léta nesmírně záviděl a aby se ze závisti

nezadusil, veřejně jim smrt přál. Vždyť tato smrt byla jen částečnou a z jeho pohledu

přirozenou satisfakcí za obrovskou újmu, kterou musel v podobě jeho mnohaleté závisti

jejich příjmů strpět on sám.

Pro mně byla obnovená totalita s pokleslou sortou lidí v mocenských pozicích na

počátku sedmdesátých let velmi deprimující. Všechno, co následovalo, bylo poznamenáno

trvalou ostražitostí před nositeli nové moci. Brzy jsem zjistil, že tito lidé bez sebevědomí

jsou těmi, kdo mají (zcela právem) strach a ze strachu mohou páchat zlo.

Na městském úřadě, kde panovala ponurá atmosféra, jsem asi po roce od nástupu

dal výpověď a po dlouhých zákonných asi devíti měsících čekání přešel v roce 1973 do

podniku Služby. Dostal jsem na starosti útvar pro plánování, ceny a statistiku. Právě v té

době dobíhaly prověrky při kterých se lidé vyjadřovali ke vstupu okupačních armád. Měl

jsem v útvaru tři inteligentní dámy. Rychle jsme si sdělili názory na svět a shoda nás hned

spojila. Ptal jsem se, jak vyjít se ctí u prověrek, když všichni vědí, že jde o okupaci. Paní

Hlavničková mi vysvětlila, že základní otázku - zda vstup vojsk schvaluji - mi položí nová

předsedkyně komunistické strany, bývalá uklízečka, usvědčená zlodějka, manželka nově

instalovaného vysokého policejního důstojníka. „Proboha, máte malé dítě, přece se

nebudete shazovat nějakou polemikou s touhle krávou a ničit život rodině. Prostě jí

řeknete, že vstup chápete jako bratrskou pomoc pro zachování socialismu“. Měl jsem sice

problém s přijetím této rady, ale přijal jsem ji. Připojil jsem se k drtivé většině málo

odvážných.

Nebylo to poprvé ani naposled, kdy jsem považoval za naprosto nesmyslné dostávat

se do sporu s mocí zcela omezenou a opovrženíhodnou. Hodně z mých životních kroků jsem

udělal podle vzorce, který mne zaujal třeba v literatuře a převzal jsem jej za svůj. Patřil k

nim i rozdílný názor dvou bratrů z novely (nějakou dobu jsem si pamatoval autora i název

knihy, dnes mi zůstalo pouze povědomí snad o jeho brněnském působišti) na vztah k

přesvědčeným komunistům. Kniha musela pochopitelně vyjít v roce 1968, snad 1969. Bližší

mi byl názor, že dostat se do přímé konfrontace s komunistickými tupci znamená snížit se

na jejich úroveň, polemizovat s mocí opřenou o duševní akrobaty je nedůstojné.

Lidé, kteří s tupou mocí polemizovali, mi připadali zvláštní, jejich jednání

iracionální.

Život v normalizační schizofrenii mě silně poznamenal. Pokud bych věděl, že navíc

léta po takzvaném pádu režimu budou pro mne výjimečně krutá, emigroval bych a už

nikdy se nevrátil. Když v září 1968 někteří spolužáci z koleje odlétali do Švýcarska a

předávali si jediný zvací dopis k získání víza a mně se taky velmi chtělo, zůstal jsem hlavně

s ohledem na důsledky pro bratrovu rodinu s malým dítětem, kvůli sestře, také proto, že

bych už nikdy nemusel vidět rodiče.

Zdůrazňuji znovu jeden významný fakt. Normalizace v Karlových Varech vytvořila,

s ohledem na zvláštní koncentraci lidí se špatným svědomím a postrádajících sebevědomí,

naprosto ojedinělou situaci, mimořádně nepříjemný stav schizofrenie, předstírání a lži,

vypjatě dusivou atmosféru. Po přechodu do Prahy jsem se sám a celá rodina ocitli ve zcela

jiném světě, daleko otevřenějším, svobodnějším. Jako bych z Varů emigroval na Západ,

což stovky lidí z města v době normalizace každoročně fakticky činily.

VIII. Krajský plánovač

A k dalším příkladům školy života. K tomu, abych chápal v potřebných souvislostech

pozici mé farmy, pozadí útoků na ni, restituce od přijetí zákonů dodnes, kdy jich v rozporu

se základními lidskými právy byl realizován jen zlomek a restituční majetek byl odporným

způsobem znovu rozkraden, k tomu mi posloužilo moje ekonomické vzdělání a především

ekonomická praxe. Před vstupem do farmaření s restitučním majetkem po tchánovi jsem

pracoval již víc než dvacet let, téměř celý čas v realitě socialistické ekonomiky.

Nepochopitelnost takzvaného plánovitého ekonomického systému dopadala na

každého, kdo byl jeho součástí, trvale a stále překvapovala. Pracoval jsem od roku 1973

v podniku Služby Karlovy Vary v takzvaném místním hospodářství. Měl jsem na starosti

útvar odpovídající za plán, ceny, daně, statistiku, fakticky také financování podniku a

s ním spojený styk s bankou a řízení provozních i investičních úvěrů. Státní plán nám vždy

na přelomu roku nadělil jako povinné cíle soubor ukazatelů, které vznikly postupným

oddělováním z centrálního plánu na nižší a nižší složky a výsledkem, jak dá rozum, byla

čísla méně, spíše ale více odtržená od naší reality a od našich možností.

Naše platy a naše existence však byly závislé na splnění těchto ukazatelů. Bylo

třeba požadovat asi od dvanácti našich závodů (většinou oborově vymezených), aby součet

jejich výsledků naplnil hodnotitelné úkoly dané shora. Tady však legrace s autoritativním a

tupým rozepisováním ukazatelů shora dolů končila. Závody – provozy měly velmi pestrou

paletu vnitřní skladby ukazatelů. Ve výrobě kabelek a dalších drobných předmětů kožené

galanterie tvořila spotřeba základního materiálu 55 % z obratu, u většiny služeb to nebyla

ani desetina. V prádelně s velkým obratem (prali jsme pro hotely, lázně, restaurace)

spotřeba energie činila asi 8 % z výkonů, několik milionů korun. Další obory měly ale

energetickou spotřebu zanedbatelnou. Většinou jsme prodané služby a zboží sami

produkovali, naopak v zahradnictví 80 % prodeje květin pocházelo z nákupu včetně dovozu.

Stanovené cíle pro jednotlivé závody musely mít proto základní vnitřní logiku odpovídající

jejich specifice. Jinak by nejenže nestimulovaly k dosažení společných cílů, ale

předkladatel by okamžitě ztratil přirozenou autoritu a byl by považován za šaška. Já jsem

nepochyboval o tom, že stát svým postupem jako šašek jedná. Nesměl jsem však do této

pozice dostat sebe a podnikové vedení před lidmi, kteří řídili jednotlivé provozovny.

Většina součtů jednotlivých úkolů za závody musela být za těchto okolností od

stejných celopodnikových úkolů zcela odlišná. Rozdíly jsem nazýval rezervami, i když

polovina z nich nebyla rezervou, nezajišťovaly přebytek. Vždy však při zachování logických

vazeb ukazatelů uvnitř závodů muselo být zajištěno splnění komplexu celopodnikových

hodnocených cílů. Byla to složitá hra, sice s nesmyslnými pravidly, ale i tak hra. Neměla

začátku ani konce, šlo o trvalé slaďování činností každé podnikové součásti se souborem

hodnotitelných ukazatelů. Hra byla o to komplikovanější, že některé státem zadané úkoly

byly v protikladu s jinými.

Také nešlo o jednostranné působení ve směru plnění pevných úkolů. Stejně urputný

boj v rámci hry byl s nadřízenými stupni o změny plánovaných úkolů v průběhu roku. Ty

byly možné proto, že i vyšší stupně pracovaly s rezervami. Když nastaly takzvané objektivní

potíže, třeba byl velký mráz a bylo zřejmé, že úkoly nebudou splněny, vláda sama provedla

změny plánu. Systém tedy nebyl plánovitým řízením, jak by tomu podle názvu mělo být,

ale velmi toporným a všestranně destimulujícím přizpůsobováním ex post zákonitému

vývoji zcela nezávislému na straně a vládě. Šlo tedy o pseudořízení zdůvodňované dogmaty

bez reálné opory, ostatně stejně tomu bylo ve všech dalších oblastech takzvané

socialistické společnosti.

Obludnost takového řízení byla do krajnosti dovedena v roce 1984, kdy jsem byl

v podniku již přes deset let. Nominál vyjadřující objem zisku v předchozím roce 20 mil. Kč

současně platil i pro relativní údaj o rentabilitě, když objem obratu přesáhl 100 mil. Kč.

Takovou rentabilitu neměl v resortu žádný podnik. Naopak většina byla blízko ztráty a

velké množství bylo ztrátových. Připomínám, že ve všech okresech státu byly podniky

místního hospodářství, v samotném našem okrese Karlovy Vary jich bylo asi sedm.

Převzali jsme plán v tomto roce a bylo zřejmé, že je zcela mimo realitu,

nesplnitelný. Zisk, tedy rozdíl mezi plánovanými náklady a výnosy, byl o 4 miliony korun

vyšší, než dosažený v minulém roce. Tento meziroční nárůst zisku jsme dostali za úkol jen

my, byl to současně celoroční nárůst „plánem“ za celý kraj. Od kvanta ostatních podniků

plán nechtěl zlepšení jejich zjevné neefektivnosti. Byl to šok a věděl jsem, že musíme

prosadit změnu. Nebylo možné v nejefektivnějším podniku v republice hledat další rezervy,

ty byly samozřejmě v těch málo efektivních.

Již někdy na konci února mě zavolal ředitel. Řekl mi, že neplnění stávajícího plánu

a vidina další perspektivy jsou natolik alarmující, že lze počítat s odchodem celé řady

pracovníků z manažmentu i předních klíčových řemeslníků. Neplnění plánu pochopitelně

mělo za následek ztrátu velké části mzdové nadstavby. Požadoval, abych snížil plán

stanovený pro I. čtvrtletí. Nebyl v podniku dlouho a netušil, že taková taktika by rozbila

strategii nutnou pro přežití. Požádal jsem o jeho čas a vysvětloval mu celou situaci.

Pokud bychom snížili plán a splnili první čtvrtletí, neměli bychom argumenty pro

úpravu naprosto nesmyslného ročního plánu v době, kdy je možné a nutné změnu prosadit.

Později by na nás nesplnitelné úkoly dopadly s plnou destruktivní silou, avšak bez možnosti

domoci se nápravy. Změkčení plánu uvnitř podniku by bylo strkáním hlavy do oprátky.

Přiznal jsem mu, že jsem s ohledem na nutnou strategii naopak ještě rozepsal první

čtvrtletí tvrději, než by odpovídalo vyrovnanému rozložení úkolů v celém roce. Řekl jsem,

že je třeba připravit se na tvrdý boj. Na jedné straně musíme s klíčovými lidmi ve firmě

jednat na rovinu. Vysvětlit jim situaci. Přesvědčit je, že bojujeme a věříme v obrat.

Ukázat odvahu a vzbudit v nich důvěru.

Současně je třeba zajít za mocenskými špičkami města a okresu. Na hlavních číslech

jim ukázat nesmyslnost a nespravedlnost plánu a požádat je o pomoc při prosazení jeho

změny u krajského úřadu či ministerstva.

Ředitel se strachy nerozsypal. Zavolal náměstky a nařídil jim, aby s klíčovými lidmi

ve firmě individuálně jednali, psychologicky na ně zapůsobili a přesvědčili je, že problémy

jsou přechodné a slíbili jim, že finanční ztráty jim budou později plně kompenzovány.

Velmi takticky a přesvědčivě zapůsobil na karlovarské mocipány. Předseda okresního úřadu

intervenoval na krajském úřadě, předseda okresních komunistů nechal usnést požadavek na

krajské komunisty, aby přispěli k nápravě. Bylo mu za to velmi ostře vyčiněno. Plán

stanovený stranou a vládou se plní, remcání správný soudruh nepáchá.

Dokonce to nějakou dobu vypadalo, že protesty proti zjevným nespravedlnostem

budou zadupány tupou mocí neschopnou chápat evidentní nelogičnosti. Podnik opravdu

utrpěl několika odchody cenných pracovníků, mzdové propady byly velmi citelné.

A teď k rozuzlení. Až v září se podařilo donutit krajský úřad k jednání. Na městském

úřadě v Karlových Varech jsme s mým nadřízeným náměstkem ředitele jednali s vedoucím

příslušného odboru krajského úřadu z Plzně. Od devíti do jedné odpoledne jsme se přeli,

křičeli na sebe, snažili se argumentovat. V jednu po poledni, po devíti měsících utrpení ve

smažící se firmě a čtyřech hodinách ostrých hádek a našeho neustálého tlaku rozhodil pan

klíčový krajský plánovač (inženýr ekonomie) ruce a rezignovaně prohlásil: „Co jsem měl

dělat, dostali jsme plánem nárůst zisku meziročně dvacet procent, tak jsem vám rozepsal

k vašemu zisku dvacet procent“. Znovu připomínám, že desítkám ostatních podniků,

protože měly rentabilitu nulovou nebo měly ztrátu, „nerozepsal“ zisk žádný.

Předpokládám, že vám došlo, co vlastně řekl. Pokud jste zastánci bývalého režimu

nebo (nebo právě proto) o ekonomii nic netušíte, pokusím se popsat důsledky tohoto

jednání. Víme, že zisk je rozdílem mezi tím, co utržíme, a náklady, tedy tím, co za rok za

vstupy zaplatíme. Zisk nemůžete „rozepisovat“, jen veličiny, jejichž je rozdílem,

důsledkem. Náš podnik měl rentabilitu nejvyšší v zemi, už proto bylo prakticky nemožné

chtít, aby byl náš zisk (20 mil. Kč) ještě větší a už vůbec ne, aby byl větší řádově (o

„rozepsané“ 4 mil. Kč). Pan plánovač k tomu současně požadoval, aby ostatní nevýkonné

podniky pracující nehospodárně (suma jejich zisků a ztrát byla blízko nule, retardovaný

plánovač jim „rozepsal“ v plánu z nulového základu nárůst zisku indexem v nulové výši)

pokračovaly ve stejném trendu, který vůbec nesměřoval k dohnání a předehnání ošklivých

západních imperialistů. A nás rozpisem plánu začal dusit, takže už nezůstal vůbec nikdo,

kdo by mohl imperialisty dohánět.

A jak už dávno víme, imperialisty jsme samozřejmě honili, ale jejich záda se

v perspektivě stále zmenšovala. Uvedený příklad ukazuje důsledky rozhodování omezence,

jednoduchého člověka. Také ukazuje na neexistenci mechanismů, které by dokázaly korigovat

taková hrůzná rozhodnutí a tedy naprostou zmatenost režimu.

Odbočím a znovu připomenu moje dvacetileté nespravedlivé pronásledování a

nespočet neúspěšných snah o korekci jeho důsledků jako jen jeden z mnoha příkladů

totální nekompetence režimu současného, který si drze říká demokratický. Nedokáže

korigovat hrůzná rozhodnutí, nemá schopnost zpětné vazby.

Další nástroj plánovitého řízení, který si také vynucoval nehospodárnost v letech

před rokem 1989, byla vazba objemu mzdových prostředků pro firmy (všechny v celé zemi)

na celkové výkony. Tedy podniky byly mzdově zainteresovány nikoli na zisku nebo alespoň

na přidané hodnotě, ale také na co největší spotřebě energií a materiálů. Aniž bych chtěl

obtěžovat dalšími podrobnostmi, uvedu jen, že před rokem 1989 jsme jako republika

v důsledku toho měli třikrát větší materiálovou spotřebu, než vyspělé státy, za vyvezenou

hmotnou jednotku produkce jsme inkasovali třetinu toho, co vyspělé země.

Už rychle pryč od tupců, jakým byl soudruh inženýr plánovač z krajského úřadu.

Trvalo mi jen dvě vteřiny po jeho rozhození rukama, než jsem začal strašlivě křičet. První

výkřik se nedal zadržet. To šílené utrpení, které dopadalo na všech tisíc lidí ve firmě, ty

hrozné nervy, které musel strpět ředitel a firemní manažment, odchod několika velmi

kvalitních lidí z firmy, to způsobila profesní a duševní ignorance přede mnou sedícího

krajského úředníka – blba.

Když už jsem se neudržel, vzápětí jsem vědomě využil situace a řev ještě zesílil.

Hulákal jsem na něj jako na sabotéra veškerého úsilí o budování socialismu a míru a

pomahače západním imperialistům. Dostal jsem ho po devíti měsících odmítání přemýšlet

tak prudce do stavu vnímatelnosti, že na místě slíbil rychlou nápravu. Stejně se domnívám,

že dodnes nepochopil podstatu problému. Během několika dní však z krajského úřadu přišla

takzvaná změna plánu, tedy možnost čerpat vyšší náklady o částku, která byla vyšší, než

jsme potřebovali. Plán jsme splnili.

Každá škola s ekonomickým zaměřením musí do studia zařadit samostatný seminář

věnovaný odstrašujícím principům a důsledkům socialistického plánovitého řízení. Studenti

současně musejí vědět, že proti příkladům bezmezné tuposti není imunní ani nynější doba.

Konkrétní mohu být až po několika letech, způsobil bych problémy příslušným firmám.

Hloupost dokonce skupiny úředníků ve věci řešené v roce 2008 a 2009 předchozí příklad

překonává, navíc v naší (ne)svobodné společnosti je náprava vyloučená.

IX. Komunistická legitimace

Další důležité a využitelné zkušenosti jsem získal při práci na Správě pro místní

hospodářství, kam jsem přešel na jaře roku 1986. Následující šestileté období do roku

1992, kdy jsem založil z většiny restituovaného majetku farmu na Podbořansku, bylo

nesmírně zajímavé s mnoha obecnými poznatky a zasloužilo by si zvláštní pozornost.

Uvedu jen některé podstatné okolnosti v hlavních bodech. Počátek odchodu z firmy

byl v mém vstupu do Komunistické strany Československa v roce 1980.

Můj původ a mé smýšlení jsem na každém novém působišti a pracovišti vždy velmi

brzy sdělil řadě lidí, i těm, kteří nebudili plně mou důvěru. Byla to střední a vysoká škola,

městský úřad v Karlových Varech, Střední ekonomická škola, kde jsem několik let učil

externě, podnik Služby Karlovy Vary. Jedním z důvodů byla i obrana proti vstupu do strany.

Ten mi byl nabízen mnohokrát, kupodivu poprvé již na střední škole, přestože jsem se tam

dostal až se zpožděním z politických důvodů.

Po roce 1969 na počátku normalizace jsem s odporem hleděl na ty vrstevníky, kteří

začali dělat kariéru pro totalitní a tehdy také kolaborantský režim typickou – vstupem do

stran Národní fronty a rvačkou o politické posty. Na prvém pracovišti na Městském úřadě

v Karlových Varech jsem hrozbu vstupu do KSČ řešil odchodem a ve stejné době s úsměvem

odmítl nabídku členství od známého Karlovaráka - funkcionáře Socialistické strany.

V roce 1970 jsem se přiženil – vzpomínám si, že z lásky - do rodiny, jejíž komunisty

ukradený statek byl šestkrát větší, než náš, za který chtěli otce pověsit a z něhož jsme byli

deportováni.

Následovalo dlouhé období normalizace. K moci se ve městě dostaly všelijaké

existence. Byl jsem svědkem bezpočtu nespravedlností. Cítil jsem bezmoc, žil ve strašné

schizofrenii. Hledal jsem kompenzaci pro vnucenou nenormální realitu u stejně

smýšlejících přátel v podniku i v soukromých vztazích. Pociťuji obrovský vděk především

vůči příteli Františku Volfovi a jeho ženě Hance, jeho otci, také příteli a sousedovi Oldřichu

Duškovi, kolegovi v ekonomické škole a spisovateli Zdeňku Šmídovi, kolegovi v práci JUDr.

Jaroslavu Krůškovi, po roce 1989 krajskému soudci, později advokátovi a mnoha dalším

spolupracovníkům.

Byl jsem delší čas přesvědčován několika kolegy, abych nově nabízený vstup do

strany přijal a pomohl zmírnit dopady normalizačního vedení. Například velmi vážený

kolega o generaci starší, kterému vedení firmy závidělo úspěch v několika profesích, velmi

těžce nesl útoky ředitele a kádrováka a opakovaně se mi důvěrně stěžoval na jejich útoky.

Pány označil za kreatury v souladu s mým názorem. Mnoho let jsem byl svědkem naprosto

bezvýchodné situace ze stále postupující normalizace. Na řadu mých známých dopadaly

nespravedlnosti a mně umenšovalo, že jsem nemohl pomoci. Přesto, že jsem nebyl ve

vedení firmy, rychle jsem získal silnou neformální pozici. Řada lidí na mne spoléhala.

Prostředí ve městě - mám na mysli úroveň falše, přehnanou politizaci všeho i tupost

nositelů moci - to vše bylo o několik řádů horší, než jsem poznal v Praze, kam jsem později

přešel. Byl jsem ekonom, legitimace KSČ byla pro podnikové ekonomy označována za

„pracovní knížku“ ve smyslu povolení pracovat.

Byl jsem v pozici, ve které jsem měl šanci zmírnit dopady komunistického režimu na

masu spolupracovníků včetně křivd řadě nejbližších. Považoval jsem za povinnost „ušpinit

se“ vstupem do zprofanované vládnoucí partaje.

Bylo pak deprimující a často tristní účastnit se komunistických schůzí. Trávit mnoho

jalového času při poslouchání série zpráv čtených lidmi neschopnými se vyjádřit bez

papíru. Ani s papírem se nevyjadřovali, papouškovali s chybnou dikcí text napsaný jinými.

Neustále lhát a při tom všem zachovat vážnou tvář. Někdy lhát do očí i lidem, kteří nám

také omylem lhali, než jsme navzájem poznali shodu ve smýšlení.

Jak jsem se následující léta choval, to je otázka pro několik tisíc lidí, kteří toho byli

svědky. Mám nulovou touhu po formální moci ze dvou důvodů. Prvním bylo zapovězení

jakékoli kariéry nám všem dětem v rodině z politických důvodů a nedůvěra i strach

z formálních nositelů moci. Druhým důvodem bylo, že neformální moci jsem vždycky měl a

mám dost natolik, že ji nepotřebuji saturovat kariérou.

Největší problém mi převzetí komunistické legitimace činilo vůči bratrovi. Nesmírně

jsem si ho vážil, byl pro mě příkladem a pomáhal mi orientovat se v životě

v nejdůležitějším období dospívání. Kvanta knih, které jsem přečetl, mi doporučil on.

V této době rozhodování jsem mu o vstupu do strany řekl. On pracoval v plzeňské Škodovce

v kolektivu dvaceti projektantů na dodávkách tepelných elektráren. Byli přátelé s kolegou

Ing. Jaroslavem Cuhrou, synem sedmnáct let vězněného politického vězně a z jediného

bolševika v kolektivu si veřejně dělali legraci. Snažil jsem se bratrovi vysvětlit situaci

v Karlových Varech a v mém podniku, mé postavení ekonoma, mou zodpovědnost, mou

motivaci pro takový krok.

Mám před sebou tu klíčovou chvíli. Jezdil tehdy do Karlových Varů na jedno z mála

golfových hřišť v zemi, snažili se s kamarády v Plzni založit golf. Probíral jsem to s ním u

nás v karlovarském bytě, kde byl s Ing. Václavem Janouškem, pozdějším mnohaletým

šéfem golfových rozhodčích. Nerozuměli jsme si. Bratr už nebyl zdráv, brzy poté zemřel na

embolii v souvislosti s dialýzou po selhání ledvin.

Když jsem se dostával v minulých letech do defenzívy a cítil slabost, myslel jsem na

něj a namlouval jsem si při tom, že mu svým bojem trochu splácím dluh za rozhodující

pomoc pro moji orientaci ve světě a kompenzuji můj tehdejší krok, s kterým nesouhlasil.

Jiné výčitky nemám. Pro sebe jsem výhody nezískal, nabízenému kariérnímu

postupu (vnucovanému proti mé vůli a mému přání) se vyhnul. Se svou minulostí v kritické

době konce režimu jsem pracoval na věcech, které byly v rozporu s vůlí mocných

dogmatiků a pro mou rodinu nemalým rizikem. Mám celou řadu vzpomínek na situace, kdy

se toto riziko stávalo zcela reálným. Šlo o opakované přímé útoky kariéristických donašečů.

Jednalo se také o výpady některých mocných, kterým prosazování trhu do řízení odnímalo

jejich moc, na kterou si zvykli. Bouře zloby se ozvala i od „mumií“ tvořících asi

dvanáctičlenné předsednictvo vládnoucí Komunistické strany, které neopustily stalinské

koncepty z jejich mládí padesátých let. Běsnili nad pojmem „soukromé podnikání“ a tak se

nakonec podstatou shodná úprava umožňující řádové posílení soukromníků v nařízení vlády

1/1988 Sb. objevila pod názvem „individuální podnikání občanů na povolení národního

výboru“.

Mé rozhodnutí poškodit mou pověst vstupem do komunistické strany nezatěžuje

moje svědomí a každého, kdo z jakýchkoli důvodů s komunismem sympatizoval, velmi

lituji. Podílel jsem se poměrně významně ve druhé polovině osmdesátých let na

opatřeních, která zásadním způsobem, v celém východním bloku zcela ojedinělým,

prosadila trh v resortu asi s 300.000 pracovníky včetně možnosti soukromě podnikat pro

další desítky tisíc lidí po celé zemi. Bylo to sice podobné jako v tehdejší

ekonomice Maďarska a Polska, tam však byla zásadně odlišná celková politická situace.

Naše přestárlá mocenská klika byla v zajetí stalinismu padesátých let.

U nás se to obecným pravidlům a atmosféře zcela vymykalo, jistě i proto je

povědomí o těchto záležitostech zastřené a málo známé. Moje původní motivy pro vstup do

KSČ, ohrožení mne jako člověka komunismem opovrhujícím i neobyčejné, významné a

nečekané přínosy z mé práce pro velké skupiny lidí v hospodářské sféře v osmdesátých

letech – to vše jsou důvody, proč si tohoto rozhodnutí dnes vážím.

Naprosto jsem nečekal, že se budu podílet v osmdesátých letech na tak rozsáhlé

změně řízení celého rezortu, na prosazení trhu a potlačení jeho socialistických deformací,

dokonce na vzniku mnoha soukromých živností ještě před rokem 1989. Zcela jistě není

neskromné, když svůj podíl na ideových podkladech toho všeho označím za velmi znatelný.

Byl jsem k tomu mimořádně motivován. Už dávno ne pouze svým původem, zážitky

z mládí, ale hlavně přítomností hrůzného systému řízení, jehož neustálé dopady jsem

zažíval v mateřském podniku. Navíc se hospodářské řízení stalo mým koníčkem již ve škole

a trvale jsem hledal poučení v dostupných informacích hlavně o řízení v USA, Japonsku a

dalších západních zemích. Řadu let jsem o takovém řízení také přednášel a přinášelo mi to

velké sebeuspokojení.

Hlavní organizační iniciativu na přípravě změn v řízení resortu i menších podnicích

mimo resort nesl můj nadřízený Ing. Zdeněk Karásek. Měl jsem však mezi ostatními

spolupracovníky na příslušné součásti ministerstva ojedinělou kvalifikaci i podnikovou praxi

a konkrétní opatření jsem dost znatelně ovlivňoval. Jednou přišel do kanceláře, kde jsem

měl příslušné rozpracované podklady, kariérista, který mě přišel provokovat, aby získal

informace pro donášení. Soudruhům na jejich nejvyšším úřadě sdělil, že „bych se nejraději

po dvou letech nepřetržité práce nyní na devatenácté verzi už na všechno vykašlal“. Pravý

stav věcí přitom vůbec nechápal. Ve skutečnosti jsem pracoval s velkým zaujetím a s vekou

satisfakcí z konečného výsledku, který byl v rozporu s názory, které soudruzi i uvedený

donašeč, pozdější místopředseda Krajského národního výboru, celý život proklamovali.

Řadu let jsem lhal ráno, v poledne i večer. Vzpomínám, jak jsem na konci roku 1989

měl strach, že u mne ve změněných podmínkách propukne schizofrenie nebo že nebudu

schopen už normálně komunikovat. Byl to omyl. Není těžké vytěsnit faleš, když vždycky

byla vynucená a přísně kontrolovaná, zřetelně nepřirozená a umělá.

Bylo také mým štěstím, jací lidé tvořili širokou rodinu, ve které jsem vyrůstal. Na

obálce knihy je fotografie. Jsem na ní nejmladší, má mě na ruce moje matka, po její levé

straně stojí můj otec. Uprostřed fotografie sedí na židli nejstarší zobrazená osoba, moje

prababička, před ní můj bratr a sestra. Na fotce jsou také čtyři z pěti synů a dvě dcery

prababičky, jedna z nich moje babička. Fotografie byla pořízena u příležitosti osmdesátin

prababičky, zakladatelky rodu. I její děti a jejich partneři se narodili v devatenáctém

století. Máme fotografii, na které má moje prababička na klíně asi ročního hlubockého

knížete Adolfa Schwarzenberga. Kojila ho a starala se o něj na zámku tři roky současně

s jejím stejně starým synem Josefem (oba narozeni 1890). Někteří mí předci z matčiny

strany byli schwarzenbergskými šafáři. Všichni tito důstojní a respektabilní lidé byli na

hony vzdáleni představě, že by jakkoli podlehli komunistickému šílenství naplno

propuknuvšímu asi rok po pořízení fotografie z obálky. Tito lidé mě spoluformovali na

začátku mé cesty do života.

Pokud by se probudili dnes a seznámili se v rychlém sledu se známými příklady

korupce, malosti v podhradí i na Hradě, masakru na právnické fakultě v Plzni, odkupem

vysoké školy právnického směru za účelem „výroby“ ochránců zločinu na policii, státním

zastupitelství, soudech, nového zneužití Benešových dekretů prezidentem proti zájmům

země a proti ochraně práv občanů brutálně poškozených novou korporací moci hospodářské

a politické, zabilo by je to. Pana hejtmana Ratha v parlamentu a před soudem

vyhrožujícího všem ze vzteku, že byl přistižen s několika miliony v krabici, toho by

považovali za mimozemšťana. Stejně jako oba poslední prezidenty pohybující se

v perimetru vymezeném zájmy východních velmocí.

Moje izolovanost od bývalé mocenské kliky se ukázala velmi přesvědčivě právě na

popsaných hrůzách v minulých letech přelomu tisíciletí, kterých by mě přátelství se

soudruhy ušetřilo. Strůjcem mého utrpení byla právě spolupracující klika bolševiků. Též,

jinak řečeno, jako insider v některé ze skupin soudruhů bych restituovaný majetek nejen

neztratil, ale se stejně loupeživou povahou jako oni jej ještě bohatě rozmnožil. Neztratil

jsem přátele, získal mnoho dalších trvalých přátelství. Pokud jich nebylo víc, protože mi

někdo nedůvěřoval, jednalo se o moji ztrátu.

Můj vztah ke straně komunistů charakterizuje zážitek z roku 2007. Zajel jsem na

pražské Výstaviště podívat se na výstavu filatelistů. Začínala až v 10 hodin a já přijel

v 9,00. V rámci čekání jsem bezmyšlenkovitě obcházel hlavní budovu a dostal se mezi

samostatné pavilony a stánky. K stavu vnímatelnosti mě probudilo značné množství

komunistických symbolů kolem mně, plakátů s třešničkami, vlaječek s hesly oslavujícími

komunismus. U mnoha stánků seděli lidé, kteří věci prodávali. Myslel jsem, že si dělají

z bolševiků legraci a začal jsem se na ně chápavě usmívat. A pak mi to došlo. Ty obličeje

nebyly schopné něco pochopit. Byly totožné s těmi, které jsem vídal jako blahem ryčící

klaku o bolševických svátcích.

Jako blesk z čistého nebe do mě vjel úlek a opanoval mě pocit hnusu stejný, jaký

jsem zažil u nacibolševičky v Karlových Varech, která mi nabízela funkce. Píšu o tom

v následující kapitole. Uvolnil se prudký výron z kondenzátoru plného mých letitých lží a

strachu z těchto lidí získaného už v dětství. Rychle jsem opouštěl komunistické

shromáždění, ale dával jsem si pozor, aby někdo z nich podle mého úprku nepoznal ve mně

nepřítele. Zastavil jsem se až na tramvajové zastávce, odkud jsem odjel a na filatelisty

nečekal. Po chvíli jsem se pak zastyděl, jak mě ti politováníhodní vyděsili. Později jsem se

dočetl, že oslavovali za účasti bývalého šéfa Jakeše a nového šéfa z rodiny sadistického

vyšetřovatele padesátých let.

V kontextu současného totálního rozpadu hodnot si stále více uvědomuji, jak

správné bylo moje rozhodnutí po řadě normalizačních hrůzných let stát se členem KSČ.

Moje motivy i neuvěřitelně pozitivní osobní přínosy vysoce převyšovaly obavu ze ztrát u

těch, kteří mě tohle sebeponížení mohli mít za zlé. A uvědomuji si také nebezpečí pro moji

rodinu, pokud by režim nepadl nebo se to stalo později. V roce 1988 mě začala sledovat

StB, zjistil jsem to mnohem později.

X. Vypelichaní lvi

Velmi obohacující pro mně bylo působení na Správě pro místní hospodářství, dalo mi

velké množství zkušeností. Na tomto působišti jsem pak zažil obecný rozklad celého socialistického

bloku.

Přešel jsem tam z podniku Služby Karlovy Vary v roce 1985. Bylo to v době, kdy

jsem považoval za samozřejmé, že můj osud bude spojen s tímto podnikem již navždy, do

mého důchodu. Byl jsem zabořen do své práce a v poklidu, když se ozval telefon, který

změnil můj osud. Volal nový mladý šéf ekonomického odboru Správy pro místní

hospodářství, že politické změny umožňují zavést trh do našeho resortu a abych přešel do

Prahy a v jeho odboru se na takové práci podílel. Jeho spolupracovníci mě doporučili.

Velice mě zaskočil. Považoval jsem za nevyhnutelné, že při mém prověřování na

pozici na Správě pro místní hospodářství, patřící ministerstvu vnitra, státní bezpečnost

snadno odkryje můj původ, který takovou pozici vylučoval. To se již počet mých dětí

zdvojnásobil oproti počtu, kdy jsem přebíral komunistickou legitimaci. Ve stejné chvíli mě

k sobě pozval ředitel Podniku česané příze Nejdek, abych mu dělal ekonomického

náměstka. Po Karlovarském porcelánu (8.000 zaměstnanců) to byl druhý největší podnik

v okrese (5.800 zaměstnanců). Měl pro mě řádově prestižnější pozici, než byla moje

nynější, lákavou i zajímavou. Velmi jsem si vážil dosavadního ekonomického náměstka

tohoto podniku, schopného a solidního člověka. Stěhoval se do Prahy.

Než jsem se nadál, volala mi vysoká představitelka okresní Národní fronty, abych ji

navštívil. Byl to odpudivý typ karlovarského funkcionáře doby normalizace. Soud jí nikdy

nedokázal, že zavinila smrt několika českých lidí za války jako pracovnice polofašistické

Draat Amsel, jak mi řekl zasvěcený člověk, ale svědci prý existovali. Tedy kolaborantka

s oběma nejděsivějšími totalitními režimy dvacátého století v jedné osobě. Vzpomeňte na

jiného takového dvojnásobného kolaboranta soudruha štábního kapitána Bedřicha

Pokorného z ministerstva vnitra zmíněného v kapitole II.

Neznala mě, já jsem předchozí informace o ní měl. Velmi špatnou češtinou mi

řekla: „Soutruchu, tady mám papíry, še máš jít to Prahy. To nemůšeš. Tady mám tebe

namalovanýho v rámečku jako poslanec okresní nebo krajský (na jaře 1986 měly být volby)

a buď místopředseda na úřadu města nebo okresu.“ Nevzpomínám si na žádný detail té

půlhodiny u ní. Mozek reagoval stejně, jako když vám vlak ujede nohu. Milosrdným šokem,

necítíte nic, jinak byste umřeli. Co si pamatuji je, že jsem se strašlivě zpotil a na schodech

jsem se několikrát při odchodu musel zastavit a opřít o zeď. Úplně stejnou reakci jsem měl

v rámci šoku po určitém časovém odstupu poté, když jsem asi v roce 1967 jen o vlásek

unikl přejetí od rychle jedoucí Tatry 111 v Italské ulici v Praze.

Zavolal jsem hned svému budoucímu šéfovi do Prahy, že jsem připraven přijet na

první schůzku. Nastupoval jsem pak na pozici řadového pracovníka s nižším platem, než

jsem měl dosud. Byl jsem a chtěl jsem zůstat jako pracovník podniku. V Karlových Varech

mi ale hrozilo, že budu úředníkem dosazeným komunistickými pseudovolbami. Vyhnul jsem

se tedy něčemu, co bylo snad horší než vědomá spolupráce se státní bezpečností. Bylo pak

velmi paradoxní, když jeden kariérista, ředitel odboru Správy pro místní hospodářství, na

mně začal donášet ve snaze vetřít se těm, kteří ho později dosadili do podobné funkce,

která mi byla v Karlových Varech nabízena a kterou jsem považoval za největší lidské

ponížení.

Hned po nástupu na Správu pro místní hospodářství začaly práce na prosazení trhu

do oblasti řemesel, služeb, družstevních výrobních a obchodních podniků. Kvůli tomu jsem

tam šel, o tom byla už první věta v prvním telefonu od mého nového šéfa. Úplný začátek,

ještě plný tápání a hledání možností a limitů pro naši práci se odehrál na Barrandově

v domě, který Český svaz výrobních družstev koupil od paní Dietlové. Ta po smrti manžela

už bydlela s dětmi v novém domě v Hodkovičkách. Dům byl rozlehlý a seděli jsme ve velké

hale, kde se nás ke stolu vešlo asi deset. Duch slavného scénáristy v domě asi zůstal a

inspiroval nás.

Výše uvedený donašeč mě denuncioval na Ústředním výboru soudruhů asi rok nato a

pamatuji si velmi přesně, že v rámci udání mluvil již o devatenácté verzi podkladů pro

prosazení trhu v resortu výroby, služeb a obchodu. Měl jsem přípravu těchto verzí na

starosti a s velkým nasazením jsem na nich pracoval. Přišel mě provokovat a pak mě udal,

že prý bych nejraději se vším praštil. Po dalším roce se pak vše objevilo ve Sbírce zákonů v

podobě usnesení federální vlády.

Od počátku prací byla iniciativa v naší instituci, osobně v rukou mého šéfa Ing.

Zdeňka Karáska. Byl ředitelem odboru ekonomiky a poté i šéfem samotné Správy pro místní

hospodářství. Jeho nadřízený byl náměstek ministra Ing. Miroslav Klíma. Oba přešli na úřad

asi v roce 2004 z Českých Budějovic.

V domě po Dietlových jsme se dohodli na spolupráci s lidmi ze svazů družstev

(výrobních a obchodních) a z ministerstva obchodu (vnitřní obchod za Českou republiku).

Protože můj šéf měl další úkoly a brzy začal řídit i samotnou Správu pro místní

hospodářství, měl jsem agendu u sebe a spolupracovalo na ní intenzivně ještě několik

blízkých spolupracovníků.

Měl jsem mimořádně velkou motivaci pro prosazení tržních prvků a tím i pro redukci

nespravedlností v systému řízení a moje teoretická i praktická příprava pro tuto práci byla

solidní.

Další společná sezení už se konala u nás v kanceláři šéfa. Jednání určené pracovní

skupiny se pak zúčastňovali zástupci republikových ministerstev financí, práce a sociálních

věcí, statistického a cenového úřadu. Byla to úmorná práce. Vyskytlo se nesčetné množství

překážek. Smysl celé práce nekorespondoval nejen s názory (pokud nějaké měli) členů

komunistického politbyra (s ohledem na jejich věk jsem mluvil o „mumiích“), ale ani řady

ministerských úředníků i lidí z krajských úřadů. Nejvíc jsme byli trnem v oku mému

mateřskému Krajskému úřadu z Plzně, který věci hodnotil ve světle názorů z padesátých

let. Ještě několik let po mém odchodu z kraje místopředsedkyně krajského úřadu na

seminářích mé bývalé kolegy z podniků varovala přede mnou osobně a před

protisocialistickým působením naší skupiny.

Také například na ministerstvu financí (republikovém) nám dvě tamní kolegyně

odmítaly přistoupit na redukci kontrolovaných ukazatelů a celou koncepci tak rozbíjely.

Tvrdily, že rozsáhlý soubor ukazatelů je nutné direktivně rozepsat, aby se naplnily odvody

do státního rozpočtu, regionálních rozpočtů a státních fondů. Bylo těžké jim vysvětlit, že

redukce nadirigovaných ukazatelů a větší svoboda podniků uvolní prostor pro prosazení

motivace a důsledkem bude naopak víc zdrojů i pro stát.

Přes všechny překážky se podařilo prosadit výrazná zjednodušení v systému

dosavadního řízení a v konečné fázi po dvou letech práce vyústila ve zmíněné usnesení

federální vlády. Garantem celé práce, jejím iniciátorem a předkladatelem do vlády byl

místopředseda federální vlády a federální ministr zemědělství Ing. Miroslav Toman.

Pozdější jeho působení po roce 1989 v zemědělství i jeho obou synů je všeobecně známé.

Řídící systém byl výrazně zjednodušen, zaměřen na přidanou hodnotu a efektivnost

jak v zainteresovanosti managementů, tak celopodnikové mzdové zainteresovanosti.

Umožnili jsme zavedení jednoduchého účetnictví („amerického žurnálu“) do všech sektorů,

tedy i řízených federální vládou v podnicích do 100 lidí a s výjimkami i větších. Výjimky

jsme schvalovali spolu s lidmi z republikového ministerstva financí. Byli orientovaní a

vstřícní (ředitelé odborů), na rozdíl od některých ještě vyšších úředníků, kteří nechápali o

co jde a občas vyvolali konflikty.

Velmi se uvolnily podmínky v tzv. Drobných provozovnách národních výborů, kde se

brzy prudce zvýšil počet pracovníků. Bylo výrazně rozšířeno soukromé podnikání. Už jsem

se zmínil, že poté, co „mumie z politbyra“ láteřily nad pojmem soukromník a odmítly ho,

jsme přišli s termínem „individuální podnikání občanů na základě povolení národních

výborů“. Brzy se počet takto soukromě podnikajících lidí zvýšil o nějakou desítku tisíc lidí.

Stále se i nyní z novin dovídám o dalších lidech, kteří podle nového nařízení vlády z roku

1988 ihned začali soukromě podnikat. Posledním takovým je bývalý prezident Nejvyššího

kontrolního úřadu Ing. František Dohnal.

V podnicích místního hospodářství, kde bylo několik set tisíc pracovníků, uvolnění a

tržní změny přinesly značný nárůst efektivnosti. V roce 1987, před zavedením změn,

přírůstek zisku v těchto podnicích za federaci činil 50 mil. Kč. V prvém roce platnosti

změn to bylo 280 mil. Kč, v následujícím 500 mil. Kč a stejně bylo možné odhadnout i

velikost přírůstku v roce 1990, kdy však už sledování přestalo mít smysl. Efekty pro státní a

místní rozpočty tak byly nejlepším argumentem pro podporu soukromého podnikání a

odstranění bariér pro růst malých podniků. Bylo však bezpředmětné tyto argumenty

uplatňovat, protože v právě začínajícím kontrarevolučním kvasu se jednalo o nošení dříví

do lesa. Bohužel, nebylo nošením do lesa pro socialistickou vládu, která od roku 1997 deset

let vytvářela pro malé podnikání všemožné překážky.

Tím útoky na hlavní oporu demokracie neskončily. Od roku 2015 začal ministr

financí a místopředseda vlády Babiš frontální útok za prosazení elektronické evidence

tržeb. Je evidentní, že přínosy budou zanedbatelné a náklady a ztráty s tím spojené budou

převažovat. Ke všem uváděným záporům připojuji fakt, že čas věnovaný stamilionům

účtenek jejich zpracovateli, kontrolory, propagátory, organizátory soutěží pro udavače

apod. bude násobkem jejich přínosu.

Motivací pro tzv. EET je nepochybně paranoia nesebevědomých, potenciálních nebo

zjevných zlodějů, že ostatní se budou chovat stejně, jako oni. Je úděsné, že se jedná o

další ze série příspěvků k dovršení Orwellova 1984 v naší praxi. Hlavní zástupce velkého

počtu malých a středních podnikatelů – prezident Hospodářské komory Ing. Vladimír Dlouhý

– tento očividný útok na ně podporuje. Chce asi být prezidentem všech a tak se podřizuje

momentálně nejsilnějšímu uskupení kolem pana Babiše s jeho koncentrátem politické,

mediální a podnikatelské moci. Proti zájmům demokracie, proti férové soutěži, proti

elementární ekonomické logice. Další příspěvek k podpoře malosti, proti svobodě, proti

sebevědomým.

Období působení na Správě pro místní hospodářství pro mě bylo na jedné straně

dramatické a stresující. Pracovali jsme v tísnivé atmosféře a sledovali nechutné útoky

režimu na jeho disidentské odpůrce. Podstata toho, co jsme dělali my, byla v rozporu

s přesvědčením většiny z dvanácti „mumií z politbyra“. Také další z mnoha neorántovaných

dogmatiků buď sami nebo naočkováni od jiných považovali takovou činnost za

ohrožující režim. Párkrát jsem se především v důsledku malé ovládací schopnosti dostal do

nebezpečné situace. Soudruh Houska z ÚV KSČ jednou nařídil mému nadřízenému náměstku

ministra, aby mě propustil. Nevěděl jsem, že je u jednání přítomen nějaký soudruh

Houska, když jsem systém dosavadního řízení označil velmi emotivně za hrůzný. Soudruh

Houska ho přece čtyřicet let prosazoval. Tenhle trvalý pocit vhozeného do jámy lvové byl

víc vzrušující, než depresívní. Lvi byli velmi vypelichaní. Jejich občasné zavrčení

nepůsobilo o nic silněji, než dříve uvedené zaštěkání ratlíka. Nakonec skončili jako kůl

v plotě.

Nebyli jsme hlavním terčem přímých útoků od těch mocných, pro které bylo

prosazování trhu do malého hospodářství trnem v oku. Ti měli strach především ze stále se

množících skupin požadujících ochranu lidských práv a jejich aktivit.

S pocitem odporu a trapnosti vzpomínám na osobní střety s jedním víceméně

kolegou, i když on se považoval za boha a nad faktické kolegy se vyvyšoval. Šéfoval

největší firmě v resortu místního hospodářství. Organizoval výroční sezení ředitelů asi

šedesáti opravárenských podniků. Po vystoupení náměstka federálního ministra práce a

sociálních věcí spustil servilní oslavnou řeč o „praskání lebečních švů z toho kvanta

myšlenek soudruha náměstka“. Pak mě vyzval, abych popsal, jak jako zodpovědný za

příslušný odbor zajistím, aby k jedenácti nositelům servisu bylo neprodleně ustanoveno

dalších osm a bylo tak konečně naplněno příslušné usnesení vlády staré asi čtyři roky. Pan

ředitel proces završený tímto usnesením vlády inicioval a organizoval. Dávalo mu, jako

šéfovi opravárenské firmy v řadě oborů, pravomoc vyžadovat uzavření víceletých smluv na

dodávky náhradních dílů od výrobců spotřebičů, často federálně řízených firem. Byl to

důsledek zmatenosti režimu při řešení katastrofálního stavu způsobeného nezájmem

výrobců o opravy jejich poruchových spotřebičů a nedostatku náhradních dílů. Systém

plánovitého socialistického hospodářství neznal konkurenci, která takovou situaci nedovolí.

Zahájil jsem svou řeč ujištěním, že žádné další nositele servisu nebudu ustanovovat a

pověření stávajících považuji za vyhaslé s ohledem na nový zákon o státním podniku, který

posiluje samostatnost výrobců, jejich zodpovědnost za opravy jejich výrobků je

nepřenositelná. Připomněl jsem, že jsme pokročili v nápravě pokřivených hospodářských

vztahů a nepřirozený mezičlánek mezi výrobcem a spotřebitelem v podobě nadřazené

opravárenské firmy je minulostí. Pak jsem velmi podrobně vysvětloval další záměry již

velmi úspěšně rozběhlé tržní reformy.

Poté, co jsem usedl vedle ředitele s božským posláním, začala tiráda jeho urážek na

moji adresu. Již po několika větách se zvedlo a odešlo ze sálu asi osm ředitelů podniků a

zcela zřetelně mi tím vyjádřili podporu. Přestože spílající sám předtím žádal diskutující o

stručnost s odkazem na jeho povinnost urychleně se dostavit na „akci s účastí ministrů“,

vyléval si vztek na mne čtvrt hodiny.

Opakovaně si pak vynucoval u mého nadřízeného náměstka ministra, abych mu

sjednával schůzky s řediteli podniků, od kterých chtěl podepsat kontrakty na dodávky

náhradních dílů. Ti to s odkazem na nový zákon odmítali a ředitel s božským posláním mi

ještě nějaký čas vyhrožoval. Poněkud mi zatrnulo, když se v jistých seznamech později

objevil jako držitel konspiračního estébáckého bytu, mezi spolupracovníky s komunistickou

státní bezpečností nejvyšší stupeň kolaborace.

Tohle období (1986 – 1992) pro mě znamenalo mimořádné sebeuplatnění. Také

vysoké uspokojení z toho, že jsem měl tu vzácnou příležitost spolu s řadou milých a

inteligentních spolupracovníků podílet se na tom, že velkému počtu lidí byla usnadněna

práce, byli osvobozeni od svazujícího a demotivujícího systému řízení. Desítkám tisíc lidí

byly vytvořeny podmínky pro rychlé založení soukromého podnikání ještě před rokem 1989.

V těchto letech jsem měl také příležitost mnohokrát především v kurzech pro

vedoucí pracovníky místního hospodářství ale i na mnoha dalších fórech velmi přesně

popsat a na detailech dokumentovat nesmyslnost a chyby v řízení u nás. Řízení bylo mým

velkým koníčkem, sledoval jsem trvale veškerou dostupnou západní literaturu a snad jsem

dokázal posluchače nadchnout pro zcela jiný stav. Chci věřit, že tahle misijní práce našla

své uplatnění poté, co pro posluchače nastaly nové podmínky po roce 1989, kdy mohli sami

podnikat. Věřím v to proto, že mám v uších mnohokrát opakovanou ozvěnu potlesku stojící

třídy většinou po půldenním přednášení i několikeré zvlášť příjemné osobní poděkování

z očí do očí.

Jedna poznámka. Mluvil jsem beze strachu poměrně otevřeně, protože jsem brzy

poznal, že dogmatický donašeč v plénu není schopen pochopit princip myšlenkových

pochodů a skrytých významů, které byly přiměřeně inteligentním jasné. Jako bychom

mluvili jazykem, který nezná. Občas se takový dogmatik prozradil. Vzpomínám na hezký

příklad. Diskutovali jsme ve třídě v poklidu a rozuměli si, když se ozval zlostný hlas toho,

kdo začal tušit, že se jedná o kritiku socialistického plánovitého řízení. Věnoval jsem se mu

a snažil se mu trpělivě vysvětlit, jak by se věci měly logicky vynacházet. Přidal na

útočnosti a vyhrožoval za pomoci naučených ideologických frází. Znovu jsem se ho snažil

přesvědčit. Najednou se ozval někdo z pléna a pak hned dva další: „Pane inženýre,

neztrácejte s ním čas. Všichni víme, o čem je řeč a o co se jedná i o co se jedná jemu.

Kašlete na něj. Pojďme dál.“

Ve stejné době někdy v roce 1987 jsem upozornil kolegu legislativce, že pracujeme

na věcech, které pro velké množství lidí po vstupu sovětských vojsk před dvaceti lety

znamenalo ztrátu zaměstnání a pronásledování. Připomněl jsem mu hrůzy padesátých let,

které nezažil. Varoval jsem ho, že následující křeče režimu mohou vyvolat stejně kruté

dopady. Řekl jsem, že mé děti jsou odrostlé, nejstarší před maturitou a že on s dětmi

v kočárku riskuje podstatně víc. Mávl rukou, ale asi za rok přiběhl bledý a připomněl mi

mé varování. Zavolal si ho s jeho šéfkou ministr, který se právě vrátil z předsednictva

komunistické strany. Agresivně ho napadli za podporu soukromníků a další protržní

opatření námi prosazovaná.

Podstata znetvořeného komunistického režimu se mi zapsala hluboko do mysli už

v dětství a přiznám se, velmi často jsem pociťoval strach v době, kdy jsem pracoval na

prosazení principů protikladných podstatě režimu. Měl jsem v té době děti čtyři.

Naprosto jsem tehdy netušil, že bolševická pěst na mne dopadne až za dalších deset

let a jako šílenství bych označil proroctví, že to bude v době prezidentování Václava Havla.

Velmi paradoxní byly pozdější reakce na tyto záležitosti od skutečných komunistů.

Pan Jaroslav Doubrava, poslanec, celoživotní komunista, uvedl v roce 2010: „Dnes jen málo

lidí ví, že už na začátku roku 1988 bylo přijato usnesení vlády, které uzákonilo soukromé

podnikání, postupně se také otevíraly hranice. Podle mého stačily tak dva tři roky a i bez

revoluce by bylo odstraněno to, co nás nejvíc trápilo,"

Naprosto se mýlíte, pane Doubravo. Dva roky jsem se nezastavil a pracoval na více

než dvaceti verzích příslušného dokumentu s jediným cílem: pomoci iniciativním lidem od

komunistické byrokracie v malých podnicích služeb a drobné výroby, podpořit významně

soukromé podnikání s komunismem neslučitelné. S nepochybně značným rizikem vzhledem

k mému původu. Soukromníci nemohou pomoci posílit totalitní režim, pouze ho oslabit a

přispět k jeho rozkladu.

Ještě jsem se stačil podílet na malé privatizaci po roce 1989. Některými podklady

při její legislativní přípravě, potom na několika stech převodech majetku státu v intravilánech

obcí na soukromé osoby. Tyto převody si vyhradila vláda v zákoně a my jsme je až

do vlády administrovali.

Založili jsme u nás první republikový Živnostenský úřad a legislativně připravili

podmínky i pro zřízení Živnostenských úřadů na okresech.

Čekal jsem pak na identifikaci parcel na rodinných statcích otce a tchána v okrese

Louny a po větší části vyřízených restitucí na podzim 1992 jsem přešel na tchánův statek

v Podbořanském Rohozci.

XI. Vzory

V těžkých chvílích na farmě kolem přelomu tisíciletí mi pomohlo mnoho současníků

a svědků událostí. Některé bych identifikací ohrozil, jména jiných je taktické uvést až jako

případné svědky před soudy poté, co v zemi vznikne fungující právní stát. Už tedy jen

velmi stručně k lidem, jejichž příklad či přátelství mi pomohly.

Moje nedávno zemřelá matka v době, kdy státní bezpečnost v roce 1952 odvlekla

otce, měla na starosti tři malé děti a větší zemědělské hospodářství. Bolševici ji k tomu

denně terorizovali. Zabavovali stroje a dávali je do vzniklých družstev. Když měl kůň

těžkou koliku a nesmírně trpěl, potřebovala zavolat veterináře a telefon byl na národním

výboru. Pan komunistický předseda jí s urážkami odmítl. Jednou přišli tři exekutoři pro

sečku na obilí ve prospěch nějakého družstva. Matka vzala do ruky sloupec v sobě

zasunutých asi pěti plechových věder a házela je po utíkajících exekutorech ještě asi dvě

stě metrů za obcí. Nemohl jsem a nemůžu ji nyní zahanbit.

Nedávno doma nalezený lístek z roku 1961 mi připomněl jeden z příkladů, jak se

nám lidé snažili pomoci. Lístek poslala rodičům paní učitelka Mentlíková, když jsem končil

základní devítiletou školu.

Byl to moták poslaný otci bez vědomí ředitele školy. Měl jsem výborný prospěch a

paní učitelka věděla, že režim takovým, jako jsem já, vzdělání zapovídá. Prosila otce

naléhavě, aby se angažoval u hasičů a dalších spolků a matka by měla být členkou

Červeného kříže, abych měl alespoň nějakou naději.

Kdo z mladých dnes ví, že některým dětem bylo zapovězeno vyšší vzdělání. Jen

jeden z příkladů zrůdnosti komunistického režimu. Ale lístek je taky důkazem, že se

učitelé snažili takové nesmyslné křivdy napravovat. Byla jich drtivá většina. Paní učitelka

Mentlíková k nim patřila. Vzpomínám si i na jiné příklady její pomoci mně i sourozencům.

Vzpomínka na ni mne posiluje. Riskovala, dělala to proti vůli svého nadřízeného pana

ředitele, který její úsilí dvakrát zákeřně zhatil a já se na střední školu dostal až

s dvouletým zpožděním. Když jsem udělal úspěšně zkoušky na strojní průmyslovku v Plzni,

angažoval se osobně, abych jako kulacký synek nebyl přijat.

Jméno pana ředitele – bolševického slouhy - si nepamatuji a je to jistě příznačné.

Jména ubožáků mozek vytěsní sám. Nejenže jsou nám k ničemu, ale paměť je milosrdná a

vše zbytečné či odpuzující musí udělat místo pro informace smysluplné, potřebné.

V Karlových Varech pro mně bylo několik lidí hlavní kompenzací života ve falši

vykloubené normalizační doby. Už jsem je jmenoval v kapitole X. Nejvíc jsme se stýkali s

úzce spřízněnou rodinou Volfových a sám pak s důvěrným přítelem panem Oldřichem

Duškem. S Volfovými jsme se znali od narození našich nejstarších dcer, narodily se v jeden

den a jejich matky byly na jednom pokoji v porodnici. Františka, otce rodiny, vnímám po

těch mnoha letech jako bratra. Jeho skutečný bratr s matkou emigrovali a žili v Hamburku,

druhý bratr odešel do Sydney. I tohle jistě přispělo k tomu, že všechny tři děti Volfových se

usadily za hranicemi.

Soused pan Oldřich Dušek byl o více než generaci starší. Měl za sebou pozoruhodný

život a jeho zkušenosti mě velmi obohatily. Kunsthistorik, který za první republiky vozil

ostravským uhlobaronům umělecké předměty z celého světa. Od roku 1939 do roku 1948

byl přednostou referátu městského úřadu v Ostravě pro správu muzea a archivu. Nový

režim ho pak křivě obvinil, zbavil majetku a v novém působišti v Karlových Varech jeho

nejvyšší pracovní post byl recepční v hotelu Pupp díky jazykovým schopnostem. Byl již

hodně stár a já už byl v Praze, když mi umožnil nádherné dobrodružství při přezkoumávání

dědictví po londýnském bratrovi, kterému spravovala majetek Westminster Bank.

Když v roce 2006 další soud posvětil lži mých trýznitelů, zavolal jsem bývalé

sousedce, která se také snažila oživit restituční majetek v obci blízké tchánovu

Podbořanskému Rohozci. Patřil jejímu dědovi Rudolfovi (ministrovi drah za první

republiky) a otci Zdeňkovi Bechyňovým. S mým tchánem, jehož majetek jsem se snažil

oživit já, se oba znali velmi dobře. Tchán prožil se Zdeňkem mnoho společného. Jako

vojáci byli na počátku války nejprve ve Francii, naloděni v Agde a převezeni do Anglie, kde

byli v našich bojových jednotkách. Druhým dědou mé sousedky byl Emanuel Voska.

Významně z Ameriky pomáhal Tomáši Garigue Masarykovi při založení prvního

československého státu.

Po druhé světové válce byli Zdeněk Bechyně i jeho tchán Voska komunistickým

režimem dlouhá léta vězněni. Po zmírnění krutostí režimu jim bylo nabízeno propuštění,

když podají žádost o milost. Odmítli tak učinit s odkazem na to, že se ničím neprovinili. O

tom všem jsme si povídali celé odpoledne v Mariánských Lázních. Vracel jsem se povzbuzen

a posílen, kvůli tomu jsem do Mariánek jel.

Byl jsem se v říjnu 2006 naposledy rozloučit s panem generálem Fajtlem, již jsem

ho zmínil v části o komunistickém peklu. Pan generál jako letec bojoval v Anglii i na

východní frontě. Proběhlo mi před slzami zamlženýma očima vše, co bylo v mých

vzpomínkách spojeno s tímto mužem. Bylo to nejspíš na podzim roku 1951, když nám do

statku přivezli uhlí. Skládali ho vlevo od vjezdu do dvora do otevřené kůlny. Otec přistoupil

k závozníkovi, který uhlí skládal. Řekl mu, že je evidentní, že s lopatou neumí zacházet a

také jeho ruce nejsou ruce dělníka. Pán řekl, že je František Fajtl a vrátil se z vězení. Pak

se poznali. Viděli se naposledy před čtvrtstoletím, chodili oba do lounské školy. Otec věděl

samozřejmě všechno o válečném hrdinství tohoto spolužáka. Když za rok zavřeli také mého

otce, už byl poučen a nebyl tak zaskočen. Máme všechny knihy pana generála. Každou

novou jsem vždycky četl s velkým zájmem. Zlý a krutý režim se zachoval zbaběle vůči

tomuto hrdinovi, který vždy zůstal gentlemanem a velkým člověkem. Vzpomínka na něj mi

dodávala sílu a zavazovala mě nepolevit.

Je zcela nepochybné, že velkou pomocí pro alespoň částečné udržení kontinuity

s normálním světem byly v sedmdesátých letech normalizace denní informace z Hlasu

Ameriky a pokud měly výpadek silné rušičky u Karlových Varů, tak i ze Svobodné Evropy.

Podávaly zprávy o Chartě 77, jejích prohlášeních a mnoho dalších nezkreslených informací

o nás ze svobodné strany světa i o svobodné straně světa samotné. Před rokem 1989 jsem

v Praze denně ležel na zemi s ušima těsně u reproduktorů mezi 21. – 22. hodinou s Hlasem

Ameriky a pak nebyl schopen odejít a poslouchal totéž ve slovenštině další hodinu. Ležení

mi doporučili lékaři s ohledem na moji orthostatickpu proteinurii a také jsem nechtěl, aby

sousedé registrovali poslech „nepřátelských“ stanic.

Ze všech statečných zmiňovaných na těchto stanicích vyčnívalo jméno Václava

Havla, které bude navždy pro celý svět symbolem odvážného aktivního odporu proti

utlačovatelskému režimu. Vše začalo již v roce 1967, kdy na mně ohromujícím způsobem

zapůsobil text jeho vystoupení na sjezdu spisovatelů. Následující období jeho života se mi

zapsalo nesmazatelně do paměti, pomáhalo mi nesmírně před rokem 1989, přestože

nemám pochyb o jeho podílu na mém současném utrpení. Přál jsem mu vždycky to

nejlepší, obdivoval ho, trochu záviděl těm z jeho okolí a suma nashromážděných sympatií

nikdy nedovolí, aby převážily velmi oprávněné rozpaky z jeho pozdějšího selhání při

pokládání chybných základů nového státu po roce 1989.

Musím zmínit sedláky, otce rodin, které jsem z Lounska znal a které režim

terorizoval, řadu z nich deportoval. Samozřejmě, že jsme se více či méně často

navštěvovali. Vnímal jsem jejich nespravedlivé pronásledování, ponižování těchto vesměs

solidních a kompetentních mužů ubohým režimem. Převzali po předcích rodinné statky a

rozšířili je poctivou prací. Myslel jsem na ně v posledních dvou dekádách velmi často. Můj

otec a někteří další se dožili toho, co už nečekali – pádu komunistického režimu. Dnes by

nesmírně trpěli ze studu nad úděsným stavem země. Milosrdná smrt je většinou uchránila

od nového hlubokého zklamání.

Svůj vděk musím také vyjádřit bezpočtu autorů a herců se zvláštním darem šířit

laskavý a inteligentní humor, tak posilující a uklidňující v rozjitřených dobách. Jmenovat

nemá smysl, bylo jich dost na to, aby kompenzovali pocity odporu a zmaru z těch

s formální mocí, kteří nám pili a pijí krev.

Má kvalifikace, celoživotní zkušenosti a také posledních dvacet let prožitých

v hospodářské sféře mě opravňují, abych se vyjádřil k příčinám krachu kontrarevoluce

(kontrarevoluce ke komunistickému puči 1948), kterou mělo být směřování po roce 1989 i

k hlavním omylům ekonomické transformace. Obojí je obsaženo v následujících dvou

kapitolách.

XII. Netransformace

Pan prezident Klaus nám po dlouhou řadu let předkládá texty obhajující správnost a

úspěšnost toho v devadesátých letech, čemu říká transformace. Počet jeho článků a

přednášek, které se problémem zabývají, je udivující. Dávno ho podezírám z toho, že tohle

kvantum opakovaných argumentů vyplývá z toho, že si je plně vědom obhajoby

neobhajitelného. I když sám sebe dokáže přesvědčit o nemožném, podvědomí potlačit

nedokáže. Právě podvědomé reakce nám vyjeví o pravdě nejvíc. Všeobecně známý případ

přesunu chilského pera ze stolu do vlastní kapsy prostřednictvím složitých, ale bezděčných

pohybů obou rukou pod stolem, je právě z tohoto soudku. Skutečné výsledky

(ne)transformace (po vzoru novotvarů pana prezidenta) a jejich příčiny jsou na hony

vzdáleny tomu, co pan prezident proklamuje.

Jsme stále přesvědčováni o našem kolosálním úspěchu mezi transitivními

ekonomikami v devadesátých letech. Po dalších dvaceti letech života ve lži je už načase

přestat zavírat oči před překrucováním faktů, potlačováním jiných pohledů, než přes

růžové brýle, nahlédnout pravdu bez mýtů. Známe sebechválu velikánů (ne)transformace

všelijak doplňovanou komentátory, kteří znali jen velmi povrchně skutečný hospodářský

život. Jako bychom věděli o životě v rybníce bohatém na faunu jen od ptáků, kteří nad

rybníkem občas přeletí. Já jsem ale v rybníce dlouhá léta žil a pokusím se skromně přispět

svým svědectvím.

Pravda o naší cestě přeměny ekonomiky je mimořádně důležitá nejen pro tuto zem,

ale pro všechny země, které kdy budou mít příležitost hledat cesty z mnohaleté totality

k demokracii. Tím spíš, že takové přechody, alespoň doufám, svět ještě čeká.

Zkusme se vrátit a začněme trochou teorie.

Teorie řízení zná řadu zásad při tvorbě organizace – rozumí se organizace jako

funkčního celku, například podniku. Jednu z nich lze shrnout do otázky, co uděláme dříve,

zda se budeme zabývat nejprve procesy nebo strukturou. Strukturou se rozumí například

rozmístění budov, lidí v nich, strojů, umístění skladu zásob, prostor pro expedici atd.

Samozřejmě, že absolutně nepřipravený člověk nebo člověk slabší mysli, bude tvrdit, že

nejdřív musí být struktura (výrobních prostředků), teprve potom mohou probíhat nějaké

procesy. A jsme u toho – to je bezmyšlenkovité použití toho, co se nabízí na první pohled.

Takový zbrklý a krátkozraký názor známe například z myšlení levice, které obsahuje

výhradně krátkozraké názory.

Přečtěte si znovu otázku. Copak lze nejdřív postavit fabriku a pak začít přemýšlet,

kde materiál vstoupí do výroby, kudy bude pokračovat v cestě rozpracovaná produkce, kde

bude výroba dokončena, kde opustí výrobní halu? Vždyť chceme stavět fabriku a rozmísívat

stroje a my jsme si ještě nepoložili otázku, co se bude vyrábět!

Tak, teď je nám to jasné. Nejdřív při zakládání fabriky – nazývejme takovou situaci

A - musíme zkoumat a projektovat všechny budoucí procesy. Jedním z tisíce problémů,

které musíme vyřešit předem, je rozhodnutí o sortimentu, který budeme vyrábět (na

základě marketingu a dalších podkladů), o objemu produkce a tedy i velikosti jednotlivých

výrobních prostor, o množství každého jednotlivého druhu stroje, počtu osob na každém

pracovišti, stanovit velmi podrobná a striktní pravidla pro fungování provozu, řešení

každého možného problému atd. Až se do detailů naplánuje tok materiálu, ale i informací

od začátku do konce, až na papíře umístíme každého jednotlivého pracovníka od ředitele

po expedienta, určíme pravidla komunikace, normy spotřeby, kvality produkce,

dodavatele, odběratele atd. atd., pak teprve můžeme začít uvažovat (tedy po stanovení

všech procesů) o struktuře. Nikoli naopak.

A teď si představme situaci, že máme existující organizaci. Zjednodušme si ji opět

na výrobní jednotku. Je zcela specifická. Po padesáti letech špatného řízení podle

špatných pravidel se v té organizaci mezi lidmi dávno rozmohl šlendrián. Výsledky – objem

produkce i její kvalita - je daleko za světovým standardem. Lidé jsou nezodpovědní. Na

vedoucích místech je mnoho neschopných, kteří svá místa dostali za to, že jsou loajální

k politické straně, která je v zemi u moci a má ve firmě filiálku. O produkci se všeobecně

lže. Firma je odměňována především za to, jak plní zadání státních úředníků, nikoli však za

větší množství kvalitnější produkce, kterou by prodala v otevřené soutěži. Odměna je

spojena mnohem víc, než s množstvím a kvalitou práce, s loajalitou k filiálce vládnoucí

politické strany, ta má v podniku rozhodující slovo. Lidé nemohou vlastnit výrobní

prostředky, nemohou podnikat, proto ani neexistuje žádná podnikavost. Výrobní jednotka

je součástí totalitního, policejního státu. Lidé, o které se státní moc opírá, tvoří pevnou

organizaci. Mnoho z těch, o které se moc opírá, by v demokratické zemi zastávalo o

několik stupňů nižší pozice, mnozí by byli řadovými občany bez jakékoli moci. Celá řada

z těchto režimních opor navíc beztrestně porušuje i zákony totalitního státu při vlastním

sebeobohacování. Mnozí se dopouštějí i sadistického týrání nevinných, mnozí soudci

odsuzují nepohodlné účelově na základě politické objednávky a většinou v rozporu i

s platnými (totalitními) zákony. Zákony a všechna pravidla pro jednání lidí a řízení firmy

jsou podřízeny udržení totality a zcela se rozcházejí s pravidly, o která se opírá veškeré

jednání v demokratických zemích. Jednání lidí, vztahy mezi nimi, uspořádání pozic, to vše

předtím bylo usazeno po tisíciletém přirozeném vývoji. Nyní však již zcela pokřivená

pravidla ve firmě platí padesát let. Dvě dlouhé generace.

Vše, co bylo uvedeno, má jediný cíl – ujasnit si situaci, před kterou je postaven ten,

kdo z nějakých důvodů dostává jedinečné pravomoci popsaný totalitní podnik resuscitovat

a udělat v něm pořádek. Kdo z nějakých důvodů má tuto nádhernou a neopakovatelnou

historickou příležitost - napomoci při změně života lidí, nastolení práva, spravedlnosti,

pořádku, propodnikatelského klimatu, jasných pravidel a nástrojů pro jejich dodržování po

skončení komunistické totality. Ukázat, co je to vlastnictví, rychle rozptýlit pochybnosti o

tomto pojmu. Zdůraznit, že závidět majetek je hloupé a respektovat bohatství je naprosto

přirozené. Velmi rychle zajistit podmínky pro vznik konkurence jako klíčového

stabilizačního prvku celé ekonomiky. Dát důrazně na srozuměnou, že dosavadní řízení

podniku bylo špatné, nepřirozené, podřízené ve prospěch samozvané neschopné skupiny

s evidentně parazitickými sklony. Na úkor slušných, aktivních, podnikavých, pořádkumilovných,

pracovitých lidí. Říkejme této situaci situace B.

A opět tu máme stejné otázky, které jsme řešili při zakládání podniku na zelené

louce. I v takové situaci jsme měli problémy se orientovat a začít ze správného konce.

Teď se na první pohled jeví, že nová situace je jednodušší, než v případě A. Vždyť máme

strukturu danou a pokud jde o lidi v ní, každý rozumný nám řekne, že lidi nepředěláš, jiné

prostě v podniku nemáme. Na pachatele protiprávností ukazovat za této situace nemá

smysl, chovali bychom se jako oni, když přebírali moc a upevňovali si ji. Nač přilívat olej

do ohně. Pokud jde o pravidla řízení a chování, máme tu ta dosavadní. Má vůbec smysl je

měnit? Řada právníků říká, že není možná skoková změna. Musíme vše dělat pomalu a

postupně tak, abychom se neodtrhli od dosavadních pravidel a nenastal právní chaos.

Pokud jde o vybavení rezavými a dávno morálně opotřebenými stroji, budeme lépe a

hospodárněji pracovat a až si na nějaký ten stroj vyděláme, tak ho koupíme a staré

postupně vyházíme.

Brzy zjistíme, že takové hodnocení situace je fatálním omylem. Situace B není

jednodušší, ale daleko, daleko komplikovanější, než situace A. Všeobecně panující zlořád

v celé zemi je něčím, co musíme překonat, vymýtit, jinak nám jeho existence podkope

základy nové společnosti.

Měli jsme zoufalý nedostatek kapitálu a bylo zřejmé, že ho bude nahrazovat zájem

ze zahraničí. Jen zkušený investor umí vyhodnotit situaci B a přijít se správným řešením.

Zkušený investor velmi dobře ví o obrovských rizicích, která jeho investicím hrozí

v prostředí, které skýtá situace B. Buď investovat nebude vůbec, nebo si zajistí i v situaci B

postup známý ze situace A – bude investovat na zelené louce. Bude navíc za každou cenu

chtít svůj nový podnik co nejvíc izolovat od zafixovaných nepříznivě působících vnějších

podmínek. Může toho také dosáhnout časovým posunem začátku investování. Počká si, až

v zemi budou odsouzeny staré pořádky, bude zřetelně proklamována vůle je rychle změnit

podle zvyklostí běžných v demokratických zemích, či až se stát začlení do společenství

demokratických zemí a od starých pořádků uběhne přiměřená doba. Například firma

Hyundai začne realizovat svou obrovskou investici až sedmnáct let od zlomového data.

K tomu ještě bude trvat na získání další kompenzace ve formě takzvaných investičních

pobídek v miliardách korun.

Světové banky vyjádří zájem mnohem dřív, protože nemohou zmeškat nástup

konkurence. Brzy však zjistí, že vedení státu „zavedlo“ v zemi právní chaos, že pod

heslem „tvorby kapitálu pro rozjezd podnikání“ jsou do privátního sektoru masově

poskytovány úvěry s nulovou šancí na jejich návratnost a z nejvyšších míst dostávají cizí

banky vážně míněná doporučení, že se musí „ušpinit“, pokud u nás chtějí působit. Jejich

manažeři nejsou šílenci a mají vysokou zodpovědnost za majetek akcionářů. Teprve, když

je majetek mnoha domácích bank před nevěřícnýma očima cizích pozorovatelů rozkraden a

dluhy velkých domácích bank ohrožují politickou stabilitu, vstupují do nich postupně

kapitálově silné cizí banky. I ony tak za získaný majetek zaplatily cenu nižší, než byla

jejich reálná hodnota. Dluhy za rozkradený majetek asi za 500 mld. Kč pochopitelně však

musí převzít stát, tedy jsou přeneseny zprostředkovaně na bedra obyvatel.

Krádeže však jsou všude na světě krádežemi. V našem případě se jich dopustilo

obrovské množství lidí. Takové, že policie a státní zastupitelství mnoho z nich kryje na

politický rozkaz, další kryjí z vlastní iniciativy ti policisté a státní zástupci, kteří jsou do

korupce namočeni. Země trpí nekonečným množstvím metastáz rakoviny zločinu, není

vidět východisko. Politická moc jedná tak, aby za žádnou cenu pravda nevyšla najevo. Bylo

by třeba výpomoci vyšetřovatelů z mnoha zemí Evropské unie, aby deset let rozplétali

nikoli dřívější hospodářskou kriminalitu, ale nekončící nové a nové kauzy. V listopadu 2006

zatkli ředitele banky, který ukradl 35 mil. Kč. Stejnou částku, jako je v předchozím

odstavci uvedená ztráta 500 mld. Kč z „bankovního socialismu“, rozkradla poslední

socialistická vládnoucí garnitura a použila na úplatky voličům. Každý občan včetně

nemluvňat tak byl ne svojí vinou zadlužen ve výši přesahující 100.000 korun.

Musel jsem rychle přejít od popisu situace B k fatálním důsledkům toho, jak byla

skutečně řešena, abychom názorně pochopili, že toto řešení situace B bylo katastrofální,

naprosto mylné. Řadu let se z něj zotavujeme a budeme se z něj ještě dlouho zotavovat a

další zakrývání skutečnosti poškodí další generace mnohem víc, než povinnost splácet

jeden bilion dluhů.

V čem lze tedy spatřovat hlavní příčiny omylu? Jen tak se dopracujeme k možné

nápravě. Nesmíme se nechat uchlácholit těmi, kteří před pravdou strkají hlavu do písku,

protože si nechtějí připustit, že jsme selhali.

Tedy k faktům, která zapříčinila dnešní bezútěšný stav. Začínali jsme na

ekonomických „pilířích“ bývalého režimu. Na jedné straně tady byla stabilita, stabilita

zaostalosti, ustrnulá a zabetonovaná. Zdroje byly alokovány zcela pokřiveně, v rozporu

s indikátory trhu. Situace vyžadovala sice z hlediska orientace rozhodný, ale současně

velmi obezřetný a opatrný přechod na tržně orientovanou ekonomiku. To by bylo zákonitě

provázeno také pomalým, ale jasným růstem s akcelerující dynamikou. Skutečnost byla

zcela opačná. Došlo k mohutnému propadu a s ním se strhla lavina vlivů, které se

zafixovaly a na dlouhou dobu a velmi silně bránily prosazení stabilní konkurence,

stabilizovaného vlastnictví, přirozenou cestou řešených všech disharmonií. Během krátké

doby se objemy nesplacených závazků vyšplhaly na stamiliardy. Bývalá – nežádoucí -

stabilita byla sice ta tam, ale nahradil ji chaos, bezvládí, bezpráví, tunely, šlendrián.

Mnoho z těch, kdo se snažili o dobrou reputaci firmy, o slušnost, z těch co měli

zodpovědnost vůči obchodním partnerům, bylo okamžitě z trhu ovládaného zákony smečky

smeteno, pokud se zákonům smečky rychle nepodřídili.

Brutální útoky na majetek, masové ekonomické nespravedlnosti, drastická

organizovaná likvidace dlužníků mnoha odrůdami parazitů, dopad ekonomických zločinů

nefunkční justicí zesilovaný namísto ochrany okradených, to vše svým dlouhodobým

působením na mnohé dopadalo jako zvěrstva komunistického režimu padesátých let.

Až mrazí, když si uvědomíme, že dnešní režim nic z toho nepřiznal, že se všeobecně

lže, že hlavní zodpovědní za tento stav jsou našimi prezidenty.

Cizí kapitál byl řadu let chaosem odpuzován a začal do země proudit s velkým

zpožděním. Pokud by nebyl odrazován, pak by přidaná hodnota z tohoto potenciálního

kapitálu byla dnes obrovská. Tato promarněná přidaná hodnota je tedy zbytečnou ztrátou

vadné transformace.

Důležitá vsuvka: Firmy s naším kapitálem soustředěným u dvaceti největších

miliardářů v roce 2012 mají své sídlo mimo republiku. To je jedna z vizitek korupcí

devalvovaného protipodnikatelského prostředí jako výsledku (ne)transformačního debaklu.

Znovu se vracím ke klíčovému pojmu konkurence: na ní stojí veškerá stabilita,

v našem případě cesta ke stabilitě. Na cestě k ní byl u nás velmi rychle vykopán hluboký a

nepřekonatelný příkop. Byla zničena zodpovědnost za majetek, rozmetány vazby k této

zodpovědnosti. Nenahraditelná motivace k ochraně vlastnických práv k firmám,

nemovitostem a dalšímu majetku, nebyla ochráněna, protože vůbec nevznikla. Co vzniklo,

byla motivace k rozkradení tohoto majetku. Výjimky z tohoto pravidla lze najít snad jen

u restituovaného majetku. A je příznačné, že restituce byly klíčovým reformátorem

považovány za největší brzdu cesty ke kapitalismu. Jejich odpůrci dělali i další reálné

kroky k všemožnému bránění restitucím. Přispěli k tomu, že podstatná část z nich není

dosud vyřízena.

Místo nejkratší cesty k nalezení reálných vlastníků byly „objevovány“ a vynucovány

metody, kterými místo zachování a postupného zhodnocování firemních komplexů byla bez

sebemenší ekonomické nebo legislativní ochrany obrovská průmyslová potence zničena,

vytunelována, aktiva bez realokace vyvedena do sféry spotřeby bezskrupulózních, často

také na účty v cizině. Jen Švýcaři nám po léta nabízejí k převzetí mnoho miliard uložených

tam celou řadou „investorů“, podle Švýcarů nepochybně pachatelů hospodářské kriminální

činnosti.

Již někdy v březnu - dubnu 1990 jsme po dohodě nosili do „hlavního štábu“ na

federální ministerstvo financí s Ing. Marikou Konečnou z Vysoké školy ekonomické a mojí

pracovní kolegyní podklady pro malou privatizaci. Byla to reakce na tehdejší aktuální

dominující pasáž v materiálech pro federální vládu, která předpokládala převod všech

podniků na akciové společnosti a jejich následnou kupónovou privatizaci. Tzv. místní

hospodářství (v tomto resortu jsem tehdy pracoval) v procesu socializace vzniklo jako

souhrn nesourodých činností služeb a výroby v mnoha podnicích, do nichž bylo násilně

včleněno kolem 500.000 živností. Přechod těchto kombinátních podniků na akciové

společnosti by ekonomicky nelogické konglomeráty zafixoval.

Uvádím to proto, že jsem tady na federálním ministerstvu financí asi v březnu 1990

viděl v rukou Ing. Luboše Hejla studii UNIDO (Organizace pro průmyslový rozvoj Spojených

národů) čerstvě dokončenou ve Vídni. Ta shrnovala a popisovala celou paletu

privatizačních metod v praxi uplatněných po celém světě. Znal jsem obsah studie a v ní

uvedené postupy považoval za logický základ pro naši privatizaci. Abych byl důsledný –

vůbec mě nenapadlo, že nebude jako převažující metoda uplatněn smluvní závazek nových

vlastníků (či najatého manažmentu) na zachování a rozvoji podnikového majetku.

Čeští živnostníci patří k nejpočetnější skupině zaměstnanců ze všech zemí Unie.

Restituce a malá privatizace byly základem tohoto stavu.

Musím samozřejmě uvést, že na vysokém počtu živnostníků mají velký podíl zákony

od našich nekompetentních zákonodárců. Ty zajistily, že značné množství osob pracujících

fakticky v pracovnám poměru funguje smluvně na živnostenský list. Jsou tak v rámci tzv.

„Švarcsystému“ kráceny odvody do zdravotních a sociálních fondů a daně z mezd.

V Německu, Švýcarsku, Rakousku je motorem veleúspěšných ekonomik malá rodinná

firma – Mittelstand, anglicky SME – Small and Medium Enterprise (malý a střední podnik).

Často jsou exportně orientované, vysoce konkurenceschopné. Tvoří páteř střední třídy.

Mají institucionální podporu při vzniku i rozvoji. Mnoho našich živnostníků jsou firmami jen

na papíře a fakticky pracují jako zaměstnanci jiných. Je to důsledek nedostatku kapitálu a

zvolené metody privatizace u nás.

Tato odlišnost je však klíčová pro zásadní rozdíly, které silná nebo naopak prakticky

neexistující střední třída determinuje. Střední třída je „diferencia specifica“, určující znak

vyspělé, z našeho pohledu západní civilizace. V hospodářství je zcela určující pro

konkurenceschopnost dané země. Bez ní, hlavně mimo velká města, strádá kultura, je

zcela nedostatečná poptávka po hodnotných knihách jako nepostradatelného faktoru

vzdělanosti jen jako jeden z mnoha příkladů nezastupitelné úlohy střední třídy. Jak

rozdílný volební výsledek přináší volební elektorát se silnou střední třídou a s velmi

oslabenou (u nás), to je nabíledni. Střední třída je základem spolkové činnosti, zdravého

fungování obce.

V západní Evropě, stejně jako tomu bylo v naší první republice, je součástí střední

třídy početná skupina řemeslníků a sedláků. Bohužel, po roce 1989 nebyla věnována

potřebná pozornost obnově a rozvoji řemesel a služeb, byla také zničena cesta

k rehabilitaci selského stavu, obnově Agrární strany. Zachování celků bývalých JZD často

doprovázené rozkradením majetků původních vlastníků bylo také dovršením likvidace

Agrární strany poté, co utrpěla první smrtelnou ránu od komunistů už 5.4.1945, kdy dle

Košického vládního programu byla vyloučena z prvních poválečných voleb.

Vynikající výsledky při obnově soukromých služeb a řemesel již od počátku roku

1988 neměly později takové pokračování, aby byla vytvořena dostatečně početná a pevná

střední třída jako základ pravicového voličstva. Pravicové vlády byly oslabené a byly

nuceny činit velmi konformní a nedůsledná ekonomická opatření. Levicové vlády pak měly

vrata otevřená pro lavinu populistických, ekonomiku velmi devastujících kroků.

Pokud jde o proces následující v podnicích po takzvané velké privatizaci, tady

rozkrádání „vynucené“ grandiózním plánem bylo dynamizováno neexistující legislativou,

která by bránila jak majetkovým únikům, tak současně tvořila nutný rámec pro regulaci,

například kapitálového trhu. V květnu 1990 byl zrušen zákon o majetku v socialistickém

vlastnictví a roky nebyl nahrazen jinou normou. K neexistenci legislativy nutno přičíst

neexistenci institucionálních prvků regulace. Komisi pro cenné papíry prosazoval Ing.

Ježek, k nemilosti a přes odpor pana Klause a jeho apologetů, od roku 1993 do roku 1998.

Nebýt těžké Klausovy porážky v roce 1997, komise by snad nebyla nikdy.

Dříve popsanou situaci B, nesmírně komplikovanou, ještě dále komplikuje neopominutelná

zásada. Strašně složitě uchopitelné nástroje musejí být nahlíženy prizmatem

budoucího stavu, stavu, do kterého naše opatření pravděpodobně ekonomiku dovedou.

Jestliže tento stav neprojektujeme, a jedná se za každých okolností o roky, pak pracujeme

naslepo. Jestliže zánět průdušek nechce odeznít, dáme penicilin. Pomůžeme v jedné

jediné věci nesmírně komplikovanému organismu, který je totálně samoregulován

zařízením, které se miliony let vylaďovalo. My ale v situaci B celou regulaci včetně

nástrojů jsme museli nejprve vyprojektovat. Nástrojů bylo ale mnoho a naše záměry se

jimi mohly prosazovat teprve až za mnoho měsíců. To nás musí nutit k nezbytné pokoře.

Pokud je pro situaci B doporučena „šoková terapie“, pak je zaručeno, že na počátku

odstavce uvedená neopominutelná zásada je zásadně opomenuta. Šoková terapie může být

v budoucnu uváděna pouze a jen jako odstrašující příklad.

Henry Hazlitt před více než 60 lety konstatoval (překlad Vladimír Kajlik) : „Umění

ekonomiky nespočívá v tom, že dokážeme nahlížet jen bezprostřední, ale že dokážeme

vidět především dlouhodobé důsledky jakéhokoliv jednání nebo postupu; spočívá ve

sledování důsledků tohoto postupu nikoliv jen pro jednu skupinu, ale pro všechny

skupiny“. Dnes z odstupu je nám jasné, že nahlížení otců transformace vyhovovalo jedné

specifické skupině, která jen výjimečně měla co do činění s poctivostí.

To ústřední v Hazlittově výroku je právě dlouhodobost. Vždycky je třeba mít na

zřeteli výhled, perspektivu, dopady dokonce na budoucí generace. Velké množství kroků

takzvané transformace tento rozměr postrádalo. Svou krátkozrakostí, malou odvahou, se

jednalo o kroky typicky levičácké bez ohledu na opačnou rétoriku.

Co je navíc tragické, je fakt, že Klausova pozice ve vysoké politice tuto krátkozrakost,

malost, levicovost, dokázala udržovat i po mnoho dalších let. Evropa se nám

odvděčila mnohým. Proti vůli Klausově a jeho podporovatelů k nám spolu s otevřením

hranic proniklo i právo, potlačila se alespoň z části hrůzná korupce. Nic nepodpořilo

ekonomiku tak, jako otevření trhů, hlavně Německa. A náš pan hradní polobůh vůči Evropě

uplatňoval do konce svých dní na Hradě tak ubohý, neperspektivní odpor, který nás v

budoucnu těžce poškodí. Místo konstruktivních návrhů na řešení samozřejmě existujících

mnoha problémů byl nesmírně vynalézavý v útocích na Evropu a ve vymýšlení dalších

nepodstatných potíží, kterým se mohl vysmívat. Ano, tento politik opakovaně těžce

poškozuje naše zájmy.

Zdůrazňování předností „jedině možné“ rychlé privatizace po řadu let na mnoha

fórech ve světě spojené s přebíráním doktorátů honoris causa pro Václava Klause nemělo

s realitou nic společného. Privatizace má jednoduchý obsah – znamená nalezení reálného

vlastníka, který bude zainteresován na trvalé prosperitě firmy. O tom, že musí být

zainteresován na zachování samotné firmy a jejího majetku, nemůže být pochyb. Stejně je

nepochybné, že zadlužená a neperspektivní firma vlastníka nenajde.

Vlastníkova zainteresovanost však nemůže mít úspěch, pokud současně nebude

stejným směrem, tedy k udržení a prosperitě, směřovat zájem organizovaných

zaměstnanců, zájem věřitelských bank, zájem místních úřadů například vyjádřený v přesně

stanovených pravidlech výběru daní, zájem především středního stavu koncentrovaný ve

stavovské organizaci zaměstnavatelů. Nic, ale vůbec nic z toho dlouho neexistovalo.

Naopak, reformátoři dělali vše pro to, aby tyto síly eliminovali s poukazem na možné

brzdění jimi vytvořené jediné možné cesty. Odbory, zcela přirozeně po změně režimu

oslabené, byly zesměšňovány a jednání s nimi odmítána. Hospodářská komora, zástupce

zaměstnavatelů, pro racionalitu reformy a normální fungování hospodářství nezaměnitelná,

byla mimo hru, byla slabá, nebyla sjednocujícím prvkem se sumou síly zaměstnavatelských

svazů a neměla v tripartitě a tvorbě legislativy jako korektor potřebnou váhu.

Neexistoval nezbytný právní rámec pro jednání ekonomických subjektů, pro regulaci

kapitálových trhů. Uměle vytvořené „banky“ poskytováním měkkých úvěrů dovršily faktický

stav: neexistoval reálný vlastník, neexistovala tedy privatizace. Začala se prosazovat

mnohem později, než byla - jako neexistující fakt - předkládána k obdivu celému světu.

Grandiózní překrucování faktů. I tady platí: Omnium rarum simulatio vitiose est, tedy

jakékoli překrucování faktů je zvrácené. Šlo o pseudoprivatizaci, která nemohla vést ke

zdravé konkurenci.

Je obrovský rozdíl v zainteresovanosti na prosperitě, která je podmínkou působení

konkurence, mezi přímým vlastnictvím reálného podniku a jeho vlastnictvím nepřímým –

přes finanční investory. V historicky ustálených demokraciích navíc investování finančního

kapitálu může nastat až poté, co se dlouhým vývojem vytvoří jeho dostatečná masa. Je to

tedy investování historicky velmi mladé. Kupónová privatizace umožnila takové financování

těm, kteří soustředili cizí kupony, cizí finanční majetek. Osobní zainteresovanost na

prosperitě takto zprostředkovaného vlastnictví byla mizivá a ještě ji oslaboval fakt, že

v konkrétních podnicích vlastníci v drtivé většině měli zanedbatelnou minoritu. Takový

kapitál byl převážně toxický a proces hledání skutečného vlastníka se nesmírně oddálil a

ekonomiku velmi oslabil. Metoda „slabých šachistů“ (viz kap. XV.), tedy směřování přímo

k cíli, k úspěšné a rychle dosažené privatizaci bez kuponového zprostředkování, by v tomto

případě slavila úspěch. Jde jen o zdánlivý paradox.

Ve stabilizovaném kapitalismu struktura ochraňující vlastnická práva existuje, tato

práva jsou dokonce několikanásobně přímo jištěná (ve smyslu vysoké motivace řady

subjektů na zachování majetku podnikatelského subjektu a růstu jeho výnosnosti). Takové

vícenásobné jištění působí nepřekonatelnou silou. U nás byl vytvořen stav, kdy

zprostředkovaní vlastníci akciového kapitálu ve fondech byli od vlastního provozního

majetku a zájmu na jeho prosperitě odtrženi, vlastnická pozice oslabena a otevřen prostor

pro vytunelování majetku. Ještě bylo živé socialistické heslo, že kdo nekrade, okrádá

rodinu.

Metoda kuponové privatizace byla aplikovaná na 73 % majetku převážně ve větších

podnicích. Zajistila totální anonymizaci nabyvatelů majetku. Znemožnila to, čeho se jistě

mnozí bývalí mocní na počátku roku 1990 báli : že pro jejich zvlášť exponovanou spolupráci

s mocenskými orgány bývalého režimu budou z privatizace vyloučeni.

Dalším důsledkem bylo umožnění v krátké době koncentrovat majetek do

jednotlivých privatizačních fondů, každého v hodnotě miliard až desítek miliard korun.

Prioritou priorit musí být rychlé vystavení podniku působení celé řady konkurenčních

faktorů, ukotvení v jejich síti. To ovšem je možné jen se zapojením bezprostředních

známých vlastníků. V nastalé situaci však akcie konkrétního podniku byly rozptýleny v řadě

privatizačních fondů a další série vlastníků, kteří mnohdy vlastnili i zanedbatelnou minoritu

konkrétního podniku. V některých případech jednotlivci a většinou skupina zakladatelů

fondů měli v rukou miliardové majetky, ty se však vázaly na podniky působící po celé zemi

a v nejrůznějších oborech. Jestliže někteří vlastníci fondů s obrovským majetkem

nenávratně uprchli ze země a jiní celé fondy vytunelovali, není třeba již detailně popisovat

další hrůzy a zmatek, které následovaly, abychom mohli mluvit o fatálním omylu, debaklu.

Tehdy nastal velký třesk netransformace a nezadržitelného nikdy nepřerušeného

trendu k totalitě mafiánské korupce.

Rozhodující pro vnímání demokracie a vizitkou úspěšné politiky jsou příznivé

podmínky pro podnikání, optimálně nastavené daně, minimální administrativní bariéry.

Zcela zásadní jsou na druhé straně jasná a pevná pravidla a vynutitelnost jejich

dodržování. Tedy na jedné straně maximální prostor pro iniciativu, kreativitu, růst, na

druhé straně rychlé a tvrdé sankce za protiprávní jednání. Dodržování práva vůbec není

brzdou, ale naopak akcelerátorem zdravého růstu. Existuje bezpočet důkazů, že naše

realita je od optimální vzdálená. Kardinální chyba byla hned na začátku, kdy právo bylo

zanedbáno. Další vývoj ještě akceleroval negativní dopady stavu převážně znemožňujícího

dosáhnout včas nápravy protiprávností.

Demokracie stojící na hliněných nohou není demokracie. Skutečná demokracie musí

být ukotvena na pevných a zdravých majetkových základech. Není v ní místo pro nečestné,

zákeřné způsoby jednání, arogance a korupce jsou vnímány jako odporný hřích a téměř

neexistují. Co naopak existuje, je značné množství přirozených autorit, respektabilních

vzorů v hospodářství, kultuře, politice.

Stav, kterého bylo dosaženo, byl jednou z největších diskreditací kapitalismu. Je

třeba přestat si lhát, odvrhnout mýty, nehrát si na virtuální svět. Žádný kapitalismus po

řadu let budován nebyl, i když se všude mluvilo o reformní době. Nic takového v

rozvinutých kapitalistických ekonomikách nikdy neexistovalo. Pravda je neúprosná.

Anna Mitchel Heddgesová se dokázala čtyřicet let živit tím, že živila svět

nesmyslnou pověstí o proslulé křišťálové mayské lebce z Belize. Renomovaný restaurátor

Frank Dorland odhadl, že Mayové dobově dostupnou technologií tuto lebku vyráběli 300 let.

Jeden z vědců, který lebku zkoumal, se s ohledem na neuvěřitelnou dokonalost tvaru jako

výsledku práce mnoho generací vyjádřil, že „Ta zatracená věc by vlastně neměla vůbec

existovat!“ Až po nekonečně dlouhé době jiní renomovaní vědci odhalili, že lebka je

moderní falzum.

Nás autoři zpackané transformace – naší „lebky z Belize“ - už pětadvacet let živí

informacemi o dokonalostí jejich produktu. Skupina „Dorlandů“ k tomu dostala zámeček na

Hanspaulce a velké finance na dalších dvacet let obhajoby „zatracené věci, která nikdy

neexistovala“.

Cílem reformy je samozřejmě prosperita, řád, právo, vysoká etika jednání

v ekonomice a mezi lidmi vůbec, ochrana přírodního bohatství země, ochrana zemědělské

půdy a racionální organizace její exploatace, přirozený vztah mladé generace k přírodě,

důvěra obyvatel ve stát, politiky. To se nepovedlo, postkomunistický chaos není

kapitalismus. Byla zklamána víra lidí, promrhán lidský kapitál, obrovské nadšení pro

změny. Vysoká čísla se týkají pouze počtu vykradených kostelů, rozpadlých nemovitých

památek, nárůstu romských ghet, sebevražd, nespravedlivě stíhaných, lidí nechodících

k volbám, zdiskreditovaných politiků.

Možnost exploatovat obrovské přírodní bohatství patřící státu byla novým subjektům

předána za zlomek tržní ceny. Několik vlád trpělo mimořádnou slepotou. Mosteckou

uhelnou tak kupci snadno převzali odkupem akcií z výnosů vlastní firmy. Asi 12 miliard

korun vyvedených odtud do Švýcarských bank několik let tamní vyšetřovatelé marně

nabízeli k pozornosti českým orgánům. Poté ještě přišli s informací, že blokují 19 miliard

ve zlatě a na účtech jednoho z privatizátorů. Doly na severu Moravy byly zprivatizovány

pod cenou v desítkách miliard korun, přičemž podstatnou část rozdílu tvoří hodnota mnoha

tisíc bytů, které dle zákona nesměly být privatizovány, jen produkční části firem.

Další surovina, která se pod zemí ukládala miliony let, byla kupcem státní těžební

firmy převážně deponována na německém území jako zásoba pro tamní průmysl na desítky

let dopředu. Náš tradiční průmysl zpracovávající tuto surovinu a zaměstnávající na

Karlovarsku asi osm tisíc lidí ve stejné době téměř zanikl. Ruský kapitál v těžební firmě se

nepochybně zhodnotil a německý průmysl si zajistil světlou budoucnost.

Úspěch reformy vyžadoval podporu všeho, co tvořilo kořeny předválečné

demokracie včetně obnovy majetkových vztahů, které zpřetrhala komunistická smršť

kolem poloviny minulého století. Podporu rodin podnikatelů, kteří si své místo a majetek

vydobyli staletou poctivou prací předků. Vždyť jádro demokracie je v poctivosti, v etice,

v dodržování pravidel, ochraně majetkových vztahů.

Vlastnictví – majetek – je nedílnou součástí člověka, tvoří s ním integrální součást.

Komunismus tisíce let formované vlastnické vztahy jednorázově zpřetrhal, oddělil majetek

od lidí, vytvořil zcela unikátní stav. Restituce a privatizace měly proto být

nezpochybnitelné, spravedlivé, doprovázené mohutnou vysvětlovací kampaní. Dalším

imperativem měla být ochrana majetku, rychlá reakce na každou sebemenší krádež

s vážnými důsledky pro jejího pachatele.

Je tragické, že stále ve společnosti přežívá vztah k vlastnictví – k majetku – ve

smyslu komunistického práva. Jako něčeho patřícího všem a tedy nikomu. Nikoli jako

výlučného právního panství konkrétní osoby nad konkrétní věcí. Jako nejsilnějšího věcného

práva. Absolutního práva. Na vlastnictví majetku u mnoha závisí obživa, život vlastníka a

jeho rodiny. Útok na takové právo je útokem na vlastníka samotného. Útok na vlastnictví

je stejně společensky nebezpečný, jako fyzické násilí vůči člověku samotnému. Násilný

trestný čin není horší, než protiprávní zásah do vlastnického práva.

Ústředním bodem privatizace je přechod majetku k reálným vlastníkům, lidem se

silným poutem k majetku, nezprostředkovaným vztahem, který musí obsahovat i strach ze

ztráty majetku. Kuponová privatizace, vulgárně řečeno, byla v mnoha ohledech pouze

formální změnou bezobsažného všelidového vlastnictví, snad odstátněním. Podstatná část

majetku pravou privatizací neprošla. Pokud ovšem nehovoříme o následném masovém

druhotném rozkrádání.

Soudy včetně Ústavního mnohokrát přispěly k oslabení majetkové ochrany,

nepochopily klíčovou úlohu ochrany majetku pro demokracii.

Hluboké nepochopení významu vlastnictví bylo hlavní příčinou vadné privatizace, při

které se dle Klausova návodu „na chvíli zhaslo“, aby majetek mohl rychle přejít do

soukromých rukou. Tato cesta byla znehodnocením pojmu vlastnictví a posvěcením

všeobecného rozkrádání. Vždyť dle zákona o privatizaci bylo rozhodování o privatizaci

konkrétního majetku neveřejné, nevztahovala se na něj obecná ustanovení o správním

řízení a bylo soudem nepřezkoumatelné. Rozhodnutí o privatizaci obdržel jen vybraný

uchazeč, ostatní dostali jedinou informaci – že vybráni nebyli. Přečtěte si ještě jednou

předchozí věty. Pokud uvedené postupy považujete za nápad šílenců po těžkém úderu do

hlavy, udeřili jste hřebíček na hlavičku. Tak rané byly zárodky budoucí všeobecné korupce.

Leonard A. Lauder shromažďoval 40 let kolekci 81 děl kubistů z počátku minulého

století a věnoval ji v roce 2013 Metropolitnímu muzeu moderního umění v New Yorku.

Sbírka má hodnotu asi jednu miliardu dolarů a Lauder je označen za jednoho z největších

mecenášů historie. Mnozí naši oligarchové „převzali“ během krátké doby transformace

miliardové majetky a jejich „mecenášství“ není ničím jiným, než posíláním odpustků za

jejich činy, marná, upachtěná a směšná snaha kupovat si prestiž a vážnost. Kvalita

demokracie je nepřímo úměrná času, během kterého byly budovány její základy.

Není pochyb o tom, že podnikatelská morálka, poctivost ve firemním jednání, byly

ve stabilizovaných vyspělých ekonomikách výsledkem dlouholetého kontinuálního vývoje,

cizelované konkurencí. Naše transformace musela být časově omezená a proto měla být o

to více věnována obrovská pozornost tomu, aby ve výsledku byly výše uvedené vlastnosti a

řád a pořádek v ekonomice oslabeny co nejméně.

Stal se pravý opak. Masový výskyt krádeží a rozvrat tržního prostředí intoxikovaly

ekonomiku, vážně poškodily demokracii, daly impulz rozkvětu korupce a mafiánského

klientelismu. Privatizuje se přes dvacet let a velkokrádeže jsou na denním pořádku.

Privatizace dosud neskončila. Byl a je okrádán hlavně stát. Známý nejhorší hospodář.

Lavina masového výskytu kriminálních majetkových činů vylučovala, aby ji i ten

nejvýkonnější justiční systém mohl postihovat, řešit. Protože náš justiční systém pracoval

na 30 %, dařilo se řešit zanedbatelné procento kauz.

Nadpis v rozhovoru s prestižní vrchní státní zástupkyní Bradáčovou v Lidových

novinách ze dne 12.10.2013 konstatuje, že „slabá erudice brzdí vyšetřování velkých kauz“.

Já konstatuji, že totéž samozřejmě platí o všech kauzách. Prioritou každé nové politické

garnitury v dobách opoziční smlouvy bylo rozpouštění právě policejních útvarů s největší

odborností a s největším objemem informací, které ovšem ohrožovaly tuto novou moc.

Takový systém eliminace odbornosti vedl k absolutní nekompetenci při řešení kriminálních

ekonomických kauz.

Všichni státní zástupci jsou vysokoškolsky vzdělaní a v rámci studií práv mají

vysokou ekonomickou kvalifikaci a všichni kriminalisté specializovaní na hospodářskou

kriminalitu jsou samozřejmě vysokoškolsky vzdělaní ekonomové. K čemu jim je kvalifikace,

když se v zemi ročně vyzvednou desítky miliard korun na úplatky v hotovosti a nikdo s tím

nic nedělá. Když jsem ukládal dceři na účet zanedbatelnou částku, chtěla na mně pokladní

banky občanský průkaz.

Odnětí soukromého majetku po válce po vzoru východního bolševického vzoru bylo

brutální, masové, prakticky nebylo doprovázeno jednáním soudů. Ty se zabývaly majetkem

jako vedlejším produktem, když byl odnímán v politicky motivovaných procesech.

Na přelomu tisíciletí byly přijaty zákony, kterými měla část tohoto majetku přejít

původním majitelům. V demokracii by jednorázovost takového aktu realizovaného ve

stejně krátkém časovém úseku, v jakém byl protiprávně odňat, byla logická a očekávaná.

Skutečnost byla zcela odlišná. Restituenti před státem – přiznaným pachatelem

krádeží – stáli jako žebráci ve stovkách tisíc soudních kauz, milionech správních aktů a

soudních jednání. Za rodinu jsem takových aktů a soudních jednání absolvoval několik set.

O dílčí části našeho majetku jsme vedli bezpočet sporů, několik trvajících přes deset let.

V roce 2015 snad skončil poslední soud, jehož výsledek byl předem jasný ve prospěch

restituentů. Stejně jako všechny předchozí. Palmáre pro advokáta (u restitucí zaplatí

státní orgán) několikrát přesahuje žalovanou hodnotu, spolu s náklady na provoz soudů

(hrazené, stejně jako palmáre, z peněz daňových poplatníků) budou tyto zcela zbytečné

výdaje desetkrát vyšší, než cena vydávaných pozemků. Podstatná část majetku byla

restituentům ukradena jinými osobami před vydáním, jiným, jako naší rodině, znovu

ukradena po vydání.

Pan Klaus byl fascinován Friedrichem von Hayekem a Miltonem Friedmanem. Jejich

vědecké závěry se týkaly společností, kde bylo soukromé vlastnictví ustáleno tisíciletým

vývojem a kde platilo právo a jeho ochrana byla na vysoké úrovni. Pan Klaus jejich

myšlenky aplikoval předčasně na společnost, kde více než čtyřicet let soukromé vlastnictví

totálně absentovalo a padesát let byla jen totalita, proto způsobil rozvrat a spoušť a

průniku demokracie přirazil dveře. Privatizace bez pravidel, v rámci von Hayekova

spontánního řádu a Friedmanova liberalismu byla spontánním a liberálním rozkrádáním

majetku v několika vlnách, které se na počátku nového tisíciletí spojily v tsunami

mafiánské korupce. Klausův kolosální debakl hodil těžkou deku na bezpočet tvořivých lidí,

jejichž podnikatelská poctivost se prosazovala v této atmosféře s největšími obtížemi.

Zásadní změna vlastnictví – nalezení vlastnictví, návrat k vlastnictví – vyžadovala

pečlivé stanovení podrobných pravidel a důkladnou kontrolu jejich dodržování. K tomu

také bylo potřeba nasadit potřebný aparát stejně pečlivě vyškolený. Mělo to být přechodné

období „silného státu“. Opak přinesl apokalypsu.

Ve svých přednáškách už dvacet let pan Klaus podrobně popisuje transformační

kroky a zdůrazňuje, jak důležité bylo jejich řazení, mluví o sequencioningu. A právě

v sekvencování učinil fatální chybu, když do něj zcela opominul zařadit ukotvení vlastnictví

a ochranu práv s tím spojených jako prioritu priorit.

Bezohlednost, s jakou prosazoval sebe a opovrhoval potřebami národa, přesáhla

dopady velezrady. Svoje ničivé působení podtrhl skandální amnestií, kterou se opět

postavil na stranu kriminálníků a vysmál se tisícům jejich obětí. Zastával v našem ústavním

zřízení málo významný prezidentský post s omezenými pravomocemi. Brutálním

zneužíváním pravomocí přesto dokázal ústavním principům opakovaně vytřít zrak.

Amnestie počátku roku 2013 osvobodila a zrušila stíhání bezpočtu největších

delikventů, zmařila možnost odškodnění pro tisíce okradených. Vzpomínáte, co bylo na

počátku privatizace v zákoně? Rozhodnutí jsou soudem nepřezkoumatelná. A na konci je

také nepřezkoumatelná amnestie. Otřesné, děsivé.

Tato amnestie byla sama o sobě jedním z nejhorších hospodářských zločinů.

Z hlediska působení tohoto prezidentského aktu na veřejnost a potenciální pachatele

nejhorší hospodářské zločiny překonala.

Třeba připomenout, že rozkrádání dostalo silný impuls již v amnestii prvního

prezidenta, když očistila tisíce pachatelů kriminálních hospodářských zločinů a vpustila je

do rvačky o majetek bez pravidel a bez hrozícího postihu. Měli jsme pak období od

amnestie do amnestie. První pomohla spustit hospodářskou kriminalitu, druhá zbavit haldu

kriminálníků trestu.

Od pana prezidenta Klause přicházely neuvěřitelné nesmysly obhajující jeho

amnestii. Například ten, že prý policisté a státní zástupci svojí liknavostí způsobili delší než

osmileté průtahy, které nepřipouští Evropský soud pro lidská práva. Konstatování o ESLP je

lživé, týkalo se civilní kauzy. A naprostý chaos a marast s tsunami kriminálních

hospodářských kauz, ve kterém by nebyli rychlejší ani nejlepší policité a státní zástupci

světa, to je přece produkt práce, za kterou je nejzodpovědnější právě pan prezident.

Hlava státu se dopouští zbabělé, ubohé licoměrnosti.

Latinské přísloví „Elephantem ex musca facere“ převzali Rusové doslova – „dělat

z mouchy slona“, my říkáme „dělat z komára velblouda“, Angličané „dělají z krtiny horu.“

V naší masově rozmohlé praxi všeobecného parazitování toto přísloví platí v obráceném

gardu. Denně dojde k tisícům krádeží barevných kovů, při nichž zloději způsobí pokaždé

škody za desetitisíce, přičemž výnos ve sběrně pro ně je stokoruna. Poškozením

zabezpečovacího zařízení na dráze ohrožují lidské životy. Advokáti a exekutoři za vymáhání

dvousetkorunových pokut inkasovali přes soudy padesátinásobek. Dodnes lichvářské firmy

požadují do smluv ručení majetkem v mnohonásobně větší hodnotě, než činí půjčka.

Není jiné vysvětlení pro brutální amnestii počátku roku 2013, než uvedený princip

vršení hory kvůli nějaké krtině. Princip je také velmi podobný Herodesovu vraždění všech

neviňátek kvůli jednomu z nich. Ovšem obojí právě v obráceném gardu, pokud jde o vršení

a vraždění. Vždyť říkám, že šlo o zvrhlost. Máme přirozeně obavu, aby „s vaničkou nebylo

vylito i dítě“. Při amnestii, aby byl splněn účel a zlobivé dítě bylo osvobozeno, musela být

vylita celá vanička dětí – stovky stíhaných pachatelů.

Ronald Freisler, německý soudce, byl nejdříve zuřivý komunista a poté jako člen

NSDAP státním tajemníkem na říšském ministerstvu spravedlnosti, od roku 1942 Hitlerem

jmenován prezidentem Národního tribunálu. Byl nejkrvavějším soudcem nacistického

režimu, vyhlásil přes dva tisíce rozsudků smrti nebo doživotí. Pokud stát nechává masově

okrádat své občany a oběti ještě terorizuje, dopouští se sice zprostředkovaného, avšak

v konečném důsledku zřejmého státního hyenismu a nemám žádný problém srovnat

důsledky takového konání s dopady rozhodnutí pana Freislera. Že je pro vás toto srovnání

přehnané? Asi jste nebyli přímou obětí dlouholetých zjevných protiprávností. Možná, že

jste byli obětí komunistického vymývání mozků, které, pokud jde o pokřivený pohled na

podstatu vlastnictví, zatím stále slaví úspěch.

Pan prezident v roce 2012 opakoval v souvislosti s přípravou církevních restitucí své

výhrady k restitucím obecně. S přípravou něčeho, co mělo být hotovo bezprostředně po

roce 1989. Pozdní, ale nezpochybnitelná náprava protiprávností páchaných komunistickým

režimem. Pan prezident tím zvěrstva komunismu bere pod svou ochranu. Klíčový význam

vlastnictví v nejširším spektru jeho podob a vlastnictví dokonale chráněného pro skutečnou

demokracii nikdy nepochopil.

Základy, na kterých stála prvorepubliková demokracie a které bylo nezbytné

obnovit, vrátit se „ke kořenům“, nebyly narušeny po komunistickém puči, ale už v roce

1945. Dne 5. dubna 1945 byl vyhlášen Košický vládní program plně podřízený zájmům

Moskvy a v jeho IX. kapitole stanoveno, že v následujících volbách bude redukován počet

stran a nebude dovoleno pokračovat Republikánské straně zemědělského a malorolnického

lidu. Pod tímto názvem tuto agrární stranu volilo v roce 1935 1,2 mil. voličů. Byl to předem

promyšlený krok, strategické rozhodnutí otevírající prostor pro ovládnutí zemi komunisty.

Ti se neštítili falešně a zákeřně obvinit řadu funkcionářů agrární strany z kolaborace

s fašisty a mezi lidmi rozšířili všeobecné mínění o celé straně jako kolaborantské.

K likvidaci politické síly zastupující největší počet osob spojených se soukromým

vlastnictvím byly použity metody známé až z pozdějšího komunistického běsnění. Strana

nebyla připuštěna do voleb v roce 1946 a její představitelé byli účelově pronásledováni. Již

14. května 1945 do statku jejího dlouholetého předsedy Rudolfa Berana vtrhla Rudá garda,

vyslaná nejvyššími představiteli KSČ. Odvlekla ho do vězení. To Beranovi udělali již

předtím nacisté za války, když ho odsoudili na 10 let za to, že pomáhal našim letcům

odejít ze země, aby za ni mohli bojovat. Do Beranova statku po Rudé gardě přijel

komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš. Nechal svolat celou vesnici a začal

rozdělovat společný majetek manželů Beranových. V roce 1945!!

Předseda Beran byl uvězněn a dlouho vymýšleny „důvody“ pro jeho odsouzení.

Svědek Krychtálek potvrdil, že v roce 1947 u výslechu na ministerstvu vnitra, ovládaném

komunisty, mu řekl vyšetřovatel štábní kapitán Pokorný, zrůda zmiňovaná v II. kapitole, za

přítomnosti dalších pěti osob : „Beran musí viset, aby už nikdy nemohla být založena

agrární strana, a vy nám k tomu musíte napomoci…“ Krychtálek pokračoval : „Byl jsem

také bit, až jsem padnul na zem, protože jsem nechtěl složit svoji výpověď podle přání

vyslýchajících.“ Při výslechu byly Krychtálkovi vyraženy dva zuby.

Ve zmanipulovaném procesu v režii komunistů byl Rudolf Beran v dubnu 1947

odsouzen na dvacet let. V říjnu roku 1947 byl pohřben druhý velikán agrárníků, ministr a

předseda vlády první republiky, Jan Malypetr. Skončila s ním velká epocha, ve které selský

stav několik století pomáhal přežít národu v neklidné Střední Evropě. Oba pánové měli tu

čest být jeho symboly.

Komunistické útoky na majetek a soukromé vlastnictví nezačaly tedy s jejich pučem

z roku 1948, ale již těsně po válce. Měla tedy po roce 1989 náprava zahrnovat i toto

období s bezpříkladným útokem na selský stav a agrární stranu. Samozřejmě se vším všudy,

tedy i s maximálně možnou obnovou venkova umožňující také resuscitaci základny pro

politickou reprezentaci obdobnou agrární straně. Tuto základnu definitivně rozbil Gottwald

vynuceným zakládáním kolchozů.

Místo nápravy a rehabilitace agrární strany, restituce venkova a selského stavu jako

opory svobodných, hrdých, nezávislých, se svým majetkem pevně spojených vlastenců,

kteří na vesnici a tím po celé zemi nedávali komunistům šanci, zajistili géniové

transformace, že ďábelsky promyšlený Stalinův a Gottwaldův záměr dosáhl teprve po roce

1989 svého triumfu. Pevným pilířem mnoha demokracií je majetkové sepětí půdy s těmi,

kteří na ní pracují. Náš nový režim zajistil pravý opak. Největší „agrárník“ velmi rychle expanduje

a hospodaří asi na 135.000 hektarů.

Na takové výměře je v Rakousku nebo Německu 4.500 rodinných farem s průměrnou

výměrou 30 ha. Zcela přirozeně vlastníkovi pomáhají další členové rodiny, denně je třeba

pečovat o dobytek, zahradu. Vynaloží desetinásobek pracovního času, než tvoří část práce

traktoristy, která postačuje na velkofarmě na stejnou výměru rostlinné produkce bez

dobytka, jak se u nás „vyprofilovala“. Že je naše produktivita aritmeticky mnohem větší?

Pak by ovšem tomu měla odpovídat výše dotací. Ty by měly zůstat v obci, podporovat

farmáře a jejich prostřednictvím další živnostníky v místě, kulturu, spolky, sport. Náš

velkoagrárník prostřednictvím jednoho traktoristy ve třech obcích z toho nepodpoří nic,

pouze dotace využije na podporu svých ambicí vládnout svému hnutí, zemi a světu. Zajistí,

že ohromný pracovní potenciál je ztracen, jeho aktéři čerpají státní podporu a jsou na ní

závislí a podle toho se chovají u voleb, zcela opačně, než členové selského stavu, střední

třídy.

Zpackané zemědělské restituce po roce 1989, dosud po pětadvaceti letech

nedokončené, ve skutečnosti byly pokračováním komunistické likvidace mimořádně

početné součásti středního stavu z doby poválečné a přelomu čtyřicátých let. Zachování

bývalých družstev, z nichž jen některá vyřizovala restituce jejich zakladatelů, dovršilo

situaci, ze které již ke kořenům není návratu. Obrovský počet závislých zemědělských

dělníků se přimyká ke komunistům, stejně jako převažující počet lidí z manažmentu mnoha

dnešních družstev, kteří komunisty nikdy nepřestali být. Výjimky potvrzují pravidlo.

Dalším důsledkem je chátrání mnoha objektů, protože v nich nejsou (a již nemohou

být) zachovány rodinné statky. Charakter obcí se tak diametrálně liší od Rakouských,

Německých. U nás prudce poklesly stavy dobytka a půda bez přísunu organických hmot

ztrácí přirozený charakter, humus, nezadržuje živiny. Přirozená úrodnost je nahrazována

dodávkami chemikálií. Klesá retenční schopnost půdy a to přispívá k povodním. Narůstá

splach ornice a tím její definitivní ztráta. Její centimetrová vrstva se tvořila sto let.

K podkopaným základům vlastnických vztahů patří celá série aktů, kterými

poválečný režim – přímý nástupce zločineckého nacistického režimu – odebral protiprávně

majetek ještě před rokem 1948. Po Beranovi další z příkladů je odnětí obrovského majetku

Jana Antonína Bati s poukazem na jeho údajnou kolaboraci. Brutální sprostý teror vůči

nevinnému a oblíbenému herci Vlastovi Burianovi obsahující mimo jiné znárodnění jeho

divadla. V rámci uplatnění Benešových dekretů měly podobné důsledky akty, při kterých

byly dekrety zneužity proti celé řadě subjektů účelově s použitím falešných obvinění.

Majetek hlubockých Schwarzenbergů byl odňat v roce 1947 samostatným právním

aktem z několika důvodů protiústavním. Zdůvodnění přednesl sociálnědemokratický

poslanec : „Převodu podrobený majetek jihočeských Schwarzenbergů představuje svojí

rozlohou tak ohromný komplex nemovitostí, že se všeobecně pociťuje potřeba vyřešiti

vlastnické poměry k této majetkové podstatě způsobem, který by odpovídal novému duchu

hospodářské a sociální struktury Československé republiky.“ Důvody doslova dementní,

odpovídající záštiplné myšlenkové malosti zástupců zákonodárného sboru již plně

podřízeného komunistické doktríně.

Obrovský rozsah znárodňování na základě Benešových dekretů hned po válce a

několik let před bolševickým pučem byl vyloučen z restitucí. Mám na mysli majetek

českých vlastníků. Stále je omíláno heslo, že datum 1948 je nepřekročitelné. Buďto to byl

záměr nebo nekompetentnost zodpovědných, když obrovská masa majetku byla majitelům

odňata na základě bolševické ideologie dříve, než vláda této ideologie byla oficiálně

potvrzena v únoru 1948. Opět zapovězená cesta ke kořenům.

Všechny tyto akty doplňovaly pupeční šňůru spojující jako samostatné bypassy

nacistický a komunistický režim. Vždyť mnoho křivě obviněných po válce bylo předtím

pronásledováno nacisty. Mělo být prvořadým úkolem zákonodárného sboru po roce 1989

každou jednotlivou zvrhlost uvést ve společném zákoně včetně návrhu řešení kompenzace.

Pokud restituční zákony obsahují jako limitní datum 1948, pak současně prodlužují pupeční

šňůru a bypassy od zvráceností nacismu přes zločiny komunismu do současné doby. Infekce

způsobená komunistickou doktrínou založenou na závisti nebyla ani po roce 1989 jakkoli

léčena. V lednu 2013 nám tandem oposmluvních spolčenců měnících si pozici na Hradě

odhalil jasné důkazy o hluboce zakořeněné vlastní malosti, do té doby jen tušené.

K podnikání je nezbytný kapitál. Řadu let po roce 1989 jsme se plácali a dusili

v podkapitalizované ekonomice. Nedostatek kapitálu byl jedním z impulsů pro v zárodku

netrestané loupení všeho druhu. Obrovským zdrojem rozvojového kapitálu byl v této

situaci kapitál, který vznikal z nezaplacených pohledávek. Byl nezdravý, nebezpečný, jako

každý ukradený kapitál. Stejně pro ekonomiku zápornou byla druhá strana mince – okradení

věřitelé. Často byli inovativnější, poctivější, vyrábějící důležitý a žádaný sortiment. Přesto

v nezdravém prostředí ztráceli potřebné cash flow, ztráceli tempo a zanikali. Nezaplacená

pohledávka je krádeží jako každá jiná. Suma takto ztraceného potenciálu zdravého rozvoje

byla a je obrovská.

V rámci bezbřehých příležitostí krást se objevili lidé, kteří vnesli do hospodářského

života nepředstavitelný chaos. Kradli, vykrádali své podniky, neplatili faktury. Během

krátké doby nezaplacené pohledávky po lhůtě splatnosti činily desítky miliard, úvěrové

podvody stamiliardy. Ještě po desítkách let se budou objevovat ve skříních kostlivci po

této smršti.

Mezi řadou nejznámějších jsou ti, které jejich okolí znalo před rokem 1990

v podnicích zahraničního obchodu, v exponovaných restauracích či v pozici uvolněných

funkcionářů ve firmách a úřadech jako bezohledné zcela bezcharakterní kariéristy neštítící

se donášet na ostatní.

My ale potřebujeme zcela jiné vzory. Význačné lidi, skutečné hrdiny, ke kterým po

zásluze vzhlížíme. Mají totožnou funkci, jako pravidla, která nás orientují. Jsou mimořádně

důležití hlavně pro mladou generaci. Doplňují funkci rodičů jako vzorů.

Dějiny tvoří osobnosti. Dějiny hodné zaznamenání, dějiny pokroku, demokracie.

Lidé „tvořící“ naše dvacetileté dějiny morálního úpadku nejsou až na výjimky osobnostmi.

V knihovně Princetonské univerzity položili před kolegu Johna Nashe ostatní

profesoři svoje pera jako výraz vysoké úcty k němu poté, co byl nominován na Nobelovu

cenu. To náš nejvyšší státní úředník bezděčnou manipulací obou rukou si pero v Chile

samoobslužně přisvojil. Jeho stranický kolega a odstoupivší ministr Kocourek by použil

výrazu „odklonil pero“.

Z řady nepřijatelných postojů téhož našeho prezidenta mě doslova odporný připadl

ten, kdy urážel dlouholetou oběť estébáckých rejů z devadesátých let pana Hučína.

Sedmkrát ho falešně obvinili samozřejmě vybraní křiváci. Čelil jsem stejnému počtu

křivých obvinění a stejný prezident dal odmítnutím milosti v můj prospěch pachatelům

trestné činnosti silnou podporu. Další obětí urážek pana prezidenta byl Václav Bartuška,

velvyslanec pro energetickou bezpečnost, vládní zmocněnec pro dostavbu jaderné

elektrárny v Temelíně. Úroveň útoků prezidenta na tohoto vysoce disponovaného a vysoce

postaveného člověka je hodná hospodských urážek. Prý pana Bartušku nezná.

Panem prezidentem Klausem mnohokrát veřejně proklamovanou podporu Kremlu,

jeho nedemokratickým vládcům, ruským zmanipulovaným volbám, ruskému obsazení dvou

částí Gruzie, ruským zájmům ve strategické české energetice a na oslabování jednoty

Evropské unie, to vše vnímám v prvé řadě jako urážku všech obětí komunistického běsnění

vyvezeného k nám z východní imperiální mocnosti. Mnohem závažnější však je zcela

evidentní aktuální oslabování zájmů země a všech organizací, ke kterým máme spojenecké

závazky. Kdyby jmenovaný Václav Bartuška sledoval místo českých zájmů energetické

zájmy jisté velmoci, dostal by od pana prezidenta státní vyznamenání a pan prezident by

ho velmi dobře znal.

Pro trvalou prosperitu je naprosto klíčové, aby v hospodářství vládla poctivost,

morálka, aby byly opečovávané, hýčkané, posilované. Ale v době naprostého chaosu a

volných příležitostí pro vrhání se predátorů na majetek za strašlivého vřeštění

připomínajícího kvikot hladových prasat rvoucích se o místo u koryta, byla poctivost a

morálka zcela vytlačeny z reálného života, zadupány. Mnoho let jsou pro nás neznámým

pojmem. Pro demokracii mělo tohle peklo fatální následky.

Vzpomeňte na poválečná zvěrstva páchaná hlavně na Němcích, také na sadisty

terorizující brzy poté skutečné i domnělé odpůrce nového komunistického režimu. To měli

mít na mysli noví vládci po roce 1989. Měli učinit vše pro zamezení průniku zla do

veřejného prostoru od stejných sociopatů čekajících na příležitost. Stal se pravý opak.

Právo bylo odsunuto na vedlejší kolej a tam je dodnes.

Pokud jde o ekonomickou transformaci, byly použity metody známé z klasických

učebnicových pouček a z doporučení zkušených západních ekonomů soustředěných na

makroekonomii. Ovšem situaci B, jak jsem ji popsal dříve, učebnice neznaly a západní

experti nikdy neřešili, neměli ověřenou. A čeští experti s pravomocemi byli akademici znalí

makroekonomie. Řadu let vědecky zkoumali a prognózovali v rámci socialistické politické

ekonomie, což je z hlediska předmětu prázdný a neuchopitelný pojem, nezkoumatelná

chiméra.

Ke krachu kontrarevoluce přispělo několik klíčových faktorů. Nejprve to byla

Havlova nedůslednost vůči komunistické moci, jeho osobní levičáctví a stejné zaměření

hejna jeho apologetů v době po roce 1989. Poté Klausovo důsledné prosazování ve

zlomových chvílích opaku toho, co v ekonomii proklamoval a z jeho osobní zbabělosti

vzešlá opoziční smlouva, kterou byl národ předhozen nekontrolovatelnému socialistickému

ekonomickému rozvratu, bezbřehé korupci, zničení přirozeného politického prostředí.

Úděsné totalitní obludy především na levicové straně politického spektra jsou důsledkem

předchozího. A také je pomohli stvořit dříve uvedení „velikáni“. Není divu, že jsme se

opakovaně zostudili na mezinárodní scéně, oslabili důvěru spojenců v nás, poškodili naše

státně-bezpečnostní zájmy. Byl zneužíván mocenský aparát, poznali jsme a zažíváme

brutální útoky na svobodu médií.

Bylo by logické očekávat, že v přirozeném vývoji se postupně omezí počet

parlamentních stran a vyprofilují se dvě až tři dominantní politické strany. Oxymóron

opoziční smlouva však pro tuto cestu znamenal předčasný „zánik hvězdy v černé díře“ a

nový „velký třesk“ rodící další a další hnutí a jiné subjekty naprosto postrádající charakter

politických stran. Hnutí zakládaných bezpočtem postav včetně obskurních s nejrůznějšími

populistickými proklamacemi v programu, postav, které vesměs svoji mocichtivost již

posílily dopingem z pochybně získaného majetku za desítky milionů až miliard. Postav,

které podle herečky Daniely Kolářové „nemají záklopku“.

Vytváření podmínek pro řešení situace stabilizovaného kapitalismu se opírá o

konkurenci a vlastnictví pevně ukotvené v legislativním řádu (nikoli ve vakuu po zrušených

starých a neexistujících nových právních normách) a opřené o pevnou institucionální

infrastrukturu.

Demokratický svět nepoznal masové odcizení soukromého majetku z našich

padesátých let minulého století a nemůže naprosto pochopit nic, co souvisí s jeho novým

zakotvením do sítě vlastnických práv. Mnohokrát jsem se setkal s lidmi z ciziny, kteří ani

po delším objasňování mnoho věcí nechápali, pojem restituce jim nebylo možné vysvětlit

vůbec. Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii naprosto netuší, co způsobí padesátiletá

totalita, co to je komunistický systém řízení s vlastnictvím jako vyprázdněným pojmem.

Měli jistě dobré úmysly a upřímnou snahu pomoci, ale jejich rady nemohly být ničím

podloženy. Ostatně nebyli jsme sami, komu pánové z Mezinárodního měnového fondu a

jiných věhlasných institucí poskytli naprosto falešná doporučení.

Pan Klaus v předmluvě českého vydání Samuelsonovy učebnice ekonomie v roce

1991 vytýká autorovi, že se v práci nezabývá „transitivními ekonomikami“. Je to výtka

naprosto lichá a potvrzuje kritikovo nepochopení situace. Pan Samuelson se transitivními

ekonomikami nezabýval proto, že není šarlatán. Kritik měl na mysli nepochybně to, že pan

Samuelson nepochválil aktuálně pana Klause za jeho rozhodné vykročení do reformy (která

se později ukázala jako nereforma, parafrázujeme-li páně Klausovy novotvary).

Předchozí část je srozumitelná i v tom, které kroky měly být provedeny. K těm

zatím neuvedeným patří především použití celé škály privatizačních metod, které by od

počátku zajistily ochranu majetku a zainteresovanost pouze na jeho zvyšování. O jejich

přehledu například ve studii Roberta Bernardise z Organizace pro průmyslový rozvoj OSN ve

Vídni na přelomu let 1989 a 1990 jsem se již zmínil. Mozkovému trustu reforem byla,

stejně jako další podobné informace, k dispozici.

Přesto, že byly legislativně umožněny přímé prodeje, bezúplatné převody na obce,

veřejné soutěže, veřejné dražby, do kuponové privatizace přešlo vysoce převažujících 73 %

majetku.

Doporučuji věnovat pozornost důležitému faktu. Pokud bychom využili privatizační

zkušenosti známé ze světa a pro naše podmínky nejpříhodnější, nejspíše by převažovalo

místo masy majetku privatizovaného přes kupony smluvní angažování manažerských skupin

jako hlavní metoda. Není pochyb o tom, že by zainteresovanost na zachování majetku a

prosperitě firem byla velmi vysoká a působila by jako silný konkurenční prvek. Rozkrádání

by tak mělo menší prostor, stejně jako další hrůzy doprovázející nový hospodářský život.

Mimořádný význam by měl fakt, že by účast dosavadních manažerů - téměř výhradně

takzvaných nomenklaturních kádrů – v nových manažerských skupinách byla pod kontrolou

a filtrována. Jistě by to neznamenalo úplné vyloučení komunistů z takových skupin. Spíše

by komunisté tvořili velmi silnou, asi nejsilnější skupinu. Znamenalo by to ale maximální

omezení pro zkompromitované, nekompetentní, aktivní pomocníky státní bezpečnosti,

politickou mocí kryté zločince. Manažeři by procházeli přísným výběrem s kritérii pro

mnohé velmi nepříznivými.

Samozřejmě by další konkurenční prvek do tohoto systému přineslo angažování

zkušených zahraničních manažerů, kteří k nám vstupovali až se zpožděním spolu se

vstupem zahraničního kapitálu. Ještě jednu výhodu tvořící přidanou hodnotu by mělo toto

angažování manažerských skupin pro domácí lidské zdroje – ty by mimořádně rychle získaly

potřebné dovednosti pro posty rozhodující o prosperitě a její dynamice.

Velký význam by také měla následná kontrola jednání smluvních manažerů.

Skutečně uplatněná varianta řešení nejenže výše uvedenou nežádoucí skupinu nijak

nediskriminovala, naopak to byla právě tato skupina, která při rozdávání karet v kupónové

privatizaci sama a jediná dostala do rukou všechny trumfy. A jsme současně u kroku, který

nejvíc přispěl ke kontinuitě komunistické moci přenesené na křídlech moci ekonomické.

Staronová ekonomická moc vlastnící trumfy a bez kontroly – to se doplňovalo a působilo se

silným synergickým efektem. Potřebný filtr v ekonomické sféře byl mnohem důležitější,

než v jiných oblastech, kde (i když nedůsledně) uplatněn byl.

Při mojí tehdejší (1990) akceptované snaze vyčlenit privatizaci řemesel, malého

obchodu a služeb jsem byl v opakovaném osobním kontaktu s vedením federálního

ministerstva financí a příslušným útvarem Úřadu vlády (federální). Až s odstupem času

jsem se dověděl, že jsem na obou místech jednal s vysokými úředníky, kteří byli evidovaní

jako spolupracovníci státní bezpečnosti. Nedomnívám se, že v předchozích odstavcích

uvedené tím bylo nějak ovlivněno. Pánové v té době měli oprávněné osobní existenční

starosti. Když se ukázalo, že se revoluce nekoná a měli po osobních starostech, bylo o

způsobu privatizace už rozhodnuto. Jestli tomu bylo jinak a pánové jednali vědomě, mohli

by to dnes bez problémů prozradit. Pro mnohé by byli hrdiny, na nás ostatní by mohli

ukázat dlouhý nos.

Mnozí napadali pana prezidenta Klause za pomoc od komunistů při jeho první volbě

prezidentem. Bylo to spojováno s předpokladem, že některé z nich přesvědčoval, že je o

zvolení prosil. To je velký omyl. Tomu přece předcházely dvě věci, které byly naprosto

klíčové pro řádové posílení pozice komunistické strany. Byly nedílnou součástí ekonomické

transformace. Prvou z nich byla drastická pauperizace a nárůst proletariátu jak ve

venkovských oblastech po vytlačení několika set tisíc pracovníků ze zemědělství bez

možnosti zaměstnat je jinde, tak útlum produkce a likvidace řady velkých firem ve

městech. Druhou věcí bylo umožnění převzetí majetku mnoha lidmi spojenými s bývalou

mocí. Oba procesy byly jen zdánlivě protichůdné. Oba měly společného jmenovatele a tím

bylo rozšíření, posílení a upevnění komunistických pozic. První z hlediska rozšíření voličské

základny, druhý z hlediska posílení ekonomické základny této partaje.

100

Proto při vstupu pana Klause na komunistickou půdu před jeho první volbou

prezidentem všichni povstali a dlouze tleskali. Pokud tomu bylo jinak, pánové a dámy

nechápou, co je to vděk.

Jak velkou katastrofou byla vadná transformace i nekonající se kontrarevoluce, to

se ukazuje na rozdílech mezi proporcemi finanční podpory pro typickou demokracii a naši

dnešní partitokracii. Tradiční ustálená demokracie generuje vysokou podporu stranám

s propodnikatelským programem, které podporují úspěch, soutěživost, tvořivost. Je to

pochopitelné, jedná se o zdroje od firem vzniklých nepřerušovaným dlouholetým

svobodným konkurenčním bojem.

To my jsme nechali vrhat se na majetek neschopné chtivé bolševiky a k nim otevřeli

prostor bezohledným predátorům podnikajícím tupě, bez vize, pro sebe, svá břicha, svá

drahá auta a honosná sídla, pro kompenzaci jejich vnitřní prázdnoty a komplexů. Smrtící

koktail doplňují sociální psychopati v politice, které jejich strach z pocitu vlastní

zbytečnosti nutí ke zcizování zdrojů majících vytvořit proti skutečnosti jejich zcela opačný

obraz v očích voličů. Kradou z dotací Evropské unie, spojují se se známými zloději a

vytvářejí koalice – já ti zaplatím kampaň, ty mě ochráníš přes spravedlivým trestem za

nakradené zdroje pro kampaň. Konkrétní příklady jsou známé a jejich počet zaplavuje

sdělovací prostředky.

V prezidentských volbách v USA v letech 1972 – 1984 dostali prezidentští komunističtí

kandidáti mezi 0,03 – 0,07 % hlasů, to charakterizovalo i celkový volební potenciál

partaje v příkladné demokracii. U nás v roce 2012 měli komunisté, po roce 1989 označení

za představitele zločinného totalitního režimu, volební potenciál asi 20 %, tedy 400 krát

větší. To je důsledek naší vulgární demokracie, něčeho, co demokracií být nemůže. Těžký

debakl netransformace s absolutní nedůvěrou v režim, kde zřetelný význam má finanční

základna pro volební podporu těch, kteří v demokracii sponzora nenajdou. Mimochodem,

víte, kolik činila státní podpora pohrobků zločinné komunistické partaje v roce 2013?

Nevíte? Bylo to sedmdesát sedm milionů korun.

Velmi nás může těšit, že se v anketě o „hrdinech naší doby“ v americkém Time

v roce 2006 objevil první český prezident, Martina Navrátilová a také jméno Václava Klause

za jeho portrét Margaret Thatcherové v tomto časopise. Obdiv k idejím je dobrá věc a po

právu oceněná. Za prosazování těchto idejí u nás však žádné ocenění nenáleží. Paní

Thatcherová při privatizaci měla všechny dopady ošetřené. To naše privatizace byla

prováděna stejně, jako draní peří při otevřených oknech i dveřích. Dodnes nacházíme

větrem rozlétané privatizační peří ve Švýcarských bankách, v Monaku, na Kypru i mnohem

dál, dokonce i na Seychelách (odtud byly později odváty do Jihoafrické republiky) a

Bahamách.

Složitější jevy pochopíme snadněji, když najdeme vhodné zjednodušující srovnání.

Pro naši transformaci devadesátých let by mohlo k pochopení sloužit přirovnání k obnově a

modernizaci zastaralé a zaostalé zoologické zahrady. Co znamenal v transformaci příslušný

krok z našeho příkladu zoologické zahrady je většinou zřejmé a není třeba vše následující

detailně odůvodňovat.

V zahradě by se podle vzoru naší transformace začalo odstraněním všech klecí a

vnitřních plotů (v transformaci totéž znamenala mnohaletá totální absence práva).

Následovalo by nespočítatelné množství obětí predátorů trvale zamlžované zprávami o

nových a nových mrtvých a zraněných zvířatech. Tyto zprávy v rychlém sledu by daly

zapomenout na zprávy včerejší, takže v paměti by zůstaly vždy jen zprávy poslední a ty by

přestaly být časem bez ohledu na hrůznost vnímány. Mimochodem, o utýrání statisíců kusů

hovězího dobytka v rámci transformace u nás se dobře ví, ale tato informace už dávno

101

zanikla v zapomnění. Přehlušil ji už dokonce křik o chřástalovi vyrušovaném z klidu při

technoparty na okraji vojenského újezdu Doupov. Území zabrané šelmami v zahradě by

bylo důsledně a definitivně znovu rozděleno v jejich prospěch a označkováno za účinného a

rozhodného přihlížení manažmentu zahrady (v praxi transformace tedy politiků a jimi

zneužívaných složek státní moci). Další mlhu do faktů o skutečnosti by přinášely informace

v televizi o některých nezničených místech v zahradě, pouštění pohádek a mozky pustošící

lehké zábavy. Jediný pevný plot by zůstal kolem celé zahrady a zčásti by ho zajistili

sousedé, kteří tuto apokalypsu k sobě nemohli pustit, zčásti by díry v plotu byly trvale

doplétány (stejně, jako makroekonomická opatření musela krotit hrůzné transformační

dopady mikroekonomické).

Ptal jsem se svého přítele, proč se on a jeho žena nestýkají s ředitelem jednoho

podniku poté, co ovdověl. Předtím se navštěvovali. Přítel mi řekl, že šlo hlavně o vztah

obou manželek a že bych měl vědět, že lidé z jeho společenské vrstvy za první republiky

nesměli podat ruku prostitutce ani číšníkovi. Pan ředitel byl inženýr, ale původně číšník.

Novou dobu na přelomu tisíciletí po privatizaci nazývají moji známí jako dobu

pinglů. Samozřejmě mají na mysli četnou skupinu majitelů restaurací, hotelů a dalších

firem. Tito pánové za komunismu tvořili movitou kastu, která si ke svému číšnickému platu

přilepšovala spoluprací se státní bezpečností a dostala se tak na počátku privatizace i

k exkluzivním informacím. Ty byly v té době cennější, než z donášení uspořené peníze na

nákup restaurací a hotelů. A pánové svoji číšnickou úroveň nezapomínají potvrzovat. Jeden

majitel hotelů je znám opakovaným flagrantním porušováním pravidel v golfu a po

prozrazení vyhrožováním požadavkem na pětimilionovou náhradu od těch, kteří věc

ohlásili. Náhradu za poškození cti této cti prosté sprosté figury! Jiný vraždí na večírku

pořádaném známým politikem, svým přítelem. Další dvakrát vrazí autem do ženy a pak ji

přejede a těžce zraní. Chtěla na něm přece drze řešit poškození jejího auta autem tohoto

bývalého číšníka, dnes miliardáře, který řídil ožralý a nejspíš i zdrogovaný.

Srovnání by nebylo úplné, kdybychom nedodali, že i řada dalších lidí v podnikání i

politice své pozice dosáhla způsobem, který je velmi blízký také jednání výše zmíněných

prostitutek. Jsem pořád mezi lidmi a tak se v průměru jednou týdně setkávám s informací

z první ruky o zkušenosti s nataženou rukou úplatkáře, fakticky prostituta.

Důsledky mnohokrát potvrzené neexistence zákonných pravidel pro ochranu

majetku po dlouhou dobu od počátku transformace prakticky dodnes měly kolosální

následky. Velmi koncentrované a ilustrativní zdůvodnění je v ještě jednodušším srovnání,

než je předchozí ze zoologické zahrady. Ta situace se rovnala konání olympijských her bez

pravidel, bez rozhodčích, dokonce bez oznámení toho, v čem se bude závodit. Z některých

zemí pak přijedou atleti, z jiných lyžaři a k zmateně na suchu se plácajícím plavcům se

ještě připletou i fotbalisté a tenisté a všichni se honí za pukem. Organizátoři her pak mají

tu drzost hry označit za vzor a jezdí je propagovat po světě.

Her se mohl zúčastnit každý. Mezi cenami byly i mnohamiliardové balíky, přičemž

mnohé vítěze nikdo dodnes nezná. A tento masakr nikdy nepřestal. Krade se nepřetržitě,

krádeží jsou denně tisíce, není týdne, aby nebyli zatčeni další pachatelé.

Lidé, kteří nevstoupili do podniku, kteří neměli tušení o jednání hospodářského

subjektu, insitní ekonomové byli těmi, kteří organizovali transformaci ekonomiky. Je

úděsné, že hlavní „otcové transformace“ stále obracejí příčiny a důsledky, když právní

rámec označují nikoli za prvotní základ transformace, ale prý byl cílem, ke kterému jsme

se měli přiblížit v dlouhé perspektivě. To není na hranici zmatenosti, tady lze hovořit

pouze o profesní idiocii. Nejsme v jejich případě daleko od představy molekulárního

102

biologa, který vzájemnou interakci nukleových kyselin a proteinů a vliv jejich struktury na

vlastnosti buňky studoval pouze teoreticky a neviděl nikdy mikroskop.

Polský nositel reforem Balcerowicz prohrál bitvu poté, co odvážně prosazoval

liberální reformy. Později se vrátil a zůstal jako vítěz války. Naše reforma vydávaná za

směřování ke kapitalismu rychle změkla a s ohledem na voliče se přidružily kroky, které

byly vedeny s cílem neprohrát bitvu, byly populistické, socialistické (ještě bez socialistické

vlády). Šlo o slabost, krátkodobý politický zájem.

Navždy zůstanou takové kroky jako příklad umění podlézt laťku, ovšem za cenu

vážných důsledků pro zemi. Kroky s cílem zalíbit se lidem učinil a prezident Klaus celou

sérii. Otevřeně říkal, že nemá důvod odcházet z politiky. Dělal vše pro to, aby byl vysoko

na žebříčku popularity a dlouho tam byl. To nebyly kroky státníka. Dopustil se i trapností,

kdy například běžnou úpravu rozhovoru zkušeného novináře Ondřeje Neffa s ním označil

pan prezident za „zběsilou snahu novinářů za každou cenu najít záminku k jeho očernění“.

Mimořádná inteligenční potence i úroveň znalostí pana Klause jsou v zásadním

rozporu s výsledky, kterých ze svých vysokých politických postů prosadil ve vlastní zemi

jako politik s největším vlivem (suma moci daná délkou působení v nejklíčovějších

postech). Výsledky jsou tristní, země prožívá velmi ostudné období, prestižní zahraniční

média se nerozpakují označit nás za balkánskou zemi, korupce a parazitismus jsou

všudypřítomné.

Vnějškovým pohledem se jedná o paradox. Vysvětlení ale není složité. Spočívá ve

vlastnostech pana Klause. Bylo o nich napsáno tolik, že bych se jen opakoval. Značné

množství energie v pozici prezidenta věnoval sebepropagaci, prosazování mnoha myšlenek

na různých místech světa, myšlenek, které pro zemi mají nulový význam. Třetinu

komentářů k vyhlášeným nositelům Nobelovy ceny za ekonomii věnoval tomu, kde se s pány

potkal, o čem si popovídali, v čem mají shodný názor.

V kontrastu s naší českou realitou byl famózní úspěch Ivana Mikloše na Slovensku. V

době, kdy u nás byla přepuštěna moc na dlouhá léta po roce 1997 levici a její devastaci

ekonomiky, založili na Slovensku reformy, které stále přinášejí nebývalé úspěchy.

Špatně založená reforma nepřinesla v přiměřené době ovoce, naopak vytvořila zcela

novou skupinu nezaměstnaných a ohrožených, ale i nulové vyrovnání s minulostí a

napomohla k rychlé celoplošné obnově struktury celé bývalé komunistické moci. Okamžitá

smluvní kolaborace po pádu Klausovy vlády v roce 1997 s novou socialistickou mocí, nehodná

muže a vůdce, poškodila fatálně pravici a ponechala na dlouhých devět let vyplout na

povrch levicové malosti a silně narušit nejen ekonomiku, ale i elementární vztahy mezi

lidmi. Rozklad v politice v dalších letech dospěl pod kdykoli dříve představitelné dno. Toto

dno ke vší hrůze dalšími a dalšími kauzami stále klesá. Byl to důsledek naopak velmi dobře

provedené privatizace, ovšem privatizace politiky, bohužel s katastrofálními dopady na

život. Byla dovršena právě oposmlouvou v roce 1997. Nemáme u nás od té doby zdravý

otevřený politický systém.

Byly rozkradeny stamiliardy a před našima očima jsou i v druhém desetiletí nového

milénia rozkrádány stamiliony zcela beztrestně. I v těchto letech jsme zařazováni mezi

více a více zkorumpované země. Propojení byznysu a politiky roste a upevňuje se dalšími

vazbami a je už v bodě, ze kterého není návratu. Noviny nám ukazují tváře z celostátní a

regionální politiky, o kterých se ví, že patří ke lhářům a podvodníkům a jejich podvody

jsou do detailu veřejně známé. Počet těchto tváří také roste.

103

Přitom srovnání doby dnešní a té před listopadem 1989 statistickými charakteristikami

– pro mnohé tak opovrhovaným srovnáním ekonomickým – vychází pro dnešek

neuvěřitelně příznivě. Také proto jsme schopni zabezpečit mnohem větší počet lidí

nejstarších, který vyplývá ze zdravější populace a ta zase z nepoměrně zdravějšího

životního prostředí.

Není třeba být vědátor, stačí selský rozum na konstatování, že hospodářský život má

mohutné vnitřní zdroje dynamiky a současně je trhu vlastní obrovská samoregulační

schopnost. Ekonomiku nezničily socialistické přízemní kroky Klausových vlád ani deset let

života na stále větší dluh strany socialistů. Ekonomika veze na svém hřbetě stále větší

počet parazitů a ještě jí nedošel dech.

Všeobecné parazitování je možné především tam, kde stále neexistuje konkurence.

Firmy, které vznikly a rozvíjejí se parazitováním na louce plné nehlídaných květů, je

bezpočet. Stovky jich poskytovaly služby pro mamutí ČEZ a tyly z toho, že mohou

fakturovat předražené zakázky. To se dělo od počátku existence tohoto mamutího

shromažďovatele zisků z předražené energie na úkor domácností i firem. Ještě v roce 2011

bylo zaznamenáno zdvojnásobení ceny energie fakturované ČEZem za několik posledních

let. Noviny uvedly jen zlomek těch, kteří profitují z klientelistického propojení s touto

firmou. Pár politiků a právních kanceláří. Tři členové z rodiny našeho váženého pana

prezidenta spojení s touto firmou jsou typickým příkladem. Existují další stovky

poskytovatelů velkých předražených rekonstrukčních prací i menších stavebních akcí pro

ČEZ, tuto velkou matku s prsy plnými mléka. Zdrojem mléka pro parazity jsou domácnosti

a firmy, na jejichž úkor jsou předraženy ceny mamutího dodavatele hýčkaného panem

prezidentem a vládou. Miliardy byly vykradeny z fondů na rekultivaci dolů. Tyto peníze pak

ovšem chybí ve státním rozpočtu na zdravotní a sociální a další služby. Předražená energie

přispěla k problémům mnoha domácností, na které dolehla krize. Nejvíc těm lidem, kterým

krize zlikvidovala zaměstnavatele.

Stejný dopad mělo „sportovní odvětví“, v demokraciích trestné, kterým je

privatizace firem – nákup akcií - ze zdrojů půjčených od samotné firmy. Stát byl doslova

pitomý, když při privatizaci státního majetku umožnil zakrýt přebytky, které byly také

ukradeny.

Odsávání peněz pomocí vysavačů fungujících z nesmyslné legislativy mělo a má

mnoho podob. Například soudní rozsudky, podle kterých musí žebrák zaplatit dluh 200 Kč

dopravnímu podniku, k tomu exekutorovi za dva úkony 8 tis. Kč a advokátovi 3 tis. Kč.

Jeden takový jsem si okopíroval. Sekretářka advokáta taková podání také jen kopíruje.

Několik tisíc za rok. Advokáti tak mají svůj „byznys“, na který si jeden z nich činil

v novinách nárok. Společnost Člověk v tísni spočítala a 11.12.2011 zveřejnila, že za

poslední tři roky na nákladech exekučních řízení si exekutoři a advokáti vydělali zhruba

sedm miliard korun.

Stovky tisíc lidí si u nás půjčovaly peníze od bank a soukromých společností od roku

2006 s doložkami, které umožňovaly později při zpoždění plateb od spotřebitelů získat

násobky zákonných úroků či smluvní sankce. Spory rozhodoval soukromý arbitr zvolený

věřitelem. V roce 2016 je jen v této oblasti vedeno 200.000 exekučních řízení. Masové

okrádání spotřebitelů, obrovský byznys pro soukromé rozhodčí soudy. Tovární výroba

chudých, okradených, bezdomovců.

Celkem v roce 2016 bylo v exekuci 834.000 lidí se 4,5 mil. exekucí.

Jak je možné, že existují soudci, kteří nejsou schopni parazitům vyrazit vysavač

z ruky, skutečný soudce se elementárním nesmyslem nezabývá. Parazity na žebrácích je

třeba vyhnat stejně, jako vyhnal z lesa hajný současně Němce i partyzány ze známého

vtipu. A ušetřit také miliony korun, které stojí erár soudní administrativa kolem takových

nesmyslů.

104

Rakouský nebo švýcarský soudce by již prvního žalobce s požadovaným tak

brutálním nepoměrem „trestu“ pro dlužníka za bagatelní dluh vyhnal ze soudní síně.

Stejně i za takzvaný dluh vytvořený protiprávním poškozováním věřitele.

Stát není schopen řešit nekonečné množství případů, kdy paraziti způsobí obrovské

škody okradeným, přičemž profit z kořisti je nepatrný. Na mé farmě byly opakovaně

vykradeny elektrické kabely z mechanizovaného seníku. Kovy skončily ve sběrně. Za

stotisícovou škodu si zlodějíčci pořídili několik lahví alkoholu. Podobných případů jsem sám

zaznamenal bezpočet jak ve své firmě, tak u sousedů.

Také zničení mé farmy a majetku po rodičích mých a mé ženy proběhlo na tomto

principu. Parazité s profitem nestojícím za řeč zničili to, co předkové budovali staletí.

Obrovské množství majetku nemovitého i v peněžní formě bylo rozkradeno a je

stále rozkrádáno. Dokonce většina takových protiprávních přesunů je poměrně přesně

zdokumentovaná a informace o nich jsou běžně publikovány s řadou detailů. Patří sem

například odsávání státních výdajů mnoha pijavicemi z veřejných investic, z předražených

dálnic, bezpočtu veřejných staveb v mnoha městech.

Velkopachatelé okradli nepřímo všechny občany země a přímo byl ukraden bezpočtu

lidí osobní majetek. Státní mašinerie všemi prostředky brání, aby došlo k nápravě.

Bezmocní, ponížení, okradení, jsou pouze vysmíváni. Mají nulovou moc. V režimu, který

spoluzakládal Václav Havel, autor velkého politického eseje Moc bezmocných. Tušila něco

takového nejuznávanější autorita spoluzodpovědná za nynější stav? Tušila, že podstatná

část charakteristik předchozího, v Moci bezmocných zvaného post-totalitní systém, platí i

pro systém nynější? Že porušování práv i nemožnost nápravy bude mít pouze jinou formu?

Že znásobení byrokracie spolu s oligarchizací ekonomiky i politiky bude z demokracie činit

pravdě stejně vzdálený pojem, jako označování jako demokratický předchozí režim

komunistický? Že červenohrádecký projev posledního komunistického představitele

nezůstane svou legendární stupiditou tečkou za znemožněným režimem, ale zatím poslední

postkomunistický prezident ho bude připomínat v dlouhém seriálu vystoupení svých?

Když začínal svou krejčovskou praxi budoucí vysoký komunistický představitel Vasil

Biľak, celoživotní omezenec, měl na zadní straně výučního listu písemný vzkaz, který

charakterizoval jeho schopnosti limitující jej jen na jednoduché úkony. Bylo na něm :

„Nepúšťať na saká!“ Výsledky naší transformace ukazují, že celá plejáda našich

nejzodpovědnějších reformátorů buď měla nebo měla mít na zadní straně diplomu

poznámku : „Nepouštět na transformaci!“

Korupce, parazitování jsou mohutnou brzdou ekonomiky. Odčerpávají značné

množství prorůstových zdrojů a svojí všudypřítomností působí navíc silně synergicky. Místo

posilování ekonomiky odtékají zdroje korupčními čerpadly do potoků a stékají se nakonec

ve veletok. Z něj žijí lobisté v Monaku, delikventi na Menorce či Bahamách. Nákup tamních

nemovitostí i výdaje za rozmařilý život jsou ztrátou potenciální poptávky u nás. Touto

řekou odtékají i zemědělské dotace ve formě nájemného pro subjekty, které na půdě

nehospodaří. Má to devastující dopady na kvalitu půdy, kvalitu života v obcích.

Všeobecný parazitismus, který činí ekonomiku velice zranitelnou, je důsledkem

„velkého třesku“ rozkrádání na počátku takzvané privatizace i důvodem, proč naše

zaostávání za předními ekonomikami Evropy se nezmenšuje.

A proč ekonomika přesto nekolabuje? Protože část odcizených prostředků zůstává

v zemi a vytváří dodatečnou poptávku. Ostatně architektonické paskvily v části našich

satelitních městeček prozrazují cosi o úrovni a vkusu investorů a tím i o původu peněz na

jejich postavení. Nakradené peníze pomáhají dodatečnou poptávkou udržovat tempo růstu

stavebních prací i prodeje běžných spotřebních předmětů.

105

Mnozí ekonomové chválí zdrženlivost naší vlády ve vynakládání nesmyslných podpor

na intervence krizí oslabené ekonomiky. Opravdu nejdeme oficiálními intervencemi na

ruku požadavkům zmatených levicových populistů a nebereme si příklad z USA, kde

bilionovými intervencemi přesunují hypoteční bublinu z rukou soukromých investorů na již

hluboce zadlužený stát. Nepřiznáváme si ale, že na ruku jdeme ať chceme nebo

nechceme. Ta část růstu našeho státního dluhu vyvolaná korupčním parazitismem není

totiž ničím jiným. My také intervenujeme, ale nevíme o tom. Je to důsledek neschopnosti,

slabosti státu.

Máme ho tak slabý, že nedokáže čelit ani minimu hospodářských zločinů. Schopnost

českých politiků a celé mohutné justice zajistit spravedlnost je shodná se schopností

myslet a konat seržanta Garpa v době, kdy od něj slečna Flintová podle známé Irvingovy

knihy převzala genetickou informaci, tedy nulová. Garpovi zůstala zachována funkce pouze

orgánu sloužícího k předání genetické informace, to se obešlo bez myšlení.

Zůstávají po této smršti mnohé oblasti, kde žádoucí cílový stav bude dosažen až po

dlouhé době. Existuje trvalá nestabilita na venkově. Většina dotací pro prvovýrobce byla

dlouho po roce 1989 vysávána dravými druhovýrobci na nákup jejich zpracovatelských

kapacit. To se i mnohokrát opakovalo u odkupu téže kapacity a oslabovalo ve svém

důsledku zemědělce a celý venkov. Volný kapitál včetně špinavých peněz stejně agresivně

dnes vstupuje do nákupů půdy a vytváří další nejistoty. Vysavače na peníze jsou známy i

z jiných oblastí. O „výrobě“ bezdomovců nájezdy státem z řetězu puštěných exekutorů a

jim pomáhajících advokátů jsem už zmínil. Nereforma a úděsné socialistické

rozhazovačství nás dostaly v roce 2010 do oprátky nezadržitelného zadlužování země.

Úděsné a zničující socialistické vládnutí je důsledkem nereformy, důsledkem

nedekomunizace, důsledkem nekompetentnosti dlouhé řady zodpovědných.

Na západě Čech koupili Nizozemci, Rakušané, Němci a Italové v posledních patnácti

letech desítky tisíc hektarů zemědělských pozemků za stovkyy milionů korun. Půdu skoupili

čeští miliardáři na obrovských plochách. Přitom poslanci - parlamentní přihlížeči tomuto

procesu - se v prosinci 2011 přeli o to, jak „umožnit nákup zemědělských pozemků

cizincům“.

Jednoduché počty ukazují, že v rozsáhlých oblastech bývalých Sudet z obce s 600

hektary, kde 500 ha nepatří místním hospodářům, při nájmu 4 tis. Kč za hektar, odchází

ročně dva miliony korun vlastníkům mimo tuto obec, často vlastníkům zahraničním. Tuto

částku jsou ti, kteří zde hospodaří, schopni generovat díky dotacím z veřejných zdrojů,

současně se o tuto částku v místě méně investuje. Má to devastující dopady a řada obcí

v zemi pokračuje v úpadku, který začal už za minulého režimu. Mnohé z nich, některé víc

a víc, připomínají stav po zničující válce.

Hybatelé transformace zajistili, že zemědělci realizují transfer dotací z veřejných

zdrojů, asi polovinu poslanou přes „Brusel“, cizím vlastníkům a domácím rentiérům. O řadě

těch druhých je známo, že zdroje na nákup půdy získali často v rozporu se zákonem. Bylo

by administrativně mnohem jednodušší tyto peníze ze státního rozpočtu poslat přímo

vlastníkům do ciziny a nepřidělávat sedlákům a úředníkům práci s administrováním žádostí

a odpadla by i cesta peněz od nás do Bruselu a zpátky.

Podstatou shodné příklady se týkají i jiných oblastí privatizace. Lázně Kyselka byly

vybudovány obdivuhodným podnikatelským příkladem započatým ve spojení se zdejšími

zdroji minerálních vod již téměř před 150 lety. Současný majitel stáčírny generuje

stamiliony ročně, ale památkové budovy lázní jsou nenávratně ztraceny v troskách a s nimi

celá ta rajská krása areálu zasazeného v překrásné krajině. Hlavní pachatel, největší

chlubil české cesty privatizace v roli prezidenta navštívil Kyselku v roce 2011 a s bradou

106

Mussoliniovsky vztyčenou (nynější i původní majitel stáčírny byli také Italové) se prochází

rozbombardovanou obcí a povýšeně konstatuje, že „Kyselka není Karlštejn“. Pak v Ostrově

v čokoládovně u Bachurů mu volná mista v automobilech obloží desítkami krabic

s čokoládou. Takto obloženi jezdili ze spanilých cest komunističtí papaláši, kteří stejně

ostře upřednostňovali svůj majestát a nebrali ohled na zničující dopady svého vládnutí.

Třetího října 2013 soud zakázal nazývat pana Pasqualeho, majitele stáčírny, za

devastující dopady na jím vlastněné budovy bývalých lázní osobně přímo „dobytkem“. Z

rozsudku ale také vyplývá, že soud nezakazuje opisem a nepřímo mluvit o takovém jednání

jako o jednání dobytčím.

Kde jsou „silní šachisté“, aby pochopili, kdo je zodpovědný za prvotní příčinu

takového jednání – za privatizační diletantismus? Opakovaně jsem před dvaceti lety dával

nadřízenému ministrovi vyjádření, ve kterém jsem naléhal, aby nedával ve vládě souhlas

s privatizačním projektem, ve kterém navrhovatelé měli koupit lukrativní majetek a s ním

související ztrátové jiné provozy blahosklonně ponechávali státu. Žalovaní, kteří pana

Pasqualeho označovali dobytkem, si skutečného viníka s Mussoliniovsky vystrčenou bradou

na výše popsanou procházku troskami lázní sami pozvali v hluboké víře v jeho pomoc!

Vzpomínáte na hladovění statisíců kusů hovězího dobytka a bezpočet mrtvol ve

stájích po přerušení jejich dotování po roce 1990? A kdo o tom rozhodl? A že jedním

z důsledků je moje nesmyslné a nespravedlivé dvacetileté pronásledování? A už věříte, že

v sekvencování transformačních kroků musí být prioritou priorit kontrolovaný, právně

detailně ošetřený a soudně přezkoumatelný převod vlastnictví?

V důsledku divoké privatizace nastal stav, který se zcela vymknul kontrole a

nemožnost přezkoumávat privatizační rozhodnutí vedly k tomu, že efektivita soudního

systému v cestě za spravedlností se blížila nule.

Hned po roce 1989 se objevily teoretické úvahy o směřování z hlediska pravomocí k

„malému“ státu. První racionální kroky v tomto směru začala prosazovat Topolánkova

vláda s velkým zpožděním. Až v roce 2011 a 2012 v souvislosti s nezbytným šetřením

přistoupila k zásadním úsporám vláda Nečasova pod orchestrací ministra financí Kalouska.

Začaly být rušeny úřady, které ovšem mohly zmizet ze scény před dvaceti lety. Vláda

připravovala zeštíhlení ministerstev a u některých i zrušení jako celku. V roce 2011 se snížil

objem mezd ve státní sféře asi o 10 %. Těmto veledůležitým opatřením učinil přítrž masakr

na politické scéně v roce 2013 a její bezohledné válcování bezohledným cynikem ve funkci

nového prezidenta. Prudký nárůst počtu úředníků, celé špiclovací úřady, brutální očesávání

svobod – to je výsledek politiky vlády v roce 2017.

Pachatelé hospodářské trestné činnosti poškozují oběti přímo. Je všeobecně známo,

že v naší novodobé historii šlo o jev masový, velmi často z nejrůznějších důvodů nepotrestaný.

Avšak populistické vlády poškozují občany mnohem víc. Omezují osobní i podnikatelské

svobody, dále posilují přebujelou byrokracii, nekonečné kontroly. Důsledkem je

daleko horší konkurenceschopnost, hospodářské zaostávání, ztráta prestiže země. Jde také

o okrádání ve velkém. Protože tím tratí všichni a jde o důsledek politických rozhodnutí,

odmítá se takovými kroky Ústavní soud zabývat. Ústavní soud odmítá řešit rozhodnutí,

která jsou ve svém důsledku zcela zřetelně protiústavní s nejvážnějšími dopady. Navíc

svoji nekompetentnost občas prokáží i někteří ústavní soudci, třeba zcela nepochopitelnými

dotazy při projednávání případu zdravotních poplatků. Celá série rozhodnutí

Ústavního soudu měla už dávno zamezit legislativním hrůzám těžce poškozujícím celé

hospodářství a v konečném důsledku dusícím i životně důležité prostředí pro tvořivost,

inovace, aktivitu. Typický příklad slabých šachistů v místě nejklíčovějším z klíčových.

107

Pokud nemají legislativní podklad pro zamezení hospodářských opatření vážně poškozujících

zemi, je samozřejmě nutné doplnit a precizovat Ústavu. Jde o zásah pro zemi

životně důležitý.

Bylo nanejvýš žádoucí, abychom osvobodili lidi od marastu příkazů a zákazů

předchozího totalitního režimu, To se nestalo, naopak je neuvěřitelné, že v novém režimu

rychle vynikl populismus jako atribut politických stran a direktivní podstata státu naopak

narůstá. Levice chrlí další a další nesmyslná zákonná omezení. Šestnáct bodů nesvobody,

které strana TOP 09 přičítá vládě a chce je zrušit, jsou jen drobným příspěvkem v boji se

zničující levicovou politikou. Státní administrativa se už dávno stala entitou mimo občany,

kterým má sloužit. Slouží sama sobě, na občanech parazituje přes všechny proklamace o

opaku.

Řešení nemůže být dílčí nebo proklamativní. Je třeba prosadit návrat k přirozenosti.

Známe občasné zbytečné audity objednané jedním státním orgánem u jiných státních

orgánů či v organizaci samotné novým šéfem, aby mohl slavnostně sdělit, co vše bude dělat

lépe a jinak. To vše jsou opatření, která pouze potvrzují odtrženost státu od lidí a reality,

jsou samoúčelná a život lidem ztěžují, berou jim svobodu, dusí kreativitu, podnikatelství.

Dávno jsme v situaci, kdy požadavek na skutečné změny vyžaduje začít s audity na

zcela opačném konci : tam, kam opatření státu dopadají. Kde my občané trávíme

desetinásobek času kvůli zbytnělému úřednímu šimlu, kde podnikatele zdržuje

desetinásobek většinou doslova pitomých kontrol ze dvou třetin vyvolaných anonymními

závistivci, kde doba stavebního řízení několikanásobně převyšuje čas známý v jiných

zemích. Ano, čtete dobře. Místo zbytečných auditů na úřadech za stamiliony je třeba

přistoupit k auditům u soukromých osob a živnostníků a firem s cílem řádově omezit na ně

dopadající byrokracii.

Je třeba provést audit sociálních výdajů. Ne na ministerstvu, ale u příjemců. Ne

proto, abychom ochudili potřebné. Ale abychom zabránili zneužívání dávek, které potřebné

ochuzují. Zneužívání příspěvků na bydlení majiteli ubytoven dosáhlo miliard, možná

desítek miliard. Audit u obětí s porovnáním s praxí jiných zemí by ukázal, že na racionální

vymáhání stačí desetina a rozdíl u nás musí zaplatit také sociální systém.

Není dne, aby pomatený levicový předseda vlády nenavrhoval populistické

„posílení“ zdrojů pro učitele, zdravotní sestry, důchodce a všem sliboval, že jim stát

pomůže, že školství a zdravotnictví jsou „zdarma“. Blbost, pane předsedo. Vaše

jednoduchost vám neumožňuje pochopit, že drze opomíjíte fakt, že zacházíte s výsledky

práce a aktivity jiných. Vykořisťujete je a hordu svých voličů na jejich úkor stále

rozšiřujete. Popularita vaše a vaší partaje však zásadně oslabuje konkurenceschopnost,

ztrácíme proti jiným, jejichž záda se nám v soutěži vzdalují, jak jsme to poznali

v předchozím režimu.

Existuje obrovské množství informací, které dostatečně průkazně potvrzují, jak

nejefektivněji řídit stát, jak maximalizovat svobodu lidí, jak minimalizovat opatření, která

v historii selhala a přinesla jen ztráty. Takových informací je o mnoho řádů víc, než kdykoli

v minulosti. Také možnosti, jak je předat komukoli, jsou daleko bohatší. Přesto nedokáží

ovlivnit veřejné mínění, k voličům se nedostanou nebo jejich hlasatelé nedokáží zajistit,

aby příjemci byli ve stavu vnímatelnosti jako předpokladu akceptovatelnosti takových

informací.

Pro kvalitní volbu je třeba vybrat podstatné a zajistit, aby bylo sděleno, pochopeno,

akceptováno. To ovšem mělo mít začátek druhý den po 17.11.1989 ve školách.

Byl jsem se šéfem na ministerstvu financí nejspíš v roce 1988 v souvislosti

s prosazováním tržních prvků do systému místního hospodářství. Procházeli jsme složitým

systémem chodeb v propojeném souboru asi pěti historických budov. Řekl jsem: „Tohle

využít pro hotel, to by byl prospěch pro národní hospodářství.“ Taky jsem připomněl, že

každý odbor, každé oddělení a řada jednotlivých úředníků má na starosti specifickou věc

108

v složitém byrokratickém systému. Tvoří předpisy a hlídají jejich plnění. Jsou tak sami

motorem vzniku a nárůstu nepřehledné byrokracie, jejíž dopady nestačí kontrolovat a

žádají další rozšíření kapacit. Polovina z nich má na starosti „výjimky“, další čtvrtina

„výjimky z výjimek“. Každý je na vrcholu pyramidy tvořené úředníky na nižších stupních se

specifickým obsahem práce.

Zrušit byrokracii a zřídit hotel byla logická myšlenka. Trochu jsem tím také

dehonestoval některé z tehdejších partnerů na tomto ministerstvu, kteří nechápali

účelnost připravovaných protržních opatření a házeli nám klacky pod nohy. Musím uznat,

že ti, kteří měli opačné názory, nám velmi pomohli a bylo jich víc.

Seděli jsme pak asi se čtyřmi pány řediteli odborů a když debata vázla, naklonil

jsem se k šéfovi a řekl mu: „Nádherný hotel by tady byl.“ Nerozuměl mi, mluvil jsem tiše a

opatrně. Když jsem mu větu zopakoval, povyskočil a vyčinil mi. Potřebovali jsme pár věcí

prosadit a tahle legrace mohla vše zhatit.

A ejhle. Máme rok 2012. Pan ministr financí (opakovaně oceněný za nejlepšího snad

v Evropě) navrhuje (velmi racionálně) rušit bezpočet státních úřadů. Byl v této funkci již

podruhé a asi na něj platí přísloví, že „pod svícnem je největší tma.“ Podle Světové banky

a PricewaterhouseCoopers je Česko se složitým daňovým systémem až 117. na světě

z hlediska podnikatelské přívětivosti. Znehodnocuje to velmi významně podmínky pro

byznys.

A kde je „zakopán pes“? Daňový systém má na starosti právě ministerstvo financí,

které, jako prakticky všechna ministerstva, je pevně ukotveno v historických budovách a

historických byrokratických tradicích bez přerušení hluboko do dob Rakouska – Uherska.

V roce 2012 odtéká ze země 180 miliard korun v podobě dividend. Jen menší část

vyvádějí domácí vlastníci. Z cizích vlastníků bank a firem často je vyplacena asi polovina

dividend, druhá část zisku po zdanění zůstává k posílení základního kapitálu bank, rozšíření

služeb či modernizaci výrobních prostředků.

V roce 2011 se u nás odehrál lítý boj o odmítnutí či podepsání našeho závazku půjčit

na záchranu eura požadovaných asi 50 mld Kč. Váhající premiér Nečas byl mnohými

kritizován, vyzýván k podpisu také peticí známých osobností. Jak je zřejmé z předchozího,

tuto částku od našich bank dostávají jejich matky, které z peněz sanují ztráty z půjček

Řecku, každý rok. Nikoli jako půjčku. Kritici netuší, co kritizují. Ekonomie je trochu

složitější.

Dnes však existují mnohé pozitivní prvky v ekonomice i přes její oslabení

hospodářskou krizí a levicovým parazitismem přelomu tisíciletí. Znovu zdůrazňuji

obrovskou samoregulační sílu trhu, který dokáže vzdorovat sebevětším zvěrstvům

nekompetentních politiků.

To by samo o sobě nestačilo. Bylo to také nepochybně naše začlenění do evropských

struktur, vstup silného zahraničního kapitálu a bezpočet poctivých podnikatelů, které

generuje každá společnost, kdo má zásluhu na nápravě pekla (ne)reformy a na ozdravení

hospodářství.

Ekonomické výsledky jsou rozhodující pro vnímání demokracie a jsou také vizitkou

politiky. Ta musí zařídit, aby podmínky pro podnikání byly optimální, aby byly optimálně

nastaveny daně a neexistovaly administrativní bariéry. Zcela zásadní jsou na druhé straně

jasná a pevná pravidla a vynutitelnost jejich dodržování. Tedy na jedné straně maximální

prostor pro iniciativu, kreativitu, růst, na druhé straně rychlé a tvrdé sankce za protiprávní

109

jednání. Důsledné dodržování práva vůbec není brzdou, ale naopak akcelerátorem

zdravého růstu.

V malé obměně v předchozím odstavci opakuji to, co bylo na konci IV. kapitoly

označeno za nejklíčovější v celé této knize.

110

XIII. Zmařená kontrarevoluce a nemravný pakt

Patřil jsem na konci roku 1989 - vzhledem k osudu naší rodiny i rodiny mé ženy -

k těm, kteří ztrátu moci bolševiků ve východním bloku sledovali s obrovským uspokojením

a s velkými nadějemi.

To, kam jsme ve skutečnosti dospěli – dnešní stav totální korupce a mafiánského

klientelismu – způsobilo nekonečné škody a dalo základ pro jejich akcelerování na dlouhou

dobu do budoucna. Řada veledůležitých věcí nemá řešení. Pro zemi životně důležitých.

Příkladem je školství. Místo podpory od veřejných činitelů (politické podpory) a

velkopodnikatelů (finanční podpory) v Radách vysokých škol nám naše retardovaná

demokracie (výraz JUDr. Hulíka, PhD.) na tyto posty poskytla parazity, politické vysloužilé

nekompetentní „trafikanty“ a „podnikatele“, kteří klientelistickou strukturu doplňují svou

naléhavou potřebu „tunelovat“ vše, co mají v dosahu. Poslední zbytky velkorysosti, mecenášství,

nadhledu vymírají bez náhrady spolu s posledními svědky první republiky.

Jako mnozí jsem se domníval, že se změnil režim. Že budou některé

nespravedlnosti napraveny a zamezeno páchání nových. Že se v ekonomice s vykořeněným

soukromým vlastnictvím rychle obnoví přirozený stav. Že s pomocí spojenců dokážeme

realizovat hospodářský zázrak, který se povedl po válce Německu také zdecimovanému

totalitním režimem a válkou. Že ekonomická konsolidace vytvoří základy demokracie.

Bylo by nošením dříví do lesa a zbytečným opakováním všeobecně známých faktů,

kdybych se dal do popisu všech příkladů dnešních komunistických reziduí, nefungující

justice, bezpočtu nespravedlností, korupcí zamořeného prostoru, bolševického triumfu s

konečným ovládnutím zemědělského majetku, který Gottwald ukradl jen napůl.

Aniž by to kdokoli zaregistroval, zopakovali jsme si Vítězný Únor. Když se velice

rychle začaly projevovat a přinášely znatelný úspěch poprvé od roku 1989 zásadní

racionální opatření Topolánkovy vlády po hrůzném rozkladu ekonomiky od socialistů,

dostali se do pravého světla pánové Klaus a Paroubek. Jejich nebetyčná malost je dohnala

k odstranění toho, kdo je rychle zastínil. V době našeho předsednictví v EU se podle

diplomatických dokumentů sešli a zařídili pád této veleúspěšné vlády. Tentokrát ovšem

nový Beneš pasivně nepřihlížel, on pro nového Gottwalda zajistil přeběhlíky. Trapné, pro

národ ponižující. Velikáni bijící se v prsa jsou závistiví trpaslíci. Oni jsou hlavními strůjci

přetrvávající malosti v lidech.

Některé dnešní soudružky učitelky další generaci dětí poučují o tom, že odsouzeni v

padesátých letech byli jen ti, kteří se opravdu provinili, a soudruh Gottwald byl významná

osobnost.

Rok 1989 a následující opakoval obrovský pardon nad všemi zbabělými vrahy

německých civilistů po válce, kteří byli motivováni nutností likvidovat svědky kolaborace

těchto malých Čechů či jen obyčejným sadismem útočníků. Zdůrazňuji, že respektuji

poválečné retribuční dekrety, pokud jde o obecný dopad na vyloučení trestnosti mnoha

šílených činů této šílené doby. Činy uvedené v první větě však pardon nezaslouží.

Rok 1989 byl pardonem pro sadistické komunistické vyšetřovatele a sadistické

bachaře v komunistických lágrech. Pardonem pro estébáky, kteří mlátili disidenty. Přitom

se jednalo v celém národě jen o naprosto nepatrný počet lidí. Tvořilo ho procento, které

zaujímají zlotřilci v každé společnosti. Jen totalitní režim nebo vážně narušená demokracie

jim ale umožní jejich „schopnosti“ uplatnit.

111

Kromě těchto fatálních chyb, které měly mimořádně destruktivní dopad na morálku

celého národa, období po roce 1989 vytvořilo právě takové zvláštní okolnosti, které

umožnily tomuto druhu sociálních psychopatů krást ve velkém, terorizovat psychicky i

fyzicky, proniknout do vysokých pater politiky.

Na jiném místě zdůrazňuji klíčový význam ochrany majetku pro spravedlnost jako

základu základů demokracie. V demokracii se zbabělí pachatelé se sadistickými sklony, lidé

sociálně patologičtí, bezohlední, bezskrupulózní predátoři krčí ve stínu a patří ke spodině.

Uplatnění nacházejí v totalitě nebo zhroucené demokracii. Byli v koncentračních táborech

nacistických a potom komunistických. Takoví u nás dostali prostor v devadesátých letech.

Nezdůrazňuji omezený počet zbabělých zrůd, které byly ochotny umlátit podnikatele nebo

staré dědečky, aby se dostaly k penězům. Hovořím o velké mase těch, kteří využili

neschopnost státu k masovému obohacování. Zničili mnoho životů jinak, než přímým

fyzickým útokem.

Útočili na majetek. Promyšleně, sofistikovaně. Dostali silný impuls po zrušení

obchodních soudů, následným řešením složitých kauz ženami z domácnosti v talárech, bez

zkušeností, s mizerným vzděláním v komunistických školách, bez praxe. Kauzy byly

odkládány zčásti z nekompetence, zčásti úmyslně. Svého času nebylo dotaženo 130.000

obchodních kauz ani po třech letech. Poté se kauzy táhly pět, deset i více let. Křivě

obvinění byli ve vazbě, ve vězení, jiní řadu let pronásledovaní bez perspektivy dosažení

spravedlnosti.

Taková tsunami hospodářské trestné činnosti nebyla nikdy a nikde ve světě

zaznamenána. Proto také bylo vyloučeno, aby se s ní vypořádal i nejlepší justiční systém na

světě. Nedokázal by to ani několikanásobek kvalitních policistů, státních zástupců a

soudců. Z těch, kteří byli k dispozici, byla kvalitní jen část. Proti nim stálo masivní zasahování

politiků do kauz a rychle rostoucí korupce. V zákoně o protiprávnosti komunistického

režimu č. 198/1993 Sb. se uvádí, že tento režim občany zbavoval svévolně majetku a

porušoval jejich vlastnická práva. Tato formulace platí bezezbytku o novém režimu a

období na přelomu tisíciletí.

Jak je to možné? Mimo jiné proto, že ti, kteří „budovali stát“ a cítili se vítězi,

skutečný teror nezažili na vlastní kůži. Mnozí z nich byli součástí mašinérie padesátých let

nikoli na straně okrádaných a týraných a po „prozření“ v roce 1968 se sami stali psanci.

Byli v roce 1989 „vítězi revoluce“, ale, pokud by „revoluce“ roku 1968 nebyla rozdrcena

tanky, byli by právě oni tehdy obnovenou demokracií smeteni.

Žijeme v zemi, která ve srovnání s poslední prvorepublikovou demokracií je hluboce

infikována korupcí, zvrácenou morálkou, zcela rozvráceným systémem hodnot, s justicí,

která nezajišťuje spravedlnost. V mnoha ohledech žijeme v recyklátu toho nejhoršího

z totalitní minulosti.

Je to obecně známo a potvrzuje to moje zkušenost toho, kdo byl účelovým protiprávním

jednáním okraden a ještě po dvaceti letech nedosáhl spravedlnosti. Kdo byl

zbaven rodinného majetku za pánů Havla a Klause stejným typem lidí, kteří týž majetek

ukradli již jednou za pana Gottwalda. Kdo se musel ubránit sedmi křivým obviněním. Koho

justice a orgány státu pronásledovaly, zatímco současně podporovaly a stále podporují

pachatele jeho pronásledování.

V této knize je o tom zmínka spíše okrajová. Kniha je hlavně o hledání důvodů, proč

se to stalo, proč velká šance pro zemi před dvaceti lety byla promarněna. Jak se na tom

podílel debakl označovaný za ekonomickou transformaci. Proč jsme svědky nekonečné

112

série ostudných kauz, proč na mocenském vrcholu máme nekompetentní a často takové,

kteří počátek kariéry spojili s dobou normalizace.

Nejde o žádné pesimistické lamentování. Fakta jsou neúprosná a argumenty jsou

podloženy mnoha zkušenostmi včetně těch z praxe posledních let. Hlavním smyslem textu

je přispět k poznání pravého stavu věcí, k návratu ztraceného sebevědomí pro celou masu

lidí - voličů, k posilování demokratických prvků v zemi, k návratu mezi respektované země.

Prostředí a životní realitu vnímáme vždycky převážně jako danou, přirozenou.

Zvláště tehdy, když jsme jinou realitu nepoznali. Za přirozené vnímáme to, co nám denně

předkládají média. Pak ovšem je velmi snadné považovat za přirozené to, co vůbec

přirozené není. Co „dobré šachisty“ bude vždycky iritovat. Přiznejme si ale – nás „špatných

šachistů“ je drtivá většina.

Dnes – mimo jiné po nepřetržitém dvacetiletém justičním teroru, který chrání

opakování krádeže našeho rodinného majetku, po očištění od hrůz ze sedmi křivých

obvinění – se shovívavým úsměvem pozoruji oslavy výročí už čtvrtstoletí starých událostí

těmi, kteří se domnívají, že tehdy zvítězili. Pravý stav věcí je veřejně znám, je i

publikován, převládá však masmédii předkládaný zcela falešný obraz. Žijeme v předstírané

skutečnosti, kde také všichni předstírají – politici že slouží lidem, justice že slouží

spravedlnosti, útočník na prezidenta že je atentátníkem a odhalí při tom, že prezidentovi

bodyguardi předstírají funkci ochranky hlavy státu, policisté předstírají, že pronásledují

pachatele trestné činnosti a provinilci předstírají, že jsou poctiví a od policie, státních

zástupců a soudů na takovou poctivost dostávají certifikáty.

Výše uvedené se týká všeobecného předstírání ze strany státních orgánů. Máme ale

také dlouhý seznam potravin, které obsahují všechno jiné, než poctivé rostlinné a živočišné

suroviny. To nejdůležitější z konzumovaných výrobků je nastavováno náhražkovými

prefabrikáty. Také soukromý sektor umí lhát a předstírat. A je to opět nefunkční stát,

který je pro takové jednání vzorem, nechce a neumí mu zamezit a neumí zajistit ani

podmínky pro tvrdou konkurenci, která by nepoctivé jednání vytlačila na okraj přirozenou

cestou. Přes bezpočet kontrolních orgánů a samostatných úřadů.

Dovedete si představit tu hrůzu, když masa náhražek je snad větší, než byla v době

všeobecného nedostatku uprostřed války? Dnes, kdy se utápíme v nadbytku, přežíráme

k prasknutí?

„Pražská divadelní společnost“ (široký pojem pro celou kulturní sféru, novináře a

všechny další příslušníky inteligence s populárními tvářemi) ví velmi málo o ekonomii a

řízení státu. Má však obrovský význam pro demokracii. Produkuje kulturu, formuje v lidech

představu o kladných hrdinech a nastavuje zrcadlo a zesměšňuje odstrašující vzory, je

imunní vůči tuposti politiky a nezničí ji žádné grantové komise, je jarní zahradou

myšlenek, které pak zrají a přinášejí plody poučení pro všechny.

Avšak virtuální realitu udržuje při životě mimo jiné právě to, že informace o ní

poskytuje novinářská společnost soustředěná v Praze, odkud pochází také téměř všechny

informace samotné a jejich věrohodnost potvrzují přiložené fotografie nebo záběry

zdejších všem známých tváří k jejich vyjádřením. Neustálá recyklace toho všeho také

omezuje průnik informací nových, jiných nebo odjinud.

Rozdíl takto předkládané z Prahy viděné reality a skutečného stavu v zemi má

tradici. Uvedu jeden příklad. Rodiče pana Marka Jerieho, vzácného člověka dnes z Basileje,

vynikajícího cellisty z Guarnieri tria, režim zbavil domu na Ořechovce a donutil vystěhovat

se do Raspenavy. Než tak učinil, matka malého Marka vyhnala od domu pět přistavených

113

stěhovacích vozů. Moje matka vyhnala sice tři exekutory z našeho statku, když chtěli

konfiskovat zemědělské stroje. Házela po nich střídavě pět plechových věder od domu až

za vesnici. Avšak naše rodina včetně babičky a otcovy sestry byla ze tří domů deportována

do vyhnanství na jednom nákladním autě. Umíte-li počítat, byli jsme na tom patnáctkrát

hůř (pokud jde o zacházení a komfort při deportaci). Tak je to i s poměrem pravé

skutečnosti žité po celé zemi a falešné pseudoreality mediální z recyklovaných informací v

uzavřeném světě lidí od reálného světa zcela odtržených. A to nepočítám, že v našem

statku musely zůstat polnosti, stroje, zvířata a hospodářství tvořily další budovy

s vybavením.

Hledejme kořeny dnešního stavu země, který je na hony vzdálen hodnocení třeba

panem prezidentem Klausem a který ani náhodou nehodnotím jako vítězství. Po

pětadvaceti letech víme, že sametová revoluce je oxymóron, že máme zemi zaplevelenou

komunistickými rezidui, že je nemocná korupcí, lidmi apatickými k veřejnému životu,

atrapami tvářícími se jako politici. Jsme unaveni z nekonečného seriálu nespravedlností,

které - ze stejného autocenzurního strachu jako za normalizace - sdělovací prostředky

ignorují.

Jsem velmi rád, že otec se dožil chvíle, kterou si po celý život toužebně přál. To se

týká i některých dalších sedláků, které jsem znal, kteří prožili krutosti padesátých let a

zemřeli na počátku devadesátých let. Zmínění se bohudík nedožili hořkého zklamání, které

by je čekalo později, když by zjistili, že komunistický marast přežil a zopakoval jimi

prožité krutosti. Chci velmi zdůraznit, že stát, který skrývá zločiny, který všemi způsoby

brání tomu, aby byl slyšet hlas jejich obětí, který informace o obětech ignoruje, je státem

nejzbabělejším.

Považuji za svoji povinnost maximálně přispět k tomu, aby sny a naděje otce a jeho

spolutrpitelů se proměnily ve skutečnost.

Vraťme se na úplný počátek v listopadu 1989. Kdy se stala prvotní a největší chyba?

V té jediné a časově poměrně krátce vymezené době, kdy přestala existovat moc starého

řádu, kdy mělo být pojmenováno zlo tvořící jeho podstatu, kdy ti nejzodpovědnější měli

zcela nekompromisně trvat na tom, že pachatelé a spolupachatelé tohoto zla se nesmějí

podílet na nové moci a porušovatelé zákonů musejí být potrestáni, kdy mělo být učiněno

maximum pro diskontinuitu komunistického právního řádu. S mimořádnou pozorností a s

veřejně kontrolovanou důsledností měla být očištěna policie a justice. To se mělo stát

okamžitě, s plnou koncentrovaností.

Po důrazném a velmi hlasitém odsouzení všech předchozích totalitních režimů měla

být stanovena nová kritéria a s plnou vážností určeno, že jakékoli podkročení takto

nastavené laťky bude zcela nepřípustné a bude v zárodku znemožňováno a rychle a tvrdě

trestáno.

Odložení procesu dekomunizace znamenalo, že nemohl být už nikdy proveden.

Rozbití cesty k demokracii po roce 1989 bylo nezvratné a znamenalo na dlouhou dobu

rozklad společnosti pronikající do dalších a dalších jejích vrstev.

Byla tehdy jedinečná příležitost zapudit starý řád a rázně vykročit k demokracii.

Lidé na náměstích na to čekali, volali po tom a co je hlavní, velká většina by s velkým

uspokojením přijala důsledné a rychlé zrušení kontinuity starých pořádků. Podpořili by

rozhodné politiky, muže činu, kterých bylo třeba především. Muže činu, tvořící pevné a

akční mocenské centrum.

114

Kolegou v mém mateřském karlovarském podniku v osmdesátých letech byl jeden

originální člověk. Byl správcem koupaliště. Půjčoval mi tam česky psané časopisy, které si

vozil z amerického velvyslanectví. Kupoval od Američanů na velvyslanectví také vyřazená

auta. Chrysler Le Baron mu prodali, protože převoz k opravě do Ameriky by se nevyplatil.

Bylo notoricky známo, že naše socialistická přítomnost „oplývala“ všeobecným

nedostatkem řady běžných spotřebních předmětů. Originální kolega mi řekl: „Bolševik

nezná zeleninu. To je typický atribut zemí Varšavské smlouvy – krámy s nápisem

„zelenina“ existují, ale několik nahnilých brambor a zvadlých salátů jsou všechno jiné,

než skutečný obchod se zeleninou. Když v ostrovní zemi ráno v sedm komunisté udělají

převrat, po deváté už není zelenina na pultech.“

Bylo to nádherné a osvěžující, krásný vtip. Bohužel zobrazoval naši skutečnost

pravdivě. Jenže ta rychlost, kterou bolševik zavede nepořádek, musí být na zřeteli ve

chvíli, kdy se najde šance tento nepořádek odstranit. Stačí malé zpoždění, a vše bude

promarněno. Po tak dlouhém plenění země bolševiky musíme ihned vidět problémy a jejich

příčiny v celém komplexu a zaměřit se na věci gruntovní. Neodstraňovat jen plevel ve

sklizené úrodě, ale nenechat ho ani vyklíčit mezi novým osením. Druhý den po našem

Stvoření 17. listopadu 1989 měly být děti ve školách seznámeny se škodlivostí předchozích

diktatur. Množství odstrašujících příkladů v nich mělo vzbudit odpor ke komunismu. A spolu

s tím se měly dovídat, co je to demokracie, pořádek, úcta k majetku, morálka, tvořivost,

soutěživost. To vše mělo být zařazeno do školních osnov do týdne.

Jednou z hlavních příčin fatálního selhání těch, kteří měli být vítězi revoluce 1989 a

hned na počátku zajistili kontinuitu zločineckého režimu, bylo hrubé opomenutí zrůdností,

které doprovázely podvodný komunistický převrat, hloubku jeho fašistické podstaty a

apokalypsu, která po válce a na počátku padesátých let zcela rozvrátila vše, co bylo

spojené s demokratickou podstatou režimu první republiky založeném na staleté

křesťanské tradici. Pokusil jsem se v první kapitole toto strašlivé období čtenáři přiblížit

jak z osobních prožitků, tak z koncentrovaných informací, které vytvářely aktuální obraz o

této době. Tento obraz zvrhlý režim po čtyřicet let podával zkreslený a nejhorší zvěrstva

zbaběle tajil. Nový, demokracii vzdálený režim učinil jen minimum pro odhalení pravdy.

Okamžitý zákaz komunistické strany a zapovězení všeho, co bylo s marasmem

komunismu spojeného, mělo být provedeno v několika hodinách, maximálně dnech

listopadu 1989. Slova na začátku zmíněného George Kennana o rakovině komunismu byla

obrovským varováním. Jen rychlý chirurgický zákrok může zabránit devastujícím

metastázám.

Komunistická hrůzovláda nezačala pučem roku 1948, ale její základy mají kořeny

ještě před koncem hrůz nacistických před květnem 1945. A z nacistické rodičky byly

přeneseny společné rysy na komunistické dítě i tím, že ještě delší čas po porodu již

dýchajícímu dítěti dodávala infikovanou krev. Má-li existovat naděje, že smrtelná AIDS

nepřejde z matky na dítě, musí být pupeční šňůra odstřižena okamžitě.

Stejná chyba se stala po roce 1989. A zdůrazňuji, že při odstřižení od předchozího

režimu jsme měli myslet právě na to, že byl infikován už od nacistické prarodičky. O to

ráznější mělo být skoncování s ním. Nestalo se a ještě v roce 2017 na to doplácíme pouze

marginální, zdegenerovanou demokracií. Příkladem je fakt, že šest vrchních soudců

s pravděpodobností hraničící s jistotou soudci nebyli a nejsou. K podpoře zločinu jsme si

jako jediní na světě v Plzni založili dokonce vysokou školu. Učitelky vysvětlují dětem, že

komunisté v padesátých letech odsuzovali jen provinilé a soudruh Gottwald byl hodný

člověk.

115

Všechno to, co tvořilo podstatu komunistického režimu, bylo součástí špinavého

obsahu rybníka s rozmočenou nezpevněnou hrází. První, co se mělo stát, mělo být věnování

veškerých prostředků na okamžité budování takové hráze, která nic ze špíny už nepropustí.

To se nestalo. Co se stalo, byl stále intenzivnější déšť mnoha forem dalšího zla dříve

zadržovaného totalitní mocí a k němu se přidruživšímu zcela nového, cítícího svoji

příležitost. Nepevná hráz se protrhla a otevřela se tak stavidla nakrátko izolovanému

koncentrátu zla, které zamořilo společnost. Normálními se brzy staly loupež, korupce,

malost, zášť, drzost, opět nic neznamenala čest, velkorysost, poctivost.

Nikoli revoluce, ale rekorytizace s přerušením (porevolučním) přinesla koncentrovanou

podobu marastu, ve kterém jsme se nacházeli již před rokem 1989. Přiznám se, že

jsem osobně také spoléhal na metodu s přerušením, ale výsledek – série krásných a

inteligentních dcer a jejich potomků – mi dělá radost a dodává sílu pro další a další

nesouhlas s životem ve lži a korupční špíně.

Tři bolševické puče v letech 1948, 1968 a 1989 měly v tom posledním vyvrcholení.

Rozsah komunisty získaného majetku na přelomu tisíciletí byl naprosto největší. Na

takzvané vítěze mávající davům z okna druhého patra Melantrichu se bolševici dívali se

shovívavým úsměvem z nadhledu posledního poschodí. Některé vítěze, mezi nimi i ústavní

činitele, blahosklonně vzali mezi sebe.

Mnozí orientovaní se snažili po roce 1989 zabránit zachování starých pořádků

například vyloučením kontinuity komunistického práva od samého počátku, bušili však se

svými výzvami na dveře marně. Stačilo, aby nejvyšší autoritě Václavu Havlovi jen na chvíli

zaslepila pozornost vidina monarchistického postu, aby jen na chvíli stál, a již natrvalo a

nenávratně stál opodál. Historie nepochybně zcela po právu zařadí mezi nesmrtelné toho,

kdo byl desítky let v celé zemi nejstatečnější v odporu proti odpornému režimu a Václav

Havel zůstane navždy symbolem boje za svobodu, symbolem známým v celém světě.

Cituji ale z článku JUDr. Hulíka, PhD. a souhlasím: „Dva roky trvalo, než se rozběhl

normální život parlamentní demokracie, a v té době byl Václav Havel Bohem, který mohl

všechno, i černou barvu změnit v bílou. …Václav Havel v této době disponoval i tím, co

francouzský myslitel Jean Bodin vyjádřil slovy „summa potestas“ (suma vší moci). …Byl

mravní ikonou, jeho adorace snesla srovnání s T. G. M. Jím vyřčená exkomunikace

komunistické strany z demokratického státu by vedla k takovému děsu tehdy ještě

komunistických zákonodárců, že by si poprvé v dějinách jako kapři sami vypustili rybník.

…Václav Havel namísto toho řekl, že komunistická strana musí být poražena ve volbách,

nikoli rozpuštěna.“

Vzpomínáte, za jakých okolností se komunistická strana prosadila? Jakou sílu měla

v zádech zvnějšku a jaké podrazy používala od Košického vládního programu do

ozbrojeného puče? Jakých vražd, teroru a dalších zvrhlostí se potom dopouštěla? Neměla

nárok na existenci od první minuty takzvané revoluce 1989. Václav Havel v té chvíli

„rozpustil“ především své obrovské dosavadní zásluhy.

Bohužel, historie bude nekompromisní i v pojmenování fatálního selhání toho, který

nevyužil sumu vší moci. Stále více budou sílit kruté hlasy o Václavu Havlovi v souvislosti s

výměnou národa za pana Čalfu, které poprvé od bratrů Mašínů reprodukovala v listopadu

2005 dcera jednoho z nich.

Opojení z toho, že se během chvíle sesypal režim do omrzení opakující lži, strach

budící policejní stát, bylo pochopitelné. Bohužel, opojení způsobila droga, na jejíž účinky

nebyl kapitán připravený natož zvyklý. Bohužel, jednalo se o kapitána, který nikdy

nevstoupil na loď. Byl to kapitán hluboce zasažený známým stockholmským syndromem.

116

Také syndromem levicové naivity. A vůdcem skupiny plné původně přesvědčených

komunistů. Člověkem, kterému se pod kůži nedostal strach z životohrožujících útoků

bolševické soldatesky z padesátých let. Místo toho, aby hledal pevninu v tom bezútěšném

prostoru totalitního moře, kde by národ zakotvil, začal s očistou od totalitního zamoření a

budoval svou novou identitu, kapitán dal přednost koruně, žezlu a jablku pro sebe. Jablku

od hada, jehož byl dříve několikrát vězněm.

Celá série svědectví ukazuje, že k naivitě se přidala i ztráta pozornosti. Hradní šéf a

jeho skupina se ocitli v nové pozici zcela nečekaně, totálně zaskočeni. Byli najednou vrženi

do víru událostí. Byli naprosto zmateni. Vůbec netušili, co se děje, co mají dělat, o co se

opřít, nechápali, jestli sní či bdí. Zpočátku měli obavy, zda bývalá moc nezasáhne a nevrátí

věci tam, kde byly ještě nedávno. Všichni čekali na pokyny svého vůdce. O to větší byla

jeho zodpovědnost, ale i větší zranitelnost, snadnější podléhání různým radám včetně

naprosto špatných. Není divu, že z nejistoty tápal a jistotu ve věcech vládnutí začal hledat

u těch, kteří, dle jeho názoru, byli jediní v řízení vlády a země orientovaní. Překladatelku

mu dělala poradkyně Miroslava Štěpána, tupého kariéristy nejvyšší bývalé nomenklatury.

Nejklíčovějšího poradce sice o několik řádů solidnější a inteligentnější než Štěpán, ale ke

stejné nomenklatuře patřící doktor Čalfa.

Hrad bylo najednou místo, které se stalo předmětem pozornosti světa. To byla ale

bohužel situace, která předem posvěcovala kroky odtud činěné. Potřebovali rady ze světa,

ale kdo by se v tu chvíli odvážil přijít s radami. Rychle smontovaná suita se především

soustřeďovala na pochlebování nejvyššímu. Nejvyšší to sám podporoval tím, že nechtěl

slyšet špatné zprávy. Jejich posly odmítal, napadal. Vzhledem k mnohaletému

pronásledování, vzdorování tupé hrubé síle, bylo odmítání špatných zpráv podvědomě

zafixované a přirozené.

Nepochopení toho, co je hlavním problémem doby, celá série faktorů, které

podporovaly nejistotu – ohrožení bývalou mocí (vnímané jako daleko větší, než ve

skutečnosti bylo), zaskočení naprosto novou situací, rychlé probuzení intrik, velká spotřeba

alkoholu v kancelářích, podcenění role institucí a naprosté nepochopení potřeby rychle

budovat nové a okamžitě zajistit právní rámec jako nutnou podmínku pro ochranu nového

řádu, to vše zcela zásadním způsobem pomohlo staré moci bez úhony přežít a těžce na

dlouhou dobu poškodilo pronikání demokracie do života země.

Neorientovanost, naprostá naivita je zřejmá z následujícího vyjádření: "Troufám si

říct, že snad dokonce máme možnost ... vnést ... do evropské i světové politiky nový

prvek. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po

porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto záření může být přesně tím, co můžeme

nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice... Politika nemusí být jen uměním

možného ... , ale může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i

svět.“ (str. 15, Václav Havel, Projevy:leden-červen 1990, Praha: Nakladatelství Vyšehrad,

1990).

Někteří také potvrzují, že KSČ mohla být eliminována v nových volbách, pokud by

byl zachován dřívější většinový systém (samozřejmě s umožněním výběru z více

kandidátů). Na prosazení poměrného systému, který umožnil KSČ zachránit, se měli

dohodnout s KSČ pánové Pavel Rychetský, Petr Pithart a Zdeněk Jičínský.

Další cestou mohla být všeobecná podpora aktu tehdejšího městského prokurátora

pro Prahu JUDr. Tomáše Sokola. Napsal dopis adresovaný ÚV KSČ, v němž oznámil, že od 1.

5.1990 bude činnost KSČ na území Prahy posuzována z hlediska možného naplnění skutkové

podstaty trestného činu podpory a propagace fašismu. Hned druhý den vydala Generální

117

prokuratura prohlášení o tom, že stanovisko JUDr. Sokola nesdílí. To už bylo po výhružkách

komunistů, že přijdou s obstrukcemi ve Federálním shromáždění.

Shrnuji k zachování existence zločinecké KSČ :

1) Dostala se k moci podvodem připraveným za pomoci sovětských soudruhů

s předstihem do Košického vládního programu, kterým byl zákaz Agrární strany

do voleb 1946 (poslední předválečný volební potenciál Agrárníků před válkou byl

1,2 milionu voličů, proti nim komunisté neměli šanci). Zbabělí a mocichtiví

představitelé ostatních stran k tomu dali souhlas. Košický vládní program

pojmenoval poválečnou revoluci jako národní. Po vyhnaných Němcích hned byly

rozdány majetky v pohraničí lidem, kteří proto volili v roce 1946 komunisty.

Těmto svým voličům a všem ostatním sebrali komunisté majetky v následující již

socialistické revoluci 1948.

2) Zákon z roku 1993 označil komunistický režim jako zločinný, nelegitimní a

zavrženíhodný, který programově ničil tradiční hodnoty evropské civilizace,

vědomě porušoval lidská práva a svobody, způsobil morální a hospodářský

úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů,

nahradil fungující tržní hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních

principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k

politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody.

3) Zachování KSČ po roce 1989 zůstane v naší historii jednou z největších

strategických chyb a nepochybně bude jako taková připsána konkrétním

zodpovědným politikům.

Místo, aby Václav Havel ze své neotřesitelné pozice okamžitě začal prosazovat

rychlé a totální rozbití právního řádu a jeho nahrazení zcela novým, začal nosit do

parlamentu návrhy na změnu názvu republiky a podobné návrhy sice všemi vnímané, ale

zcela formální a z pohledu doby úplně zbytečné. Ani s těmi formálními neuspěl.

Velmi přesně význam práva vyjádřil americký ministr zahraničí Colin Powel (z citace

Olgy Jonášové, tajemnice Free Czechoslovakia Fund, 2002): „Skrytou infrastrukturou

udržitelného rozvoje je právo. Právo, právo. Zákonnost, která umožňuje lidem, aby byli

svobodní a aby usilovali o realizaci svého, Bohem daného poslání, aby pracovali usilovněji

pro svou zemi, pro svou rodinu. právě zákonnost láká do země investice. Zákonnost

zajišťuje, že jsou investice bezpečné. Zákonnost zajišťuje, že neexistuje korupce, že je

spravedlnosti učiněno zadost ve společnosti, které se snaží rozvíjet.“

Rok předtím (2001) konstatovala PricewaterhouseCoopers „horší právní systém než

v Česku je pouze v Číně, Česko je právní a justiční džunglí“.

Rázný krok v nastolení práva je naprosto nezbytný hned na počátku změn. Jinak se

spustí řetězec zvráceností, které jsme znali z poválečného období. Vystartují sociálně

patologická individua „obdařená“ puzením ovládnout majetek a politickou moc. Důrazné

připomenutí, že platí řád, právo, zákon a lidé jim budou rozumět a budou srozuměni

s důsledky jejich porušení, to jediné může zastavit nekontrolované výpady. A protože se

stal opak, běsnění okamžitě začalo a nepřestává.

Pan Pithart, doktor práv, později dlouholetý předseda senátu, podává sérii důkazů o

totálním nepochopení základního úkolu nové moci, které bylo silně podpořeno opojením

rovnajícím se opilosti z rychle nabyté osobní moci. Několik citátů z jeho knihy

Devětaosmdesátý, které popisují, jak se „obsazoval Hrad“ – jen útržky z vět: „bylo to

118

vrcholně trapné divadlo“…“vyvrcholením vší trapnosti“…“za tři týdny po tomto trapném

defilé servility“…“budu varovat před recidivou plošných čistek“…“možná, že jsme je tehdy

měli hnát svinským krokem“.

Vzpomínám na to v roce 2017, kdy hradní osazenstvo předvádí o řád „vrcholně

trapnější divadlo“, kdy divadelní představitel prezidentova Ovčího Mluvčáčka trhá divákům

bránice. A dnes Petr Pithart, dlouholetý vysoký ústavní činitel spoluzodpovědný za tento

marast, sklízí potlesk za seriál svých filosofických úvah pronášených z tribun.

Kdyby pan Pithart Nejvyššímu poradil, že demokracie je založena na dodržování

práva, etiky a rychlém prosazování spravedlnosti, nemusel by po dalších dvaceti letech

jiný zmatený opilec mocí hejtman Rath hnát svinským krokem třicet vysokých úředníků

z hejtmanství. A po dalších čtyřech letech někteří členové Rusnokovy ústavně nekonformní

vlády z vůle diktátora Zemana činili totéž a potvrzovali tak svůj pocit zbytečnosti a

nelegitimity. Obraz šílenství v totálně zkorumpované zemi.

Úkolem kontrarevoluce mělo být prosazení práva a řádu. Ne vyvyšování se nad

kýmkoli, urážení kohokoli, opájení se tím, že se někdo přede mnou třese. To už tady bylo

v mnohem důslednější podobě po válce. Změna systému nemá téměř nic co do činění

s konkrétními lidmi, s jejich příslušností k nějaké straně, národnosti či náboženské

skupině. Lidé nejsou objektem skutečné revoluce či kontrarevoluce (kromě revolucí

bolševiků, fašistů či jim podobných vrahů), tím jsou nově nastavená pravidla chování a

schopnost zajistit dodržování těchto pravidel. Rychlá cesta ke spravedlnosti.

Lidé jsou sice až na druhém místě, ale je nevyhnutelné okamžitě učinit kroky, aby

stanovená pravidla byla dodržována, a to pod bezprostřední sankcí. Aby na všech místech

státní administrativy postupně byli lidé kvalifikovaní, morálně pevní. Bylo třeba přijmout

v době co nejkratší zákon o státní službě. Včetně ustanovení, že tzv. definitiva by mohla

být udělena jen po splnění přísných kritérií a úředníci by ji dostávali tedy postupně,

přičemž mnozí s odstupem a další z původních vůbec nikdy. Klíčové by také bylo

ustanovení, že, až na několik výjimek, úřady zůstávají bez personálních změn i po každé

povolební změně politické moci. Absence takového zákona do současné doby měla

devastující účinek na výkon administrativy, avšak mimořádnou zásluhu o korupci.

Obdobně nevyhnutelnou podmínkou skutečné demokracie bylo prosazení vysoce

profesionální a ve svém výkonu nezávislé policie a státního zastupitelství. Totální korupce

v prvém desetiletí nového tisíciletí byla výsledkem pravého opaku, výsledkem zneužívání

policie, podřizování státního zastupitelství zájmům politiků a s nimi spřízněných mafiánů.

Pokud jde o soudce, velmi brzy získali všestrannou nezávislost. To však nestačilo,

existoval obrovský kvalifikační deficit hlavně v hospodářské oblasti a ten výrazně přispěl

k porušování práv. V jiné části se zmiňuji o svědcích stavu, kdy soudci zakrývali svoji

nekompetentnost arogancí. Ze stejného důvodu justice nedokázala čelit zneužívání křivých

obvinění pachateli trestné činnosti, které bylo opakovaně označeno za fenomén doby. Vím

o sérii křivých obvinění, které v roce 2016 neprohlédla stejná soudkyně, která podpořila

zločince i v mém již dávném případě.

Soudci jsou rozhodčími ve velké hře, kterou tvoří hospodářské kauzy. Nedostatečně

připravení soudci mají značný podíl na bezpočtu nespravedlností, na excesech

transformačního období.

Výše zmíněný pan Pithart měl také Nejvyššímu doporučit, aby nebyl příkladem

v dvojakém přístupu k restituovanému majetku. Obrovskému kvantu lidí (a církvím) bylo za

miliardy státních peněz bráněno v převzetí ukradeného majetku dvacet let, nový monarcha

119

převzal majetek okamžitě a za pomoci pánů dříve spojených se státní bezpečností jej

zhodnotil. Emigrantům byly restituce zapovězeny. Typický návod, jak právo nedodržovat,

obcházet.

Nový český stát masově porušoval lidská práva. Zadržoval a zadržuje majetek, který

před šedesáti lety ukradl. Dlouhou řadu let nevracel obrovské množství zemědělského

restitučního majetku a lidem z tisíců rodin poškozoval jejich základní lidská práva (právo

pokojně nakládat s majetkem ve smyslu odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o

ochraně lidských práv a svobod a chráněné dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1

Listiny). Stát současně zorganizoval několika zákony, že podstatnou část tohoto majetku

dnes vlastní osoby, které na něm, pokud šlo o družstva, hospodařily k restitučnímu datu

1992, ale nebyly jeho vlastníky. Bylo odcizeno značné množství dalšího majetku restitučně

dotčeného dalšími osobami, které zneužívají státní peníze a státní aparát k provedení

a ochraně takových protiprávností.

Moje zkušenost s bojem proti sedmi křivým obviněním byla úděsná a byla zcela

typická: k praxi pachatelů patřilo označovat okradené za zloděje. Zčásti s nimi

spolupracující, zčásti zcela neorientovaný justiční aparát pak dokázal působit dlouholetá

krutá příkoří, doslova teror. Stát se tváří stejně, jako novináři, kteří se bojí o kauzách

psát. Ponechává padlé napospas. Ignoruje je. Zbabělci v ČSSD tak dlouho ignorancí

terorizovali doktora Altnera, až zemřel.

Jsme stále po pás v marastu komunistického práva a je trapné, když mnoho let po

zahájení proklamované demokracie nám první debolševizační kroky začínají být doslova

vnucovány proti vůli české vlády rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Lidé,

kteří se o spravedlnost musí prosit na druhém konci Evropy, jsou označováni za nepřátele

státu a existují svědectví o tom, že i u tohoto soudu jim byly českou sekcí činěny

obstrukce. Další obrovská, trapná ostuda.

Pokud by chtěl někdo předem připravit podmínky pro zamaskování výše uvedené

zemědělské velkokrádeže a jejích dalších obdob (ze skříní vypadlé lehké topné oleje, za

stamiliardy realizované armádní zakázky schvalované v rozporu se zákonem a série dalších)

z devadesátých let, pokusil by se například zbrzdit soudní systém. Pár set či tisíc kauz by

se protáhlo, odhalení ztížilo.

A ejhle, jeden z předchozích ministrů spravedlnosti hlásil, že 130.000 obchodních

soudních případů u nás trvalo v rozporu s Listinou déle než tři roky. Ono se dokonce

někomu podařilo zrušit obchodní soudy! Když na to šokován poukázal na jakési inspekci u

nás Brit Coleman, byl označen za neznalého, jeho zjištění s úsměškem zlehčeno s odkazem

na jeho neznalost prostředí. Co jiného si loupežníci mohli přát a co více mohlo ztížit

okradeným cestu ke spravedlnosti? Totéž platí o speciálně (ne)kvalifikovaných policistech a

o reorganizacích snižujících kvalifikovanost zvláštních policejních útvarů i o státních

zástupcích. Je evidentní, že právní marast nebyl důsledkem série nekompetentnosti a

liknavosti, ale velmi promyšleným záměrem.

Naprosté podcenění významu práva v počátku kontrarevoluce i v dalším dlouhém

období zajistilo absenci nejen důsledného, ale jakéhokoli vyrovnání s komunistickou

minulostí a i po sedmadvaceti letech se projevují tragické důsledky v kultuře podnikání a

kultuře vztahů mezi lidmi, katastrofálním stavu policie a nejen nemožnosti domoci se

práva, ale též v bezpočtu případů křiklavého bezpráví, všeprostupující korupce.

V našem systému pravidla neexistují a lidé jsou na mocenské pozice dosazováni

podle schopností pravidla porušovat se zvláštní prémií za získání části uloupených peněz do

partajních pokladen.

120

Špičkoví politici a představitelé státu stále chválí své zásluhy o pád bývalého

režimu, přou se o větší podíl na prosazení demokracie, přičemž se bez nejmenších pochyb

mezitím ukázalo, že ani jedno ani druhé se v praxi nestalo. Mnozí z nich to netuší, jiní si

fandí a nic než neopodstatněná sebechvála jim stejně nezbývá.

Noví králové převzali zemi zaneřáděnou, jak to svět poznal už u jejich předchůdce

Augiáše. Augiášovy chlévy dostal za úkol vyčistit Hérakles. Pokud by si Hérakles místo

kydání sedl na hromadu hnoje, nic nedělal, tvářil se vítězně a očekával ovace, díky a ceny,

dodnes by se dochovalo spojení „přiblblý úsměv Hérakla sedícího na hnoji“. Nám se ale pro

naše krále hýkající uspokojením z výsledku jejich trestuhodné nečinnosti při demontáži

starých pořádků přesně takové spojení nabízí.

Tři odmítači vyklizení Augiášova chléva od hnoje včetně mnoha jejich

spolupracovníků, ti všichni byli obdařeni velkou dávkou sebestřednosti a naivity. Jejich

pozici můžeme například srovnat s pozicí kapitánů, kteří jsou povinni opustit loď

(zamořenou komunismem) jako poslední. Naši kapitáni loď opustili jako první. Lhali, když

tvrdili, že se změnil režim. Všichni přispěli ke konzervaci bolševických manýrů,

bolševického práva, měli podíl na posílení starých pořádků v mnoha směrech. Chovali se

jako samobozi. Nechali se chválit a dekorovat od těch, kteří netušili nic o pravém stavu

věcí. První bůh převzal majetek a nechal ho od estébáků zhodnotit, zatímco velké množství

restituentů bylo znovu okradeno a mnohým, třeba emigrantům, byly restituce zapovězeny.

Byl jsem v roce 2008 u vztyčení skromného kříže u Vráže na památku osmnácti

umlácených Němců (a jednoho Čecha, který před vrahy neopustil svou německou

manželku), kteří po válce nesměli přežít, protože znali jména českých konfidentů

z Loděnice. Přítomný německý farář konstatoval, že první český prezident při první

návštěvě v Německu připomněl, že my jsme nebyli první, kdo vypustil džina zla z lahve.

Samozřejmě měl na mysli hrůzy německého fašismu. Někteří mě budou chtít upálit, ale

nebudu tajit okamžitou asociaci spojenou mimo jiné s hrůznými osobními zkušenostmi :

Autor výroku prakticky ve stejné době, kdy ho pronesl, pomohl vypustit džina zla živeného

v době komunismu, které je u nás stále všudypřítomné.

Triumvirát samobohů devadesátých let přispěl ke konzervaci komunismu v nás a

kolem nás a byl katalyzátorem jeho dalších mutací. Všichni tři prokázali nulovou odvahu při

uplatnění své mimořádně silné formální autority proti marastu, proti tupému přežívání

„šedé zóny“, přispěli k tomu, že si společnost zvykla na další pokles morálky. Zbaběle

spoléhali na to, že národ téměř nemá ponětí, jak by skutečná změna měla vypadat. Proto

také se lidé nechali opít rohlíkem a věří tomu, že ke změně došlo.

Všichni tři usilovali (všichni tři úspěšně) o prezidentský post. Post, který nemá

žádný jiný praktický význam v zemi, než přitahovat pozornost ztupělého davu, pro který je

poroba a podřízenost vrcholem blaha. Blaha, které ztupělý dav úplně stejně pociťoval při

vzhlížení k držitelům moci před rokem 1989.

Dívali jsme se v roce 2007 a 2012 s odporem na zmanipulované ruské prezidentské

volby a bylo nám líto tamního ztupělého davu, který volil dobrovolně další porobu. My jsme

ale odedávna součástí civilizovaného Západu, poznali jsme svobodu a po půlstoletí okupace

toužíme po jejím návratu. Z výše uvedeného plynou jasné závěry. Reziduum v podobě

prezidentského trůnu, který je také reziduem komunistické éry, mělo být zrušeno aby

nemohlo dál podporovat touhu davu po sklánění hlav před vrchností.

Ale řeč byla o tom, co se mělo udělat po roce 1989. Je třeba uznat, že naše výchozí

pozice byla horší než německá po válce. V Německu byla bývalá moc poražena na hlavu.

121

Mnoho představitelů válku nepřežilo, další byli uvězněni, zbytek se skryl daleko za mořem.

Symbolem totální porážky byly miliony mrtvých, zničená města, rozbitá infrastruktura,

plošná a mnohaletá okupace vítěznými mocnostmi (ta byla současně jedním z důležitých

faktorů rázného odstřižení od totalitního režimu). Většina lidí byla šťastná, že hrůzy války

skončily a že se jim podařilo vůbec přežít. Důsledná poválečná denacifikace v Německu

byla významným faktorem německého hospodářského zázraku, protože paralyzovala

potenciální destruktivní síly a měla velmi očistný vliv. Nepochybně takovým faktorem byl i

stud většiny lidí z toho, čemu přihlíželi či napomáhali a pocit povinnosti napravit chyby.

Všichni měli před očima důsledky jejich vůdcem rozpoutané války. Rozbombardované

Drážďany a mnoho dalších měst. Informace o děsivých podmínkách v koncentračních

táborech s miliony obětí. Svědectví o statisících zmrzlých vojácích na ruské frontě.

Svědectví o utrpení vyhnanců ze Sudet, polského pohraničí a dalších.

Někteří oponují, že i po desítkách let v Německu občas byl odhalen nějaký válečný

zločinec. Že by tohle měl být argument pro tolerování naší situace? Situace, kdy příslušníci

strany označené za zločineckou u nás masově a s obnovenou strukturou moci zemi

bezostyšně vládnou (s velmi aktivním přihlížením „vítězů“ takzvané revoluce)? A

v Německu občas našli ustrašeného lumpa schovaného jako krysa? To že je totéž?

Dříve uvedené charakteristiky stavu poválečného Německa, mám na mysli zničená

města, infrastrukturu, miliony mrtvých včetně hrůz holocaustu, to jsme doma nyní neměli.

Ale měli jsme skryté ničení charakterů trvající mnohokrát déle než světová válka. U nás

fungovala totalita padesát let. Na jejím konci jen pár lidí si zachovalo jistou osobní

integritu, za podíl na totalitním režimu se nestyděl téměř nikdo. Hodnoty byly zcela

převráceny. Právní systém se dávno rozpadl, systém soukromého vlastnictví byl zcela

zapomenut. Neexistoval pojem vlastenectví, k smíchu byla poctivost, učili se jen pošetilci,

jazykové znalosti a pracovní schopnosti byly k ničemu, donášení bylo normou, přičemž

etické normy jako prazáklad skutečné demokracie málokdo znal a téměř nikdo

nedodržoval. Morální marast totality postupně vytěsnil z lidí podnikavost, aktivitu,

vůdcovství. Zmizeli skuteční chlapi, natož formáty pro vedoucí politické posty. „Šedá

zóna“ si dávno zvykla na svůj pohodlný způsob přežívání a pro ni naopak doba po roce

1989 přinesla vyrušení z tohoto pohodlí, nejistotu. Začala být nervózní a nevrlá jako

medvěd náhle probuzený ze zimního spánku.

Německou denacifikaci pomáhali realizovat také Američané. Německé obyvatelstvo

bylo navíc sužováno zimou, hladem, psychologickým traumatem. U nás v roce 1989 hlad

nebyl a to z čeho měli mít mnozí psychologické trauma, bylo zafixováno jako normální,

jako normální byla zafixována i zvrácená komunistické ideologie.

Působení komunismu v naší zemi bylo mnohem delší, než německá zkušenost

s nacismem. Obsahovalo od počátku stejně brutální metody zaváděné za pomoci

sovětských poradců. Bylo proto fatální chybou, že jsme neprošli dekomunizací. Odkazy na

nějaké možné násilnosti na komunistech samotných či na hrozbu násilností od bolševiků

majících v přechodné době moc nad silovými složkami, to byly evidentní výmluvy. Bohužel,

naprosto není pochyb o tom, že na absenci dekomunizace měla svůj podíl rychle a snadno

nabytá moc špičkami nové mocenské struktury, ze které se mnohým zatočila hlava a která

je zaslepila.

Naše historická země byla opakovaně emigrací oslabena o silné vůdčí osobnosti a

intelektuální elitu. Bylo to po zničujících husitských válkách v první třetině patnáctého

století. Pak o dvě stě let později po třicetileté válce a po následující tři století vlády

Habsburků. Koncem 19. století do Ameriky emigrovalo velké množství lidí. I když to byla

emigrace spíš ekonomická s velkým počtem zemědělců, odcházeli lidé podnikaví, tvůrčí.

Samotná druhá světová válka a události k ní navazující pak dokázaly připravit zemi o

122

třetinu obyvatel. Kromě vyhnaných Němců to byli také téměř všichni Židé. Oslaben tak byl

průmyslový i zemědělský potenciál na velké ploše země, podnikatelská, kulturní a

intelektuální elita. Také mnoho z nejschopnějších lidí české národnosti bylo okupanty

zavražděno.

Chci zdůraznit fakt, že série vyhánění ze Sudet před válkou, během ní (Židé) a po ní

nejenže odstranila z tohoto území elity, ale vytvořila z něj zemi Nikoho, zpřetrhala

historickou kulturní kontinuitu. Výsledkem jsou pro někoho překvapující úspěchy komunistů

ve volbách ještě po sedmdesáti letech. Je zde obrovský potenciál závisti, lidské malosti,

kterou zneužívají zbabělí populisté všech barev.

Další velké vlny emigrace jsme zažili po roce 1948 a 1968. Emigrace s ohledem na

normalizační bezohlednou totalitu nikdy nepřestala až do roku 1989. Přidejme důsledný

útlak rodinných příslušníků inteligence, kteří nesměli studovat.

Stejný dopad mělo samozřejmě i záměrné bolševické oslabení inteligence, když na

počátku 50. let bylo 70.000 jejích příslušníků posláno „do výroby“. Typickým příkladem byl

otec mých známých: vysoký úředník ministerstva financí, doktor práv s dlouholetou

prvorepublikovou praxí.

Totalitní režim ke vší hrůze místo takto vyhnaných pasoval mezi inteligenci pologramotné,

které vyzval „hlásiti se, kdo by chtěl působiti jako soudcové, profesoři a pod.“ –

viz II. kapitola.

A k tomuto výčtu je třeba přidat to kvantum vynikajících lidí, kteří neemigrovali,

ale odmítli angažovat se ve špíně komunistického režimu a dlouhou řadu lidí, kteří totéž

učinili v posledních dvaceti letech, když nechtěli mít nic společného s mafiánskokorupčnickým

státem. Někteří odešli z hradních služeb, další z vysokých úřednických postů.

Ví se také, že asi 200.000 lidí i v tomto období odešlo ze země. Mnozí samozřejmě díky

svobodě pohybu. Kolik se nechce vrátit pro odpudivou atmosféru ve veřejném prostoru, o

tom lze jen spekulovat.

Padesátiletá totalita povraždila, vyhnala ze země, do škol nepustila nebo ze škol

vyhnala ohromné množství elity. Likvidace elity je vražděním národa. Organismus bez

hlavy nemůže žít, nemůže se rozvíjet. To věděl nacista i bolševik. Bylo nanejvýš naléhavé

tomuto trendu ihned po 17. listopadu 1989 učinit přítrž a zahájit kroky pro co nejrychlejší

nápravu. To bez dekomunizace nebylo možné. Nebylo to možné bez okamžitého zákazu

čehokoli, co komunismus jen připomínalo včetně názvu v politických stranách. Nebylo to

možné bez rychlého zveřejnění všech zvěrstev, která komunismus napáchal a jejich

příkrého odsouzení. Skromný a částečný výčet jsem uvedl ve druhé kapitole.

Opak, který zorganizovali vítězové „revoluce“, byl děsivým, zbabělým činem.

Výsledky jsou zničující a patří k nim stav karikatury demokracie ještě po sedmadvaceti

letech.

Tendence, které dnešní společenství glajchšaltují a tlačí k všeobecné průměrnosti,

absence vůdčích respektovaných osobností, to nemůže být důvodem ke spokojenosti.

Volby jsou jednou z příležitostí, jak učinit nápravu a vnést do života nové elity.

Naše pozice v roce 1989 byla horší než německá po válce délkou působení

rakovinného bujení totality. Bylo proto naléhavě nutné s mimořádnou intenzitou, s plnou

zodpovědností a s hledáním konsensu doma a pomoci u spojenců, zahájit léčbu

chirurgickým odstraněním hlavního nádoru i metastáz, pokračovat drastickým ozařováním

ve vysokých dávkách, pokračovat sérií chemoterapií.

123

Hlavní nádor – existence komunistické partaje – měl být oddělen jejím okamžitým

zákonným zákazem. O komunismu se v nové éře mělo mluvit jen jako o odstrašujícím

příkladu. Odstrašující příklady zrůdností doby minulé měly být ve sdělovacích prostředcích

na denním pořádku.

Nový řád měl okamžitě dostat pevný právní rámec a jeho dodržování mělo být od

počátku důsledně vyžadováno pod sankcemi. To vyžadovalo v časově velmi omezené době

učinit vše pro dosažení vysoce výkonného a vysoce kvalifikovaného soudního systému.

Systém musí být samozřejmě funkční, s okamžitými zpětnými vazbami. Dnešní chaos

systémem není. Vždyť už jsem uvedl, že jeden z hlavních otců transformace ještě dnes

tvrdí, že právo bylo cílem, nikoli základem nové cesty.

Teprve poté, co jsou stanovena pravidla jednání a chování se lidé zařazují na místo,

které jim náleží z hlediska schopností, zkušeností. Změna se týká hlavně těch, kteří mají

mocenské ambice v podnikání nebo politice. Pravidla a jejich přísné dodržování jsou tím,

co koriguje pohyby ve společnosti a je základem pro žádoucí společenské strukturování. Již

v zárodku jsou tak eliminovány možnosti pro získání politické pozice či majetku osobami

s ambicemi neodpovídajícími jejich schopnostem, osobami se sociálně patologickými

vlastnostmi, lidmi se sklonem k nečestnému jednání či obyčejnými gangstery.

Z mnoha důležitých aspektů, které by významně podpořily skutečnou změnu, uvedu

pro zjednodušení už jen dva. Není třeba rozebírat jejich klíčový význam.

Ze dne na den měly být odstraněny křivdy způsobené církvi, měl jí být vrácen

majetek a měla být podepsána smlouva s Vatikánem. Pan prezident Klaus prý měl smlouvu

po celé funkční období připravenou k podpisu. Asi se za odklad stydí, na konci září 2009 se

celé tři dny papežovy návštěvy věnoval vzácnému hostu a vůbec se od něj nehnul.

Dnešní morální úpadek je výsledkem mohutné podpory komunistů na úkor církví. Je

děsivé, že jde o stejný proces, který přinesl již Vítězný Únor 1948.

Kultura v nejširším slova smyslu (včetně vzdělávání a vědy) měla být od počátku

prioritou priorit včetně finanční podpory. Ve skutečnosti byl plněn úkol charakterizovaný

výrokem hlavního hlídače erária na počátku nové cesty: „Když se maluje byt, knihovna se

zatím dá na balkon“. Zkuste pak hledat morálku, etiku, poctivost, jejich sebevědomé

vzdělané nositele imunní vůči korupci i levicové zbloudilosti.

Co měla ekonomická reforma zařídit (a nezařídila), mělo být zvýšení vkladů do

výzkumu. Stát po dvaceti letech od roku 1989 na ni věnuje 0,63 %, podniky 0,83 %. Ve

stejné době to je ve Finsku 0,84 % HDP od vlády, od firem 2,37 %, podobně v Dánsku a

dalších vyspělých evropských zemích. V Japonsku podnikatelé dávají do výzkumu pětkrát

víc, než stát. Místo zdravých a dravých firem soustředěných na dlouhou perspektivu jsme

v ekonomice soustředěni na rychlé zbohatnutí včetně nelegálního. Mnohokrát v knize

zmiňovaný parazitismus vládne.

Aby tomu bylo jinak, potřebovali bychom od počátku muže činu. Ne jednoho, ale

několik, kteří by se semkli a odvážně chopili přetěžkého, bolestného a velmi nepopulárního

úkolu. Několik Winstonů Churchillů. Naši pánové tehdy zcela nečekaně rychle nabyvší

moci se okamžitě začali starat o tuto moc samu, o její upevnění, o posilování osobní slávy

a péči o sebe jako hvězdu na výsluní.

Proti strašlivé rakovině bezuzdného totalitního šlendriánu nebylo po roce 1989

učiněno nic, naopak jeho nositelé byli posilněni. Pokud na čas byli donuceni odejít z funkcí

stydlivým pohybem kyvadla, velmi rychle je dávno zase obsadili, stačili povýšit vzájemnou

124

pomocí ve státní správě a posunout kyvadlo zpět dál, než původně bylo. Hodný monarcha a

dva spoluvládcové, předsedové dominantních politických stran, všichni tři bez rozdílu

hledící především na sebe a svou moc, nebyli dobrým koktailem pro nemocnou zemi, která

potřebovala jejich svornost jako synů Svatopluka, velkého knížete moravského. Jejich

nesvornost (mimo občasnou svornost v boji o osobní moc) naopak účinným katalyzátorem

bujení komunistické malosti. Jejich souboj v hlasitosti kokrhání, dětinská trucovitost v boji

o prvenství na dvorku, to vše svou trapností unavovalo a taky hodně otravovalo. Unavilo i

jeho aktéry a k únavě přispěl i jejich věk.

Poučení je prosté – proklamaci o skončení komunistické moci, změnu názvu země a

výměnu několika symbolů – považovali domnělí vítězové za vítězství. Rychle se ukázalo, jak

strašně naivní byli. Pád komunistického režimu nenastal. Staronová komunistická moc je po

dvaceti letech všudypřítomná. Demokracii byla učiněna medvědí služba. Přihlížením,

sebechválou, opojením z pseudovítězství změny nedosáhneme. Promarněním doby

rozhodující pro vykořenění komunistické totality jsme velmi oslabili účinnost vykročení

k demokracii.

Rok 1989 nebyl rokem vítězství, ale měl být začátkem těžkého a dlouhého úsilí o

destrukci totality. Je také známo, že pád staré moci u nás byl vedlejším produktem změny

geopolitických sil. Vítězství nebylo vybojované, spadlo do klína. Nebylo skutečných vítězů.

To jen někteří si vítězství přivlastnili.

Jsme svědky neuvěřitelných trapností. Celých patnáct let po nekonečném množství

skandálů nikdo neopustil post. Až po mnoha letech, kdy korupce přetékala a politická

scéna byla v katastrofálním stavu, začali odcházet někteří zprofanovaní politici. Vrcholná

místa ve stranách pro sebe urputně bránili často lidé, kteří by v Rakousku nebo Německu v

rámci přiznané politické zodpovědnosti už odešli posté. Politická scéna se rychle

zabetonovala v zájmu a ve prospěch nových, ve skutečnosti staronových vyvolených.

V poslední době, dalším pohybem kyvadla, počet zprofanovaných politiků roste, přičemž

jejich odchody z politiky se zastavily a někteří zdiskreditovaní se dokonce vracejí.

Po válce v roce 1946, po převratu 1948, po změnách 1968 i zcela opačných změnách

na začátku následující normalizace tvořily podstatnou část těch, kteří se hlásili o slovo a o

podíl na moci, zcela specifické existence. Kromě donašečů a jiných přisluhovačů předchozích

režimů šlo také o lidi, kteří se cítili dříve zneuznaní, měli nenaplněné ambice. Přitom

jejich dosavadní pozice byly zcela přiměřené jejich schopnostem. To jen oni měli

zkreslené představy o svých skutečných schopnostech. Na jedné straně měli komplexy

zcela oprávněné, současně však jejich touha po moci, touha po ovládání jiných, byla

velice silná. Změna režimu pro ně znamenala příležitost, jak prosadit do té doby

potlačované ambice.

Fungovali jako stlačené pružiny. Nikdo ostatní neměl tušení o tom, že tito lidé

pociťují nějaký tlak. Všichni v okolí považovali rozložení pozic ve firmě či úřadu jako

víceméně spravedlivé, pochopitelně s přihlédnutím k politickým a tedy zcela

nespravedlivým okolnostem. Někdy nemuselo jít o stlačenou pružinu ambicí ze

subjektivního pohledu jedince, ale o pud sebezáchovy. Ti, kteří spolupracovali s předchozí

mocí, byli více či méně v nových podmínkách ohroženi včetně ohrožení života. Například

spolupráce s tajnou policií nacistů mnohé vehnala do náruče komunistů a brzy její nově

založené tajné policie. Takoví lidé pak byli v prvních řadách násilníků z Rudých gard,

pachatelů zvěrstev na Němcích, později horlivých vháněčů nebohých sedláků do JZD.

Nepochybně mnoho neobjasněných poválečných vražd současně bylo konáno právě s cílem

zakrýt zradu, umlčet svědky kolaborace. Pokud o zradě existovalo všeobecné povědomí a

svědků bylo příliš mnoho, nezbylo pachatelům než změnit bydliště a někdy i identitu.

125

Nebyl žádný důvod, aby se hejno takových nevyrojilo hned od počátku roku 1990. A

byla to zvláštní směs. Na jedné straně lidé, nemající s utlačovatelským režimem žádnou

vazbu, lidé politicky indiferentní. Druhý protiklad tvořili naopak přisluhovači

normalizačního režimu. Ti měli zpočátku velký strach, takový, že při prosazení řádu v zemi

a jejich správném nasměrování mohl být tento strach motorem nové prosperity.

Samozřejmě, že se vmísili hned na počátku nadějné éry mezi ty, kteří měli morální

právo převzít moc. Samozřejmě, že začali ovlivňovat rodící se novou mocenskou strukturu.

A je také naprosto přirozené, že se hned připojili k lidem tvořícím jádro bývalé moci. Ti

měli obrovskou motivaci, tou byl také již zmíněný strach. Mnozí takoví začali – zcela

oprávněně – být napadáni okolím. Někteří přišli o práci. Nejen lidé z aparátů rodné strany.

Napadáni a někdy i vyhnáni byli nakrátko i funkcionáři strany v podnicích, státních

úřadech. A spojení „stlačených pružin“ a příslušníků bývalé nomenklatury znamenalo

synergický a multiplikační efekt pro dosažení jejich společného cíle – rychle se prosazovat

do nových mocenských struktur.

Jsme soustředěni na ty, kteří byli všem na očích, kteří se okamžitě stali mediálními

hvězdami. Zapomínáme na to, že v jejich stínu se odehrával mocenský boj po celé zemi.

Drtivá většina lidí se ho nezúčastnila, tak jako tato drtivá většina lidí žila svůj šedivý život

předtím.

Strachem motivovaná aktivita velkého počtu těch původně jmenovaných dokázala

udělat zázraky. Tito lidé by dokázali zázraky, i kdyby v jejich uskutečnění bylo bráněno.

On jim však nikdo nebránil! Měli nepřekonatelnou výhodu – všichni se znali a jen oni měli

to nejcennější – informace. Až na malé výjimky v policejních strukturách, na soudech, na

státním zastupitelství zůstali lidé, kteří tvořili bratrstvo pevně spojené pupeční šňůrou se

známou ideologií. Pochopitelně, že někde nejsou vůbec a někde tvoří menšinu. Pravidlem

však byl dlouho opak. Velmi rychle vytvořili systém, kde nelze prosadit právo a

spravedlnost. Dávno vytvořili důmyslné postupy, kterými likvidovali jim nepohodlné a

chránili členy bratrstva. Známé kauzy jsou jenom vrcholkem ledovce. Metody obviňování

jim nepohodlných nevinných sérií křivých obvinění jsou jejich vynálezem, který používají

masově.

Jsou to metody velmi kruté svými důsledky. Utrpení z dlouholetého pronásledování

nepochybně poškozuje zdraví lidí, odráží se v nárůstu počtu psychicky nemocných, počtu

sebevražd, občas někomu selže srdce. Atmosféra rozdělené země plné parazitů, vzájemné

útoky politiků, absence respektovaných osobností, neúcta a urážky, vyvolávání zášti místo

zveřejňování úspěšných, to vše prohlubuje toxicitu prostředí pro psychiku. Psychiatrické

diagnózy jsou třetí nejčastější v přiznávání invalidních důchodů, u invalidit nejvyššího

stupně tvoří 30 % v roce 2011. V roce 2001 dosahoval podíl psychiatrických diagnóz na

přiznaných invalidních důchodech 14 %, nárůst je tedy asi 2,4 krát. V zemi se léčí u

psychiatrů asi 700 tis. lidí, odhad odborníků je, že nemocných skrytě je asi 1,5 mil. Země

je naprosto nepřipravená na tuto situaci ani ve zdravotnictví, ani v sociálních službách.

Odhad výdajů zdravotních pojišťoven na léčbu duševních poruch je 11 miliard korun.

S problémy v této oblasti nám pomáhá i EU.s jejíž pomocí bylo postaveno Národní centrum

duševního zdraví téměř za miliardu.

Všeobecný rozpad hodnot charakterizujících zdravou demokracii brzy zachvátil

politiku a jí ovládanou administrativu. Každá nově zvolená moc v zastupitelstvech všech

stupňů vyhodila stávající klíčové úředníky a nahradila je spřízněnci. V té chvíli také volební

sliby a voliči přestali být středem zájmu. Bylo to možné mimo jiné proto, že už čtvrtstoletí

je blokován zákon o státních úřednících, který by jim zajistil definitivu. Výsledkem tohoto

nekonečného ping-pongu je stále nižší celková úroveň státní správy a rostoucí počet

126

úředníků – poslušných slouhů, loutek, jejichž kvalifikace je pro výběr druhotná. Atributy

shodné s dobou normalizace jsou nabíledni.

Veřejné auditorium je soustředěno na panoptikální reje politických špiček. K tomu

jako druhý chod dostává od médií bohatý příděl duchovní chudoby ze života takzvaných

celebrit, který nedá proniknout na veřejnost hlavnímu proudu faktů o nespravedlnostech.

Dvacet let po takzvaném pádu režimu poslouchají lidé stále stejnou písničku od těch, kteří

se cítí být strůjci vítězství nad bývalým režimem. Nepřipouštějí si, že písnička je zpívána

ve velmi falešných tónech. Že text písničky se má ke skutečnosti stejně, jako bývalé

poroučení větru a dešti nebo tvrzení o dohnání a předehnání těch, jejichž záda se nám

stále víc a víc vzdalovala.

Mnozí exponenti bývalého režimu dosáhli teprve po sametovém přechodu bolševické

moci do rukou bolševiků vrcholu toho, o čem soudruzi Gottwaldovy éry pouze snili. V rámci

privatizace průmyslového a zemědělského majetku konečně mnozí komunisté získali o řád

víc, než byl předchozí všelidový majetek, který patřil od padesátých let všem a nikomu

současně.

A v této souvislosti je třeba konstatovat, že příčinou i důsledkem debaklu

netransformace jsou lidé sociálně patologičtí, bezskrupulózní, bezohlední, také sadisté. Na

takových lidech v padesátých letech stál fyzický teror proti odpůrcům režimu skutečným i

domnělým – inteligenci, podnikatelům. V době po roce 1989 fyzický teror od této

specifické skupiny byl pouze transformován do útoků na majetek. Svojí masovostí a

všeobecnou podporou státu takovému jednání je krutost dopadů novodobého teroru s tou

bývalou srovnatelná.

V rámci zvláštní transformace se kapitalisty stali lidé celý život nenávidějící

kapitalismus. Zdálo by se, že je to nepřirozené, že je v tom jistá schizofrenie. Není to

schizofrenie, je to pouze potvrzení známého faktu. Bolševik je především závistivec a

zloděj, který se při každé příležitosti vrhá na cizí majetek jako na kořist.

Jistě, způsoby převzetí majetku do konkrétních rukou byly rozmanité. Existují

příklady zcela legálních, které přinesly nádherné příklady podnikavosti. Byly zárodkem

tolik potřebné střední třídy jako důležité opory demokracie. Známe všichni mnoho

poctivých podnikatelů a když jsou nyní stále častěji zveřejňovány příklady nových a nových

úspěšných, jistě nás to všechny potěší.

Časté byly ale hned na počátku velmi promyšleně a tajně organizované tunely, ale i

otevřené sprosté loupeže ochráněné na soudech a policii buď neschopností nebo organizovanou

podporou dlouholetých spřízněných duší. Mnoho neschopných závistivých parazitů

dosáhlo konečně uspokojení svých tužeb.

Roste počet dětí, které mají tatínka korupčníka či za záhadných okolností zahynul

jeho obchodní partner a zcela náhodou tak zmizely i společné velké obchodní závazky.

Pokračující komunistické manýry jsou důkazem, že mnozí vysocí politici nikdy

nepochopí podstatu života v demokracii. Soudruh Palas spolu se stovkou věrných jezdil na

hony pořádané Státními lesy tak, jak jezdil celá léta s komunistickými papaláši. Tehdy také

v příslušné honitbě byla namnožena či do honitby dovezena příslušná zvěř a najatí honci je

vháněli před hlavně vyvolených, kteří považovali za samozřejmé, že tuto pro všechny velmi

drahou zábavu mají zdarma a navíc spojenou se žranicí a s patřičnou dávkou devótnosti od

hostitelů. Typickým příkladem zabijáka, který si takto ukájel své choutky, byl následník

trůnu z Konopiště. On sice také střílel zadarmo a řada sluhů mu nabíjela zbraně a dodávala

zvěř před něj, ale to byla jeho zvěř a jeho zaměstnanci. Bývalý pan ministr považoval také

127

zvěř za majetek patřící všem a tedy i jemu jako rovnějšímu z rovných. Že kradl a dával tím

příklad ke kradení všem, on nikdy nepochopí.

Chtěl bych zdůraznit, že útoky na komunisty, boj s komunismem u nás již od

poloviny devadesátých let jsou anachronismem, zbytečností, omylem. Komunista Palas se

stal v roce 2009 hejtmanem a protikomunistické útoky tomu nezabránily. Atributy

komunismu nejsou na ústupu. Nebudou do té doby, dokud politická špička bude příkladem

malosti, hašteřivosti, ubohosti. Dokud pan prezident mnoha svými kroky nadále bude

podporovat malost a přízemnost, které jsou živnou půdou pro komunisty. Dokud bude

fungovat smluvní politická korupce kryjící delikventy založená protiústavní oposmlouvou.

Působení komunistické strany je již dvacet let v rozporu se zákonem a slabý zkorumpovaný

stát s tím už nic nenadělá. Přímými útoky na běžné komunisty dosahujeme téhož, jako při

častém řezu větví ovocných stromů – rostou divočeji a jsou stále hustší. Řešení je prosté –

demokraciím komunismus nečiní problém, protože ho spravedlivý demokratický režim

postaví do role kůlu v plotě, nedá mu místo.

Nesmíme lhát, blábolit o tom, že máme demokracii. Musíme najít odvahu ke

krokům, které dají skutečné demokracii teprve průchod a prostor.

Po volební prohře v roce 1997 poskytla pravice místo klasické pravicové opozice

nestandardní a fatálně chybnou smluvní podporu levici. Velmi se tím „ušpinila“ dle

vlastního dřívějšího doporučení cizím bankám, které se měly „ušpinit“, pokud u nás chtěly

začít podnikat. Banky ale byly prozíravější. Pravicové „ušpinění“ bylo katalyzátorem pro

levicové poškození toho, co pravice v té době již ze starých chyb napravila a vytvořila jako

dobrý základ pro přechod ke zdravému ekonomickému vývoji v zemi.

Byla to nesmírně vypjatá doba, kdy na politické scéně byly tři síly ovládané našimi

„Bohy“. Tyto síly byly (a byly i po mnoho dalších let) v naprosto nestandardní politické

atmosféře země fakticky ve válečném stavu. Václav Klaus poté, co vyhrála levice, se

z hodiny na hodinu dostal do pozice štvance. K jeho pádu přispělo i to, že proti němu

předtím veřejně vystoupili i někteří vysocí představitelé jeho strany. Prakticky všechny

politické síly v zemi mimo jeho věrné nebyly jeho spojenci. I ve vlastní straně měl Trojské

koně jiných. Čekalo ho lynčování, urážky, útoky ze všech stran, rozcupování všech jeho

kroků, zesměšňování jeho ekonomické reformy. Nezapomeňme zdůraznit, na které straně

byl v té době Václav Havel, celoživotní přítel levicového konceptu. A čí přání plnili zrádci

v ODS, kteří Václava Klause přímo „odstřelili“.

Později byl Václav Klaus ve dvou volebních obdobích prezidentem země. Jak je to

možné, proč nezmizel z politické scény? Vždyť sebelepší světový šachista by nemohl

z takové situace vyjít vítězně! Jak by takovou bitvu mohli vyhrát Žižka, Kutuzov, Patton či

další vojenští stratégové? Šachisté by z takové situace vyjít vítězně nemohli. Ti mají jasná

pravidla a jejich porušení znamená současně prohru. Václav Klaus by v demokratické zemi

také vyhrát nemohl, protože by to bez porušení pravidel nešlo. On však nebyl

v demokratické zemi. Byl v zemi, kde se v politice o moc bojovalo (a nepochybně dosud

bojuje) nečestnými prostředky, které jsou přípustné za války. Václav Klaus uzavřel

s vítězem voleb pakt, který nazvali opoziční smlouva. Již na první pohled logický nesmysl,

oxymóron.

Učinil tak ze strachu, že v dalších politických jednáních bude vyšachován úplně ze

hry. Ze strachu, že i když vyšachován bezprostředně nebude, vyšachuje ho další eroze jeho

oslabené moci. Tehdy v panickém strachu ze ztráty moci přesvědčil vítěze a podepsali

neřestný pakt. O tom, že pakt dokončí zkázu na rodící se demokracii a dalekosáhle ji

zprzní, o tom nepřemýšleli (demokracie nebyla ve hře, pouze osobní moc). Ti, kteří tehdy

128

varovali, naprosto netušili, co se stane v zemi s politikou bez kontroly lidí chtivých moci a

majetku za dalších dlouhých deset - dvacet let.

Co však čekat od Václava Klause, který dlouhou sérií kroků, mimo jiné personálními

tlaky, vnucoval soudnímu systému svoji vůli, nedbal při tom ohled na zákony i své ústavní

pravomoci. Který se opakovaně nehodlal podřídit rozhodnutí soudů, který jako malé

umanuté dítě řadu let odmítá jmenovat bez odůvodnění nového soudce. Který odmítne

splnit svoji formální ústavní povinnost – převzít rezignaci ministra od předsedy vlády. Který

místo svého formálního podpisu k rozhodnutí senátu o mezinárodní smlouvě zneužívá svého

postavení, chová se jako monarcha a prozrazuje, že pro kompenzaci svého oprávněného

pocitu malosti a zbytečnosti je ochoten poškozovat a zesměšňovat zemi. V souvislosti

s Lisabonskou smlouvou to předvedl v krystalické podobě. Aby se na pár týdnů ocitl ve

světle ramp, nechal ostře osvítit před celým světem nejostudnější právní dokument země.

Prototyp Čecháčka, Big Little Man.

Druhým signatářem oposmlouvy byl Miloš Zeman. Mnohonásobný lhář, účastník

přípravy velkokorupčních podvodů již od Bambergu, pravidelný dodavatel do vysokých

postů osob nekompetentních, zato se sklonem k neoprávněnému osobnímu obohacení.

Pánové Zeman a Klaus, údajní političtí rivalové, tvořili vždy tandem spojených v malosti.

Tu dokázali vtloukat do hlavy méně orientované části národa a předvedli tím svoji

nebetyčnou zbabělost.

Chovali se jako samozvaní bozi, když bezpočtukrát přispěli k rozkladu

demokratického pořádku, když jednali nad své ústavní pravomoci. Nabubřele z nadhledu

kárali kdekoho za stav země, za který oni dva sami nesou největší odpovědnost. Sociální

defekty jejich povah včetně pocitu vlastního božství se promítaly do jejich projevů, ve

kterých poučovali svět a zdůrazňovali své – neexistující – zásluhy.

Nikde na světě neměli mafiáni klid na práci a tak příhodné podmínky po tak dlouhou

dobu jako v České republice na přelomu tisíciletí. Jediné, co lze obdivovat u strůjce tohoto

marastu korupce je jeho schopnost přesvědčovat lidi, že on je muzikant. I tento obdiv

začne blednout, když si uvědomíme, že ke ztupělosti davu, který se rád nechá přesvědčit,

křivácký pakt z roku 1997 notně přispěl.

Byl však bohužel promarněn čas pro další generaci k navázání na zbytky

demokratické paměti. Stát žije idejemi, na kterých byl založen. Na počátku našeho

posledního státu bylo mnoho nádherných idejí i ideálů. Rychle byl promarněn čas k jejich

prosazení. Loupení, lži, intriky, lhostejnost, drzost, korupce, zbabělá falešná svědectví

zvítězily a prostoupily náš svět. Musíme s odporem strpět ruku natahovanou pro bakšiš od

úředníka za to, že koná své povinnosti. Masově jsou zneužívány veřejné peníze. Jediný

konkrétní člověk je z nich současně placen jako radní krajského města, jako zastupitel

kraje, jako člen šesti komisí a navíc podniká. Jsme svědky protizákonných manipulací

zastupitelů ve prospěch korupčníků, i když manipulace významně poškozuje jimi

spravované město. Ubožáci se celí třesou na úplatek jako hyeny na zbytky mrtvé kořisti,

kterou živou sami ani neumějí ulovit. Ve skutečné demokracii je prostor pro takové

odporné způsoby jednání tisíckrát menší.

Jako země, která měla velké zkušenosti s komunistickým režimem, která byla

poznamenána bolševickými hrůzami opakovaně vnucenými silou východní velmoci, jsme

byli povinni nejen toto strašlivé dědictví do důsledku vymýtit, ale varování před ním vnést

jako klíčový prvek do vědomí těch členů Evropské unie, kteří touto zkušeností neprošli.

Obracíme lež v pravdu a chováme se jako šašci, když Unii obviňujeme ze socialismu.

V době, kdy levicová katastrofa pro zemi v podobě komunistů, socialistů a zelených má

volební potenciál v roce 2012 celých 70 %. Debakl, který z nás dělá pro demokracii stejně

129

nebezpečného člena mezinárodního společenství, jako některé země na východ od nás.

K velké radosti jejich představitelů.

K velké radosti proto, že jsme za poslední čtvrtstoletí dospěli v mnoha směrech ke

stejnému výsledku – populistickému autokratickému prezidentovi a stále silnější moci

oligarchů. Nepoučili jsme se, nedokázali jsme se odstřihnout od devastujícího vlivu

velmocenského Ruska. Nestačí nám další a další důkazy o jeho nebezpečí pro demokratický

svět s jeho politikou založenou na lži, demagogii, okupování dalších sousedních území,

vyhrožování, jevů spojených s dvěma největšími diktátory z minulého století.

Bezohlednými zbabělci, kteří pro kompenzaci svých komplexů potřebovali smrt desítek

milionů lidí.

Jde o obrovský paradox sametové revoluce – dvacet osm let po porážce komunismu

a budování demokracie a kapitalismu v zemi není na dohled ani porážka komunismu a

máme všechno jiné, než demokracii a kapitalismus. Klíčovým prvkem jsou obrovské zdroje

politických stran na podporu populismu, které ve fungující demokracii nejsou k dispozici.

Peníze patřící JUDr. Altnerovi v miliardách jsou zneužívány k podpoře populismu největší

levicové strany. Ta by bez nich měla mnohem menší prostor pro manipulaci s málo

orientovanými voliči. „Kmotři“ na pravicové straně politického spektra získali svůj majetek

a jednají jako typičtí bolševičtí lupiči patřící všude ke krajní levici. Obrovské zdroje

z Evropské unie jsou mistrně rozkrádány a zneužívány oběma opozičními stranami.

Pokud bychom stát založili na spravedlnosti, podpoře podnikání, konkurenci, byla

by i podpora těchto klíčových prvků zdravé demokracie jako spojené nádoby mnohem

výraznější. A nádoba podporující populismus, státem placené přežívání, přímé loupení, by

byla vyschlá.

Zkaženým vzduchem z nepotrestaného zla je u nás trestána drtivá většina

normálních lidí, statisíce solidních podnikatelů, poctivých policistů, státních zástupců,

soudců, politiků.

130

XIV. Sponzor Zemana v prezidentské volbě touží být Schwarzenbergem, kterého

nenávidí

Snažím se co nejvíc srozumitelně vysvětlit, proč jsme se v roce 2017 dopracovali

stavu, kdy veřejný prostor je intoxikován sociopaty v politice i hospodářské sféře a

demokracie dostává na frak. Použil jsem opakovaně příklady, abych čtenáře přesvědčil a

vynakládám hodně úsilí na to, abych vůbec někoho dostal do stavu vnímatelnosti, který je

předpokladem toho, aby někdo mohl být přesvědčován.

Už jsem uvedl, že maximálně přívětivá byla u nás demokracie prvorepubliková.

Tehdejší uspořádání, pokud jde o vlastnické vztahy i správu věcí veřejných, jsme převzali

z doby Rakouska – Uherska. Soukromé vlastnictví bylo v rukou lidí a rodin, které ho

vytvářely po mnoho generací. Lidí, kteří se k majetku dostali jednorázově, loupežnicky,

bylo naprosté minimum. Takoví byli ze společnosti velmi rychle vyloučeni. Potkalo je

spravedlivé odsouzení. O jejich sklonech se všeobecně vědělo, byli předmětem opovržení,

záznamy v jejich pracovních knížkách je udržovaly na neatraktivních pozicích.

Už jsem se také zmínil o hlubocko - krumlovských Schwarzenbercích, pro které jako

šafáři pracovali můj děd a praděd a v jejich službách pracovalo mnoho dalších příbuzných.

Jak se u nich cítili, jaká byla tehdejší atmosféra na nejrozsáhlejším panství v zemi, to si

můžeme připomenout na mnoha známých faktech.

Rovnou uvedu, že ta atmosféra byla velmi pozitivní a to v dlouhé tradici, když

panství nepoznalo ani selské bouře. Penzijní fond pro zaměstnance byl založen už na konci

18. století. První mateřskou školku měli na Hluboké v roce 1893 a byla otevřená i pro

rodiny jiných zaměstnavatelů. Pro vysloužilé pracovníky fungovaly domovy důchodců. Pro

pracovníky ekonomicky činné byly k dispozici pracovní oděvy a obuv a další naturální

požitky - dostávali deputát ze sklizně a topení na zimu. Vánoční balíčky obsahovaly ryby a

zvěřinu. Mnozí bydleli ve služebním bytě za velmi nízký nájem. Ve velmi obsáhlém

„firemním časopise“ byla připomínána významná životní výročí, jmenování do důležitých

řídících pozic, podávány zprávy o důležitých obchodních jednáních, o ocenění a

vyznamenání zasloužilých.

Provozní zaměstnanci měli kvalitní bydlení v režijních budovách a mohli si držet i

poměrně velké množství hospodářského dobytka. Jeho stavy byly určeny instrukcemi podle

zaměstnaneckých kategorií. Majitel si velmi dobře spočítal, že takový „nadvýdělek“ byl

vnímán jako další odměna, ta však byla vykoupena prací rodiny zaměstnance.

Vedoucím, zvláště mladým pracovníkům, byly umožňovány osobní kontakty s kolegy

i z jiných zemí, kurzy, pracovní stáže. Obecně bylo dbáno na odborné vzdělávání a, pokud

se objevil někdo nadaný z chudých poměrů, Schwarzenbergové mu umožnili získat i

nejvyšší vzdělání a pak jej na odpovídající pozici zaměstnali. V celé hierarchii řídících

pracovníků byli jednotlivci odborně vedeni od nejnižších pozic a připravováni po celý

karierní postup.

K potřebné školní přípravě dbali Schwarzenbergové u řídících pracovníků o další

prohlubování jejich praktických znalostí a dovedností a trvali na jejich vysoké morální

úrovni, vyžadovali velkou osobní samostatnost a zodpovědnost, které byly také základem

pro přirozenou autoritu vedoucích.

Adolf Schwarzenberg (1890 – 1950) byl sám nadšený sportovec, přispěl k vybudování

sportovního areálu na Hluboké, podporoval Sportovní klub Hluboká. V době rozvoje

automobilismu za 1. republiky se snažil, aby jeho zaměstnanci mohli používat osobní auto.

131

Uzavřel smlouvu s automobilkou Tatra a zaměstnanci měli nákup aut podpořen z dnešního

pohledu mimořádně výhodným leasingem s první splátkou v polovině kupní ceny a druhou

polovinu spláceli osm let.

Aristokrati byli samozřejmě ctihodní muži, vyrovnaní, velkorysí, noblesní. Vždyť

také jejich drtivá většina se postavila na stranu Schwarzenbergů, když v roce 1947 byl

přijat zákon číslo 143, kterým přešel „veškerý v Československu se nacházející nemovitý

majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský (v to počínaje

všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky), dále živý i mrtvý

inventář se zásobami a konečně veškeren provozní kapitál Josefa Adolfa knížete ze

Schwarzenbergů, Jana knížete ze Schwarzenbergů a JUDr. Adolfa Schwarzenberga k 13.

srpnu 1947 ex lege na zemi Českou a to bez náhrady“.

Schwarzenbergové velmi zřetelně vystupovali proti nacismu, podporovali výstavbu

československého opevnění, finančně podporovali Benešovu exilovou vládu. Důvodem

konfiskace nemohla být spolupráce s nacisty, byla jím komunistická zášť a komunisty

vyjádřená obava z příkladného fungování celého majetku, což by vytvářelo nepříjemnou

konfrontaci pro připravovaná JZD a další levicové aktivity. Tady komunisté prokázali

neobyčejnou prozíravost, pokud se jedná o výsledky jejich dalšího vlastního působení. Bylo

devastující, zločinné. Spáchali na sedlácích řadu justičních vražd, několik tisíc rodin

deportovali daleko od domova, půdu téměř beze zbytku těm, kterým patřila, odebrali.

Každému musí být jasné, že se v té ohromné jihočeské firmě s několika tisíci

zaměstnanci žilo příjemně, že tam byl pořádek, rozhodnutí předvídatelná, lidem velmi

konvenovala všeobecná spravedlnost a služební hierarchie byla přijímána s respektem. A

tato atmosféra byla samostatným velice silným rozvojovým faktorem znásobujícím

soutěživost, tvořivost, konkurenceschopnost. Naopak prvky malosti, zášti, zloby, ty byly

v krajně pozitivní atmosféře zcela zanedbatelné až pominutelné.

Po roce 1989 nebylo lepšího vzoru, kam jsme měli směřovat a vrátit se „ke

kořenům“, než fungování hlubocko-krumlovského panství. Vzoru pro veškeré hospodaření,

současně však také první podmínkou pro demokratickou obnovu mělo být obnovení tohoto

majetku s celou jeho organizací a know how po zrušení ostudného „Lex Schwarzenberg“,

zákona 143/1947 Sb., který svým zaměřením na majetek několika členů rodiny majitelů

v demokratickém světě nemá obdobu.

Nešli jsme touto cestou. My jsme zcela mylnou divokou privatizací bez kontroly a

korekcí dosáhli pravého opaku. Nikde na světě neznají tak vysoké procento deprivantů

s velkým objemem majetku, tolik sociopatů v politice, korupci v míře, která se vymkla

kontrole.

V kraji, kde jsem působil, byl před několika lety zastřelen politik, který páchal

trestnou činnost dvacet let, nikdy nebyl pravomocně odsouzen. Rozsudky nad dalšími svojí

neodůvodněnou shovívavostí nebudily rozpaky, byly přímo šokující. Dlouholetý poradce

velké politické strany uvedl : „Většina elitních policistů, žalobců či soudců do kraje

nechtěla, a pokud zde působili, odcházeli po čase raději pryč. Autor tohoto článku může

dosvědčit, jak mu bylo samotnými policisty doporučováno, ať některé informace raději

nesvěřuje jejich ústeckým kolegům, protože sami mají zkušenost, že se okamžitě ocitnou

u těch, jichž se týkají“. A autor této knihy připomíná, že v předchozí části psal o tom, jak

pan náčelník právě v tomto kraji v Žatci ihned po mém podání vysvětlení vždy informoval

mého křivého udavače, že už může přijít a přečíst si mou výpověď, aby mohl svá křivá

obvinění precizovat se znalostí věci.

132

Stejně šokující pro desítky lidí je jednání zdejšího podnikatele, říkejme mu třeba

Šelmovský Muž či známějším Šelma Sedlák. Založil společnou firmu s partnerem, budeme

ho zvát běžným jménem Novotný. Novotný, zemědělský odborník, pracoval na státním

statku deset let, pak správcoval firmu, která se po dalších deseti letech transformovala do

společného s.r.o. se Šelmou Sedlákem, který měl podíl o 2 % větší. Jako všechny

zemědělské firmy začínala s velkými obtížemi. Nachází se navíc v takzvaných méně

příznivých podmínkách a ke všemu v izolované oblasti, která byla od války velmi

opomíjená, zanedbávaná. Novotný postupně firmu konsolidoval. Věnoval jí veškerý čas,

kterého je třeba vynaložit řádově víc, než v manažerské pozici mimo resort. Pomáhala mu

otevřená, přátelská povaha a korektní jednání s bezpočtem dodavatelů, odběratelů i

odborné konzultace s partnery.

Šelma Sedlák do řízení nezasahoval, dokonce za dvanáct let nikdy nesvolal valnou

hromadu, což bylo protiprávní. Dokazoval tím, že není schopen se odborně k vývoji ve

firmě vyjádřit, že Novotnému naprosto důvěřuje a až později se ukázalo, že mu vyhovovalo

hromadění nerozděleného zisku. Byl vyučený řemeslník a věnoval se svým několika

firmám. Přinesly mu značné zisky. Daňová kontrola a policisté se jej opakovaně neúspěšně

snažili usvědčit z nelegálních postupů. Široko daleko bylo známo, jak se věci ve skutečnosti

měly, kolika trestním stíháním Šelma čelil.

Šelma Sedlák mimo jiné získal za několik let díky s.r.o. a velmi dobré práci

Novotného kolem 400 ha půdy, která u západních sousedů má cenu kolem 200 mil. Kč a my

k této ceně rapidně tendujeme.

Po letech těžkostí včetně postupné obměny a dovybavení nákladnou mechanizací

dostal Novotný firmu do velmi dobré kondice, mimořádné výdaje byly splaceny a spolu se

zvlášť vysokými výnosy v rostlinné produkci se rýsoval na podzim 2013 několikamilionový

zisk k několikamilionovému zisku na účtě z minulých let.

Když Novotný odjel po sklizni a zasetí ozimů na zaslouženou dovolenou, Šelma

Sedlák zákeřně přepadl kancelář firmy, odvezl počítač s účetnictvím (k účetnictví měl

kdykoli přístup), k smrti vyděsil účetního a zootechničku, dělníkům zakázal s Novotným

kontakt. Do firmy nasadil bývalého vojenského komunistického politruka, tedy člověka

existenčně závislého na provádění stejných zvrhlostí, jakými častoval vojáčky

socialistického státu.

Že produkce ve firmě je v dalších letech poloviční je nabíledni.

Politruk je typický slouha Šelmy Sedláka, jako ostatní, kteří mu podlézají, zbaběle

mu pochlebují. To Šelmu těší a jiné v blízkosti nemá. Novotný má širokou rodinu, bezpočet

upřímných přátel. Všichni mu jsou oporou a mnozí z nich mají velký podíl na úspěších s.r.o.

a tedy rozmnožování majetku i Šelmy Sedláka. Ten přátele Novotnému závidí a současně

ho se svou zvrhlou povahou za ně nenávidí.

Následovala dlouhá série trapností Šelmy Sedláka, tak typická pro malého člověka,

člověka nečestného, zbabělého. Rychle se ukázalo, že šelmovsky čekal na příležitost, aby

nahromaděný majetek sprostě ukradl. Potvrdil také, jakými metodami získával majetek

předchozí.

Šelma Sedlák je pochopitelně deprivant. Cituji z definice : „Deprivanti jsou lidé bez

citu a svědomí, podvádějí a lžou. Druhé lidi zneužívají. A když někomu ublíží, výčitky

svědomí ani pocit viny nemají. Manipulují druhými lidmi ve jménu nějakého druhu

vlastního zisku - hmotného, mocenského nebo sexuálního. Jsou nezodpovědní a

nespolehliví, nedrží dané slovo. Zákony jsou jim lhostejné, takže se často chovají

133

kriminálně. Nedokáží se vcítit do druhého člověka tak, aby odpověděli na jeho potřeby a

pocity, pokud nejsou stejné jako jejich vlastní. Jsou nositeli antisociální poruchy

osobnosti, jsou to sociopati. Ničí vyšší, diferencovanější citové a morální hodnoty.

Destruktivita je někdy jejich základní životní program.“

Šelma Sedlák vynaložil velké peníze na odkoupení a rekonstrukci zámku v obci

s pozemky farmy. Ukradená farma mu umožní prezentovat se jako bývalý majitel, jako

šlechtic, jako Schwarzenbergové. Jejich potomka v prezidentské volbě ale nepodpořil,

věnoval podle svých slov několik milionů na kampaň jeho soupeře. Schwarzenbergové, jak

jsem uvedl, byli ctihodní muži, vyrovnaní, velkorysí, noblesní, mezi zaměstnanci vysoce

vážení. Šelma Sedlák i jím sponzorovaný oblíbenec dnes na Hradě jsou pravým opakem.

Šelma Sedlák s odporem odsoudil, když Novotný ve žních (lidé pracují od devíti ráno do

deseti večer) vozil lidem svačiny. Prý si je mají brát z domova. Pokud uvedené jednání

Šelmy Sedláka považujete za zvrhlé, udeřili jste hřebík na hlavičku. Lidé označují pouhý

pasivní pobyt s ním v jedné místnosti za stresující, třesou se odporem. Žebrá o přízeň, o

uznání, o kompenzaci svých komplexů. A dává za to velké peníze, jako například pět

milionů na kampaň, opět podle svých slov, na to, aby byl zvolen starostou blízkého

městečka.

Vzpomínáte na nepochopitelné myšlení malého, zakomplexovaného komunisty

popsané v kapitole VIII? Tam je vysvětlení pro zvrhlosti Šelmy Sedláka. Jaká je atmosféra

v jím ovládané velké farmě může čtenář zjistit místo dlouhého popisování návratem

k textu o hlubocko – krumlovském panství, přičemž změní význam všech charakteristik na

opačné.

Je známo, že čest nebo přízeň si nelze koupit za žádné peníze. Jenže těch, kteří se

o to, jako Šelma Sedlák - samozřejmě marně - snaží, je bezpočet. Jsou přítomni v hojném

počtu všude, kam se podíváte. A někteří oplývají o mnoho řádů větším majetkem, než

Šelma Sedlák, přesto jim slouží ke stejnému účelu, který nemá nic společného s lidmi

v jejich firmě ani nikde v zemi, pouze k posílení jejich vlastního ega. Jsou atributem naší

zdegenerované demokracie. Atributem, který demokratické země neznají. Naši reformátoři

jsou plně zodpovědni za to, že malost, zášť, zlo, křiváctví dostaly tak masivní majetkovou

podporu, že podle pesimistů tuto světovou originalitu nelze proto ani v dlouhé perspektivě

napravit.

Oligarcha pan Babiš získal podstatnou část nových akvizic podrazy na stávající

majitele, zákeřnými útoky na osoby, s kterými se znal, stýkal. Potřebné informace mu také

dodává jeho speciální útvar. Hemží se v něm bývalí estébáci a ti estébácké metody

rozvinuli až dnes do nečekané dokonalosti. Pan Babiš využil takto získané informace od

svých přirozeně důvěřivých partnerů k útoku na ně a sprostě si tyto firmy přivlastnil.

Vzpomněl jsem si, že mě na vysoké škole učili o pojmu kreativní inovace a podnikatelské

judo jako strategiích používaných k získání výhod v konkurenčním střetu. Ty jsou však

zcela legální. Pan Babiš by se nepochybně zapsal do dějin jako mistr inovací a

podnikatelského juda, je inovátorem na druhou. Avšak jeho metody jsou bohužel možné

jen u nás, kde zhroucený stát není schopen evidentně křivácké činy pojmenovat a trestat.

Pana Babiše si můžeme jako mezinárodního podnikatelského hráče strčit za klobouk, do

dějin se zapíše nikoli jako kreativec, ale pouze jako podnikatelská kreatura. Včetně

zaměstnávání otroků a „péče“ o to, aby v rozsáhlých oblastech s jeho agrofirmami přestaly

fungovat vesnice jako přirozená společenstva, bez kultury, bez sedláků, bez hospod,

drobných řemesel.

134

XV. Slepá vývojová větev

Propliopithecus, Egyptopithecus, Dryopithecus, Gigantopithecus. Víte, co to je?

Jsou to známé slepé vývojové větve dnešního člověka. Vyčerpaly se, neexistují, zanikly.

Zůstal Homo sapiens sapiens. Protože je rozumný, vymyslel mnoho ideologií. Jedna

z nich, brzy stará už dvě stě let, bránila zájmy ponížených a v bídě žijících dělníků, kterým

navíc stroje v počínající industrializaci braly práci.

Ideje socialismu, později modifikované do řady dalších levicových podob, dávno

nemají původní základ, tím i smysl další existence. Navíc tato dávno vyčpělá ideologie byla

základem mnoha totalitních režimů, rozvrátila bezpočet ekonomik, způsobila nynější

světovou ekonomickou krizi a přivedla na hranici státního bankrotu řadu zemí.

Toto reziduum naší komunistické éry, údajně na hlavu poražené před dvaceti lety,

zažívá dnes obrovský rozkvět. Žádná revoluce před dvaceti lety, ale totální debakl.

Takzvaní vítězové jsou ubohé a trapné loutky, už dlouho zůstali jako kůl v plotě.

Zkusme se přiblížit podstatě levicového omylu, dávno vyčerpané slepé větvi, kterou

na smetiště dějin pošle snad až Homo sapiens sapiens sapiens.

Naše levicová vláda končící v roce 2006 byla u moci téměř deset let se všemi

důsledky jí organizovaného zpátečnického státního dirigismu. Byl zázrak, že se udržela

řada pozitivních tendencí. Ty se však prosadily navzdory levicovému parlamentu a doleva

zaměřené vládě, nikoli jejich zásluhou. Jejich zásluhou bylo následné směřování ke

státnímu bankrotu, který odvrátily jiné vlády z počátku druhého desetiletí činící odvážné

kroky k ozdravení ekonomiky.

Všechny druhy levicových slibů jsou založeny na snadno vysvětlitelném omylu,

stejně tak levicová kritika liberalismu. Levice slibuje všem skupinám obyvatel mimo

podnikatele, že zlepší jejich postavení. To se taky snaží dělat. Rozděluje zdroje, které

vytvořili podnikatelé a které by mohly po racionální alokaci být zdroji potenciálně

prorůstovými, tím způsobem, že končí jako prostředky hospodářský růst a aktivitu tlumící a

výsledkem je pravý opak slibů. Zadržování růstu nájemného proti jeho tržně konformní výši

nepomáhá těm, pro které dle levicových proklamací pomáhat má. Naopak, právě samotná

výše nájemného je tak uměle a přímo udržována na podstatně vyšší úrovni, než se ustálí po

liberalizaci nájmů, jak se nesčetněkrát v praxi potvrdilo. Neliberalizovaný trh s byty po

dlouhou řadu let znamenal hlavně okrádání mladých rodin, které se mohly ucházet pouze o

byty s neregulovaným nájemným, které bylo v důsledku chybné levicové bytové politiky

vysoce předražené. Takových příkladů je tolik, kolik je levicových volebních slibů bez

výjimky.

Všechny levicové vlády v konečném důsledku poškozují ty, kterým nejvíc slibují a

navíc zadlužují příští generace. Zdá se neuvěřitelné, že se nedokázaly poučit z mnohokrát

ověřené praxe.

Pochopit podstatu levicového omylu lze názorně například na principu, jakým

sestavoval stovky svých šachových úloh Samuel Loyd, narozený 1841 ve Filadelfii, známý i

stovkami matematických hádanek. Zemřel v roce 1911 a do Šachové síně slávy se dostal až

v roce 1987. Bylo to zcela zaslouženě, protože genialita tvořící princip jeho úloh fascinuje

další a další generace šachistů. Ten princip spočívá v tom, že prvý tah jeho šachové úlohy

je zpravidla zdánlivě zcela nešachový, nevede přímo k cíli, tedy k matu, ale v prvém plánu

se tomuto cíli z pohledu pozorovatele vzdaluje. To je současně nezbytnou podmínkou pro

135

to, aby teprve další tahy mohly být matové. Stejně je tomu v hospodářském životě. Nelze

se bezhlavě vrhat na něco, co je na očích k uspokojení různých přání, aniž bychom měli

jistotu, že to bude na stejném místě i příště. Musíme tedy současně a ještě lépe dokonce s

předstihem udělat první tah a zařídit, aby zdroje byly nejprve vytvořeny a byly vždy k

dispozici, aby byly reprodukovány. Levicový princip je jiný a považuje metabolismus za

perpetuum mobile, nikoli za zpracování něčeho, co musí být nejprve vytvořeno.

Praktický ekonom je neustále vystaven povinnosti rozhodovat. Proto jsme jako

zodpovědní studenti ekonomie na Vysoké škole ekonomické v rámci tréninku na budoucí

manažerská rozhodování hráli mariáš a šachy. Jednou přišla skupina asi tří kolegů z

vedlejšího pokoje na koleji, abychom jim pomohli vyřešit právě jednu Loydovu trojtažku,

se kterou si už asi dvě hodiny nevěděli rady. Přitom na šachovnici měl Loyd vždy omezený

počet figur a úlohy proto vypadaly zdánlivě snadné. Snažili jsme se úlohu vyřešit, ale po

další hodině jsme ztratili trpělivost, aniž bychom dosáhli úspěchu. Levicový politik by

dopadl stejně, avšak v přesvědčení, že autor úlohy je příslušníkem konkurenční politické

strany, by založil ministerstvo, které by tento názor dostalo za úkol prokázat.

Za dalších 45 let Evropský parlament doporučil členským zemím EU, aby zavedly

výuku šachů na školách.

Ještě jeden poznatek týkající se šachu. Vědecky bylo doloženo, že slabí a jednoduší

šachisté svou pozici považují za lepší, než je ve skutečnosti, nedokáží překročit vlastní stín

a být k sobě kritičtí, hodnotí svou pozici neobjektivně, protože jsou zahleděni do sebe.

Přeceňují vlastní tahy jen proto, že jsou jejich a přestože prohrávají, nepoučí se.

Nepřestanou obhajovat své postupy ani po dalších a dalších prohrách. Naopak vynikající

šachisté dokážou vidět za obzor a jsou schopni kritického hodnocení vlastních záměrů.

Umějí se vymanit z jednoduchého pohledu, jdou o krok dál a zkoumají pozici zvnějšku, z

nadhledu a jen tak odhalí vlastní slabiny. Jejich strategie je pak jiná, postrádá přímá a

jednoduchá řešení, co je však rozhodující, je v konečné fázi vítězná.

Samozřejmě, že stejně je tomu i při strategickém rozhodování každé firmy a taky

celého státu. A v tom je ta potíž. Firma se „špatnými šachisty“ v čele je brzy smetena

z trhu. Dobře vedená firma prosazuje strategické záměry akcionářů, vlastníků. Jejich

zástupci – výbor ředitelů – musí strategii hodnotit kriticky, objektivně, zvnějšku, jako

špičkoví šachisté a přímočaré zájmy – například většiny pracovníků – nemohou být prvotní.

Jedině potom tato většina pracovníků bude mít zajištěny své zájmy – práci, rostoucí

reálnou mzdu. Prosperující firmy přinášejí prosperitu všem, tedy i „slabým šachistům“.

Pokud jde o výběr „výboru ředitelů“ za celou zemi, ten provádějí prostřednictvím

politických stran všichni voliči. Tedy v drtivé většině „slabí šachisté“ a nepochybně tak

bude spíše generován „výbor ředitelů“ ze „slabých šachistů“. „Špičkoví šachisté“ mezi nimi

budou výjimkou potvrzující pravidlo.

Jistě to převážně neplatí v zemích, kde demokracie je výsledkem kontinuity

společenského a hospodářského vývoje, kde je zachována i kontinuita výběru „špičkových

šachistů“ na vrcholné politické posty z řad těch, kteří se dávno osvědčili. Tyto země

musely obstát ve staletí trvajícím konkurenčním souboji s ostatními. Naopak tam, kde tato

kontinuita byla zpřetrhána desítkami let života v totalitě, platí teze o výběru „slabých

šachistů“ zcela jednoznačně.

U nás byly podmínky pro řízení země metodami slabých šachistů hluboce

zakořeněny. Výkvět „slabých šachistů“ na přelomu tisíciletí, v souladu s levicovým

chápáním světa, netušil, že je třeba se zaměřit nejprve na tvorbu zdrojů a tu tvoří i úspory

zdrojů včetně minimalizace státního aparátu. Nechápal, že tvorbu zdrojů podpoří motivace

136

jejich tvůrců, nikoli přerozdělování, které brzdí úspěšné. Vrhal se na zdroje jako každý

parazit, kterého zajímá pouze spotřeba něčeho, co sám nevytvořil. Je to jednání

krátkozraké a parazit si své typické jednání může dovolit jen tehdy, když potravu ukradne

hostiteli.

V hospodářském životě státu však okrádání hostitele je vykrádáním vlastních zdrojů

bez náhrady a vede do záhuby. Vtip o vykopání brambor čtrnáct dní po jejich vysázení v

jisté zemi proto, že lidé mají hlad, není pro „slabé šachisty“ vtipem, ale běžnou součástí

jejich myšlení. „Špatný šachista“, levičák není ani náznakem dobrý hospodář, i když se za

něj při kázání předvolebních slibů vydává. Když se je snaží naplňovat, velmi rychle mu

dojdou zdroje a on se nestydí, jako každý mizerný hospodář, krást a podvádět, aby líbivé a

současně nesplnitelné sny mohl dál slibovat. Krade úspěšným, zadlužuje stát a tak krade i

ještě nenarozeným. Podle mezinárodních auditů činil veřejný dluh republiky v roce 2007

včetně zadlužení obcí už přes jeden bilion korun, na každého občana to je jedno sto tisíc

českých korun. Rozhodující část dluhu je důsledkem rozkrádání za levicových vlád. V říjnu

2005 sdělil pan levicový předseda vlády, že není žádný problém s dalším zvyšováním

státního dluhu.

Svět je jen jeden pro politickou levici i pravici. Ti prví proklamují, že jsou hodní, že

podarují všechny a zatají, že zdroje seberou nejaktivnějším a podporou líných zabrzdí růst

a prohloubí chudobu všech. Ti druzí chtějí ode všech zodpovědnost a činorodost, pro

všechny bez rozdílu samostatnost a z poctivé a svobodné práce přinesou mnohem větší

bohatství pro všechny a mnohem víc pro potřebné. Co je prospěšnější pro celek, je

nabíledni.

Je trapné, když zase a zase čtu vyjádření neorientovaných, že ekonomie není věda

proto, že přichází se zcela protichůdnými koncepty. Ale vůbec ne. Ekonomie je věda a jako

každá jiná zná optimální řešení problémů. To jen nemalá skupina drzých ekonomii zneužívá

ke svému prospěchu a ke svému prospěchu lže a ekonomii pokřivuje. V jiných vědách to

není možné, protože nejsou zneužívány v takové míře pro ideologickou propagandu. Jiné

vědy neumožňují získat politickou moc, proto nemají alternativní řešení problémů

prosazovaných falešnými politickými hráči.

Parazitující tendence nepřestávají kvést a bujet. Jsou pevně spojené s přirozenou

lidskou pohodlností a také mnoha komplexy a je proto velmi těžké proti nim zasahovat.

Jsou živnou půdou pro korupci, pro bezcharakterní a nezodpovědné jednání. Ti, kteří

naprosto nechápou podstatu těchto společenských nemocí – levicoví politici - se stále snaží

bojovat s jejich projevy. Prohlašují, že chtějí lidem pomáhat, řešit problémy. Horlivě se o

to snaží a dodávají, že to myslí poctivě, jak neopomněl sdělit svého času pan předseda

vlády Gross.

Levice hledí s obdivem na kojící matku, protože má před sebou zdroj obživy. Jeden

český socialistický předseda vlády pronesl památnou větu : „Zdroje tu jsou“. Ale to je

myšlení na úrovni spotřebitele mateřského mléka. Ti, kdo tomuto zdroji již odrostli a

poněkud se ve světě poučili, již vědí, že se nelze zahledět do skladu potravin jako

všespasitelného. Naopak, chápaví vědí, že je třeba po naplnění skladu ještě zajistit trvalý

přísun zboží do něj. Teprve pak je možno začít uvažovat o adresátech spotřeby, cestách

distribuce, cenách apod.

Levičák má dlouhé vedení, tedy pomalejší chápání, ale vrhá se na „zdroje“ rychle a

přímočaře, jako predátor na kořist. To koneckonců dělali i naši dávní předci. Kvůli kořisti

zabíjeli nebo kradli. Postupně se však lidská společnost vyvíjela, vznikaly přebytky a

životní potřeby se začaly směňovat. Kulturní společenstva vraždy a krádeže zapovídala.

137

Podobné krátkozraké uvažování je nesmírně rozšířené. Kyslík je prospěšný, protože

každý ví, že bez něj zahyne. Kysličník uhličitý je zase obecně škodlivý, protože škodí

lidem. Přestože by bez něj nemohly existovat rostliny a zanikl by veškerý život. Jeho

prospěšnost je ale zprostředkovaná, což socialistům a jiným myslícím se zpožděním hned

nedochází.

Levičák neplatí dluhy. Když narostou do astronomických rozměrů, obviní svého

věřitele (např. JUDr. Altnera) z lichvy. Mně i mnoho dalších obvinili a dlouho pronásledovali

za škody, které sami způsobili.

Levicové myšlení špatných šachistů logicky vylučuje používání sofistikovaných

metod nejen v ekonomické oblasti, ale ve všech sférách politického působení.

Levicové parazitování je nakažlivé a návykové, má charakter drogy. Kdesi na konci

roku 2011 ponechala jistá místostarostka na účtě sociální dávky pro člověka, o kterého se

obec starala a který se pro ně kvůli nemoci nemohl dostavit. Drogově závislí na těchto

dávkách, snad příbuzní dotovaného, nemeškali a místostarostku zbili. Nevím, jestli je

„absťák“ omlouvá.

Pár tisíc odborářů v červnu 2007 v Praze přišlo vyhlásit nespokojenost s tím, že jim

slíbené předvolební úplatky nebudou vyplaceny v plné výši. Přitom slibovatelé

předvolebních úplatků i ti, kteří je přebírali, se svým jednáním dopustili trestných činů.

To již tsunami levicí nashromážděných dluhů začalo po nástupu středopravé vlády

devastovat státní rozpočet. Levice místo přirozené pomoci ke všemu začala zákeřně a

s iracionální hysterií zneužívat plod vlastní neschopnosti v politickém boji. Multiplikovala

tak vlastní škody i v době, kdy nebyla u vlády.

Stejně je tomu s dalšími doktrínami propagovanými našimi socialisty. Například

jejich Zákoník práce s tuhým zákonodárstvím neumožňujícím pružnost a změny vede

k okrádání zaměstnanců (poctivých), škodí nezaměstnaným, chudým. Naše levice osázela

dalším plevelem již tak zaplevelený Zákoník práce. Netuší, že tím podporuje

nezaměstnanost nejsilněji. Opět příklad zcela mylného protismyslného postupu. Miliardy

vynaložené na podporu „trhu práce“ paradoxně nezaměstnanost podporují. Měly být

vynaloženy na příčiny stavu – na vzdělání, posilování motivace k práci a hledání si místa,

tedy logickou prevencí.

Naprostou většinu nositelů Nobelovy ceny za ekonomii tvoří Američané. V roce 2009

se o něj podělili Američané Peter Diamond, Dale Mortensen a řeckokyperský Brit

Christopher Pissarides za vývoj teorie vysvětlující, jak ekonomická politika a regulace

ovlivňují trh práce a proč například vysoká podpora lidem bez práce vede k vyšší

nezaměstnanosti a delšímu hledání práce.

Pokud socialisté snižují daně nejnižším příjmovým skupinám, prosadí, že úspory z

ušetřených daní se rychle spotřebují, že se zpomalí ekonomický růst, že nebude na nové

investice a nejméně na inovace, na složité a informační technologie, že děti chudších

budou mít horší přístup ke vzdělání, že se znásobí jejich budoucí nezaměstnanost.

Nejvíc pomůže chudým, když budou sníženy daně firmám. Tehdy bude lépe poháněn

motor rozvoje, budou vznikat pracovní místa, bude se rozvíjet věda, bude se investovat a

především do kategorie s velmi žádanou vyšší přidanou hodnotou. Chudí začnou bohatnout,

bude se jim lépe dařit, porostou jim příjmy, budou mít přístup k lepšímu vzdělání, ke

složitějším technologiím, k informačním technologiím.

138

V mnoha průzkumech se velká většina lidí vyjadřuje, že je třeba snížit rozdíly mezi

příjmovými skupinami. Někteří zbaběle zneužívají tento marxistický názor k uplácení

voličů, jiní stejně zbaběle strkají před zřetelným nesmyslem hlavy do písku. Doba nazrála

k tomu, aby se konečně ve vrcholné politice našel první skutečný muž, který bude mít

odvahu vysvětlit, že rostoucí rozdíly v příjmech jsou prakticky vždy doprovázeny růstem

kvality života úplně všech. Že neznamenají chudnutí chudých, ale naopak jejich svezení se

na vlně dynamicky rostoucí prosperity k lepším zítřkům. Za takovým mužem lidé půjdou,

odvážného zvolí. Uslyší od něj také, že respektovat vlastnictví je naprosto přirozená věc,

závidět ho je slabost, dovědí se, že vstupovat na cizí pozemky je nejen neslušné, ale i

protiprávní a dovědí se mnoho dalších věcí, které se z paměti lidí dnes už za šedesát let

vytratily.

Souhlasím ovšem s tím, že rozdíly založené na rozkrádání v naší takzvané

transformaci devadesátých let nejsou rozdíly žádoucími a naopak narušují přirozený stav.

Prodej těžebních společností na uhlí za zlomek jejich ceny a se ztrátou desítek miliard

korun, to je samozřejmě krádež i kus úděsné nekompetentnosti nejvyšších zodpovědných

politiků. Takové hrůzy je samozřejmě nutné napravit.

A další důležitá podmínka. Růst příjmových diferencí je zdravý jen tam, kde je silná

střední třída nebo alespoň dynamicky roste.

K populistickému rovnostářství patřilo i již zmíněné mnohaleté zadržování cen

nájmů za bydlení. Naprosto vylučuje mobilitu a bez možnosti mobility se nelze přesunovat

za prací. Nezaměstnanými se stávají ti, kteří by se, při nediskriminovaném trhu bytů, včas

přesunuli tam, kde je po jejich práci poptávka. Blokované nájemné mělo ty nejtěžší

sociální důsledky, protože především blokovalo možnosti rozvoje, ekonomického růstu.

Blokování nájemného přispívalo k nezaměstnanosti a poškozovalo práva vlastníků

pronajatých bytů. Blokace cen nájemného v bytech udržuje stav, kdy pány v domech jsou

nájemníci a je pošlapáváno právo majitelů na pokojné užívání majetku zajištěné v dodatku

k Listině. Levice proklamuje spravedlnost, přičemž jak na běžícím pásu produkuje příklady

bezbřehé nespravedlnosti.

Kromě majitelů domů se ozvalo i Sdružení platičů tržního nájemného a požadovalo

také náhradu od státu za újmu způsobenou regulací nájmů. Našly by se i další skupiny

obyvatel, které by mohly žalovat stát kvůli újmě způsobené regulací nájmů. Je

pravděpodobné, že by újmu z této regulace nakonec mohl požadovat každý v zemi.

Ukazuje to na podstatnou skutečnost – pokud v ekonomice zůstává jediný příklad

socialistické regulace, nelze mluvit o spravedlnosti ani zdravé ekonomice.

Přímočarý levicový koncept není ani zdaleka jen nejdelší cestou k prosperitě, on

totiž cestou k prosperitě není vůbec. Je pro něj typické dokonce i neúčelné použití zdrojů

z doby přechodné prosperity vyvolané racionálními opatřeními předchozí vlády a vynesené

na vlně růstu v ekonomikách zemí našich hlavních odběratelů i celosvětové prosperity na

přechodu tisíciletí. Právě v tomto období u nás vládli socialisté a promrhali, co se dalo.

Ztráta prosperity, až devastace ekonomik ovládaných delší dobu levicovými vládami, je

světu známa z bezpočtu příkladů.

Typickým důsledkem politiky podřízené populismu je rozhazovačnost, nadměrné

neracionální přečerpávání zdrojů. Náklady na výrobky a služby jsou v takto přebytkové,

rozežrané společnosti mnohem vyšší, než je potřebné k uspokojení potřeb. A navíc náklady

rostou geometrickou řadou při růstu blahobytu nad přirozené potřeby. Jedná se o mnohem

masovější závislost s většími škodami, než u závislých na drogách.

139

Vojáci, kteří z přežírání a lenosti přetučněli (a spotřebovali až několikanásobné

množství potravin nad optimum) budou dostávat (Česká republika 2011) léky na obezitu a

zbytečně zatíží zdravotnický rozpočet. Jejich obleky vyžadují dvojnásobek látky, než na

šaty zdravě žijících. Po aplikaci léků na zhubnutí budou původní obleky obézních vojáků

přirozeně vyhozeny a budou muset být pořízeny nové.

Obézních, zatěžujících enormně zdravotnictví, je v celé populaci Evropy a USA na

desítky procent. Náklady na likvidaci přebytků je třeba přičíst k nákladům na

zkonzumované – vesměs zbytečné – přebytky. Většina odpadů jsou odpady jen proto, že

byly vyrobeny zcela zbytečně a nemusely být tedy vyrobeny vůbec.

Stejně je to s neracionálně řízeným státem, který nedokáže eliminovat populistické

duplicity. Na Šumavě, v oblasti hádek o způsob hospodaření v chráněné oblasti, se sejdou

zástupci aktivistů z organizace výhradně dotované státem, brání v práci osobám placeným

ze zdrojů státní organizace a k likvidaci obránců přivázaných ke stromům jsou přizváni

policisté placení státem. Všechny tyto náklady jsou zbytečné, neefektivní, nelogické.

Legislativa musí opakování událostí předejít určením toho, kdo jednal protiprávně a kdo

má ztráty uhradit.

Socialisté také předkládají vize, svoje představy o světě, volební cíle. Když se

domnívají, že nějaký krok směrem k vizi naplnili, pořádají oslavy Protože jejich vize jsou

opřeny o pouhé utrácení zdrojů, nemohou být cíle dosaženy nikdy, opulentní oslavy nemají

reálné opodstatnění. Po oslavách jsou vizi ještě více vzdáleni, proto jsou autory neustálých

oslav nad dílčími vítězstvími, která se později ukážou jako prohrami. K dosažení vizí je

naopak podmínkou, aby socialisté nějakou dobu neměli rozhodující moc. Ihned se uvolní

tvůrčí kreativita, která si potřebný směr najde jako vedlejší produkt bez proklamování vizí.

Socialistická politika prostě generuje nezaměstnanost, nevzdělanost, parazitismus,

korupci, chudobu ve všech jejích formách.

Problémy levorukých, blondýn, plešatých, sprostých, slušných ihned „zapracovávají“

do zákonů. Zaplevelí a znepřehlední zákonné normy, geometrickou řadou znásobí

překážky pro skutečně reálné a efektivní řešení problémů. Levice poukazuje na nešvary jí

samou způsobené a jí samou přiživované a tvrdí, že je bude „odstraňovat“. Na „řešení“

nešvarů, ve zdravé společnosti omezených na desetinu, přijímá tisíce nových zákonů a

nařízení, zakládá nové státní úřady, zvláštní policejní útvary, vymýšlí policejní akce,

navrhuje využívat provokatéry a udavače. Přichází s dalšími a dalšími zákazy a nařízeními

na tisících stran, zvyšuje platy soudcům a policistům, zvyšuje počty úředníků,

Spolu s vládními partnery dovedla vláda vedená socialisty vše uvedené v roce 2017

již ad absurdum a omezila svobody ad libitum.

Důsledkem je, že skutečná, hrozivá nezaměstnanost v zemi je uměle skryta, když

mnoho desítek tisíc státních zaměstnanců, ve zdravě řízené zemi naprosto nepotřebných,

je zaměstnáno v útvarech na potírání nešvarů způsobených neschopností jiných státních

útvarů a vlády. Vzniká začarovaný kruh a stát je udržován při životě plném socialistického

parazitismu. Bohužel, při životě mnohem méně bohatém.

Z léta trvajícího nedostatku přirozené soutěže a přebytku komplexů z totalitou

potlačovaného sebevědomí stále obojí doháníme závoděním na silnicích, trapným

nedáváním přednosti tam, kde to jiným pomůže a nás ani o vteřinu nezdrží, jak to vidíme u

sousedů (západních). Ani po dvaadvaceti letech se nesetkávám s ochotou ve službách

potvrzenou úsměvem jejich poskytovatele. Na šok z první profesionálně rozzářené tváře

děvčete za informačním pultem poté, co mi na letišti Heathrow asi v roce 1988 (byl jsem

poprvé na Západě) právě vyřídila můj požadavek, do smrti nezapomenu.

140

Je logické, že výdej psychické i fyzické energie u těch, kteří na sebe berou riziko

podnikání, o mnoho převyšuje námahu takzvaně závislých pracovníků. Pokud to tito jsou

schopni pochopit, rádi se nechají zaměstnat, protože je to pro ně mnohem pohodlnější,

než vzdorovat konkurenci, obstarávat stroje, materiál, organizovat práci a prodej jejích

výsledků. Jsou-li nespokojeni, mají daleko jednodušší volbu pro řešení, například začít

sami podnikat a pracovat denně ve dvou směnách s rizikem, že přijdou o veškerý majetek.

Už dávno je všeobecně známo, že vykořisťován je nikoli Marxův pomocný dělník, ale

jeho zaměstnavatel, ve kterém mají dělníci chlebodárce a ochránce. On se svými

zkušenostmi, odvahou a prozíravostí je tím, kdo jde dopředu v neustálém boji.

Zaměstnanec je v závěsu jako cyklista v pelotonu. Veze se v závětří. Ušetří plno sil na úkor

toho, kdo peloton táhne. Pokud proti tomuto uspořádání protestuje, musí být velmi

hloupý.

Ono je pro socialisty trošku složité pochopit, že zaměstnancům pomůže nikoli

přímá, vždycky rozhazovačná pomoc, ale podpora jejich chlebodárců, podnikatelů. Na to

mají poněkud krátké vedení. Oni lidem plujícím na vedlejší potápějící se lodi – firmě - a

napínajícím k nim ruce hodí ze svých zásob jídlo a trochu alkoholu a než se loď potopí,

jsou socialisté šťastni z dobrého skutku a jejich štěstí znásobují také alkoholem rozesmáté

obličeje těch, kteří vzápětí klesnou ke dnu. Těm, kteří se snaží usnadnit život podnikům,

budou socialisté vždycky nadávat. Vůbec nepochopí jednání takových, kteří na poškozenou

loď hodí čerpadla a materiál na uzavření děr. Když se trosečníci poté zachrání, nebudou

děkovat zachráncům, ale budou si pamatovat slastné pocity kolem žaludku a euforii

z alkoholu a opět budou sebevražedně volit socialisty. A jejich sebevražedné choutky mají

vysokou oporu v tom, že těch, kteří jediní jim mohou pomoci – podnikatelé – jsou ve velké

menšině.

Levicoví vůdcové, místo aby podporovali podnikání, které jediné nezaměstnanost

sníží, dusí střední třídu, ničí podnikatelské prostředí, vysokými odvodovými povinnostmi

předražují pracovní sílu a vytlačují lidi z firem. Jejich zničující politika by byla ještě

zjevnější, kdyby pro mnoho z těchto lidí nevytvořili desetitisíce zbytečných pracovních

míst ve státní sféře. Opět tím posílili veskrze zápornou roli státu, který bude lépe brzdit

hospodářství. Licoměrně ze svých chyb obviňují druhé a stresované a vystrašené dál straší,

že „ti druzí“, jejich političtí protivníci, stresované a okradené ještě víc okradou. Tito

„šachoví amatéři“ každým svým krokem rozšiřují armádu frustrovaných, kteří je budou

volit. Kruh je uzavřen. Není z něj úniku.

Levičáci deklarují své úsilí o pomoc slabším, ale svými činy dosahují bezezbytku

pravého opaku. Velmi orientovaný blogger Karel Kříž je označil příznačně za „apoštoly

sociálního dobra“. Přítel Vladimír Kajlik mluví o „pachatelích dobra“ či „patologických

altruistech“. Velmi výstižné, ale politologové tuto jasně devalvující patologičnost

neregistrují, nekonstatují. To ale zásadně devalvuje politologii.

Je nesporným faktem, že dopady zásahů do ekonomiky pro svou zprostředkovanost

mají časové zpoždění. Prorůstová opatření pravice se projeví při střídání vlád kupodivu

jako úspěch až v době vlády levice a jako reklama její politiky. Dopady skutečné levicové

ekonomické politiky se jako vlna tsunami naopak přivalí právě v době, kdy nově nastoupivší

pravicová vláda nutně potřebuje levicí zničenou ekonomiku uzdravit. S tak těžkým

handicapem si hned ale koleduje o kritiku a k tomu autoři skutečného stavu, levicoví

zmatenci, toho hned řádně využijí a kritiku svým křikem znásobují.

V roce 2012 spáchal v Řecku sebevraždu zadlužený důchodce. Levice začala běsnit,

davy zapalovaly auta a vyjadřovaly svoje rozhořčení na masových protestech. Kde braly

141

davy tu drzost ke svému počínání, když dlouhý čas všichni protestující žili na dluh s příjmy

vysoce přesahujícími jimi tvořené hodnoty? Se svými 13. a 14. platy, fiktivními pracovními

místy, zatajenými daněmi, důchody pro slepé, kteří dobře vidí, starobním důchodem v 53

letech atd. atd. Všichni běsnící byli těmi, kdo žili z dluhů a měli na sebevraždě podíl.

To se netýká jen Řecka. Každý levicový volič si přikradl z toho, co dostal na dluh do

korýtka od populistů, kterým uvěřil a které volil. Jeho křik na počínání zodpovědných, kteří

zadlužený „rodinný účet“ musejí napravovat, je proto vrcholem drzosti a licoměrnosti.

Nesmíme vzdát boj s levicovým populismem, protože na tom závisí prosperita

všech. Je třeba se k problému postavit čelem. Vědět o obětech a bolesti, kterou nám to

přinese. Vědět, že toho dosáhneme jen tehdy, pomůžeme-li voliče levice přesvědčit o

škodlivých důsledcích jejich dosavadní volby pro ně a jejich děti. Levicový volič vždy volí

pohodlný život z peněz, o které okrádá své vnuky.

Musíme si také uvědomit, že malost se do lidí dostává z nejbližšího prostředí již

v útlém věku. Její vstup do myšlení mladého člověka zpravidla v rodině má charakter

očkovací látky – oslabeného viru, který u člověka zajistí celoživotní imunitu proti

sebevědomí a současně v něm zapouzdří závistí vyvolanou nenávist k úspěšným a bohatým.

Po očkování se u mladého člověka vytvoří na mozku semipermeabilní blána, která už nikdy

nepropustí u daného jedince navenek z projevů nic, co by dávalo tušit cokoli právě o

sebevědomí, velkorysosti, přejícnosti, noblese.

Známe pojem kognitivní disonance. Dospělý volič se rozhoduje podle myšlenkových

schémat, která získal v době, kdy se tato schémata vytvářejí, upevňují. Po celý život je

nebude měnit. Volič nakažený v mládí malostí bude volit malost, levicové falešné sliby,

hulváta a opilce na prezidentský post.

Zákaz komunistické strany jako nesporná záležitost měl být uzákoněn v roce 1990.

Jde o extremistickou stranu, která odkazuje na dokumenty požadující zničení řádu a chce

porušovat právo každého na pokojné užívání vlastního majetku.

Avšak napadání lidí malých, řadových komunistů za mnohaletou devastaci celého

národa dnes nemá opodstatnění. Tudy cesta nevede. Tudy vede pouze cesta k posilování

komunistické strany samotné, oslabování demokracie, útok na prosperitu. Útočit na slabé,

zakomplexované, ustrašené, se sklony k parazitismu, to podstatu a podhoubí komunismu

jenom posiluje. Vždyť to už dělají levicoví politici! To oni si vytvářejí voličskou základnu

tím, že udržují v permanentním strachu mnoho slušných sociálně ohrožených lidí nebo lidí

myšlenkově mdlých s odvahou nevalnou.

Kdo jiný podporuje více zlo tím, že (jako socialistický předseda vlády Paroubek)

proti sobě pošle dvě skupiny mladých lidí – účastníky open air akce a hordy policistů, aby

posílil své chabé sebevědomí. Když se při tom čtyři sadisté v uniformě ukájejí na jedné své

oběti, jejich počínání je označeno za „přiměřené“ a stane se vzorem pro jiného zbabělce,

který později zmlátí ženu na ulici, v autě a na policejní stanici.

Cesta k svéprávnosti by měla být dvojí. Slabým a zakomplexovaným je třeba dodat

sebevědomí. Všemi možnými cestami. Radikální reformou školské výchovy. Pranýřováním

těch, kteří vynucováním poslušnosti v dětech potlačují sebedůvěru. Povzbuzováním dětí, i

těch méně úspěšných, ve škole i doma. Začít vést děti v rodinách i ve škole k tomu, co bylo

obvyklé a samozřejmé již před staletími, ale co totalita ve všech zničila: vychovávat

k morálce, smyslu pro čest, pro obyčejnou slušnost a poctivost za každé situace a už od

nejútlejšího dětství, pro respekt k úspěšným a majetku, pro samostatnost, tvořivost,

soutěživost.

142

Předchozí uvedené je principiální pro získání budoucího voliče s předpoklady pro

nejvhodnější volbu. Pro volbu těch nejlepších, nejorientovanějších, pro volbu prosperity,

konkurenceschopnosti celé země. Po celou historii ale tuto stránku přípravy dětí zcela

ignorujeme. Je časově vzdálená od uplatnění a uniká nám její význam. Proto produkujeme

stále voliče „špatných šachistů“. Ztrátu potřebné znalosti později už nikdy nelze dohnat.

Je to situace zcela obdobná s definitivní ztrátou schopnosti naučit se mluvit u takzvaných

„divokých dětí“, které v kritickém útlém dětství byly odvrženy a musely žít například ve

společenství psů nebo vlků.

To nejhorší, co desítky let trvající totalita na nás všech napáchala, je právě

potlačení sebevědomí. K řešení stále chybí skutečný vůdce, bez kterého nelze prosazovat

vysoké morální zásady, čest v jednání, přirozené právo, spravedlnost. A taky se musíme

zastydět, že jsme se svými komplexy a zapšklostí dávno nezatočili. Proč bychom se měli

chovat stále jinak, než lidé ze západní Evropy, než Američané. Volně, bez zábran, naladěni

pozitivně. Přestat podezírat druhé ze všeho možného. Pochopitelně, že bychom si měli

hlídat peněženky, když nám páni zakladatelé mezi fundamenty státu šoupli zlodějinu.

Přestat se bát, když vidíme politika, který hřmí jako Áda s knírkem neblahé paměti.

My jsme naši pokřivenou demokracii postupně dostali do stavu, kdy dokonce

nejméně sebevědomí získávají vysoké posty. Ve světě je běžné, že nový šéf převezme úřad

s úředníky. To u nás se najdou ministři či hejtmani, kteří řadu stávajících úředníků mění.

Naštěstí je nenechávají popravit, jak jsme to znali u stejně paranoidního soudruha Stalina.

Dokonce prý nějaký náš vysoký politik vyměnil v přebíraném úřadě víc než třetinu šéfů

odborů, což je samozřejmě hranice, kdy je k takovému kroku podmínkou těžké duševní

poškození realizátora noci dlouhých nožů. Údajně to bylo na úřadě již jmenovaného

loupežníka z Hostivic.

Na odstranění nesebevědomých obdařených mocí z veřejného prostoru máme volby.

Manažery a správní radu do jejich pozic dosazují v akciové společnosti akcionáři.

V soukromé firmě jejich funkci vykonává majitel. V případě státu jsou občané těmi, na

kterých je zodpovědnost za dosazení těch nejlepších. Mají-li vybrat opravdu nejlepší a

žádného „špatného šachistu“, musejí mít alespoň základní orientaci v ekonomii a to

nejdůležitější – musejí být také sebevědomí.

Nedemokratické režimy – a korporátní moc neprůstřelné mafie kmotrů a dvou politických

stran dohodnutých na tom, že na skutečné politické konkurenci se nikdy

nedohodnou – nemohou sebevědomé generovat. Pan prezident Klaus a bývalý pan předseda

vlády Paroubek svého času dělali všechno pro to, aby budili dojem velkých politiků. Takoví

bývají vzorem pro povzbuzení slabých. Sebevědomé však mohou spoluvytvářet jen velcí

politici skuteční, neformální, nikoli jen obsažení v myslích „velikánů“ samotných

přesvědčených o sobě jako spasitelích.

Další cestou k ozdravení země je oprávněná dennodenní kritika těch, kteří si na

oslabování sebevědomí druhých budují své kariéry, tedy levicových vůdců. V tom mají

média obrovské dluhy. Protože mnozí novináři sami nemají dost sebevědomí, bojí se

levicové vůdce s patřičnou intenzitou dehonestovat. U levicových vůdců je to poprávu a

spravedlivé. Copak je správné, aby někdo ustrašené strašil? Copak je správné, aby někdo

na slabých, sociálně exkludovaných, všelijak postižených, ale i jen zakomplexovaných či

parazitech parazitoval?

Pokud členové pospolitosti amerického vosíka Polites domicules falšují své

postavení, dočkají se sociálních sankcí. Ostatní členové pospolitosti poznají falešnost jejich

postavení podle takzvaných somatických markerů, jak nás poučil doktor Koukolík, zcela

143

ojedinělý vědec a popularizátor vědy. Vosíci těm, kteří falešnými markery markýrují vyšší

postavení, dají co proto.

U nás lidí tomu tak zatím není. Naopak. Na mocenské pozice se derou také osoby

s antisociálním chováním, které svůj narušený systém sociálních markerů za pomoci nám

ukradených daní velmi důmyslně maskují. Za pomoci obrovských finančních zdrojů

uloupených daňovým poplatníkům a celých štábů placených odborníků (stylisté, image

makeři, autoři článků podepisovaných lidským „vosíkem“ – falzifikátorem, marketingové

agentury) vytvářejí virtuální stav zakrývající skutečnost. Člověk, který se za pomoci celé

placené smečky hystericky hlásí o vysokou funkci a žebrá o moc, se navždy stane pouze

prototypem a také atrapou skutečného politika. On veškerou energii věnuje zamaskování

svého pocitu zbytečnosti, pocitu, který je samozřejmě opodstatněný. Naopak, závidí i

drobný úspěch ostatních, třeba úspěšné vlády, kterou svrhne uprostřed našeho

předsednictví v Unii a navždy se zapíše jako největší politický ubožák posledních

sedmdesáti let.

To, že pravý stav věcí je zakrýván, prozrazuje lidský falešný „vosík“ každým svým

činem. Na vše, co falešnost potvrzuje, reaguje velmi nervózně a agresivně. Uznává jen ty

závěry veřejných průzkumů, které jsou přívětivé jeho falešné pozici. Pokud nějaká

agentura přijde s názorem opačným, „vosík“ se vzteká a označuje příslušnou agenturu za

„spřízněnou s opoziční politickou stranou“. Někdy dokonce jsou zčistajasna ukončeny ty

televizní pořady, které „vosíka“ iritiují. „Vosík“ ihned přispěchá s ujištěním, že to nebyl

on, kdo ukončení pořadu inicioval. Orientovaným pak už stačí chvíli počkat, aby se jim

dostalo vysvětlení, proč „vosík“ s tímto nadbytečným sdělením přispěchal. On totiž vrchní

kreátor „vosíkova“ virtuálního image na přímý pokyn „vosíka“ v dopise televizi „vznesl

vážné výhrady a protestoval proti obsahu pořadu“ už měsíc před jeho ukončením! Jindy,

když novináři iritují zase „vosíka“ nepříjemnými otázkami, ukončí domluvený rozhovor!

Tady přece chybí elementární sebevědomí. Vztekat se z pocitu ohrožení vlastního

majestátu je důkazem paranoie z toho, že víme o nepodloženosti svého majestátu.

Když „vosík“ prohraje televizní hlasování od posluchačů, vylije si vztek na těch,

kteří měli za úkol pomáhat (zběsilým zasíláním SMS zpráv ve prospěch „vosíka“) zakrývat

skutečné „vosíkovy“ markery a uměle vytvářet iluzi něčeho, co chce „vosík“ jako malé

umanuté dítě, ale na co nestačí schopnosti nejlepší agentury světa.

Jindy než stačí dokončit větu o svém negativním názoru na „vosíka“ v ranním

vysílání rozhlasu zpěvačka Přenosilová, je redaktorovi Cibulkovi, který zpěvačku okamžitě

nezmlátil, až byla černá, ihned zrušen pořad. Cenzura typická pro zbabělé vlády, pro

totalitní režimy.

Je paradoxní, že pan předseda se sexy mozkem (už jste poznali, že uvedené se týká

„vosíka“ – pana předsedy vlády Paroubka?) potřeboval pány Dimuny a kvanta dalších

drahých robertků. Není to můj názor, to jen mozek dodal asociaci stejně, jako vám počítač

předhodí výsledek chladné kalkulace: Zahlédl jsem v Perlové ulici kněžku lásky, která se

marně make-upem snažila zakrýt, že dělala kariéru už před třiceti lety. Nejdřív se

odporem otřesete, pak převáží lítost nad výsledkem té marné snahy.

Členové hmyzí pospolitosti Polutes domicules vosíka s falešnými markery ihned a

definitivně suspendují a vykážou mu místo, které mu náleží. Mnoho členů lidské

pospolitosti v naší nešťastné zemi nedokáže prohlédnout narušenost systému somatických

markerů takového lidského „vosíka“ a dává mu plnou důvěru. Pokud se lidé začnou

oprávněně stydět za své komplexy a vzchopí se, najdou v sobě bolševikem potlačenou

sebedůvěru, budou schopni falešného „vosíka“ snadno odhalit. A jejich děti se pak za

144

jejich levicovou volbu nebudou už muset stydět. Také za volbu jiného „vosíka“, pana

Zemana, do funkce prezidenta.

Myšlení špatných šachistů naprosto nepostačuje k pochopení složitějších věcí světa,

jak je dokáží analyzovat šachisté dobří. Dalším neštěstím je, že větší část šachistů dobrých

dělá tu zásadní chybu, že se neumí vcítit do myšlení šachistů slabých, jsou uzavřeni jen ve

svém schématu myšlení. Uvedu typický příklad. Mnoho let se už desettisíckrát omílalo

v článcích v tisku, v blozích, v televizi a radiu, že ráno před dohodnutým seberozpuštěním

parlamentu v roce 2009 se pan Paroubek, nepochybně zešílivší, rozhodl všechny podrazit a

slíbené za svoji partaj odmítl realizovat. Dostával za tento šokující obrat desítky

přezdívek, objevilo se padesát teorií, proč se otočil na obrtlíku.

Přitom bylo známo, že příslušná partaj má v parlamentu skupinku nesebevědomých,

bez protekce nezaměstnatelných a ti se prostě rozpouštět nebudou. Oni se sice ze

strachu už nesčetněkrát podřídili vůli a zájmu svého autoritářského vůdce, i když měli na

věc jiný názor. Jenže odsud potud. Tady šlo o chleba. Dokáže si někdo orientovaný

představit ty děsivé probdělé noci, tu hrůzu, která pány opanovala, když jim nezbylo, než

riskovat běs čerta – jejich předsedy? A jsme doma. Pan Paroubek se nezbláznil. To ale z

tisíce novinářů nepochopil ani jeden. Pan Zvěřina píše v Lidových novinách 4.10.2013 „Své

by mohl vyprávět Jiří Paroubek, který definitivně prohospodařil důvěru politiků a

veřejnosti, když se přes noc rozhodl nedodržet slíbené a odtroubil předčasné volby.“

Nerozhodl, pane Zvěřino, rozhodla malost části parlamentního „výkvětu“ jeho partaje.

Pan předseda socialistické strany vládl pevnou rukou a nikdo ze spolustraníků si

nedovolil ceknout. Pan Paroubek celému národu svým křikem vnucoval svou verzi

organizace života. Vzpomínám na podobný příklad z minulosti. Pan Fojtík, ideolog

vládnoucí komunistické strany, někdy v roce 1988 napsal do novin článek. U článku jsem si

smysl shrnul do poznámky: „Jestli se nebudete, vy dobytci, demokratizovat, dostanete

přes držku!“

Už víme, že „špičkoví šachisté“ a logicky i jejich voliči jsou gentlemani a nejsou ze

své podstaty schopni nízkostí, úskočných lstí, bezohledností kariéristů, bezskrupulózností

mocichtivých. Jsou to lidé velmi vyrovnaní, k smrti sebevědomí.

To ale slabé a frustrované odpuzuje, vzbuzuje to v nich závist. Tady máme opět

řešení, které je nasnadě. Aby „špičkoví šachisté“ mohli být zvoleni, musí se jejich image

(do doby, než my všichni znovu nalezneme bolševikem potlačené sebevědomí) přizpůsobit

představám slabých. Tito politici nemohou vypadat chytře, nemohou být na první pohled

odlišní, než dosavadní předsedové levicových vlád. Neměl jsem proto rád třeba senátora

Julínka, poslance Nečase nebo Římana. Jak je možné, že tito pánové, bezpochyby potřební

„špičkoví šachisté“, mohou tak nezodpovědně iritovat největší skupinu voličů? Jak to, že

vypadají inteligentně, jak je možné, že mluví souvisle a k věci? Copak nic nechápou? Copak

nemají poradce? Copak nemají na to, aby lhali, aby populisticky uráželi, aby používali

hrubé výrazy? Jak je možné, že se nechodí učit do restaurací čtvrté cenové skupiny?

Chtějí vůbec být zvoleni? Jsou vůbec členy nějaké politické strany?

Pokud jste předchozí pochopili jako vtip a pochopili jste to správně, musí vám být

jasné, jak těžký handicap uvedení pánové měli oproti mnoha populistům z opačného konce

politického spektra. Předchozí odstavec jsem napsal na jaře 2006 a na podzim se všichni

jmenovaní pánové stali ministry. Když pak konečně začala po sedmnácti letech vláda bořit

komunistická rezidua v ekonomice, povstali noví populisté a této vládě zajistili palec dolů

v krajských volbách 2008. Našlo se pak ke vší hrůze mnoho novinářů, kteří označili výsledek

voleb za rozhodnutí voličů ODS, kteří své straně připravili ostudnou porážku. Úplným

vrcholem pak bylo vystoupení zhrzeného otce zakladatele ODS, který zákeřně a sprostě

145

označil za viníka porážky nového předsedu. Přitom to byl on, prezident Klaus, který

realizoval poloreformy a i ty nechal oposmlouvou vymazat. Malost proti odvaze.

Realita bezpočtu komunistických reliktů ještě v roce 2017 a dokonce jejich nárůst

jsou faktem a jejich ignorování v mediálně upraveném virtuálním světě na tom nic nemění.

Naopak, lež, přetvářka, popis skutečnosti podle přání (ne)mocných jsou tu právě proto,

protože tu byly v roce 1989 už celých padesát let a poté nebyly vážněji narušeny. Nejde o

něco, co by se nově objevilo či bylo transferem z doby minulé. Jde o kontinuitu stavu

hluboce zakořeněného do společnosti. Staronový režim potvrzený triumfem komunistů

v podzimních volbách roku 2012 činí z nových vládců jakešovské „kůly v plotě“.

Ostudné ubohosti se dopustili čeští socialisté ve světové krizi, v době kdy jsme také

současně předsedali Evropě v prvních měsících roku 2009. Nejprve nás všechny okradli a

zadlužili v devítiletém cyklu jejich vlády po roce 1997. V této době prosperity, kdy každý

střádá na horší časy, pořádali opulentní oslavy a rozhazovali neúčelně miliardy. Když

předali zadluženou zemi do rukou nové vlády, přišly na svět špatné časy, které léta zrály

jako důsledek levicových rozhodnutí populistů v USA. Kvanta lidí přicházela u nás o práci a

vláda neměla k dispozici zdroje na účinnější podporu ekonomiky a nových pracovních míst.

Tyto zdroje byly předchozími vládami trestuhodně promrhány. Všechny rekordy ve

zbabělosti a bezohledné mocichtivosti ukázaly špičky ČSSD, komunistů a několika dalších

výtečníků, když uprostřed našeho unijního předsednictví svrhly vládu. Jejich ďábelský a

oslavný vítězný smích byl vysmíváním se nejpotřebnějším, novým nezaměstnaným, lidem

topícím se v dluzích, celé zostuzené zemi.

Řada zbrklých komentátorů vyrukovala s názorem, že vláda ztratila mandát. Jistě,

pokud jde o počty v parlamentu. Co se mezi názory neobjevilo, je nesporný fakt, že ve

skutečnosti byl aktem zbabělosti poskytnut mandát velmi silný. Byla to závist a úspěch

vlády, který vadil panu Paroubkovi, byl to úspěch předsedy vlády, který vadil panu

prezidentovi a jeho pochlebovačům.

Pan Paroubek, jako vždy, na obrazovce mával nějakými průzkumy mínění. Prý

potvrzují, že on měl pravdu. Žádný výsledek průzkumu neodvrátí pozornost od ubohosti

s dopadem velezrady. Mávání průzkumy jsou důkazem, že politik nemá vlastní názor.

Pokud lidem vnucuje svoji nepostradatelnost a navíc nemá vlastní názor, nejde o politika,

ale o figurku trapně žebrající o přízeň. Žadoní natolik zoufale a úpěnlivě, že odstrčí

politiky a místo nich dosadí za kandidáty do parlamentu populární tváře – hokejistu a

herečku. Vždyť říkám, že to nebyl politik, jen žebravý populista.

Veškerá kritika od takových, ať už jsou to komunisté či méně nápadní závistivci, je

vždycky pochvalou pro kritizované. Novinářské letité nerozlišování tohoto faktu podporuje

malost, vzdaluje nás demokracii.

Panu Paroubkovi nestačila ostuda ze svržení vlády před polovinou roku 2009. On

poté během několika měsíců v dlouhé nekončící řadě příkladů porušil dohody učiněné mezi

šéfy čtyř či pěti klíčových stran.

Mnohé naše hvězdičky showbyznysu jsou celebritami jen proto, že se často ukazují.

Platí pro ně „famous for being famous“. Pro prázdnotu majetkového krytí obrovských

objemů bankovních půjček na začátku tisíciletí po celém světě platí podobné „mortgage

for being mortgage“. Úvěry by skončily krachem pro banku, která by je poskytovala.

Protože se z těchto půjček stal v Americe národní sport podporovaný zákony protlačenými

prezidentem v Kongresu, nakonec z toho všeho byla světová krize.

146

Děsivé příklady dopadů socialistické rozhazovačnosti se v plné nahotě ukázaly

v poslední době. Maďarsko je zadluženo 73 % HDP, hrozí mu státní krach, stejně jako

Řecku, Irsku, Španělsku. Clintonovi levičáci poškodili americkou ekonomiku a přispěli k

pozdější lavině světové krize.

Dověděli jsme se v tisku, že naší ČSSD radí lidé, kteří radili právě prezidentu

Clintonovi. Ten i jeho žena Hillary, ale také prezident Obama, studovali a obdivovali Saula

Davida Alinského, velmi úspěšného a známého „organizátora společnosti“.

Alinsky, stejně jako Obama, zažili a poznali život v ghetech a byli motivováni

snahou pomáhat lidem vyvrženým, bez perspektiv. Takové zkušenosti se nepochybně

promítly do Obamovy schopnosti souznít s potřebami mas včetně lidí ohrožených sociální

exkluzí, lidí cítících se na okraji společnosti pro chudobu, barvu pleti atd. Nepochybně mu

tato zkušenost a zmiňovaná schopnost souznění pomohla ke zvolení prezidentem. Některé

jeho volební sliby jsou konzervativci vnímané jako nepřijatelné až úděsné. Například

zavedení povinného zdravotního pojištění. To má však svůj prapůvod právě v Obamově

zkušenosti z doby kolem roku 1984 s lidmi vesměs zdravotní pojištění postrádajícími.

Poslední demokratičtí prezidenti USA nepochybně použili ve svém volebním boji i

výsledek druhé stránky Alinského osobnosti, velmi kontroverzní aktivistická Pravidla pro

radikály, pravidla cesty k moci označovaná za bezohledná, ale smrtelně účinná.

Uvedu některá z nich včetně komentáře původního autora (za překlad vděčím příteli

z USA):

Pravidlo 5: „Zesměšňování je nejmocnější zbraní člověka.“

Proti tomuto pravidlu neexistuje obrana protože je iracionální a dohání jen

k zoufalství a vzteku. Funguje také jako klíčový donucovací prostředek k získávání ústupků

ze strany nepřítele. (Velmi surové, sprosté, podlé, etc. Ale co chcete? Jde přeci o to

vyvolat vztek a strach, ne?)

Pravidlo 8: „Udržujte nepřítele pod neustálým tlakem.“

Neustále přicházejte s novými věcmi, abyste vyváděli opozici z rovnováhy. Jakmile

opozice zvládne jeden z vašich přístupů, udeřte z jiné strany něčím novým tak, abyste ji

znovu vyvedli z míry. (Napadejte, útočte, přepadejte ze všech stran tak, abyste nedávali

potácející se organizaci šanci k odpočinku nebo vzpamatování se).

Pravidlo 9: „Vyhrožování obvykle vyděsí více než samotná akce.“

Fantazie a ego dokáží vysnít daleko víc důsledků, než kterýkoliv aktivista.

(Pamatujte, že dojem je realita. Velké organizace vždy připravují nejhorší scénáře, něco,

co může přesahovat i ty nejdivočejší představy aktivistů. Celkový výsledek je, že organizace

promrhá obrovskou spoustu času a energie na své vlastní kolektivní představy o

extrémních závěrech. Možnosti mohou snadno otrávit mysl a výsledkem je pak celková

demoralizace).

Pravidlo 12: „Vyberte si terč, zmrazte ho, zosobněte ho, a zaměřte se jen na něj.“

Odstřihněte veškeré sítě podpory a izolujte terč od jakékoliv formy sympatie. Jděte

po konkrétních lidech a ne po institucích; lidem ublížíte rychleji, než institucím. (Je to

kruté, ale velmi efektivní. Přímá, osobní kritika a zesměšňování fungují).

První volební období prezidenta Obamy USA vážně poškodilo. Ztratily prestiž ve

světě, zostřilo se vnitřní napětí v zemi. Vážně byla oslabena pozice středních podnikatelů,

motoru ekonomiky, tvůrců nových pracovních míst. Očekávali se, že Obama po vítězství

v prezidentských volbách 2012 dále zvýší daň z příjmu, dědickou daň, zavede novou daň

147

pro společníky firem, kteří nejsou dosud vedeni jako vlastníci a další. Vše je doprovázeno

rétorikou, kterou velmi dobře známe z komunistického slovníku.

Neschopnost levičáka odhadnout myšlení protivníka se ukázalo na mylných

vstřícných krocích k Rusku, které je dokázalo obrátit ve svůj prospěch. Obama prosazoval

státní programy pomoci pro další široký okruh osob a využívá zákona z roku 1993 o

registraci voličů na základě řidičského průkazu (otevírá přístup k volbám pro masu

přistěhovalců), obojí k radikálnímu posílení své voličské základny, zásadní změně

historických pravidel pro volby ve prospěch levice.

Řidičské průkazy pro volby byly uzákoněny za prezidenta Clintona, Obamova

souputníka v politice a laxním přístupu k pravdě. Administrativa prezidenta Clintona měla

také zásadní podíl na vzniku podmínek, které časem vedly k nynější světové ekonomické

krizi. Prezident Obama nekrytou hypoteční bublinu přesouval z privátní sféry na stát a jen

posiloval potenciální brizanci třaskaviny této časované bomby. Jsou to vše kroky zaměřené

na posílení osobní moci bez ohledu na perspektivu pro zemi. Jak podobné krokům našich

„samobohů“, kteří v roce 1989 „na padrť“ porazili komunistický režim, aby v krajských

volbách roku 2012 komunistická partaj a její další levicoví bratři drtivě zvítězili!

Velmi důsledně Alinského bezohledná pravidla moci a zpátečnické levicové zásahy

do ekonomiky u nás realizoval pan Paroubek. Jeho povolební projev na začátku června

2006 všechny šokoval a zcela oprávněně připomínal projevy bolševiků z roku 1948. Ale

vždyť to nebylo nic jiného, než jednání Al Gorea po porážce od Bushe mladšího

v prezidentské volbě! Stejně trapné žalobníčkování a vyhrožování soupeři. Stejně trapné

proto, že obě akce byly výsledkem stejné skupiny poradců, kteří projevy připravili s

předstihem. Naše komunistická zkušenost však vyznění projevu obrátila proti tomu, kdo ho

přečetl (odpapouškoval). Naši zkušenost Clintonovi poradci neměli a Alinského sprostoty

proto u nás použili zcela nevhodně.

My jsme však také ve zcela jiné zemi, v zemi, kde o demokratických základech se

nám celých sedmdesát let jen zdá, v zemi ekonomicky o několik řádů slabší, zemi chudé na

osobnosti a téměř bez elit, zemi neschopné cokoli učinit proti hospodářským kauzám a

totální korupci.

V USA se možná podaří levičácké zvrhlosti utnout. U nás však mají podobné kroky

fatálně devastující dopady. Pan Paroubek, který používal Alinského pravidla pro radikály

velmi důsledně, je osobou výhradně konfrontační, destruktivní, útočnou, pouze vyvolával

zášť založenou na nejnižších pudech, vášně, rozklad. Jsou to kroky zbabělé, podporují jen

malost a vedou do pekel.

Znáte někoho, kdo jednou rukou dává vnoučkovi čokoládu, hladí ho po hlavě a

druhou rukou mu vráží do zad kudlu s dluhy, které vnouček bude muset za dědečka desítky

let splácet? Že neznáte, protože to musí být zrůda? Ale vždyť přesně tohle dělají naši

socialisté! Dokonce poté, co vytvořili každému vnoučkovi (genderově korektní je přidat i

vnučku) dluhy ve statisících, dluhy vehementně dál zvyšovali v šíleném tanci do rozpočtu

pro rok 2010. Tak jako američtí socialisté způsobili světovou ekonomickou krizi, naši

socialisté (a jejich nereformní předchůdci, kteří nic jiného, než socialistické kroky

nečinili) naprosto rozvrátili ekonomiku českou. Ta byla na počátku roku 2010 jejich vinou

na pokraji zardoušení.

Pro socialisty je typické relativizování trestné činnosti soukmenovců. Pan hejtman

Řehák obhajoval ponechání mandátu za vydírání odsouzené člence ČSSD tím, že „zas

takové vydírání to nebylo, … něco jiného by bylo mafiánské vydírání.“ Srovnejte : „Ono to

zabití bylo docela humánní, rychlé, bodnutím do srdce“.

148

Každý, kdo předkládá snadná a přímá řešení, kdokoli, kdo populisticky slibuje

voličům nebe na zemi, aby mu pomohli realizovat vlastní kariéristické ambice, je

zbabělcem, protože je současně hrobařem ekonomiky země. Sliby se nesmějí týkat

zítřejšího důchodu, nárůstu sociálních podpor a dalších cukrátek bezprostřední spotřeby,

která poškozují budoucnost a ničí život našim vnukům. Tisíce let každá rodina hleděla

především na zajištění pro budoucí časy, nejen pro příští zimu. Dnes ale mnoho politiků

pro udržení své moci vede své země do záhuby stále rostoucího života na dluh. Vedou své

země k tomu, aby parazitovaly na budoucnosti, zadlužují je. Dříve Argentina, dnes Řecko,

Irsko, Itálie, Portugalsko, Španělsko jsou blízko krachu svých ekonomik. Ti nejvyšší, kteří

za to odpovídají a kteří na tom udržují svou moc, jsou parazity na druhou.

Nejdříve zcela zmatený pan Špidla se svojí socialistickou vládou v době všeobecné

prosperity promrhal všechny volné zdroje a pak přišel pan Paroubek a jeho vláda

s nejúděsnějším rozpočtem na rok 2006, který už státní finance zcela rozvrátil a nárůstem

mandatorních výdajů a zavedením automatických valorizací založil nezvratnou cestu ke

státnímu bankrotu. Všechny, kteří se snaží bankrotu zabránit, lživě a sprostě napadal.

Pan Paroubek při využívání Alinského pravidel pro radikály se neštítil žádné lži. Už

jsem uvedl, že v rozhodující den pro všeobecný souhlas se seberozpuštěním parlamentu na

podzim 2009, jako nezbytné podmínky pro konání voleb, mu skupina nejzbabělejších

odmítla poslušnost. Tito nezaměstnatelní měli strach, že přijdou o zaručené, i když

nezasloužené prebendy. Pan Paroubek by s tím nic nenadělal a před celým národem by

vypadal jako idiot. Proto pak kličkoval a vymýšlel si sérií vylhaných zástupných důvodů.

Před pozdějším shromážděním soudruhů a soudružek z evropských socialistických stran

dokonce prohlásil nebetyčnou lež. Udělal z nouze ctnost a svedl nekonání voleb křivě na

Ústavní soud. Ten prý zavinil, že pan Paroubek nestojí před soudruhy a soudružkami jako

předseda vlády.

Ve stejné době mi kamarád z Austrálie popsal řadu příkladů řešení lhaní v jeho

demokratické zemi. Poslanec, který měl zaplatit 79 dolarů za rychlou jízdu, sdělil policii

jméno britské poslankyně, která prý byla za volantem jeho vozu. Dva roky trvalo nikým

politicky neovlivňované policii, než prokázala, že uvedená poslancova známá si dovolila

bez poslancova vědomí o něco dříve před havárií zemřít. Pan poslanec dostal dva roky

natvrdo. A sedí. Kolik by tam dostali naši politici za nekonečnou sérii svých lží?

Proč bychom měli nadále dávat takovým zmatencům u nás v dalších volbách

prostor, aby pokračovali v zadlužování domácností a celé země. Vždyť skupina

socialistických sebenabízečů kam přijde, tam poškozuje nás, naše děti i nenarozená

vnoučata. A je nám předestírán názor, že je to normální, že je to vizitkou národa, který

tak volil. Podle této logiky by ale bylo také normální, aby nás léčil nebo dozíral nad

atomovou elektrárnou laik.

Koncentrátem prázdnosti a sumou nesmyslného blábolení je volební program ČSSD

před mimořádnými volbami v říjnu 2013. Čiší z něj zbabělý populismus zaměřený na potíže

lidí, jejich zoufalost, hlavně však vyvolávající zášť a ještě větší lidskou malost.

Kolik nenávisti vůči světu, kolik bolesti z všemožných komplexů, kolik pasivity a

obyčejné lidské lenosti přemýšlet a trochu se informovat je v lidech, kteří se stále tak

ostudně při volbách přimykají k slaboduchým pohrobkům těch, kteří také pyšně a drze

slibovali ráj na zemi a pak rozpoutali peklo.

Počet příkladů, kdy politici ve prospěch svého znovuzvolení jsou schopni rozvrátit

ekonomiky celých zemí, dostat na pokraj bankrotu celou Evropskou unii či vyvolat světovou

krizi, je bezpočet. Parlamentní uspořádání, která tyto tendence umožňují jsou stále

označována za demokratická. Přitom není pochyb o tom, že ze všech uspořádání jsou těmi

149

nejnebezpečnějšími, nejhoršími. Cesta není v zákazu levicových stran, ale v zákazu

postupů, které rozvracejí ekonomiky. Pak ovšem levicové strany ztratí své opodstatnění a

zaniknou přirozenou cestou.

Populistické úplatky levice voličům rozvracejí ekonomiku, ničí zemi stejně, jako

útok vnějšího agresora mocnou vojenskou silou. Povinnost vyrovnaného rozpočtu proto

musí být součástí ústavního zákona. Druhou možností je rozhodnutí Ústavního soudu o

takové povinnosti. Jsou země, které to pochopily a jdou touto cestou. Náš Ústavní soud

byl interpelován socialisty. Ti během svého vládnutí zatížili státní rozpočet do budoucna ve

stovkách miliard korun. Napadali s neuvěřitelnou drzostí částečnou nápravu stavu, kterou

navrhovala vláda, proti které byli v opozici. Ústavní soud měl návrh rozvracečů odmítnout.

Místo toho byly zástupcům vlády některými Ústavními soudci pokládány neuvěřitelné

otázky.

Pachatelé hospodářské trestné činnosti poškozují oběti přímo. Je všeobecně známo,

že v naší novodobé historii šlo o jev masový, velmi často z nejrůznějších důvodů

nepotrestaný. Avšak populistické vlády, především s rozhodující levicovou silou, poškozují

občany mnohem víc. Výčet všeho, co znamená omezení osobní i podnikatelské svobody,

přebujelá byrokracie, nekonečné kontroly, už jsem velmi podrobně popsal. Důsledkem je

daleko horší konkurenceschopnost, hospodářské zaostávání, ztráta prestiže země. Jde také

o okrádání ve velkém. Proto, že tím tratí všichni a jde o důsledek politických rozhodnutí,

odmítá se takovými kroky Ústavní soud zabývat. Ústavní soud odmítá řešit rozhodnutí,

která jsou ve svém důsledku zcela zřetelně protiústavní. Protiústavní s nejvážnějšími

dopady. Celá série rozhodnutí Ústavního soudu měla už dávno zamezit legislativním

hrůzám těžce poškozujícím celé hospodářství a v konečném důsledku dusícím i životně

důležité prostředí pro tvořivost, inovace, aktivitu. Typický příklad slabých šachistů v místě

nejklíčovějším z klíčových.

Populisté, u nás v roce 2017 socialisté i hnutí ANO, už do krajnosti potlačili svobody

osobní i podnikatelské bezpočtem nesmyslných regulací, kterými chtějí „řešit“ jimi

vyvolané problémy. Tato hluboce mylná přímočarost je opakem toho, co země potřebuje a

co dokáží pochopit jejich soupeři v politice – dobří šachisté. Dokonce naprostá nečinnost

populistických vlád je přínosnější, než kroky naší současné reprezentace.

Nerad bych, aby si někdo smysl této kapitoly či celé knihy vykládal jako útočení na

stávající levicové voliče. Jde mi o pravý opak. Jde mi právě o ně a o pomoc při řešení

jejich problémů. Jde mi o to, aby pochopili, kdo jim nejvíc pomůže a že levicová politika

je pro ně tou nejméně prospěšnou.

150

XVI. Přestat kolaborovat se zlem

Výsledkem neprovedené kontrarevoluce je fakt, že nový režim nám odkryl minimum

faktů o zločinech komunistického režimu od jeho počátku. Dostatečně se nevypořádal

s tím, že komunisté psali falešné dějiny také o období první republiky, o druhé válce,

falšovali dějiny odboje.

V posledních letech se teprve zintenzivňuje informovanost o pravdách minulého

století, jak to bylo s pronásledováním sedláků a dalších určených k „vylikvidování“ v první

polovině padesátých let. Adekvátně tomu se můžeme domnívat, že o protiprávnostech

přelomu tisíciletí se začne otevřeně mluvit kolem roku 2050. Nemusíme ale nechat dějiny,

ať si setrvačně dělají, co chtějí. Je možné jim vzdorovat. To ale vyžaduje o dnešním

porušování práv mluvit dnes, tady a teď, podle zásad dobrých šachistů. Že je to

nebezpečné, že to bolí, že to může ohrožovat na životě? Samozřejmě. Samozřejmě je to

mnohem nebezpečnější, než v době, kdy byla situace nakloněna zásadnímu vykročení

k demokracii na přelomu let 1989 – 1990. Tehdy byla moc zla paralyzovaná, dnes je

všudypřítomná.

Jedno z prvních prohlášení musí vyjádřit pravdu o těch, kteří pravou chvíli

trestuhodně promarnili. A musí to být nekompromisně a rázně. Je smutné, že byl

promarněn další dlouhý čas. Po čtvrtstoletí bojujeme o udržení naděje na zlom a na

naplnění vůle národa projevenou při posledním pokusu o kontrarevoluci na konci roku

1989.

Bohudík někteří voliči začínají chápat, co a kdo je pro ně a celý stát prospěšnější.

Dokážou falešné markery dříve zmíněného vosíka už stále častěji odhalit. Tam, kde měl

český volič možnost volbou ukázat na skutečné osobnosti, ukázal na ně. Rázně to předvedl

například při senátorských volbách na podzim 2006. V každých dalších volbách dává mládež

najevo ve větší a větší míře svůj odpor ke zlu a jeho podporovatelům. Vždyť to také byli

mladí, kdo rozhodl o úspěchu pravice v klíčových parlamentních volbách roku 2010 i ústupu

od podpory komunistů v nich. Jsem nadšený, že mladí jsou těmi, kteří začínají konečně

měnit směr naší sedmdesát let trvající poroby.

Budou to oni, kdo dají zapomenout na vzepětí bolševiků v podzimních volbách 2012.

Nová mládež se už směje tomu, kolik lidí dříve uvěřilo kolosální lži o tom, kdo koho údajně

vykořisťuje. Začíná si uvědomovat, že této lži rádi uvěřili také flákači, závistivci a paraziti,

kteří měli životní zájem jí uvěřit. Aby přežili, potřebují si přisvojit cizí majetek. Proto

jejich uším slastně zní nenávistná slova na adresu všech, kteří po generace tvrdě pracují,

zajišťují práci pracovitým, riskují, nervují se nejen v práci, ale trápí je starost o firmu

dvacet čtyři hodin denně. Destruktivně zničujícím způsobem na ně dopadá tlak

konkurence. Na takových stojí prosperita. Je zbabělé a neprozřetelné je napadat.

Neustálý vzájemný boj politických sil zjednodušený na boj pravice a levice může

donekonečna pouze udržovat status quo. Nejlepší „šachisté“ nedostanou možnost prosadit

nejlepší možná řešení pro zemi v ekonomické oblasti natrvalo. Stále budou mít jako balvan

na noze soupeře z druhé strany politického spektra. Jediným řešením je, aby dostali od

voličů tak silný mandát, že levicové poškozování ekonomiky a tím ničení základů

demokracie nebude trvale možné.

Takoví voliči ale musejí pro vědomou volbu být vychováni. Od první třídy základní

školy musejí být připravováni na to, aby dokázali rozeznat, které řešení je nejlepší ne

pouze pro ně, ale i pro jejich děti a vnuky. Je vědecky prokázáno, že „vlčí děti“, které

v rozhodné době útlého dětství žily se psy, byly živeny a komunikovaly jejich „řečí“, se už

151

nikdy nenaučí lidské řeči. Potřebná nervová spojení nebudou navázána, zdegenerují a

později pro tyto děti již nebude možné osvojit si lidskou řeč.

Úplně stejně je tomu s lidmi, kteří v dospělosti volí sebevraždu pro sebe i

společnost proto, protože u nich byla promarněna vhodná doba pro získání „voličské

kvalifikace“. Patří k ní mimo jiné osvojení vlastností, které jsou už v knize v jiné

souvislosti uvedeny : džentlmenství, noblesa, vysoká morálka, šlechetnost, rytířství,

vlastenectví, elementární slušnost, odvaha, čestnost, velkorysost, etika jednání a doplňuji

také křesťanské desatero.

Nezbytnou součástí takové přípravy musí být i dosažení hlubokého přesvědčení

voličů, že je nejlepší myslet na děti a vnuky a nikoli zůstat v omezeném prostoru svého

vlastního sobeckého zájmu. Ještě v nedávné historii žily všechny generace rodiny

pohromadě závislé na společném majetku vytvořeném prací předků. Poslední generace

měla před očima denní lopotnou práci rodičů, bez které by nebyly zajištěny podmínky pro

přežití celé rodiny. A vnoučatům se takto prožívané soužití a podmínky pro přežití hluboce

vryly do paměti.

Myšlení špičkových šachistů se poněkud odlišuje od jednoduchého uvažování voličů

prezidenta Zemana. Ti nepřestanou milovat naše osvoboditele z východu a netuší, že právě

z východu nám byl vnucen šílený systém, jehož výsledkem bylo v roce 1989 naše fatální

zaostávání a chudoba vyjádřená třetinovou produktivitou a pětinovou mzdou proti

sousedovi s hlavním městem bývalé habsburské říše. Té říše, ze které jsme si odnesli

čtyřicet procent jejího průmyslového potenciálu a logicky měli být o koňskou délku lídry

mezi následnickými zeměmi.

Pokud chceme kvalitní les, musíme ho vysázet, ožínat trávu dusící mladé stromky,

odstraňovat buřeň, prořezávat a dávat tak prostor životodárnému slunci, pěstovat,

vychovávat. Všichni chceme prosperitu, svobodu, zdravou demokracii. Politické strany

vynakládají miliardy na volební agitaci, politologové přicházejí s tisíci rad, jak přesvědčit

voliče. A pak přijde volič v pozici fotbalového trenéra Mourinha, který vybírá ty pravé,

připravené, kteří mají uspět proti Realu Madrid. Myslíte, že náš volič tuší, kteří jsou ti

praví?

Existuje obrovské množství informací, které dostatečně průkazně potvrzují jak

nejefektivněji řídit stát, jak maximalizovat svobodu lidí, jak minimalizovat opatření, která

v historii selhala a přinesla jen ztráty. Takových informací je o mnoho řádů víc, než kdykoli

v minulosti. Také možnosti, jak je předat komukoli, jsou daleko bohatší. Přesto nedokáží

ovlivnit veřejné mínění, k voličům se nedostanou nebo jejich hlasatelé nedokáží zajistit,

aby příjemci byli ve stavu vnímatelnosti jako předpokladu akceptovatelnosti takových

informací.

Přitom se jedná o klíčový prvek, jak zajistit konkurenceschopný stát, demokracii.

Chyba je v tom, že stále honíme kočku za ocas, bojujeme s důsledky a nedbáme na příčiny.

Již jsem označil za velký a fatální omyl nejzodpovědnějších, když po takzvané revoluci

1989 bez otálení nezadupali myšlenky sedmdesátiletého marastu horké (poválečné) i

studené (normalizační) okupace do země.

Bylo nanejvýš žádoucí, abychom osvobodili lidi od marastu příkazů a zákazů

předchozího totalitního režimu, To se nestalo, naopak je neuvěřitelné, že v novém režimu

rychle vynikl populismus jako atribut politických stran a direktivní podstata státu naopak

narůstá. Levice chrlí další a další nesmyslná zákonná omezení. Šestnáct bodů nesvobody,

které strana TOP 09 přičítá vládě a chce je zrušit, jsou jen drobným příspěvkem v boji se

zničující levicovou politikou. Podobně je zaměřen seriál článků v týdeníku Reflex, který

navrhuje zrušit zbytečné úřady či některé neziskové organizace, které mají zanedbatelný

152

nebo záporný efekt. Státní administrativa se už dávno stala entitou mimo občany, kterým

má sloužit. Slouží sama sobě, na občanech parazituje přes všechny proklamace o opaku.

Řešení nemůže být dílčí nebo proklamativní. Je třeba prosadit návrat k přirozenosti.

Známe občasné zbytečné audity objednané jedním státním orgánem u jiných státních

orgánů či v organizaci samotné novým šéfem, aby mohl slavnostně sdělit, co vše bude dělat

lépe a jinak. To vše jsou opatření, která pouze potvrzují odtrženost státní administrativy

od reality, místo přirozeného požadavku sloužit lidem činí opatření, která jsou samoúčelná

a život lidem stěžují, berou jim svobodu, dusí kreativitu, podnikatelství. Dosažený stav a

požadavek na skutečné změny potřebují začít audity na zcela opačném konci : tam, kam

opatření státu dopadají. Kde my občané trávíme desetinásobek času kvůli zbytnělému

úřednímu šimlu, kde podnikatele zdržuje desetinásobek většinou doslova pitomých kontrol

ze dvou třetin vyvolaných anonymními závistivci.

Aby voliči rozhodli ve svůj prospěch a prospěch svých dětí a vnuků, k tomu musejí

být poučeni, vychováni, musí se k nim dostat zcela specifické informace, vždyť je to to

nejzákladnější poučení, kterého se jim musí dostat především ve škole a to již od té

základní. Silní šachisté vědí, že poučený volič pro kvalifikovanou volbu v roce 2017 měl

začít být vychováván od rána 18. listopadu 1989. Protože se tak nestalo, ztratili jsme další

jednu generaci a začínáme ztrácet už druhu.

Opakovaně jsem zdůraznil, že pouze sebevědomý volič je schopen rozhodovat ve

prospěch země. Cesta k sebevědomí je pouze přes děti hýřící aktivitou, rozvíjející talent,

intelekt, vytrvalost, bojující o místo na slunci, v soutěži na cestě za úspěchem.

Tohle je zcela klíčové. Dvě věci jsou hrobem pro sebevědomí – ztracený čas prožitý

pasivně, u počítače, televize. A u dětí s menším talentem jejich peskování, zesměšňování

místo povzbuzení, pochvaly, podpory.

Další a další generace mladých má k dispozici a je schopná absorbovat mnohem víc

vědomostí, než jejich generační předchůdci. Ve školách se tomu přizpůsobují a děti

nasávají řádově větší kvantum poznatků v tradičních předmětech. Uvedenou změnu

prostřednictvím poučeného voliče však dosáhneme, když k tradičním předmětům dětem od

nejútlejšího věku dáme základy předmětů nových – ekonomie, práva, etiky, estetiky,

psychologie, politologie. A pravdivý obraz historie s hlubokým poznáním podstaty obou

totalitních režimů 20. století i podstaty a atributů karikatury demokracie počátku století

jednadvacátého.

Žijeme v zemi, která má v lidech obrovský tvořivý potenciál. Vznikl mimo jiné

v důsledku historických zkušeností, historických tlaků z existence mezi velmocemi. Žijeme

v zemi krásných příjemných lidí. Lidí, kteří jsou schopni dát pozitivní příklad a podpořit

optimismus i v těch, kterým se daří méně. K tomu je potřeba jediné – aby pokračování

v uplácení slabých a s nimi i lenochů z veřejných daní zakomplexovanými uzurpátory moci

také placenými z daní všech bylo konečně stíháno jako odporný trestný čin. Uplácení je

v demokraciích prostě trestné.

Důsledky ekonomického rozkladu devadesátých let zčásti odstranila postupná

opatření vlád i záchytná síť postupně uzdravované soudní moci. Podstatný vliv na

rekonvalescenci ekonomiky i ostatních sfér života měly samoregulující vlivy a vlivy vnějšího

světa poté, co jsme se mu otevřeli.

Typická pro českého člověka přelomu tisíciletí byla pasivita, naprostý nedostatek

odvahy, odvahy ke změně, Podnikatele, kteří přišli ze světa, to překvapilo a zaskočilo.

Připomeňme třeba Američana Jacka Stacka, šéfa České spořitelny, či podnikatele

v pohostinství a mnoho dalších, kteří se vyjádřili v médiích. Byla to první věc, kterou

153

museli řešit a rychle vyřešili. Na druhé straně se velmi brzy objevilo velké množství

manažerů, kteří bez problémů konkurovali lidem z vyspělé ciziny. Dnes tvoří mimořádně

početnou skupinu. Mají celou řadu potřebných dovedností a vlastností, ke kterým jistě

patří odvaha a dynamika opřené o patřičnou dávku sebevědomí.

Nádherným a velmi povzbuzujícím příkladem, že se odvaha ke změně, kvalita,

vysoké schopnosti a poctivé úsilí vyplatí, je nárůst restaurací s vynikající úrovní.

Nepoživatelné jídlo z hospod konce osmdesátých let téměř vymizelo. Kvalitní restaurace

pomohly vytlačit všehoschopné parazity na turistech, kteří nabízeli brak a z bot jim

čouhala snaha rychle zbohatnout. V tomto hospodářském sektoru existuje bezprostřední

konkurence, která přináší zázraky. K ideálu chybí zrušit šílená orwellovská opatření pana

Babiše vycházející z jeho paranoie, že i ostatní parazitují na státu jako on.

Existují i další pozitivní příklady, které ukazují na to, že zdánlivě rigidní nechuť ke

změnám spojená s malým sebevědomím je snadno řešitelná. Podniky ji musely pro udržení

konkurenceschopnosti řešit ze dne na den.

Konkurenceschopnost není bez dodržování fair play. Dobrým příkladem výchovy

k férovému jednání je sport. Nemám na mysli krádeže dotací na sport funkcionáři ve

fotbalu, ale například rychle rostoucí masu mladých v jiném sportu, v golfu. Má detailní

pravidla a vyžaduje respekt k jejich přísnému dodržování. Je znám bezpočet příkladů, kdy

hráči sami opravili výsledky o vlastní nepatrné prohřešky, které nikdo další nezaznamenal.

Bez ohledu na citelné finanční ztráty. Znám starší hráče, kteří na čas přestali hrát, protože

je znechutili nečestnou hrou mnozí novodobí snobové, dříve veksláci a policejní donašeči.

Jsou známy příklady celoživotních podvodníků, nabobů, kteří k okázalému předvádění

majetku opakovaně přidávali i podvody na golfových hřištích. Nevyhráli, golf byl silnější,

slušní lidé s nimi nehrají. Je také známo, že lidé, pro které dříve čestné jednání nebylo

silnou stránkou, golfový fair play na hřišti převzali. Takovou sílu mají v praxi zafixované

standardy na integritu a chování člověka.

A co je třeba zvláště zdůraznit, je skutečnost, že golfový svaz velmi podporuje

mládež od nejnižších věkových kategorií. Dříve byl golf hrou ctihodných pánů a dam, dnes

je dokáží porážet sotva odrostlé děti. Ty tvoří z hráčů, kterých bylo v roce 2013 už šedesát

dva tisíc, podstatnou a nejrychleji rostoucí část. Fair play, obyčejná slušnost i noblesa se

tady stává vlastní nové generaci od nejútlejšího věku.

Nutno doplnit, že podobný pozitivní vliv má zapojení mladých do jakéhokoli sportu.

Další příklad : Německá bankovní asociace nechápe, proč už dávno vyučování

základních ekonomických pojmů není běžně zavedeno ve školách. Pochopitelně je třeba

k tomu souběžně zajistit, aby ekonomii studovali i učitelé.

K přípravě poučeného voliče jistě přispěje již uvedené doporučení Evropského

parlamentu, aby do školních osnov byla zařazena šachová hra.

Během několika let po roce 1989 měli rodiče a školy zajistit, aby mládež považovala

práci – samozřejmě smysluplnou, tvůrčí – za rozhodující pro seberealizaci. Pak by jiný,

hlubší obsah získalo i trávení volného času, kde by opět tvůrčí, sebevzdělávací část

narostla na úkor planého konzumu takzvané masové produkce. Jen tak lze vychovat lidi

schopné vytvářet a rozvíjet inovace, hlavní motor moderní produkce.

Pro chápavé děti a mládež jsou nesmírně cenné vzory osobností, kterých máme ve

sféře ekonomiky i kultury bezpočet. Místo jejich prezentace například ve veřejnoprávní

televizi se díváme na seriály se vzory od průměru k nicotě. Charakter, morálka, svědomí,

to jsou zásadní vlastnosti a odkazem na jejich nositele se nejlépe prosadí.

154

Rád bych zdůraznil, že výjimeční lidé jsou schopni ovlivnit, nadchnout právě jen

mládež. Promeškání prezentace každého vzoru je trvalou škodou. Sháněl jsem nedávno

knihu Hanse Selyeho K záhadám vědy (v originále From dream to discovery), kterou jsem

četl po jejím vydání u nás uprostřed sedmdesátých let. Tento původem Středoevropan

objevil podstatu stresu a jeho projevů a celý život se stresu vědecky věnoval. Z mnoha

jeho knih je to výše uvedená, ve které popisuje svoji cestu k vědě, systematicky analyzuje

své zkušenosti s vědeckou prací, dává návod mladým zájemcům o vědu s bezpočtem

cenných doporučení. Kniha mě před lety nadchla jako málokterá a chtěl jsem si ji znovu

přečíst. Zcela mě zaskočilo zklamání z toho, že bývalé nadšení z knihy jsem, s ohledem na

pokročilou fázi života, již vůbec nepociťoval. Potvrzuje to, že by mladí neměli promeškat

žádný příklad inspirace. Později týž podnět už žádnou inspirací nebude.

Pro mě navíc tato kniha byla pro přežití posledních let naprosto klíčová. To, co

jsem prožíval, nelze ani přibližně vystihnout sebelepším popisem. Byly to děsivé stresy

svojí intenzitou i frekvencí i délkou působení. Dostal jsem se i do situací, kdy jsem ze

stresu ztrácel kontakt s realitou, jako bych ztratil vědomí. Jeden příklad uvádím jinde. To,

co pomohlo kompenzovat velký tlak, to byly jistě často nevědomé obranné reakce. Dnes

vím, že jsem mnohokrát jednal programově, poučeně, zcela cíleně, abych destruktivní

působení stresů omezoval. A tady jsem čerpal ze Selyeho.

Je velmi nadějné, že mnoho míst ve státní správě obsazují vysoce kvalifikovaní lidé,

kteří absolvovali studia na několika zahraničních univerzitách. Máme v soukromých

podnicích bezpočet vynikajících manažerů, kteří jsou zárukou stability a růstu firem, ve

kterých působí.

Prožili jsme naprosto zbytečně další hrůzná léta, ale potvrdilo se současně, jak

obrovskou sílu má svoboda, svobodný liberální trh. A to je ze všeho nejcennější, to dává

naději, opravňuje k optimismu.

Jsme nepochybně společností smíšenou. Komunistických reziduí je nepočítaně,

příkladů pouze virtuální demokracie také. Těžko se můžeme chlubit tím, že v nové době

bylo totálně vykradeno tisíc kostelů, v mnoha z nich se opakovaně kradlo i více než

desetkrát. Že máme zcela a nenávratně zničené Lázně Kyselka, máme nefunkční a

chátrající Lázně Bílina vytvořené v překrásném prostředí rodinou Lobkoviců. Že se znásobil

počet romských ghet a je jich neuvěřitelných 360. Že máme právnickou fakultu, která

poskytla tituly 400 absolventům v rozporu s elementárními pravidly. Že pokračuje série

nepochopitelných soudních rozhodnutí. Že nejzadluženější strana na světě nám vnucuje

další a další porce malosti a zbabělý stát její dluh není schopen ani pojmenovat, natož

řešit.

Vznešeným příkladem obnovy hodným následování je dílo cisterciáků z Francie,

trapistů. Vedení Domem Samuelem vybudovali v zničeném a ztraceném Novém Dvoře mezi

Teplou a Toužimí klášter. Protože průměrnost považují za neslučitelnou se službou Bohu,

přizvali světoznámého architekta z Londýna. Dom Samuel požádal o pomoc na stavbě

nezaměstnané Romy z blízké Dobré Vody a dal základ iniciativě s názvem Český západ,

která celou sérií aktivit dosáhla znatelné úspěchy proti sociální exkluzi této komunity.

Cesta vzkříšení v této naší upachtěné době. Zcela jiná cesta, než jaké dali příklad političtí

trpaslíci mařící stonásobně známější stavbu jiného světoznámého architekta Kaplického

taky z Londýna na pražské Letné. Cesta malosti, duševní bídy a zmaru.

Byl jsem někdy krátce před rokem 1989 na poradě, kde jsem zastupoval svého šéfa.

Předmětem jednání byl mimo jiné resortní podklad pro budoucí jednání vlády o

odsouhlasení mnoha miliard korun na výstavbu třídíren odpadu v každém jednotlivém kraji.

Tehdy byl veškerý odpad vhazován do jediné nádoby před domy a po dalším zapatlání při

odvozu a další manipulaci měl být v obrovských třídírnách vhazován na pásy, kde měl být

tříděn k dalšímu zpracování či spálení a zbytek – nepochybně největší část změti – by končil

155

stejně na skládkách. Záměr byl výsledkem výzkumného úkolu, který již stál několik milionů

korun. Zvedl jsem ruku a namítl – proč rozebírat patlaninu a nedat mnohem menší peníze

rovnou na podporu systému s tříděním v domácnostech, který výrazně sníží smísený odpad,

je tak daleko efektivnější a svět ho už řadu let zná. Zástupce ministrovy kanceláře chvíli

křičel něco o plnění ixtého sjezdu KSČ. Proti tomu se ovšem nedalo nic namítat, proto se

ke mně také nikdo nepřipojil.

My teď v zemi dlouhou řadu let pozorujeme mezi politiky a dalšími veřejnými

činiteli ty pravé nepatřící do odpadu, dále ty, kteří by mohli být na pravé recyklováni a ty

nerecyklovatelné, kteří by měli být konečným odpadem k vyhození. K tomu je potřeba

v rozhodující době voleb zajistit, aby odpad byl separován předem. Ti praví se už nebudou

od odpadu moci zapatlat a jen tak se vyseparuje postupně použitelná skupina. To zajistíme

jedině s „kvalifikovaným voličem“, jehož příprava začne dávno před volbami ve školním

věku.

Ano, to je pohled silných šachistů. Ti udělají včas správné tahy, které předejdou

problémům budoucím. Nepatlají se v odpadu domácností, předem ho separují. Nepatlají se

v odpadu mezi politiky, zajistí jejich včasnou separaci ve svobodných volbách dávno vysoce

poučených voličů.

Příslušná opatření jsou nutná i v podnikatelské sféře. O mnohých podnikatelích se

všeobecně ví, že nejsou ti praví. Ti se separovat ve zkorumpované zemi mohou jen obtížně

- bezpočet jich nebyl odsouzen ani po mnoha letech - a jejich recyklace na poctivé je

nesmysl. Co se může, je stav, kdy dalším bude zapovězeno stát se novým odpadem

tvářícím se jako bezvadný výrobek. To lze učinit konečně něčím, co tu dvacet let bylo jen

ve velmi omezené míře : separací nových nepravých po prvním prohřešku přímo do

separace - za katr.

Uvedené současně vyžaduje, aby obraz virtuální reality pomohli novináři postupně

uvádět na pravou míru. Prakticky všichni komentátoři včetně mnoha vážených a velmi

respektovaných buď vědomě tají nebo možná netuší, že jejich analýzy a z nich vycházející

prognózy se zabývají nikoli světem politiků, ale směsicí zahrnující i podstatnou skupinu

osob za politiky se vydávající. Naše pseudodemokracie je jimi nahlížena jako něco

normálního, ve světě běžného. Obhajují tak léta bující praktiky známé z dob normalizace,

podporují zoufalce a křiváky, místo aby jim nastavovali zrcadlo. Místo hrabání v upatlané

směsici by si měli umýt ruce, vyhrnout rukávy a najít odvahu k tomu, aby lidem pomohli při

výběru těch pravých.

Objevují se některé důkazy, že řadu porevolučních let žitých nanečisto a jen s

náznaky demokracie i bez symbolů ponecháme minulosti. Je zákonité, že v posledních

letech se současně nahromadil velký potenciál pro pozitivní změny. Ti, kteří udržovali při

životě temno minulosti na soudech, ve státní správě a v policii po pětadvaceti letech

ztrácejí sílu. Skalní příznivci bývalého režimu vymírají takovým tempem, jak je to v

léčebnách pro přestárlé běžné. Zmenšuje se počet těch, kteří jsou schopni reprodukovat

ve svých dětech svou malost, nenávist, špatně zakrývaný parazitismus a pasivitu.

Stále více rodiče chápou, že je moderní a dětem prospěšné, když budou

vychovávány pro tvůrčí a aktivní život, ke kterému potřebují znalosti, tvořivost,

sebevědomí. Na chvíli se u těchto vlastností, spojených i s talentem a soutěživostí,

zastavím. Musíte strpět krátký úvod.

V předchozích letech jsem se v jedné firmě věnoval přípravě projektů pro získávání

dotací z Evropských fondů. Jezdil jsem po republice, poznával nová místa, mnoho nových

lidí. Chystali jsme se na přípravu žádosti o dotaci na rekonstrukci bývalé školy

156

v Podbořanském Rohozci. Věděl jsem z knihy spisovatelky Ilony Borské, že na počátku

padesátých let v této mnohokrát zničené vesnici (poprvé ji vyplenili Švédové, za poslední

války Němci, po válce osvoboditelé, potom nezájem o oblast, vedle níž vznikl vojenský

prostor) zkoušelo proslulé Smetanovo kvarteto. Pak mi můj známý pan Jandík prozradil

jméno bývalého vyhnaného německého majitele objektu, kde kvarteto hrálo. Říkali tomu

pánovi prý „Linctyšla“. To si snadno přeložíte – pán se jmenoval Linz a ta zkomolenina na

konci je Tischler, německy truhlář. Spojování slov pro němčinu typické. Pravděpodobně tak

odlišovali našeho pana Linze od jeho bratra, kterému končilo jméno odkazem na jeho

řemeslo. Dnes potřebujete na propagaci marketingové agentury, v Sudetech byla firma

součástí jména a rozuměli tomu Němci i Češi.

Abych se dověděl nějaké podrobnosti v zájmu prosazení našeho projektu, drze jsem

oslovil pana profesora Antonína Kohouta, od roku 1950 člena Smetanova kvarteta, zemřel

na začátku roku 2013 třiadevadesátiletý. Pan profesor odehrál jen na japonském území

s kvartetem 1.800 koncertů. V dopise z roku 2005 jsem mu mj. napsal (předcházela zmínka

o dotaci na projekt):

„Ta práce vyžaduje samozřejmě zcela pragmatický a dle pevných pravidel

stanovený přístup. Současně však, a to už není vnější požadavek, moji vnitřní emocionální

angažovanost. Tak, jak jsem většinu života o řád intenzivněji vnímal vždy tu jednu novou

dámu v novém prostředí, daří se mi – snad můžu s nadsázkou říci – zamilovat se do

každého nového místa. Hodně nového poznávám, práce je pro mě dobrodružstvím, vnitřní

motivace je i silným faktorem pro celkový úspěch, protože pracujeme v silné konkurenci.

Právě proto jsem si dovolil Vás oslovit. Informace o tom, že vaše proslulé kvarteto tady (v

Podbořanském Rohozci) v začátcích oživovalo hudbou truhlárnu dříve vyrábějící rakve je

nádherným přirovnáním nejnovější snahy o znovuoživení této mnohokrát vypleněné a zcela

zbídačené obce i argumentem pro odsouhlasení dotace“.

Dopis pak končil: „Pak jsem využil pozvánku na koncert Vám známých kolegů

z Guarnieri tria na druhý den na neděli 17. dubna ve Štiříně (druhý list shora, ohlášeni Suk

a Dvořák). Na samotném koncertě (mezi diváky mistr Suk, Váš kolega profesor Škampa)

pánové ve skutečnosti hráli Smetanu a Dvořáka. Vy všechny pány z tria dobře znáte a víte,

že hráli božsky. Zážitky z takových koncertů mi zůstanou na celý život.

Co dodat. Ještě milion policistů a státních zástupců může proti mně podporovat

skupinu zločinců. Další a další ubožáci z politické garnitury na nás budou vykukovat za

kdejakým rohem. Nezkazí mi to náladu. Pane profesore, nádherná hudba dokáže upozadit

všechno zlo páchané charakterovými odpadlíky celého světa a vždycky znovu a znovu bude

přinášet novou naději a oživovat všechno pozitivní. Buďte hodně zdráv“.

Nejde jen o hudbu. Talent a kreativitu Čechů zná celý svět. V nejmasovějších

kolektivních sportech – fotbale i hokeji – orchestry naší malé zemičky hrály druhé a často i

první housle.

Pan Brückner, trenér fotbalistů, řekl novinám : „Fotbal je kosmopolitní záležitost,

do něj patří věda, chytrost a filosofie… Fotbal je nádherný kreativní sport…“ a pokračoval

poznámkou o nicotnosti ubohých úplatkářů ve fotbale. Pak pokračoval o vynikajících

výkonech reprezentační jedenadvacítky: „To je práce všech bezejmenných nádherných

lidí. Máme talent pro tuto hru, nenazývejme fotbal žumpou. Oddělme parazity

(úplatkáře)“.

Tohle řekl reprezentační fotbalový trenér – poslední před tím, než všeobecná

korupce srazila na kolena i náš fotbal - jen tak, spatra, v krátkém rozhovoru pro noviny.

V těch pár slovech vystihl všechno – na jedné straně chytrost, kreativita, na druhé

157

parazitismus. Pan Brückner byl „pan dirigent“. Měl blízko k dlouhé plejádě skutečných

českých dirigentů, kteří na celém světě řídili nejlepší symfonické orchestry a

nezapomenutelným způsobem prokázali službu hudbě i své zemi současně. Mnozí z nich tak

činili ve vyhnanství a navzdory vůli přechodných mocných této země.

Kdo dnes zná rozeného Čechoslováka, který překonal všechny diplomaty světa?

Thomas Messer narozený v Bratislavě, prožil mládí v Praze. Podáním ruky se zakladatelem

se stal ředitelem proslulého Guggenheimova muzea. Byl jím beze smlouvy 27 let až do

penzionování. Byl to jeho šarm, rozsáhlé znalosti, ušlechtilý charakter, noblesa při

jednání, díky kterým získal podstatnou část rozsáhlé sbírky Justina Thanhausera a byl

úspěšný v konkurenci s londýnskou Tate Galery, když udržel pro Guggenheimovu nadaci

benátskou galerii neteře zakladatele. Tyto dvě bezplatné akvizice spolu s velkým

množstvím dalších rozšířily majetek galerie o miliardy. Pod vedením našeho krajana

nesmírně narostla prestiž světoznámé galerie.

Je to až trapné, ale musím dodat vsuvku : řada našich vrcholných politiků by nebyla

zvolena bez kampaní za stamiliony, za to se „odvděčili“ poškozením prestiže naší země a

jsou zodpovědní za mnohamiliardové škody. Ve stejném protikladu je i jejich vystupování,

tak zásadně postrádající Messerův takt, velkorysost, neokázalost, korektnost.

Vynikající výsledky má také česká věda. Vzpomeňme na jeden příklad z mnoha.

Nedávno zemřelý vědec Antonín Holý zachránil miliony lidí preparáty proti virovým

chorobám. Byl autorem či spoluautorem 650 publikací, 60 patentů.

Adam Smith označovaný za zakladatele moderní ekonomie došel k závěru, že

individuální ambice jednotlivce automaticky slouží ku prospěchu kolektivu. John Nash,

nositel Nobelovy ceny všeobecně známý svým zvláštním osudem zaznamenaným ve filmu

Čistá duše, závěr Smithe usměrnil a svými výpočty doložil, že největší efekt má

individuální ambice prosazovaná v souladu s potřebami kolektivu. Já jasně a zřetelně

upřednostňuji tvůrčí a aktivní prosazování potřeb kolektivu, které přinese plné uspokojení

i osobních ambicí prosazovatele teprve jako druhotný důsledek v druhém plánu.

To je také moje krédo.

Ať jsem pracoval kdekoli, veškeré úsilí jsem věnoval té skupině (podniku, kolektivu,

resortu místní výroby a služeb), ke kterému jsem náležel. Bez ohledu na moji vždy

formálně nižší pozici se mi dařilo zájmy „kmene“ prakticky všude poměrně významně

ovlivnit. Bezpochyby mi takové výsledky posilovaly sebevědomí a dodávaly vnitřní sílu

k překonání překážek a útrap z nespravedlivého pronásledování posledních let. Ubránit se

mnohaletému účelovému pronásledování za sedm křivých obvinění státní mašinérii a

nezešílet, to považuji za zvlášť velký úspěch.

Přirozené jsou lidské rysy, které přispívají k přežití rodu, kmene, protože to byly

právě ony, které tuto úlohu plnily pro skupiny, které v historickém boji přežily. Jedním

z nich je nepochybně altruismus. Komu chybí, má vždy rysy sobce a sklony k parazitismu,

který skupinové zájmy poškozuje, stejně jako egocentrik či člověk s narcistními sklony.

Proto tak velmi ostře napadám jednání našich „velikánů“ posledních pětadvaceti

let. Z bot jim čouhala právě osobní ambice. Prvotnost jejich egoismu - ať už daného

narcismem, elitářstvím či umanutostí hlásat bonmoty blábolené po konzumaci becherovky -

byla přesně tím, co bylo ve fatálním nesouladu s potřebami kolektivu. Nic na tom nemění

počet ocenění a titulů honoris causa, které pánové mají v držení. Na hlavu navrhovatelů a

donátorů těchto ocenění dopadá neschopnost odhalit faktickou naivitu a nekompetentnost

laureátů. Nejen donátorů z Tramtárií, kde naprosto neznají fakta. Těm zákonitě nemůže

158

jít o nic jiného, než o ohřátí vlastní polívčičky na něčí svatozáři. Svatozář je neznatelná,

polívčička proto zůstane studená.

Jsme součástí společenství zemí, ve kterých je k přežití nutná znalost, poctivost a

aktivita. Tak, jak při změně režimu zcela rozhodly vnější síly, tak i po našem nynějším

začlenění do evropských struktur slábne potence vnitřních destruktivních sil až zůstanou

jako kůl v plotě. Demokracie v novém prostředí bude mít tendenci očistný proces

dynamizovat.

Začínají se prosazovat lidé sebevědomí, kteří jsou ochotni a schopni sami se

postarat o svoje záležitosti. Jsou to lidé zodpovědní, na takových je teprve možné založit

nový počátek.

Prosadil se velký počet úspěšných podnikatelů. Nesmírně cenné je to, že přímo

vychovávají nebo jsou příkladem pro celou plejádu mladých a rozvíjejí jejich nejlepší

vlastnosti. Vzpomeňte na mé opačné zkušenosti s úřady, kterými protékaly evropské

dotace a které v mladých rozvíjely kladný vztah jen ke korupci.

Významný posun v kvalitě jako výsledku soutěže nastal na vysokých školách, ve

vědě a výzkumu.

Sebevědomá a daleko vzdělanější mládež již začala volit skutečnou, férovou

soutěží zprostředkovanou a stimulovanou prosperitu a nezadlužené bohatství pro všechny a

odmítla levicový podvod se slibem rychlé a přímé pomoci všem, který pomůže nakrátko jen

neschopným a líným, avšak ochudí většinu, ubere nemocným a slabým, zadlužením země

okrade děti všech a ztíží jim možnost dohnat ostatní svět, který bude mezitím o další

dlouhý krok vpředu.

Dovolte přirovnání společnosti k přírodě : Máme mezi všemi neplodnými poli

ležícími ladem a bažinami také mnoho krásných stromů – solitérů, mnoho hájů a dokonce

už zdravě vzrostlých lesů. V místech s uschlými stromy od kůrovce vyrostlo mnoho nových

zdravých a dravých smrků. Těm všem je třeba pomoci v dalším růstu. Odstraňovat buřeň,

abychom pomohli dalším mladým stromkům přežít a začít se rozvíjet směrem k nebi.

Máme dobrý základ k tomu, aby postupně další a další plochy ovládl zdravý les. Aby

přerostl plevelné keře a ty ve stínu stromů rychle uschly.

Jsme zemí lidí chytrých, tvořivých. Stačí jednoduchá věc – najít v sobě hrdost,

oprostit se od strachu a nedostatku sebedůvěry, které nám vnutil bolševik a které přiživil

v posledních deseti letech socialista. Opustíme tak jedno z nejostudnějších období dějin

země, období lidské malosti, nesamostatnosti. Příklad ke správné volbě nám dalo vítězství

pravice v celé Evropě při volbách do Evropského parlamentu v roce 2009, v klíčovém

Německu v roce 2013.

Tahle nádherná země má obrovský potenciál pro život v klidu, radosti a blahobytu.

Když už sami máme komplexy a strach z budoucnosti, najděme alespoň odvahu zvolit si

schopné, sebevědomé a podnikavé, aby nás vedli. Chceme přece, aby naše děti žily lépe,

aby naše země zase byla vzorem demokracie a prosperity. Patří to k nejcennějším

devizám. Hrdost na vlastní zemi se zdravou demokracií, to byl nádherný pocit našich

předků z období první republiky.

Abychom tento pocit mohli obnovit, musí naše nová vláda poté, co se – doufejme –

v nejbližších letech dočkáme v zemi demokracie, veřejně přiznat pravdu o posledních

dvacetipěti letech, omluvit se celému světu za lži, které jsme do světa šířili, omluvit se –

se všemi ministry na kolenou – nespravedlivě pronásledovaným a okradeným. Určitě panu

Hučínovi, paní Jourové, panu Jiřímu Kudlíkovi za patnáctiletý teror a zničenou existenci,

159

stovkám dalších. U cizinců – například u pana Uzunoglua či Vöcklinghause - musí omluva

směřovat i vládám příslušných zemí.

K nápravě křivd nespravedlivě pronásledovaných a okradených bude nezbytně nutné

přezkoumat velký počet kauz. Existuje dostatek důkazů, že se kradlo ve velkém. Většinou

se kradlo ze státního, tedy všem daňovým poplatníkům. Často byl ale ukraden konkrétní

soukromý majetek. Demokracie nemůže začít existovat, aniž by se napravily křivdy a bylo

vráceno maximum z ukradeného. Iniciativa Vraťte nám stát sdružující další desítky

občanských iniciativ zcela přirozeně s takovým požadavkem počítá. Vyjádřila ho osobně

její představitelka JUDr. Hana Marvanová.

A v boji s větrem a deštěm musí přispět každý z nás. Je třeba spravit střechy,

rozevřít deštníky, obléci nepromokavé pláště. A ne čtyřicet let po bouři, ani čtyřicet dní po

Medardovi. Hned. Každý musí dělat pořádně svoji práci, ne pořádnou práci předstírat. Na

policii, státním zastupitelství, soudu, ve škole, jako novinář, jako politik. Za nepořádnou

práci musí každý o práci přijít, a to také hned.

Příslib, příklad a naději dává kulturní sféra. Přes všechny překážky v naší nešťastné

zemi se vyvíjí nebývale pozitivně a nastavuje zrcadlo těm, kteří se k ní jako politicky

zodpovědní chovali macešsky. Je fenoménem, který se vyvíjí nezávisle na politice a

kompenzuje přitom její bídu. Koncentrát řádu a krásy je třeba v hudbě. Protože ji skládají

a produkují nejlepší z nejlepších v náročné konkurenci. Až se podaří dostat zástupce lidu

s podobnými vlastnostmi na všechny stupně správy země, pak teprve můžeme čekat obrat

ke skutečné demokracii

Kontrarevoluce k roku 1948, kterou měl být rok 1989, byla debaklem bez ohledu na

převažující masově šířené falešné informace o opaku. To je první zásadní fakt, který musí

proniknout do všeobecného povědomí. Dalším je fakt, že všechny levicové strany, i ty,

kterým neinformovaní říkají „demokratické“, jsou zhoubou právě pro demokracii, pro

racionální řízení země, pro ekonomiku a tedy pro všechny bez výjimky. Argumenty

v kapitole XV. jsou nezpochybnitelné, krach Řecka má na svědomí socialistická vláda,

krach Kypru strana komunistická.

V roce 1968 jsem byl blízko spisovatele Jana Procházky, když 14.3. v prvním patře

Slovanského domu na setkání politiků s mládeží sklidil obrovský aplaus za stručné : „Jsme

zpátky v Evropě“. Nebyli jsme, nejsme tam ani po vstupu do Evropské unie. Náš vnitřní

mafiánsko-korupčnický marast „budovaný“ za pomoci našich velikánů po listopadu 1989 do

demokratické Evropy nepatří.

Je třeba konečně zamezit dalším a dalším „Vítězným Únorům“ organizovaným

nejzbabělejšími v zájmu temných sil minulosti. První předcházel útoku na náš majetek

v okrese Louny uprostřed devadesátých let. Zákeřný a plný malosti byl útok na českou

vládu, kterou svrhl pan Paroubek s posvěcením pana Klause v zářné době pro zemi

uprostřed našeho předsednictví EU. Nový Únor dlouhodobě připravovali od konce roku 2012

někteří lidé při ovládnutí ústavu, který začal zveřejňovat pravdu o nejodpudivějších

existencích komunistické éry znovu se vynořujících na politické scéně. Další připravuje

infantilní mstivec Zeman na Hradě spolu s bezohledným likvidátorem svobod Babišem.

Teorie kognitivní disonance ukazuje, proč lidé rádi jednají proti svým základním

zájmům, volí řešení a lidi, kteří je poškozují. Ve světě je řada režimů v čele s diktátory,

na které podstatná část národa nedá dopustit. Již víme, že tento princip zneužívají levicoví

politici a také zcela zřetelně náš poslední pan prezident. Jsou to zbabělci, typičtí paraziti

a jen poučení voliči to mohou pochopit. O poučeného voliče proti parazitům musíme

vynaložit všechny síly.

Zapomněl bych, že malý „Vítězný Únor“ zorganizoval šílenec na Pražském hradě po

jeho zvolení prezidentem v roce 2013. Spatlal vládu ze svých nikým nevolených kamarádů.

Rakouské a německé noviny ho označily za hulváta, feudálního vládce, který se vysmál

160

Ústavě, čeští novináři mluvili o lháři, buranovi, opilci a křupanovi. Jeho působení na Hradě

je seriálem ubohostí zostuzujících zemi. Z jeho sprostot se dělá nevolno i otrlým.

Je notorietou, nikde nepsaným imperativem, že nelze brutálně vybočovat

z ústavních pravidel. Nesmírně rozkladně působí Zemanovo vybočování z tradic,

zavedených zvyklostí. To jsou postupy, které Západ nezná, zato jsou obvyklé ve východní

despocii neštítící se znásilňovat mezinárodní právo.

Za jednáním Zemana je paranoia zbabělce, který mlátil hlavou své matky o dveře,

fyzicky napadal první manželku a obvinil nesmyslně bezpočet lidí z úkladů proti němu. Na

počátku se velhal mezi vítěze po kolapsu komunistického režimu, pak na mítincích

vyvolával zášť a nenávist k úspěšným, aby se v roce 2013 velhal i do prezidentské funkce.

Před mnoha lety před zrcadlem snil o státním pohřbu a jako malé umanuté dítě si

vydupává vysoké formální pozice, škemrá o uznání svého majestátu.

Poslouchal jsem na začátku roku 2017 předsedu vlády pana Sobotku. Očekával

jsem, že vláda, která již překročila všechny meze potlačování svobod, útoků na

podnikatele, nárůstu byrokracie a zbytečných byrokratů, nárůstu nesmyslných kontrol,

sledování všeho a všech, bobtnání regulací, něco z těchto hrůz začne odstraňovat. Pan

předseda prezentoval priority své strany ČSSD a nic z naléhavě potřebných opatření

nenaznačil. Pouze vyjmenoval několik skupin občanů, kteří se dočkají přilepšení. Pan

předseda tedy nadále chce úporně bránit rozvoji a drze se chlubí, že jím očesaný balíček

je to nejlepší pro lid vezdejší a očekává za to vděk. Chucpe.

Je před námi obrovská nepřekonatelná hora balastu všeho druhu, za kterou je

svoboda a tvořivá demokracie. Takovou horu překonávali v komunistické éře obchodníci

pana Čuby ze Slušovic tunelovým efektem, prostě ji ignorovali. Mohli si to dovolit, pan

Čuba byl prominent a jeho firma preferovaná. Uvádím v knize slovo tunel asi patnáctkrát

ve smyslu známém jako vykrádání. Tady jde o jiný tunel, o překonání hory překážek. Jeho

uplatnění by také bylo v rozporu s dnešními zákony a nařízeními, vždyť těch nesmyslných

je hora plná.

Neřešitelné? Začarovaný kruh? Vůbec ne. Stačí se volbami dostat k těm, kteří horu

pitomostí rozboří jako domeček z karet. Po auditech posuzujících chomout byrokracie na

krku občanů a firem během velmi krátké doby zruší všechny nejhrůznější nadbytečné

zákony a nařízení, na polovinu sníží počet státních byrokratů a uvolní prostor pro

podnikání, pro rozvoj, pro kreativitu.

Musíme být realističtí, pokud jde o čas nápravy. Je třeba spojit síly všech

sebevědomých, zburcovat mládež a vytyčit si cílový termín pro nový, skutečně

demokratický začátek : rok 2018, rok stého výročí naší první republiky. Začátek

uspořádání, které obdivoval svět a které respektovala velká většina obyvatel.

S prezidentem, respektovaným ve světě a váženým doma. Té první republiky, která za

mnoho století byla zatím jedinými dvěma dekádami, kdy jsme byli sebevědomí, samostatní

a měli nárok na partnerství se světovými demokraciemi.

A nesmíme zapomenout, že kolébka komunistických sil, která po německé válečné

okupaci přinesla do naší země rozvrat, pak jeho repetici v roce 1968, nepřestala být

nebezpečím pro nás a svět.

Jiří Honzík, literární vědec a překladatel hlavně z ruštiny, docent Karlovy

univerzity, je hluboký znalec klasické ruské literatury i jeho dějin a nepochybně má vřelý

vztah k ruskému národu. V roce 2008, bylo mu 84 let, řekl v obsáhlém rozhovoru pro

rozhlas : „Nečekal jsem, že ve světě ještě někdy nastane situace jako letos kolem

Gruzínska (po ruské vojenské anexi jižní Osetie a Abcházie uvnitř Gruzie), to je pro mě

zklamání. Západ se přestal bát sovětského Ruska, a to se teď konsoliduje pod Putinem,

což není Brežněv,ale zavedl autoritativní režim, který dovede tvrdě vojensky zasáhnout.

161

Demokracie byla v Rusku pouze dvakrát : jednak půl roku v sedmnáctém roce, jednak

začínající demokracie za perestrojky – a pak chaos za Jelcina. Rusko nikdy nebylo právní

stát a nestihlo to ani v krátkých obdobích svobody.“

Připomněl jsem to Jiřímu Honzíkovi, blížila se mu devadesátka, když Putin byl

mnohými přirovnáván za bezprecedentní výboje na svrchované území Ukrajiny v roce 2014

a 2015 k Hitlerovi. Naprosto oprávněně. Sumou lží, kterou agresi „odůvodňoval“, se

Hitlerovi vyrovnal. A - stejně jako Hitlerovi - mu doma stoupla popularita.

Náš již stařecky dezorientovaný bývalý president Klaus obviňuje za situaci na

Ukrajině Evropskou unii a USA. Můžeme se této tragické postavě smát. Nebezpečí

z východu ale ani po sto letech neslábne. Musíme to mít na mysli a důsledně podporovat

spojeneckou politiku v rámci Evropské unie a NATO.

Přidám citát z mého staršího dopisu jednomu ze série nekompetentních ministrů

vnitra. I kdyby to četl, nic by nepochopil :

„Strasburgský soud začal přetřásat spor, kde klíčovými jmény jsou Smetana a

Dvořák. Devalvuje to republiku, když každý tyto dva bezejmenné pochopitelně spojuje

s velkými českými skladateli. Nemuselo tomu tak být, kdyby všem těm dlouholetým

eskalátorům zla, kteří tvrdí „já nic já muzikant“, byla lež s muzikantstvím včas vytlučena

z hlavy. Jejich mzdy a s jejich pomocí chráněný lup bylo účelnější dát skutečným

muzikantům a ještě postavit moderní koncertní sál. V hudbě je harmonie, ušlechtilost,

logika, pozitivní emoce, fantazie, poselství, andělská krása, řád, elegance, tvořivost,

vynalézavost, světlo, optimismus a k tomu všemu potřebujeme vzhlížet při odpoutání se

od všeprostupujícího marastu. Dozadu se vůbec nepodívat, abychom nedopadli jako Lotova

žena. Vykročit a nevracet se. Přestat kolaborovat se zlem.“

To je moje skromná výzva všem. Trapnosti režimu s neuvěřitelnými pány Zemanem

a Babišem vrcholí a doba je opět těhotná pro zásadní změnu, jakou byl vznik respektované

demokracie za první republiky před sto lety.

Dva dny před velkým výročím Ference Liszta jsem v říinu 2011 řídil auto od Lovosic

na západ na Louny a Most. Pršelo, bylo zataženo. Obloha se pak začala otevírat. Jižní část

s Oblíkem, Chožovskou horou, Brníkem i Ranou zůstala ještě součástí ponuré šedé stěny

oblohy, ze které pršelo. Na severní straně se ale obloha otevírala, objevil se nádherný

blankyt s bělostnými mraky s šedým nádechem jen v jejich spodní části, kde sluneční

paprsky již byly oslabené a zůstal tam lehký stín. Nahoře na nebi ještě vyhrnutá opona

mraků, ale přede mnou již sluncem ozářená zvlněná krajina Českého středohoří, mně tak

známá a drahá, jak umí být jen krajina našeho dětství. Vnímal jsem v rádiu současně

poslední část Lisztovy Dantovské symfonie. Z těžké opony depresivní zamračené stěny

oblaků se otevřela překrásná přírodní scenérie současně s přicházejícím finále skladby. Oba

vjemy – velkolepá hudba a obraz božské krajiny – se navzájem posilovaly a jejich

synergický efekt vrcholil ve chvíli, kdy hudbu následoval bouřlivý potlesk posluchačů v sále.

Chtělo se mi také vstát, tleskat a křičet bravo. Za volantem to nešlo.

Odvrhněme ponurou šeď i s jejími „skladateli“ a udělejme vše pro „sluncem

ozářenou krajinu“. Krajinu s optimistickými lidmi, kteří respektují úspěchy druhých a sami

se aktivně prosazují ve férové soutěži.

Cílem musí být stav, kdy lidé hluboko vnímají řád, jednoduchým pravidlům

rozumějí, berou je za svá, jsou hrdí na zemi, ve které žijí, jsou svobodní. Jedině pak se

budou cítit bezpečně, navázáni na okolí a svět mnohostrannou komunikací, na tradici. To

se zdá jako vzdálený sen. Naděje však zůstává. Naděje umírá poslední.

Give Hope a Chance.

162

XVII. Závěr

Bahnění je asi nejpřesnější výraz pro můj převládající životní pocit v posledním

období. Nejde o konání spojené s ovcemi, když se jim v předjaří rodí jehňátka. Asi bych

rodit jehňátka neuměl. Příhodnější paralela by se našla u prasat, buvolů nebo hrochů, kteří

se s rozkoší válejí v teplém bahně. Když už jsem zmínil prasata, také bych mohl mluvit o

tom, že si žiju jako prase v žitě.

Bahním si s vnoučaty, zatím devíti. Bahním si v aktivním životě ve svých

sedmdesáti. Vzpomínám při tom na starší spolupracovníky, jak odpočítávali před lety dny

do důchodu jako na vojně a nedělali ani o den déle po svých šedesátých narozeninách.

Ano, možnost pracovní seberealizace je pro mě po celý život radostí i štěstím.

Bahním si z vědomí, že jsem přežil už třetí vyhnání ze zemědělského majetku od

bolševiků. I s tím spojených posledních nekonečných dvacet let pronásledování podporovaného

celou státní mašinerií. Přežil jsem také sedm účelových trestních stíhání. Jsem

šťastný, že jsem z teroru posledních let nezešílel.

Těším se z hudby, která mi pomohla hrůzy přežít. Mám ji i s obrazem denně na

počítači na serverech medici.tv, youtube.com a dalších. Poslouchám s obrazem hlavně árie

mnoha špičkových interpretů. Třeba nepřekonatelnou Pretty Yende z Jižní Afriky. Její

výkon na Domingově soutěži Operalia v Moskvě byl famózní. Její matka je vědma, když jí

dala křestní jmého Pretty, ona je i Angelic, Gorgeous, Amazing, pěvěcky famózní. A není

mezi sopranistkami s těmito vlastnostmi sama. Anna Netrebko, Nino Machaidze, Valentina

Nafornita, Olga Peretjatko a další.

Občas se dostanu i na koncert. Na lacinější místa. Na nejlepší místa nedávno, když

si mě, Jiřího Smetanu, spletli se jmenovcem z hudební sféry.

Před několika lety v Basileji, bylo to na pohřbu, neubránil jsem se dojetí při

poslechu larga z Novosvětské, Vltavy a dalších českých melodií. Přispěla k tomu vzdálenost

od domova.

Děkuji bolševikům všech podob za celoživotní odpuzující jednání, za teror, kterému

jsem musel sám i jiní čelit, za pocity marnosti z nemožnosti ubránit se letitému

pronásledování. Stále větší množství krás světa i rozkoš z hloubky jejich vnímání by pro mě

byly neznámé. Jde o přirozenou reakci, protitlak k hnusu a odporu, který vyvolává

nekompetentnost, zbabělé falešné útoky, zlo.

Těší mě, že nová generace mladých se postarala o neuvěřitelný úspěch v poslední

prezidentské volbě a pomohla získat celých 45 % pro kandidáta, který je opakem malosti,

mstivosti, zrady našich spojenců, vlastností tolik obdivovaných voliči spojenými se

včerejškem. Bahním si u informací o nádherných podnikatelských příkladech, o dalších a

dalších vynikajících manažerech. O tom, jak svobodný trh umožnil změnit takzvanou

transformací zdecimovanou ekonomickou sféru natolik, že začala sama nekompromisně

vynucovat racionalitu v jednání státní administrativy. Tady také spatřuji základ pro

konečně první zásahy proti rakovině korporátního spojení politiky a ekonomické mafie,

které je pro zdravou společnost a přirozené hospodářské prostředí cizí a škodlivé. Stejně

tak stav nemožnosti domoci se práva pro poškozené a účelově pronásledované začíná mít

trhliny. Po dvaceti letech svítá naděje, že tristní pohled na politické zástupce se bude

měnit a partaje už budou pod tlakem voličů nuceny zamezit, aby si čelná místa přestaly

uzurpovat sociálně patologické případy.

Jako důkaz přirozeného opakování dějin s úsměvem přijímám repetici zběsilých

útoků na amerického brouka – mandelinku, která ohrožovala nový komunistický režim

padesátých let a jako na třídního nepřítele na ni byly prováděny nájezdy s vysokou

vojenskou organizovaností a všestranným politickým krytím včetně marketingového

163

humbuku. Totožné důvody a stejné metody nyní spojily představitele všech politických

směrů - včetně prezidenta - k frontálnímu útoku na šumavského smrkového brouka.

Metody, které brutálními nájezdy těžkými stroji způsobí obrovské a nevratné škody

v miliony let se utvářejícím křehkém biosystému a smrt nenáviděného brouka naopak

oddálí. Budou však obveselovat další generace a budou pro orientované důležitým

poučením jako odstrašující příklad nesmyslného konání s bolševickým backgroundem.

Bahním si v neustálé komunikaci včetně osobních kontaktů s kvantem přátel.

Deportace a další důvody způsobily, že pobývám déle než čtyři roky už na celkem desátém

místě (včetně střední a vysoké školy) naší nešťastné, přesto stále milované domoviny. Ze

všech fází života udržuji kontakty a jedná se přirozeně hlavně o lidi mé generace.

Vedlejším produktem bolševických útoků na rodinu byl tento obrovský dar, o kterém

mnoho lidí ani nesní. Jsme sociální bytosti a každý vztah obohacuje náš život. Není pochyb

o tom, že tahle široká sociální síť byla zásadním faktorem, který mi pomohl přežít

dlouholetý drtivý tlak stresorů vyvolaných útoky chtivých zbabělců pod ochranou státní

mašinerie. Dostává se mi současně dalšího velkého daru poznávat nová místa a i tam, kde

jsem už byl stokrát, vnímat krásu nesmírnou.

Občas si mohu dovolit poznávat i krásy za hranicemi. V poslední době to bylo

například v rakouských Alpách, v italských městech Levico Terme, Veroně, Montecatini

Terme, Lucce, Pise, Benátkách, Sieně, San Gimignanu, Florencii, Pistoie a Ferraře. V roce

2012 jsem podnikl cestu za svatou Orosií, kterou po cestě z našeho Levého Hradce umučili

v Yebře v Aragonii a je tam velkolepě slaven její svátek. Stavěl jsem se ve francouzském

Strasbourgu, Colmaru, Belfortu, Montpelieru, Béziers, Perpignanu, Lourdech a ve španělské

Barceloně a Jace, kde naši Orosii mají také za svatou. Všude jsem se mohl také pomodlit

v kostelích za odpuštění mým tyranům z policie, státního zastupitelství, ze soudů, za oba

předchozí prezidenty, kteří odmítnutím milosti pro mně státem podporovaný teror

podpořili. Za sedm členů senátu Strasburgského soudu, kteří se také ve věci postavili na

stranu skutečných pachatelů.

Děkuji estébákům, že otravovali celoživotního přítele, až byl nucen s rodinou

emigrovat. Umožnil mi poznat velkou část krás v Novém Jižním Welsu u protinožců.

Naplňuje mě štěstím, že mi ani současná medii vytvořená pseudorealita ani

předchozí život v permanentní lži v křiváckém komunistickém režimu nevzaly schopnost

zachovat si jasnou představu o skutečné podobě demokracie, schopnost rozeznat pravdu,

odlišit politika – osobnost - od parazita, opovrhovat malostí a korupčníky a cítit za ně stud.

Nic nevlastním, je mi krácen důchod a posílán těm, kteří mě okradli ve spolčení.

Jsem oficiálně bezdomovec.

Celý život jsem nebyl ve spravedlivé zemi, viděl i osobně zažil útlak, omezování.

Dvacetiletý teror 1997 – 2017 byl opakovaně srovnatelný s waterboardingem. Nyní ale už

jen velmi sporadicky se objeví nějaká připomínka hrůz z nespravedlivého pronásledování.

Stal se zázrak – jsem poprvé v životě bezvýhradně svobodný. Je to nejnádhernější pocit,

pocit absolutního štěstí, dar nejcennější. Zničení mé firmy mi například přidalo na volném

čase a umožnilo v den posledního výročí zlomu z roku 1989 zajít za přáteli a známými do

Vinohradské nemocnice (86 let), do sociálního zařízení Vojenské nemocnice (vzdálený strýc

92 let, pomáhám mu 12 let), za známým do Všeobecné nemocnice (76 let) a večer za

invalidním také vzdáleným příbuzným (60 let, asistuji mu 20 let).

Rodiče hraběte Nikoliče, kterým se jejich bohatý synek narodil u skotského Glasgow

podle sedmihodinové Cimrmanovy operetní fresky Proso, se před svým bohatým synkem

styděli za svoji chudobu poté, co otec hraběte uložil celé synkovo jmění do místního

peněžního ústavu na heslo "Dobro je prisjetiti se da prividno prav put prema cilju

predstavja u stvari pravodlivo krivudanje". Heslo ale zapomněl a synek o jmění přišel.

164

Já se také stydím před svými (v budoucnu) bohatými vnuky za svoji chudobu. Očekávám

však jiný příběh. Podal jsem majetkovou žalobu na náhradu škod v částce s devíti

čísly (první je jen jednotka) a nechal ji zatím přerušit do doby, než pozdější skutečně

demokratický parlament odhlasuje zákon, kde bude, shodně jako tomu bylo v zákoně č.

198 z roku 1993 v proklamační části o předchozím komunistickém režimu uvedeno, že

v období po roce 1989 byla „porušována lidská práva a svobody“…“destruovány tradiční

principy vlastnického práva“ …v § 4 „každý, kdo byl režimem nespravedlivě postižen a

perzekvován si zaslouží účast a morální zadostiučinění“ a v návaznosti na to příslušný

zákon nařídí také náhrady za majetkové a nemajetkové újmy. Nepochybuji ani

v nejmenším, že moji vnuci se přijetí takového zákona – hesla – novým parlamentem

dočkají a, na rozdíl od hraběte Nikoliče, také náhrada z obnoveného majetkového soudu

je učiní bohatými. Moje „heslo“ nelze zapomenout, je ve Sbírce zákonů, nepochybně bude

později zopakováno při hodnocení režimu, který mě dvacet let terorizoval, stejně jako

bezpočet dalších.

Samozřejmě, že není třeba tak dlouho čekat. Příkladem může být poučení pro

nesebevědomé, drzé a zbabělé ministry spravedlnosti a další představitele státu v roce

2017 od Evropského soudu pro lidská práva po patnáctiletém martyriu boje za práva

majitelů bytů. Na straně 138 je můj komentář k věci napsaný před deseti lety, není na něm

třeba nic měnit. Vládnoucí vrcholní politici ČSSD se oprávněným požadavkům na vyrovnání

do tržního nájemného tehdy vysmívali, majitele uráželi, ovlivňovali tím soudy a ty vesele

poškozovaly práva majitelů bytů. Včetně dnešního předsedy Ústavního soudu, který

„nezávislost“ samotného ÚS potvrdil vlastním výběrem jeho nových soudců pro jmenování

prezidentem.

K nárokům těch, kteří nevydrželi bojovat za svá práva proti brutalitě protiprávností

od státní moci po celých patnáct let Ústavní soud v roce 2016 konstatoval, že označovat

jejich nároky za promlčené je nemravné, protože to byl stát, kdo situaci vytvořil.

Můj případ je totožný. Je při něm porušována klasická právní zásada nemo ex suo

delicto meliorem suam conditionem facere potest – nikdo nesmí mít prospěch z vlastních

pochybení, z angličtiny přeneseně dokonce : nikdo nesmí získat výhody díky vlastním

zločinům. Stát mně dvacet let poškozuje kriminalizací a pronásledováním za škody, které

byly způsobeny jím samotným.

Stát současně porušuje právní zásadu nemo turpitudinem suam allegans auditur –

nikdo se nemůţe dovolávat vlastní nepoctivosti. Uplatnil ji například český Ústavní soud v

usnesení II. ÚS 42/94.

O oba výše uvedené obecné právní principy (nemo ex suo delicto meliorem suam

conditionem facere potest a nemo turpitudinem suam allegans auditur) pocházející již z

římských zásad opřel Evropský soud pro lidská práva už svůj dávný rozsudek například ve

věci stížnosti číslo 00000332/57 ze dne 1. 7. 1961, kterou proti Irské republice podal G. R.

Lawless.

Čekám, kdy se ve zhroucené demokracii najdou první orientovaní a sebevědomí

politici, kteří přistoupí k mojí satisfakci za škody mně způsobené. Dle rozhodnutí Ústavního

soudu ve věci nároků majitelů domů se nemůže stát odvolávat na promlčení, bylo by to

nemravné. Přitom mé možnosti obrany jednotlivce a bezdomovce, kterého ze mne udělal

samotný stát, byly navíc jen zlomkem možností velké skupiny majitelů domů.

Bahním si v permanentním bahnění

O autorovi a Jiřím Smetanovi