Jan Palach  * 11 srpna 1948 † 19 ledna 1969

Dne 19 ledna je tomu 50 let co se Jan Palach u fontány Národního muzea na hoře Václavského náměstí upálil. Den kdy se v poledne vše zastavilo v Praze, tak jsme byli s matkou v podchodě uprostřed Václavského náměstí. Tak jsme vyjeli pohyblivými schody na povrch a tam jsem uctili několika minut ticha památku Jana Palacha. Celí Václavské náměstí stálo jak tramvaje, které ještě tam jezdili od Můstku k Národnímu muzeu tak auta a lidi na chodnicích. Už se moc nepamatuji, kde jsme byli a nebo jsme se šli jen kouknout na tu bystu na kašně Národního muzea. Někde mám skovany vystřišky z novin 

Stanislav Hamr- Jan Palach byl jako bratři Mašínové

Vzpomínka na Jana Palacha od mého caddieho Jiřího Smetany, byli spolužáci. Jde o jednu z kapitol jeho připravované knihy.

V. Jan Palach

         Další vzpomínka je na dobu, která časově následovala a která se každému vryla do paměti nádherným a nadějným vzepětím po svobodě a na člověka, který byl jejím největším symbolem.

Věděl jsem o svých omezeních pro přístup na vysokou školu, když jsem měl v roce 1966 na jaře maturovat na Střední zemědělské škole v Plasích. Já sám jsem na této střední škole mohl být o dva roky dřív, nebýt politických překážek pro mé přijetí. Bratr, o čtyři roky starší, zase po maturitě ztratil ze stejných důvodů tři roky, než ho přijali na plzeňskou Vysokou školu strojní a elektrotechnickou a o dva roky starší sestra než já, studující jen s jedničkami, se z politických důvodů přes opakovanou snahu na vysokou školu nedostala nikdy.

Přihlášce včetně výběru oboru jsem kvůli nejistotě přijetí z politických důvodů věnoval jen málo pozornosti a zabýval se tím trochu nevážně. Vzpomínám například, jak jsem bratrovi řekl, že bych chtěl dělat medicínu. To jsem myslel naopak vážně a lituji, že jsem toto povolání nemohl vykonávat. Velmi důrazně mě uzemnil, takový obor byl vyhrazen dětem politických prominentů a já byl politický outsider. Přihlášku jsem vyplňoval na poslední chvíli a bratrův názor jsem bral jako naprosto autoritativní. Jako první školu jsem napsal provozně-ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské (chtěl jsem následovat dva bývalé spolužáky z předchozího ročníku střední školy) a jako náhradní veterinární lékařství v Brně. Obojí patřilo právě k oborům, kde mohli političtí outsideři doufat v přijetí. Pak teprve jsem se od spolužáka, kterému jsme říkali Žán, který byl  s oběma bývalými spolužáky v kontaktu, dověděl o existenci Vysoké školy ekonomické, kde skutečně studovali. Žán měl vyplněnou přihlášku na VŠE. Měl jsem ještě jeden prázdný formulář a první návrh změnil na VŠE, fakultu výrobně-ekonomickou, obor ekonomika a řízení zemědělství.

Maturovali jsme v červnu. Před převzetím vysvědčení jsem s několika spolužáky šel objednat restauraci kus od města v rekreační oblasti a přišel opilý k ránu, druhý den se konal oficiální oslavný večírek. Přijímací zkoušky na VŠE následovaly asi za tři dny. Příští dva večery se bratr snažil do mne, zcela zdecimovaného z přípravy na maturitu a pak oslav jejího absolutoria, dostat alespoň něco z matematiky, která byla jedním ze tří předmětů mé přijímací zkoušky. On z ní maturoval a měl za sebou snad dva roky vysoké školy, která na matematice stavěla. Všechny tři přijímací předměty na moji VŠE - matematika, zeměpis a dějepis, tyto dva poslední zřetelně pak v otázkách orientované na hospodářské problémy, na mé střední škole končily ve druhém ročníku ze čtyř, nebyly maturitní. Byl jsem tedy při přijímací zkoušce silně handicapován například proti absolventům tehdejší varianty gymnázia.

V noci před zkouškou jsem spal u příbuzných v Moravské 40 v Praze na Vinohradech. Šli jsme se strýcem pomalu ke škole na dnešní Churchillovo náměstí, kde jsem se ocitl před osmou ráno poprvé v životě. Setkali jsme se s kolegou Žánem a já zjistil, že jsem u strýce nechal pozvánku ke zkoušce i další potřebné doklady. Nebylo divu. Ta strašná únava spolu s mojí trvalou roztržitostí a vytržením ze stereotypu vstávání na internátu střední školy učinily své. Uznávám, že u tak důležité životní události to bylo samozřejmě trestuhodné.

Strýc mi dal klíče a já běžel do velkého kopce nad Riegerovými sady a pak Čechovými sady znovu do kopce pro doklady. Teta byla doma a dnes by s pomocí mobilního telefonu mi šla naproti a celá operace by se zkrátila na polovinu času. Já měl naopak obrovské štěstí, že bydleli náhodou relativně blízko školy a já se vrátil zalitý potem a strašně zadýchaný již asi za půl hodiny. Stačily dva bloky domů navíc a byl jsem ztracen. Hledal jsem příslušnou třídu uvedenou na Žánově přihlášce, vběhl do ní, ale dozorující asistentka mě na svém seznamu nenašla. Patřil jsem podle abecedy ke druhé polovině v jiné třídě v jiném traktu. Už se blížilo 8,45 hodin a uběhla polovina z času určeného na písemnou zkoušku z matematiky, když jsem dorazil do té správné třídy.

Byly v ní dvě řady obvyklých dvoumístných tehdy celodřevěných lavic a uprostřed úplně vpředu jedna navíc opřená o stupínek. Asi jí tam přidali kvůli zkoušce, protože ve třídě pro mně zbylo jediné volné místo právě v té přidané lavici vpředu. Tohle místo kousek od katedry a nekryté zezadu bych si dobrovolně nikdy nevybral, člověk tam byl před učitelem jako nahý. Celou střední školu jsem seděl v poslední lavici.

Vedle mně vlevo v lavici se mi teď představil budoucí kolega jako Honza Palach, který naopak si nejspíš své místo vedle vybral dobrovolně. To již jsem se vrhl na pět otázek písemné přijímací zkoušky z matematiky. Pomoc druhých nepřicházela v úvahu, sousedé měli jiné soubory otázek. Zkouška byla časově náročná, bylo na ni vymezeno devadesát minut. Ostatní byli v polovině, když byli vyrušeni vpádem uříceného šílence.

Snad mi i pomohlo, že bylo v té chvíli evidentní, že tenhle časový handicap už nemůžu překonat. Nervozita z nejistoty při odhadu úspěchu by zcela znemožnila potřebné soustředění v následujících minutách. Bleskově jsem prohlédl zadání a začal řešit příklady postupně od nejsnadnějšího. Připomínám, že žádné kalkulátory neexistovaly. Výpočty jsem zvládal vždy velmi rychle a teď mi pomohly okysličit mozek ty potoky krve, které jím předtím protékaly bez užitku, když kyslík dodávaly do nohou. Do té chvíle platilo pro mně přísloví, že co není v hlavě, musí být v nohou. Teď se to obrátilo a kyslík se do hlavy z nohou vracel. Nešlo jen o výpočty, nejdřív bylo třeba analyzovat zadání. Zvládl jsem to a před časovým limitem příklady ještě zkontroloval.

V odpovědích na otázky u dalších z dvou předmětů jsem se opět plně koncentroval. S kolegou Janem Palachem jsme si přes přísný dozor některé informace předali a odpovědi doplnili. Poněkud tak byla kompenzována moje horší příprava na střední škole, víc informací putovalo od Honzy ke mně. Odpoledne pak vyvěsili ve škole výsledky zkoušek. První skupina, ve které bylo i moje jméno, měla potvrzeno přijetí na školu. Ve druhé skupině byli ti, kterým bylo umožněno pokusit se o přijetí při následující ústní zkoušce.

Ve třetí skupině pak ti, kteří nebyli přijati definitivně. Byl mezi nimi i kolega Žán. Stýkal jsem se pak s ním znovu dost často, když začal po vojně studovat teologickou fakultu v Praze (já už byl ve čtvrtém ročníku VŠE) a navštěvoval mne později v Karlových Varech. Jezdil tam ze svých Mariánských Lázní a popisoval mi nekonečné těžkosti života teologa v komunistické zemi. Zásadní rozhodnutí pak učinil, když ho vyděsili krátkým zatčením a výslechy na Borech v Plzni po velké akci proti hudební skupině Plastic People na podzim roku 1976. Proto příští zprávy o něm už mám za několik let z jeho vánočního pozdravu ze Spojených států z Princetonu, kde pokračoval dále ve studiu teologie a později lingvistiky. V Princetonu získal magisterský titul v teologii a odešel studovat na univerzitu v Michiganu. Tam si udělal doktorát z lingvistiky slovanských jazyků. Specializoval se pak na zpracovávání knihovnických a archivních dokumentů výpočetní technikou.

Vrátil se po letech do západních Čech, navázal na staré vztahy a vede dál úspěšný tvůrčí život na penzi. Ještě před důchodem stačil být jedno volební období zastupitelem města, učil pár let na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Překládá a zpracovává různé projekty. Stýkáme se, spolupracujeme.

Honza Palach v roce 1966 nejdřív udělal zkoušky na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pro velký počet zájemců ho nevzali, proto přišel na výše zmíněnou přijímací zkoušku na VŠE. Moje sdělení o něm nebude dlouhé. Všechno podstatné je v jeho životopisech. První životopisec, jeho profesor z jedenáctiletky, Honzu znal velmi důvěrně. Informace z knihy novináře Jiřího Lederera jsou zprostředkované, ale přesné.

Já se chci soustředit na změnu, kterou Honza prodělal mezi příchodem do našeho kruhu na VŠE a sebeobětováním.

Mně po rozloučení po odchodu ze střední školy hrozně zaskočil stesk po spolužácích, po tom  tisíci přetržených pout s každým zvlášť a se všemi dohromady. Těšil jsem se po přijetí na VŠE o  prázdninách, že ta mezera se zaplní v polovině září, až se s novými spolužáky  sejdeme na společné brigádě před začátkem školy. Přijeli jsme tehdy na čtrnáct dní do Horažďovic sbírat brambory náš kruh (zemědělci měli na fakultě jen jeden kruh), doprava a spoje (na celé fakultě jeden kruh) a nějaké kruhy z oboru průmyslu (těch bylo celkem asi osm).

Hned v prvních dnech jsme po večeři končili v místní hospodě. Po několika pivech začaly seznamovací debaty. Řada z nás z venkova měla stejný osud jako já a mluvili jsme o něm, dva jmenovci z Prahy - Michael Kolář a Michael Švarc - byli o prázdninách v Anglii a sdělovali nám zážitky. Shodli jsme se v názorech na režim, ostře ho odsuzovali, vyprávěli si politické vtipy. Zpívali jsme protistátní písničky. Měl nás na starosti Ing. Jan Zavíral, pozdější docent naší katedry zemědělství. Snažil se nás mírnit a žádal, abychom brali ohledy na něj. Několikrát mu už vyhrožoval přítomný místní „Bretschneider“, aby zasáhl, nebo na patřičná místa učiní podání o našich protistátních provokacích.

S touhle dost jednotnou opilecky bouřlivou atmosférou u stolu kontrastovalo vystupování Honzy Palacha. Upíjel si pomalu své jedno pivo. Zůstala mi vzpomínka, jak sedí vedle mne bokem ke stolu poněkud za židlí mojí a mého souseda, tedy nikoli s rukama na stole jako všichni. Možná přišel, když už nebylo volné místo u stolu. Pravděpodobnější ale je, že si tak sedl spontánně, nechtěl být součástí té řvoucí masy s jeho decentností a slušností. Prostě si vybral přesně ten životní prostor, který mu pocitově vyhovoval. Z jeho pohledu mohlo být vnoření ke stolu do mezery mezi dva již sedící - pro většinu zcela přirozené - pociťováno jako vnucování. Na tyhle Honzovy vlastnosti nechci upozorňovat. On skutečně vystupoval jako mírný člověk, nevnucoval se, nedával najevo emoce. To jsou vlastnosti, které jsou přirozené a není třeba se nad nimi pozastavovat.

Na druhé straně dokázal být velmi pevný, tvrdý v prosazování názorů a práv. To se ukázalo v Rusku, kde byl na prázdninových brigádách v těch letech. Je například známo, že pro nepodstatný prohřešek chtěli soudruzi poslat z brigády jednoho sovětského studenta. Bezpochyby by to pro něj znamenalo vyloučení ze školy a životní tragédii. Honza se tomu postavil, řekl, že Češi odjedou hned domů, pokud vedení neustoupí od toho nevolnického rozkazu. A prosadil svou.

Chci hlavně zdůraznit jinou věc. Honza Palach v té době byl svými názory na zcela opačném pólu, než jaký projevovala naše tehdejší parta. Toník Ohnút, dnes už dvacet pět let ze Sydney,  při nedávné poslední návštěvě potvrdil, co si pamatuji i já, totiž že Honza Palach měl tehdy velmi vyhraněně levicové názory. Totéž říká dnes celoživotní dobrý přítel a tehdejší spolužák Ladislav Langr. Honza se snažil mírnit naši kritiku režimu u nás a v SSSR, obhajoval pokrok v uvolňování, zcela zřetelně byl ovlivněn komunistickou ideologií. Nesouhlasíme s názorem pana Hamra, Jendova spolužáka z gymnázia, že Jendova levicovost končila u Boha a otce a syna Masarykových. Naše zkušenosti jsou jiné. Když jsme zpívali tehdy na brigádě režimem chápanou jako nepřátelskou píseň Masaryk nás svolává, nebyl to Jendův šálek čaje.

Honza byl obdařen krajní empatií a učení stranící slabým a utlačovaným mu učarovala. Na střední škole se zájmem studoval Lenina a Marxe. Znovu připomínám, že to bylo v první polovině šedesátých let.

Vynechám dva roky, kdy jsme měli všichni plno starostí ve škole, která se však rychle měnila tak, jak se měnilo vnější prostředí. Urychlovalo se politické oteplování, na začátku roku 1968 odešlo mnoho dogmatiků z kateder. Politicky znásilněné vědy byly očišťovány o zrůdné nánosy stalinismu, všichni jsme byli fascinováni nečekaným prostorem pro dříve netušené naděje. Někteří, a já k nim patřím, označují toto období za nejkrásnější ve svém životě.

Bylo přirozené, že velmi vnímavý Honza Palach byl těmito změnami zasažen. Pražské jaro na tohoto citlivého chlapce velmi zapůsobilo.

V roce 1968 přestoupil na Karlovu Univerzitu, kam přešel studovat historii a politickou ekonomii na podzim téhož roku.  Tehdy, byl po prázdninách na koleji asi naposledy, jsme spolu mluvili. Odhaduji, že to bylo před jeho cestou do Francie, kde v druhé polovině září sklízel brigádně víno, možná že po této brigádě. Odehrálo se to ve stoje, snad někde na chodbě. Nebýval výřečný, tentokrát to bylo jinak. Mluvil hlavně on a s odstupem se rozhovořil o jeho poznatcích z prázdninové brigády, kterou absolvoval v červnu na celinách pod ruským Uralem.

Jan Palach mi tehdy řekl, co v Rusku zažil.  Začal neobvykle. Zeptal se mne, jestli vím, jak se u nás dělá beton, aby byl vodorovný. Chvíli jsem se snažil hledat odpověď a on mne z té rozpačité snahy vysvobodil, když řekl, že se položí souběžně dvě prkna pomocí vodováhy do projektované výšky, mezi ně nalije beton a přetahováním třetího prkna přes ta dvě vznikne vodorovná plocha. Na brigádě v Rusku na velkém staveništi vodováha nebyla. Na spodní část podlah velkých hal pro slepice byly nejprve navezeny velké kameny a na ně po celé ploše nalit beton. „Místní dělníci a my studentští brigádníci jsme v gumovkách po kamenech klopýtali, často jsme padali a snažili se hladítky za sebou urovnávat povrch“ řekl.  „Jirko, oni neměli vodováhu“, dodal. Každá slepičárna stála jeden milion rublů, bylo to tehdejších deset milionů našich korun.

V roce 2007 jsem si na tuto chybějící vodováhu vzpomněl. Byli jsme u podnikatele zajímajícího se o dotace z Evropské unie. Chtěl objekt ve vojenském újezdu po sovětských vojácích rekonstruovat. Jen do doby, než zjistil, že na deseti metrech je rozdíl úrovně základů čtyřicet centimetrů.

Stěny slepičáren pod Uralem v roce 1968 byly, stejně jako podlahy, betonové. Beton se lil do bednění ze dřeva. Míchal se v kalfasech lopatami a do šalunku přelíval fankami a také, a to hlavně, přímo z kalfasů. Protože byly nehorázně těžké, tak těm dvěma, kteří se s kalfasem snažili dostat po žebříku nahoru, občas kalfas spadl, někdy s ním a žebříkem i ti dva.

Uprostřed brigády přivezli z tisícikilometrové vzdálenosti hromadu oken k osazení do betonových otvorů ve stěnách. Okna byla asi o tři centimetry větší, než připravené otvory. Kladivy, někteří měli dokonce ke kladivům majzlíky, mnoho lidí mnoho hodin zvětšovalo otvory v betonu, aby okna mohla být osazena.

V jedné z hal neodtékal odpad. Někde v hlubině se do otvoru provalily kameny nebo beton při stavbě. Mnoho lidí mnoho hodin majzlíky zvětšovalo otvor do stran a do hloubky, než se ucpávku podařilo najít a odstranit. Tedy chaos a šlendrián místo kvalifikovaného stavebního dozoru.

Studenti s kalfasy stále padali ze žebříků, všude byl naplácaný beton smísený s hlínou. Někdo řekl, že by bylo mnohem snazší udělat z fošen nájezd, beton vyvézt nahoru kolečkem a lít do šalunku shora. Kolečko ale na stavbě neměli. Honza hrozil stávkou, když hostitelé neseženou kolečko. Nakonec mu umožnili, aby spolu s řidičem nákladního auta jel  kolečko shánět. Řekl mi, že jeli na sever i na jih tak jako z Prahy na obě hranice naší republiky, kolečko se jim za celý jeden den sehnat nepodařilo. „Jirko, oni neznají kolečko“, řekl smutně.

Řekl jsem něco jako: „Nic lepšího se ti nemohlo stát, než na místě vidět ten středověk, tu bídu, tu drzost těch negramotných mužiků, kteří nám sem ze stepi a zemljanek přišli zvěstovat, jak to má chodit v civilizovaném světě“. Byli jsme všichni (my naivní) ohromeni tím jejich nedávným zákeřným přepadením a nikdo nechodil pro silná slova daleko.

Honza mluvil o řadě detailů, které si pamatuji proto, že jsem je brzy poté a pak mnohokrát  vyprávěl. Postupně mi docházel význam toho vyprávění ve spojení s 16.1.1969.  Nejspíš by mi ty věci nikdy neřekl nebýt právě přátelské pomoci přivezené z Moskvy nedávno na tancích. Končil  povzdechem : “Měl jsi pravdu“ či nějak v tom smyslu. Oba jsme věděli, že tou pravdou myslí názor na velkého bratra a jeho velmocenskou politiku, nyní opět z Ruska vyvážený Brežněvův neostalinismus.       

Myslím, že ten u něj neobvyklý proud slov  a obsah toho vyprávění zcela odlišný od dřívějších, byl jistým přiznáním i omluvou za omyl. Veskrze velkorysé a čestné jednání. Tehdy jsem o tom nepřemýšlel, ale myslím, že Honza ke mně měl určitý odstup pro mé zřetelně projevované protikomunistické názory. Nebyli jsme důvěrní přátelé. I moje karetní parta byla a dodnes je mariášová, on hrál šachy. Byli jsme ale z jednoho kruhu, denně spolu ve škole, jezdili na stejnou kolej. Já  přesto, že on byl nositelem velkého bludu, jsem k němu žádný odstup nepociťoval. Naopak, jeho nekonfliktní a mírná nezáludná povaha odzbrojovala a vyvolávala pozitivní emoce. Dokázal jsem levičáky urazit a být k nim dokonce hulvátský, pokud byli fanatici, tupci a vyhrožovali. Vůči Jendovi jsem necítil ani trochu nepřátelství.

Podali jsme si nakonec ruce a já tehdy nevěděl, že Honzíka vidím naposledy živého. Netušil jsem, že budu jeho činem zanedlouho hluboce zasažen, že prožiju nepopsatelně vypjaté chvíle stejně jako většina národa.

A pak se to stalo. Byl jsem u té akce, ale nevěděl o tom. Jel jsem 16.1.1969, byl čtvrtek po čtvrté hodině, tramvají nahoru na Václavském náměstí k Muzeu. Naše škola byla v mnoha pronajatých objektech, v těch místech třeba ve Štěpánské nebo na Karlově náměstí. Myslím, že tramvaj pokračovala pak přes Vinohrady a po přestupu jsem se dostal na žižkovskou Chmelnici k naší koleji. Stál jsem v tramvaji, jednou rukou se nahoře držel a v druhé měl Mladou frontu, do které jsem byl začten. Tramvaj opakovaně zastavovala a sunula se vlevo od sochy Svatého Václava. Registroval jsem rozruch, ale programově ho nevnímal. Když se lidé začali hrnout na levou stranu, já jim tam uvolnil místo a četl si své noviny na pravé straně. Vnímal jsem jen útržky hlasitých projevů hovořících o nějakém hořícím člověku, který přiběhl zprava na levou stranu tramvaje před tehdejší Dům potravin. Pak něco o kabátu, který na toho člověka někdo hodil. Ty informace hovořily o akci, která proběhla chvíli před naším příjezdem.  To davové chování lidí jsem vnímal nanejvýš podvědomě a věnoval se čtení novin. Jindy jsem v podobné situaci odmítal běžet s davem k motocyklistovi, kterému na zemi tekla z hlavy krev či šmírovat u otevřeného okna, za kterým se ozývala domácí hádka.

Ta slova z tramvaje mi došla až ráno. Televizi jsme na pokojích neměli, rádio po drátě jsem nepouštěl, jeho normalizační prorežimní bláboly deprimovaly. Kolega z pokoje na koleji tu noc nebyl a já se dověděl, co se stalo, až ráno ve škole. Dorazil jsem v sedm hodin ve vojenské uniformě do budovy školy. Měli jsme tehdy v pátek vojnu, tedy její karikaturu v rámci školy. Měl jsem kabát až na zem a čepici velikosti 65, i když jsem měl obvod hlavy o 10 cm menší. V čepici ohýbající uši a dlouhém kabátě na protáhlém hubeném těle jsem vypadal jako idiot. Chtěl jsem tak vojnu zesměšnit a vyjádřit svůj odpor k tomu, že bych měl bránit náš totalitní režim proti režimům demokratickým. Po vzoru bratra, který už asi tehdy vyvzdoroval modrou knížku, jsem se taky později ze základní vojenské služby vyvlekl.

Šel jsem tehdy ráno přízemím školy kolem jedné větší třídy a byl zcela zmaten. Venku na chodbě byly asi čtyři učitelky ruštiny, Rusky, mezi nimi paní Zatovkaňuková a Hemmerová (její rodina nemohla být v Rusku déle než 300 let, před kterými carevna Kateřina Němce pozvala) a byly zoufalé a uplakané, měly v rukou kapesníky. Když mě jedna uviděla, lekla se a začala plakat ještě víc. Ať už jsem jí v uniformě připomněl gestapáka, který jí jako dítěti před očima postřílel rodiče, nebo ve mně poznala spolužáka toho, pro kterého právě plakala, v každém případě pohledem na ni vrcholil můj pocit, že jsem zešílel. Přece by nebrečely pro Brežněva, co to zoufalství má znamenat ?

Nahlédl jsem do třídy před kterou stály, uviděl proti dveřím čelem k plénu sedět skupinu studentů, mezi nimi předsedu ARS (Akademické rady studentů, které jsme byli členy poté, co byl rozpuštěn Československý svaz mládeže) a rektora školy. Vzápětí se předseda ARS zhroutil, dostal epileptický záchvat a kolegové ho ze třídy odnášeli. Nemohli ho zmítajícího se udržet, padal jim. Nevěděl jsem hned, co se děje, neviděl jsem tu záležitost nikdy předtím ani potom. Byl jsem vyděšen, ohromen. O jeho epilepsii jsem se dověděl až později.  Začal jsem se třást, bylo toho na mně moc. Nebylo mi souzeno být vojákem, i když jsem si na něj ještě asi rok hrál.

Když jsem byl schopen promluvit a začal si připouštět, že to fantastické divadlo je možná realita, začal jsem se ptát. Dověděl jsem se, že student Univerzity Karlovy se pokusil upálit a mají se upálit další. Že jejich snahou je vyburcovat národ, aby neustupoval před likvidací myšlenek Pražského jara. Později, že se to stalo včera, že ARS zasedal celou noc a záchvat předsedy ARS propukl z velkého vyčerpání. Ještě později, že ten popálený je jakýsi Jan Palach, že se to stalo včera po čtvrté hodině v horní části Václavského náměstí, odkud byl odvezen na kliniku popálenin do Legerovy ulice.

Nejprve se mi mozek zasekl po šoku ze jména toho studenta. Chvíli trvalo, než jsem tu prvotní informaci vstřebal. Pak následoval vztek, zloba na známé kolaboranty. Chvíle chladných kalkulací. A pak začal mozek pracovat a rychle za sebou se vybavovala jedna asociace za druhou - včerejší rozruch u muzea, všechny informace o Honzovi od posledního setkání zpátky do chvíle, kdy se mi představil při přijímacích zkouškách na VŠE. Hlava se mi rozehřívala horečným přemýšlením a silným rozrušením.

Starší i čerstvé informace se mi v hlavě rojily, myslel jsem najednou na mnoho věcí a jednou z nich byla potřeba nějak Honzovi pomoci. Rozhodl jsem se, že mu půjdu do nemocnice dát svoji kůži. Hned jsem vyrazil za strýcem a tetou Hokovými do Moravské ulice, abych se zeptal, kde je klinika v Legerově ulici. Byli první, kteří mi řekli, že tělo je rozsáhle zasaženo a přežití vyloučené. Sestra tety byla doktorka, měla přesné informace, telefonovaly si. Nenechal jsem se odradit, přes jejich námitky hned šel do Legerovy s vírou, že možná pomůžu.

Po cestě mi došla ta zdrcující informace a vzápětí jsem měl oči plné slz a třásla se mi brada. U pošty dole v Moravské ulici jsem přešel doleva na druhou stranu, abych skryl obličej před lidmi, kterých tam byl shluk. Po deseti letech jsem se pak podobně zlomil, když bratr měl stejnou perspektivu po totálním selhání ledvin. Šel jsem rychle dolů k Náměstí Míru, snažil se emoce potlačit. Pak mě přepadly pochyby, jestli v dané situaci nebude moje nabídka považována za plané gesto, za jakousi snahu po zviditelnění. Začal jsem se toho vyznění bát.

V tomhle rozpoložení jsem dorazil do Legerovy. Zastavil jsem naproti klinice. Uviděl jsem napravo herce Milana Macha, který vzápětí odcházel směrem od kliniky ulicí zády ke mně. Prý tam někde bylo nějaké studio a on šel asi na zkoušku. Nalevo bylo nákladní auto s otevřenými zadními dvoukřídlými dveřmi. Nejspíš Robur, nákladní Avie ještě neexistovaly. Byli u něj dva muži snad kolem pětatřiceti let, něco vykládali, kulisy nebo nějaké desky. Chlapů jsem se zeptal, jestli naproti je klinika, co je Jan Palach. Šel jsem ulicí ke vchodu do kliniky. Chlapi mě pozorovali. Zapamatoval jsem si, že okna i tyto vchodové dveře nebyly odsazeny dovnitř objektu na šířku parapetu, jak je to běžné, ale byly navrch stěny a tvořily se stěnou domu jednu rovinu.

Když jsem se zastavil u dveří, pánové se ozvali směrem ke mně : „Ty dveře sou zamčený, tam se nedostanete. Oni neotvíraj.“ Zaváhal jsem, pak jsem vzal za kliku, bylo zamčeno. Váhal jsem u zvonku. Pocit nezvaného hosta převažoval. Otočil jsem se pak na ty chlapy a šel směrem k nim. Moje vojenská uniforma a moje směšné vzezření v ní je asi mátlo. Teď teprve jsem jim řekl, že jsem Honzův kamarád a že mu chci dát kůži. Na to řekli zcela rozhodně, že vědí o informaci nemocnice, že podobná pomoc je zcela vyloučená. Potom jsem odešel.

Soustředil jsem se na vnější okolnosti a zabýval se natolik intenzivně sám sebou, že mi vůbec nedošlo, jak strašně důležitá by pro Honzíka byla moje návštěva. Patřil k nám, kruhu z VŠE, rozloučil bych se s ním za všechny. Z věcí, které jsem v životě z nerozhodnosti nedotáhl, mě tahle mrzí nejvíc. Pocit studu z nepatřičného vnucování nebyl ničím ve srovnání s potřebou vyjádřit účast a podporu smrtelně zraněnému, který přinesl oběť nejvyšší. Trochu mě omlouvá, že jsem o smrtelném  zranění v tu dobu nemohl mít jistotu. Tu měli jen lékaři, kteří na klinice o Jana pečovali.

Pana Milana Macha jsem viděl podruhé osobně snad na vánoce 1988, když dostával zboží v cukrárně Bílý Beránek (či nějak podobně, dnes Alfredo) na dnešním Náměstí Franze Kafky kousek od kostela Svatého Michala na vedlejším Staroměstském náměstí. Byl vzadu v kuchyni jako štamgast s dvěma taškami předvánočního nákupu.

O těch dvou pánech u auta pochopitelně nic nevím. Až po mnoha letech jsem si uvědomil, že to mohli být příslušníci StB, kteří měli vchod do kliniky sledovat.

Pak v neděli 19.1.1969 Jan Palach zemřel.

Zúčastnil jsem se demonstrace studentů na podporu Janových požadavků a na jeho počest. Bylo nás plné Václavské náměstí a pochodovali jsme na dnešní Palachovo náměstí před jeho Filosofickou fakultu. Zůstal jsem v davu, byla už tma, na Josefově vedle Pinkasovy synagogy, díval jsem se na Rudolfinum a neviděl na ty, kteří přednášeli provolání. Vzpomínám na profesora Charváta, který hovořil o třech Janech z Univerzity Karlovy - Husovi, Opletalovi a Palachovi, kteří položili životy za pravdu.

Pak se připravoval pohřeb. My jsme stáli čestnou stráž u rakve v Karolinu, bylo to den před pohřbem 24.1.1969, kdy měl národ možnost se s Janem rozloučit.

Stál jsem tam v tento pátek dopoledne s kamarády a univerzitními hodnostáři na určenou dobu u rakve. Někteří jsme u rakve stáli i vícekrát. Viděl jsem nekonečné množství věnců, bzučely (opravdu tehdy bzučely) kamery, mnohé z nich patřily státní bezpečnosti. Poznal jsem ten zvuk na hřbitově v Lánech 7. března 1968 v den narození prezidenta Osvoboditele. Prozradil jsem tehdy sousedovi svůj údiv nad množstvím cizích zpravodajů, protože jsem nikdy takové kamery (a magnetofony, měli je ležet na zemi, byly ještě v dřevěných bedýnkách) neviděl. Poučil mě, že cizí jsou pouze kamery a magnetofony, zpravodajové většinou domácí a ke všemu se  speciálním posláním. Pochopil jsem, že myslí státní bezpečnost.

V Karolinu kolem rakve pomalu procházel průvod těch, kteří chtěli vzdát Janu Palachovi hold a předtím museli stát čtyři až pět hodin v mrazu ve frontě. Díval jsem se jim do tváří. Někteří v nich měli zlost na ty, kteří Jana podle nich měli na svědomí, jiní se tiše poklonili, mnozí - i muži - plakali. Byl jsem napjat, plný emocí, hluboce dojat, uvědomoval jsem si tu majestátní velikost chvíle.

Zaujali mě dva staří lidé. Pomalu přicházel vysoký muž, bělovlasý s plnovousem, s ostrými rysy jako starý mohutný dub a za ním žena, v šátku, s brýlemi, drželi se za ruce. V lednu byli pochopitelně v kabátech.

Řekl bych, že přijeli z daleké moravské vesnice. Dle vzezření prostí lidé, rovní postavou a bezpochyby i svým charakterem. Žili už čtyřikrát déle, než Jan. Muž se před rakví zastavil, pomalu poklekal. Sledoval jsem ho fascinovaně, jak si pomalu klekl až na zem a nakonec vyjádřil úctu mrtvému skloněním hlavy a dotkl se čelem země. Žena se pokusila pokleknout, ale byl to opravdu jen pokus, jen jednu nohu ohnula v koleni, klouby jí víc nedovolily. Měla je ztuhlé stářím a z toho mnohahodinového čekání. Muž pak vstal, žena se narovnala a pomalu odcházeli. Nezapomenutelný zážitek, i teď při vzpomínce mi běhá mráz po zádech.

V roce 2003 ukazovala televize v premiéře páně Milotův několikaminutový film z Palachova pohřbu. Milota ty dva lidi filmoval, musel stát kousek ode mne. První záběr je z jejich příchodu do pokleku obou, pak myslím prostřih na rakev a na dalším záběru již odcházejí. Chybí několik chvil, ve kterých muž položil čelo na zem. Pro mně nejvypjatější okamžik života. Přitom ten prostřední záběr musí svitek  obsahovat  a síla je v zobrazení celé scény, její roztržení a vynechání ústřední sekvence všechno rozmazává. Pánové v televizi by měli nechat sekvenci vcelku, ponechat tam chybějící část. Musí ji mít, vždyť tvrdili, že se nic nevynechalo. Mělo by se to doplnit přesto, že emocionální prožitek dnešního nezúčastněného diváka z těch dvou staříků nemůže být ani zlomkem toho, jak tehdy působili na mně.

Je dnes naprosto zbytečné zabývat se úvahami o tom, zda Jan měl raději bojovat živý či snižovat jeho čin zdůrazněním toho, že měl levicové názory. Jistě, že je měl. Takových včetně ohromného množství intelektuálů v minulém století bylo plno a ještě hodně bude. Nebudu ani spekulovat o detailech jeho poselství, které zanechal na místě činu, když není zrovna precizně formulované.

Za zcela zásadní považuji, že před svým činem už dávno nebyl zasažen morem komunistického bludu. Dokázal z něj prozřít, rok 1968 měl ohromnou očišťující sílu a ta působila na všechny kromě ignorantů, kterým Honza určitě nebyl. Kdo zůstal po tomto roce z přesvědčení loajální k režimu panujícímu v SSSR a jeho satelitech, prokázal nekonečnou duševní bídu a hluboké komplexy či se nemohl odpoutat od pupeční šňůry spojující ho s jeho podlými a sadistickými činy konanými dříve ve jménu zločinného režimu. Takovému člověku  jedině zachování totality dávalo naději na únik před spravedlivým trestem za jeho činy.

Sebeobětující se Jan Palach nebyl tím Janem Palachem, který přišel uprostřed roku 1966 na Vysokou školu ekonomickou z mělnického gymnázia obluzený levicovou ideologií jako víceméně naivní snílek puzený svou hyperempatií a přehnaným smyslem pro spravedlnost.

Byl to úplně jiný Jan Palach, kterému daly (1) fascinující události hlavně po jaru 1968  možnost korigovat představy o světě, dovědět se o strašlivých zvěrstvech, gulazích a genocidě v sovětském Rusku, teroru padesátých let u nás a oprostit se od nekonečných komunistických lží, kterým dříve věřil.

Zděšení ze středověku, které (2) zažil pod Uralem v červnu 1968 jsem popsal v předchozí části.

Ty (3) čtyři měsíce po našem rozloučení byly pro něho nesmírně trýznivé. Takzvaní spojenci na tancích 21.8.1968 znásilnili pravdu, celý národ a on se s tím nemohl smířit. Doufal, že jako on, všichni lidé nebudou nové moci podléhat a nebudou s ní spolupracovat. Každá podlá a lživá akce okupantů ho rozjitřovala, každý kolaborantský krok ho umenšoval a on proti jejich erozivním účinkům na pevnost pasivního odporu nemohl nijak bojovat. Nesnesl křivdu, ponížení druhých, všemožné nespravedlnosti. Jako nikdo jiný se uměl  hluboce vcítit do duše druhých a sám byl emocionální, i když své city ovládal, uměl se za práva druhých rozhodně postavit. Nemohl s těmito vlastnostmi, které zaslouží úctu a pro jejich ojedinělou vyhraněnost u jeho osoby i obdiv, zůstat nečinný. Jeho čin byl proto hrdinným, protože byl zcela uvědomělým sebeobětováním za veskrze ušlechtilé cíle. Věřil, že svým činem vyburcuje ostatní k boji proti okupaci a porobě.

Málo se mluví o skutečnostech, které Jana hluboce zasáhly v říjnu 1968 v době jeho brigády při sklizni vína v Santenay v Burgundsku. Nás zasáhnout nemohly, protože jsme měli cenzuru. Jan (4) byl svědkem ohromné masy solidarity s námi po okupaci 21.8. a všeobecného odsouzení okupačního zásahu, zděšení z tohoto zákeřného činu reflektovaného ve sdělovacích prostředcích. Jan, na rozdíl od nás, věděl o (5) sebeupálení Ryszarda Siwiece, otce pěti dětí, na varšavském stadionu 8. září 1968 na protest proti polské účasti na našem přepadeni před 100.000 lidmi včetně nejvyšších komunistických představitelů.  

Asi čtyřikrát jsem přespal v Chalon-sur-Saone při cestě za mladými v Barceloně nebo zpět. Od Santenay je to dvacet kilometrů. Je to přenádherný, bohatý kraj. Jan (6) samozřejmě srovnával s tím, co viděl před několika měsíci pod Uralem a co mu naše školy a noviny předkládaly jako vzor vzorů.

Šesti čísly v závorkách ( ) uvádím klíčové události, které byly rozhodující pro Janův čin ze 16.1.1969.

Čin Jana Palacha kontrastuje daleko víc s dnešní realitou, než s dobovou skutečností. Tehdy na přelomu let 1968 a 1969 po letech temna se uvolnilo mnoho potlačovaných emocí a převažovaly veskrze ty pozitivní. Po dlouhé zimě propuklo jaro plné svěžesti a lidé nad jeho příchodem jásali. Bezprostředně po šoku ze sovětské okupace pak společný nepřítel upevnil vztahy mezi lidmi, podpořil pocit sounáležitosti, potřebu si pomáhat. Naopak, dnes se potácíme v bahně, které přiteklo z minulého režimu a bída dnešních lidských vztahů ho ještě zahušťuje. Symboly podobné jako byl Jan Palach v dnešní situaci potřebujeme jako sůl a víc než kdy jindy.  Mnozí mladí to velmi správně chápou a Jan Palach pro ně zůstává příkladem.

Když jsem psal tuto část, v roce 2006, sedmnáct let po údajné změně režimu, v nekonečné bídě přechodné vlády plné charakterové spodiny, směšných  sobeckých antihrdinů omámených mocí a nic netušících o svém skutečném poslání statečně, čestně a skromně sloužit, v době všeprostupující korupce, lidských nul vyžívajících se z vyvyšování nad těmi, kteří neměli tu drzost jako ony nuly krást, podvádět obchodní partnery nebo je fyzicky likvidovat či lhát a podbízet se voličům, ční Jan Palach se svým činem jako monument. V tom je největší poselství pro všechny mladé lidi v této naší době. Nejsem asi sám, kdo nečekal, že právě až nyní se ukáže plný význam Palachova poselství.

Občas se zajedu podívat do rodiště Jana Palacha. Na hřbitov k pomníčku, který Jana připomíná, k jeho rodnému domu. V posledních letech je dům opuštěný, poničený, má rozbitá okna, uvnitř je nepořádek. Důkaz ignorance, naší neúcty k člověku, kterého si váží celý svět. Typický příklad mravního úpadku, kterým procházíme.

V době Janova sebeobětování v počínající normalizaci jsem s opovržením přihlížel tomu, jak řada vrstevníků, některé z nich jsem znal, začala kolaborovat se zrádcovským režimem. Byl mi cizí vnitřní svět a motivace těchto zbabělců, kteří se snažili nedostatky sebevědomí kompenzovat posilováním formálních pozic, evidentním kariérismem. Projevy bezohledné mocichtivosti jako výsledek jejich sociálně patologických dispozic. Situace typická pro nemocnou společnost.

Sjednotitel takových, nemocný touhou po osobní moci, král destrukce a poškozování zájmů země, dotáhl svůj normalizační rozlet až k funkci předsedy vlády České republiky.

Jeho slouhové před vánoci 2008 v jediný den odsouhlasili zrušení poplatků ve zdravotnictví a odmítli prodloužit působení vojenského kontingentu v Afghánistánu. Pro osobní mocenské cíle byli ochotni zavrhnout to, co tvoří jádro jejich programu – solidaritu. Úspory z mimořádně úspěšných dopadů drobných poplatků na pokles neúčelných návštěv u lékaře spolu s poplatky samotnými vytvořilo mnohamiliardové zdroje umožňující výrazně rozšířit nákladnou léčbu například těžkých onkologických pacientů. Ubožáci to chtějí zmařit. Hlasování o vojenském kontingentu nás dostalo – pokolikáté už - do pozice zbabělého národa a ohrožovatelů životů svých vojáků. Hlasování zákonodárného výkvětu společnosti.

Ostuda, ponížení země, větší než obě okupace z minulého století. Opět jsem sedl do auta a jel se Janovi na Olšany omluvit. Položil jsem gerbery mezi květníky vřesu. Zašel jsem také na vedlejší Nový židovský hřbitov k hrobu Franze Kafky. Vedle radia spojeného s pojmem svobody, které přestalo česky vysílat o deset let dříve, než bylo potřebné. Procházel jsem pomalu po hřbitově a s úctou patřil na náhrobky a myslel na osudy jednotlivých rodin.

U auta, když jsem měl sáhnout pro klíče, jsem si uvědomil, že celou hodinu chodím v pozoru. Kromě několika přidržení před větrem půjčené jarmulky jsem měl ruce napjaté podél vzpřímeného těla. I bez vojenské přípravy jsem zaujal vážný slavnostní postoj. Bezděčně, v úctě před oběma jmenovanými, které bude znát svět ještě za tisíc let. Jména těch z předchozích odstavců nezaregistruje nikdy, pouze ostudu z jejich skutků.

Několik let organizovala paní  PhDr. Jaroslava Čajová vždy v sobotu kolem 16. ledna vzpomínková setkání u hrobu Jana Palacha na Olšanech. Na přiložené fotografii z jedné této akce po odchodu dvou pěveckých sborů a dalších hostů je v bílém PhDr. Čajová, napravo její přítelkyně Magda Saxlová, která studovala na Filosofické fakultě s Janem Palachem a po jeho smrti pomáhala jeho matce, uprostřed je Marie rozená Hanušová, pak její španělský manžel a vlevo autor knihy. Marie Hanušová byla na podzim 1968 v Santenay s dvěma kamarádkami na sběru vína a u téhož pěstitele se poznaly s Janem Palachem, který si pobyt zajistil sólově.