---

 

 Wikipedie František Goldscheider  Hanuš Goldscheider 

 

Kurturní život v Terezíně František Goldscheider 

 

Rozhovor s Alexanderem Goldcheiderem synem Františka

 

Nina Zvjagina Goldscheiderová ( Hrubin Jobová noc )  matka Alexandera Goldscheidera 

 

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého, 
kolikrát vytrhli tě z něho, 
že oprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů.
-----
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uchozený, 
v úvozu nebes pohozený, 
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji štvala, 
řeménky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve!

Alexander Goldscheider o Ukrajině

Dnes o půlnoci jsem napsal pravidelný článek do uzavřené skupiny, z níž nelze sdílet. Uveřejňuji ho dnes na svém FB, ale nejen proto.

*

Minulou sobotu jsem dal na svůj Facebook fotografii plachetnice s plachtami v barvách ukrajinské vlajky, jak vítězila v závodě na velké vodní nádrži Welsh Harp kousek od nás v Londýně s podtitulkem:

"Dnes 10 minut od nás byl jeden jasný vítěz:

YOU SHALL OVERCOME, UKRAINE!!!!!"

Netrvalo dlouho a můj vzdálený ruský příbuzný, který v životě na nic jiného na mém FB nereagoval, mi rusky a arogantně připsal:

„Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš, a místo toho piš dál písně o lásce!“

Připomnělo mi to, jak mi na konci výslechu v Bartolomějské řekl nenávistně jeden ze dvou vyslýchajících, když jsem se provokativně zeptal, zda mohu něco poradit svému mladšímu švagrovi, který byl ve stejnou chvíli vyslýchaný jinde:

„Vy nejste z těch, kdo by moh´ někomu radit!.“

To mi samozřejmě nezabránilo dát tento týden na svůj FB také vzpomínku na svého strýce, od jehož smrti uplynulo 21 let, a spojit jeho úžasnou životní sílu s přáním všem těm, kdo jsou dnes vystaveni nemyslitelnému boji o přežití, aby zvítězili stejně, jako dokázal on a pomohl i mému tátovi překonat ty nejstrašnější lágry a pochod smrti. Připomněl jsem, jak se navrátili z pekla pekel do světa, do něhož chtěl můj táta vnést nový řád a můj strýc nevěřil, že komunismus je s to ho přivést.

Jen jsem vynechal jednu větu, se kterou se potýkám už od 25. srpna 1968, kdy můj táta uzavřel svou životní víru v myšlenky komunismu pro mne strašnou a nikdy nepřijatou větou:

„Pro mne jsou dnes Sověti snad ještě horší než Němci!“

Samozřejmě tím nemyslel národy, ale ideologie, kterými se nechaly ovládnout, ne-li strhnout. Ne, že by můj vlastní táta nevěděl, že moje vlastní polovina je po mámině rodině ruská. Ne, že by nevěděl, že Rudá armáda osvobodila mimo jiné Auschwitz, byť bohužel ne jeho a rodinu, neboť je Němci odlifrovali těsně před tím do jiných lágrů. Stejně jako osvobodila i Terezín, kde skončil s bratrem po pochodu smrti a přispěla k jejich záchraně životů. Jen armáda té samé země poté v Evropě krvavě potlačila v roce 1956 snahu o demokracii v Maďarsku, o dvanáct let později v Československu a ruská armáda teď v jedenadvacátém století začala a vede něco nepředstavitelného: válku. Při té příležitosti se pokouší nejen změnit současnou a budoucí historii, ale také přepsat minulost, to vše postavené na naprostých lžích a výmyslech.

Nikdy jsem nechápal, jak se národ Bacha, Beethovena, Brahmse, Holbeina, Schillera, Goetheho a tolika dalších humanitních velikánů mohl chovat tak nelidsky. Jak jsem dospíval, poznával jsem více a více problémy a tragédie ruského národa a Sovětského svazu, ale stále byly nesrovnatelné s holocaustem. Srpnová invaze vedená Sověty v roce 1968 navždy poznamenala životy nás všech, naše rodiny kvůli ní i emigrovaly, hroutil se mi svět Čajkovského, Rachmaninova, Šostakoviče, Čechova, Babela, Bulgakova, Eisensteina a dalších, kterými jsem byl odchován, nemohl jsem ani slyšet ruštinu, ale přesto v mém žebříčku napáchalo nacistické Německo neporovnatelně horší zločiny, přinejmenším vůči židovstvu. Připomenu, že můj pradědeček zahynul při Říjnové revoluci, prababička, babička, dědeček, prateta si zachránili holé životy uprchnutím z Ruska, prastrýc byl popravený Stalinem, další prateta přežila osm let v Gulagu a mohl bych pokračovat ve výčtu rodinných utrpení pod jhem sovětské moci.

Momentální invaze do Ukrajiny v o tolik pokročilejším a vyspělejším světě však pro mne byla a je ještě mnohem větší ránou. Nejen podobné lži, záminky a přetvářky, které jsme sami zažili – pouhá vojenská cvičení, která skončí, splnění pomoci, o níž bylo údajně požádáno, nikam nevedoucí vyjednávání na hranicích –, ale tentokrát fabrikace o údajné genocidě Rusů na Ukrajině, o neo-nacistické vládě, a dokonce vyhrožování použití nukleárních zbraní. To vše se jeví dílem jediného člověka, už žádné politbyro, jako dříve, opět kult osobnosti, jako za Stalina, téměř 70 let po jeho smrti.

Někdy je to jen střípek celku, který člověka zasáhne nadmíru citelně, a mě tak předevčírem už úplně zlomila televizní reportáž, v níž jsme se při večeři dívali, jak Putin vykřikuje, že dal příkaz k „denacifikaci Ukrajiny“, a přitom jeho armáda poničila mohylu jednoho z nejstrašnějších (ne)lidských zločinů, Babi Jar, kde bylo zmasakrováno 33 771 Židů, o chvíli později jsme už se slzami v očích zírali, jak jsou židovské děti odtržené od rodičů evakuovány německými autobusy do nové vlasti, Německa, a jak se obyvatelstvo schovává v krytech, které za druhé světové války sloužily proti jedněm z dnešních zachránců, Němcům. Jak absurdní!

Píšu tyto řádky v Londýně, v zemi, která se mimochodem pod rouškou velkých proklamací, jak stojíme bok po boku Ukrajiny, zatím chová k jejím uprchlíkům bohužel ostudně. Jen i já se stydím, že se ve vlastním neohrožení zamýšlím, zda mám dnes dát tátovi plně za pravdu, mezitím, co umírají tisíce, prchají statisíce a trpí miliony. Mé dilema je proti tomu směšné a s každým dalším dnem navíc přestává dilematem být.

Přeživší holocaustu opouštěli víru v Boha s tím, že žádný Bůh, který něco takového mohl dopustit, nemůže existovat. Zjednodušená rabínská odpověď je, že přestat přesto přese všechno věřit v Boha je nepřijatelné.

Osobně si z toho odnáším svou paralelu: je nemyslitelné přestat přese všechny hrůzy věřit, že svět bude lepší a lepší. Kéž by se jen našli ti, kteří pomohou takovou cestu nacházet, dají i určitý směr nám a zamezí se moci ničit náš svět těm, kdo to stále ještě zmohou a na tak monumentální škále. Kéž pravda a dobro zvítězí a pokud možno co nejdříve a bez nesmyslného utrpení a ztrát!

WE SHALL OVERCOME!

*

PS. Většinou píšu své příspěvky s předstihem, aby každý vyšel přesně, jak má, a to zejména tehdy, když vím, že nebudu mít čas nic napsat během čtvrtka. I tento jsem napsal ve středu v noci, jen když jsem ve čtvrtek opět při večeři slyšel poslední Putinův naprosto zločinný, lživý a odporný projev k národu, tak bych vše výše formuloval ještě mnohem silněji.

Ruský národ by měl být všemi cestami nabádán, aby si uvědomil, jaké naprosto zvrácené propagandě je vystavený, a ten, kdo se nepokusí od Putina jakkoliv distancovat, bude sám navždy spjatý a poznamenaný válečnými zločiny, které se nám odvíjejí před očima!

Jedním z protestních hesel po srpnové invazi bylo:

"Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil!"

Tentokrát se však musí vzbudit ne Lenin, ale celý ruský národ a s ním i celý svět! 

 

                                                          Upravená Alexndrem Goldscheiderem ( synovec )                        

---

Nina Zvjagina Goldscheiderová ( herečka ) manželka Františka Goldscheidera 

 Nina Zvjagina Goldscheiderová

Vzpomínka Saši Goldscheidera na Maminku

Dnes je to rok, co zemřela moje maminka.

Měla velmi jednoduchý životopis: jedny rodiče, kteří ji, bohužel, milovali méně, než si přála, jedno zaměstnání, Burianovo divadlo Na Poříčí, které s přibývajícími lety ze svého více než půl stoletého tamějšího působení měla naopak méně a méně ráda ona. Měla také jedno manželství a jediné dítě, obé milovala nade vše, ale nestačilo to: táta od ní odešel v jejích pětačtyřiceti, v roce 1969, zůstali sice přáteli, ale jak táta, tak já jsme v roce 1981 emigrovali. Dožila se dlouhých 94 let, ale s velmi střídavým pocitem štěstí a naplnění.

Vychovávala ji její babička, se kterou měly nádherný vztah, jen předčasně a krutě zemřela na rakovinu žaludku. V 16 letech se máma dostala do herecké školy divadla D39 k E. F. Burianovi a byl to pro ni sen, který se stal skutečností. Netrval dlouho, protože Burian byl v roce 1941 zatčen a do konce války vězněn v koncentrácích. Po téměř zázrakem přežité válce se opět k divadlu vrátil, a koncem roku 1946 se v něm zjevil jako elév jiný přeživší, vyzáblý melancholický mladík s nezvyklým příjmením a pro mámu i vším ostatním, František Goldscheider, můj budoucí táta. Na Silvestra spolu začali chodit. Přestože byl po létech v koncentrácích ve špatném zdravotním stavu, byl v roce 1948 odveden na vojnu, naštěstí do Armádního uměleckého souboru, kde si nicméně překřičel hlasivky, měl operaci a do divadla už se nikdy nevrátil. Stal se novinářem a zůstal jím pro zbytek života.

Narodil jsem se jim 22. 6. 1950, rok před tím dostali malý byt ve Zlatnické ulici, pár set metrů od divadla, a nemohli být šťastnější. O pár let později se ale stali Židé trnem oku pro změnu komunistickému režimu, byl zavřen tátův bratr Hanuš, vše kulminovalo ohavnými Slánského procesy a pro mého tátu se zhroutila víra v lepší poválečný svět. Sám pronásledován nebyl, ale pár let byl psychicky i fyzicky na dně a bylo na mámě, aby ho, tak říkajíc, držela nad vodou. V roce 1956 jsem začal chodit do školy, učil jsem se i na klavír, na který máma sama tak ráda hrávala, vše se postupně normalizovalo a zlepšovalo, až najednou v roce 1959 nečekaně a podezřele zemřel E. F. Burian. Máma byla v šoku, ale během několika let se divadlo opět stabilizovalo a začala nova éra s výtečným režisérem Karlem Novákem a řadou skvělých herců, kterými se obklopil. Začala i mému tátovi, který se stal šéfredaktorem Kina a v televizi prorazil s úžasným seriálem Malá filmová historie a i řadou dalších programů. Žili jsme tak šťastně, jako to jen bylo možné, sice stále v malém, tmavém bytě, protože naši neměli čas ani myšlenky na výměnu, ale v životě nás všech byla šedesátá léta s každým přibývajícím rokem idylická.

Bohužel generaci mých rodičů historie ČSSR nepřála, a po německé okupaci, válce, převratu v roce 1948 a útrpné první polovině 50. let, přišla další rána, srpnová invaze v roce 1968. 
Pro mámu to byla jedna rána za druhou. Já odešel se svou studentskou láskou Irmou do New Yorku, odkud jsme se sice v červnu 1969 vrátili, ale táta odešel od mámy na podzim téhož roku a nevrátil se nikdy. Ještě, že přišly jiné vítané přírůstky, naše děti Kryštof 6. 10. 1969 a Líza 24. 9. 1975. Žili jsme s Irmou nedaleko mámy, starali se o ni, jak jsme mohli, a vlastně opět vše zase dobře šlo.

Jen jsme tíže a tíže nesli normalizaci a když začala tátu i mne otravovat StB, tak byť jsme se jejímu tlaku ubránili, začal jsem mít pocit, že ztrácíme kontrolu nad svými osudy a v roce 1981 jsme jak já s rodinou, tak i táta se svou, emigrovali.

Ne, že bych to nebyl tisíckrát zvažoval, ale viděl jsem to jako jedinou možnou cestu pro svobodný a důstojný život především pro naše děti a také své bratry Filipa a Tomáše z tátova druhého manželství, kteří jsou, dle tátova hesla, stejně staří jako moje děti – jak to jednou hezky formuloval: ‚když ty mi budeš dělat vnoučata, tak já tobě sourozence!‘

Moje máma vyrostla v rodině ruských emigrantů a když jsme se jednou dotkli tématu mé možné emigrace, měla prozíravější a moudřejší radu, než jsem si byl ochoten připustit: 
‚Pro první generaci je to ztráta a děti za to nejsou nikdy vděčné.‘

Člověk ale musí emigrovat s bezmezným optimismem a vírou v lepší. Musí také doufat, že ti, u kterých nemá jinou možnost, než nechat je za sebou, se s tím vyrovnají, zůstanou zdrávi, a brzy i často je znovu uvidí. Je to mohutný a riskantní krok do neznáma.

Co moje máma tehdy nedořekla, možná proto, že to neočekávala, bylo, jak strašná by to pro ni byla rána. Jediné, proč si to tolik nevyčítám je, že za námi naštěstí začala brzy jezdit, brali jsme ji s sebou na naše dovolené a když jak ona, tak rodiče mé ženy Irmy rekapitulovali své životy, tak každoroční 3 měsíce, který s námi pravidelně každý strávil, pro ně byly jedny z nejkrásnějších v životě.

Všichni naši rodiče s přibývajícím věkem shledávali cesty za námi méně a méně snadné, ale tou dobou už byla dávno Sametová revoluce a jezdili jsme o to více za nimi. Nejen my, ale i naše děti a dokonce jejich děti. Tak či onak ale bylo stáří každého z nich těžší a těžší. Postupně už neměli sílu dostat se ani za námi, ani z bytu, a nakonec ani z postele. První zemřel tak předčasně můj táta v emigraci ve svých 66 letech, pak Irminy rodiče a loni moje máma.

Mám čisté svědomí, že jsem se o ni už od svých 19 let staral tak, jak jsem jen mohl, skutečně nemálo, a kdybych to byl nedělal, tak si vůbec neumím představit, jak by byla přežila. Neméně obdivuhodně se o ni starala moje žena Irma, ale přes to, když na mámu myslím, stejně jako na tátu, a to každý den, tak s esencí smutku a pochyb, zda to nešlo přece jen lépe, pokud ne vůbec jinak.

Mámě tolik chyběla láska obou rodičů, chtěla mi ji dát o to více, ale z nepochopitelných důvodů byla zbytečně přísná. Viděli a věděli to s nelehkým srdcem snad všichni, včetně mě, byť to mělo pro mě i ty výhody, že na mne byli o to hodnější. Počínaje mým tátou, který byl ztělesněním laskavosti a něhy. Nikdy jsem o lásce své mámy nepochyboval, ale náš vztah byl, bohužel, z mé strany v dospělosti trochu obdobný: udělal jsem pro ni vše, jen jí, obávám se, nedokázal v jejím stáří projevit tolik lásky, kolik si přála, a po které já toužil v dětství. Nebyl v tom z mé strany sebemenší záměr, jen to opět z nepochopitelných důvodů nešlo. Strašně se v posledních létech trápila všemožnými zdravotními problémy a smrt už přišla jako vysvobození. Bylo pro mne tak bolestné ji vidět strádat, ale co bych za to dal, kdybych měl tu možnost vidět ji ještě alespoň jedinkrát, a říci jí naplno i opakovaně, jak jsem jí měl nade vše rád - a jak mi chybí.

Nina Goldscheiderová s Sašou syn

Manželé Goldscheiderovi Nina a František v pražské Zoo 20. 9. 1947

František Goldscheider Nina Goldscheiderová a syn Saša 

František Goldscheider 

 František Goldscheider ( bracha Hanuše Goldscheidera ) 

 

Narodil se v Plzni, kde kvůli svému židovskému původu nemohl od roku 1939 pokračovat ve

studiích na klasickém gymnáziu, v lednu 1942 byl deportován do Terezína, v prosinci 1943

do Osvětimi, o rok později do Schwarzheide (jeden z pobočných táborů Sachsenhausenu), odkud

se na sklonku války vrátil pochodem smrti do Terezína. Vyvraždění jeho rodiny - přežil pouze

bratr Hanuš Goldscheider - a miliónů dalších ho vedlo k přesvědčení o potřebě nového

politického systému a proto bezprostředně po osvobození vstoupil do Komunistické strany

Československa, ze které byl v roce 1969 pro svou účást v Pražském jaru 1968 vyškrtnut.

Vystudoval dálkově filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1954-

59, PhDr. následně v roce 1968). Už v koncentračních táborech dle možností psal, recitoval a

hrál divadlo a v roce 1945 nastoupil jako elév do herecké školy E. F. Buriana, kde také hrál v

Burianově divadle D46 a D47 pod jménenem František Gorský. Během vojenské služby v letech

1948-9 byl hercem, recitátorem a konferenciérem v Armádním uměleckém souboru Víta

Nejedlého (AUS), ale po zranění hlasivek už nemohl na pódiích vystupovat. Hned po válce

paralelně publikoval, ponejvíce o filmu, a tak od roku 1949 přešel na novinářskou dráhu, nejprve

v Haló - Nedělních novinách (1949-50), dále v týdeníku Květy (1951-55), ve Světě v

obrazech (1956-60) a konečně od roku 1961, kdy se stal šéfredaktorem čtrnáctideníku Kino, se

mohl soustředit na svou životní specializaci, film. Hojně publikoval v tisku a Československém

rozhlase, byl spoluautorem almanachů Film 61 a Film 62, editorem ročenek Magazinů Kina 1965-

1970. V letech 1962-69 uváděl v Československé televizi populárně-naučný seriál Malá filmová

historie, jehož byl také vůdčím spolutvůrcem a scénáristou, a dále současně nebo střídavě

režíroval, uváděl a byl scénaristou více než stovky televizních filmových pořadů. V 60. letech byl

také porotcem většiny evropských filmových festivalů, byl neúnavným propagátorem

československé filmografie a zastával v tomto směru i řadu funkcí, jako například předseda

Celostátního výboru Klubu přátel filmového umění (později Československá federace filmových

klubů), předseda Klubu filmových novinářů a další.

Zatímco v 50. letech unikl pronásledování a přes své levicové přesvědčení se snažil jako straník

nijak neangažovat, účastnil se v roce 1968 aktivně reformního procesu; krátce po nástupu

normalizace byl proto zbaven všech svých pozic, zůstal nicméně jako řadový redaktor v

časopisu Kino a snažil se publikovat pod různými pseudonymy, nejčastěji jako František Hromek.

TV seriál Malá filmová historie bez jeho účasti nepokračoval, ale kolegové filmoví historici Myrtil

Frída a Karel Čáslavský mu umožnili, aby se jako spoluautor tajně podílel na řadě dalších

televizních seriálů jako Komik a jeho svět, 52 komiků a spol., Nesmrtelné stíny a Kino mého mládí.

V roce 1981, naplněn deziluzí z normalizace a nevírou v budoucnost jakéhokoliv systému pod

vedením KSČ, emigroval do Frankfurtu nad Mohanem v NSR, kde mj. přednášel o filmu na

tamější Universitě Johanna Wolfganga Goetheho, přispíval do rozhlasového vysílaní Svobodné

Evropy, BBC a tisku. Zemřel na leukémii, pochován je na Novém židovském hřbitově na Olšanech v Praze.

 

Hanuš Goldscheider 

Hanuš Goldscheider 

Dnes je v různých grafických programech možné pozměnit fotografie až k nepoznání, povětšinou s cílem vyretušovat problémy a vylepšit fotografované: tu lze ubrat, jinde přidat, zeštíhlit, zaoblit, protáhnout, omladit – ve skutečnosti si fotografové často stěžují, že už dávno nestačí udělat věrné portréty, a nároky klientů na retuše převažují čas strávený fotografováním. Ne, že bych sám třeba nedokázal umýt na fotkách děti, pokud se to nestihlo před focením, nebo přidat zdravou barvu těm, kdo se nedostali na slunce, nebo se mu brání. Ale jedno je, myslím, nemožné: dodat hloubku výrazu, ať už tam, kde se to nepovedlo při focení, nebo kde se jí v principu nedostává. U mého strýce Hanuše žádný takový problém nikdy nevyvstal: z náhodné fotky při rodinném setkání před 20 lety vyzařuje taková intenzita, kterou žádný software nedodá. 

It is dead easy to touch up photos these days, in fact it is hard not to succumb to the temptation being offered by every conceivable program. My professional photographer friends complain that gone are the days of just taking portraits, as now nearly everybody expects to be variously improved as part of the parcel. Not that I could not rectify various faults myself, get rid of blemishes on old photos, add a bit of colour, etc., whilst preserving authenticity. But I find one aspect impossible: to add depth of expression where it failed to be captured during photographing, or where no photo could inject it into a its subject. No such problem with my uncle Hanuš – a truly casual photo from a family reunion 20 years ago emanates so much intensity that no software could ever provide.

fotka a text převzat ze facebooku a profilu Alaxandera Goldscheidera ( synovce Hanuše Goldscheidera ) 

Bratři Goldscheiderové 

 František, Hanuš a Karel Goldscheiderovi 

Ze tří bratrů se můj před dnes 18 lety zemřelý strýc Hanuš (uprostřed) dožil dalece nejdelšího věku: Karel (napravo) tragicky zahynul ve svých 22 letech, můj táta František zemřel v 66 a Hanuš se téměř dožil 80 let. Především je ale žil naplno a ovlivnil životy stovek lidí – sám bych tu bez něj nebyl, protože mému tátovi život na samém konci války nejen ovlivnil, ale zachránil… 

( Vzpomínka Alexandera Goldscheiderová synovec Hanuše Goldscheidera a syn Františka Goldscheidera)

 Karel, František a Hanuš Goldscheiderové 

Tuto fotku jsem našel na Facebooku od Alexandra Goldscheidera, syna od Františka ( uprostřed )  

Alexander Goldscheider synovec Hanuše Goldcheidera prvnního prezidenta Československé Golfové Federace a po roku 1990 prezident České Golfové Fedrace 

Školní fotka 

Druhý z leva  je Jiří Fürst a druhý z pravé strany v horní řadě je Alexander Goldscheide 

Tuto fotku mě Alexander Goldscheider poslal a napsal mě k ní toto 

Milý Tomáši,

Díval jsem se s dojetím na Vaše stránky, kde mluvíte o bratrech Goldscheiderových, tj. mém tatínkovi a jeho bratrech. Je to od Vás velmi velkorysé o obětavé. Jen zmíněný Karel Goldscheider je někdo jiný: můj strýček Karel se narodil 30.11.1919 a zemřel 6.2.1942 v Mauthausenu – můžete to, prosím, opravit. Moje sestřenka Renée (Renka nebo Rena) je ročník 1953, ale možná ji potěší, když tam zůstane jako ročník 60. A konečně ještě jedna informace mě zaujala:  do základní školy se mnou chodil do třídy Jiří Fürst, který před několika lety zemřel. Na přiložené fotce je v horní řadě, druhý zleva. Pokud si vzpomínám, neměl tátu – buď mu brzy zemřel, nebo žil jinde. Jirka bydlel s mámou v Biskupském dvoře, a po roce 1965 jsem s ním ztratil kontakt. Že by to byl ten samý Jiří Fürst? Já sám jsme mimochodem na fotce také v horní řadě, ale druhý zprava.

Asi po týdnu jsem zavolal Olině Fürstové, proč se mě neozývá na můj e-mail a Olina mě řekla, že už v rozhlase skončila a šla do důchodu. Tak jsem se jí optal, jestli je pravda, že Fürstovi bydleli na Biskupském dvoře a Olina mě potvrdila, že ano a že se potom přestěhovali na Vinohrady do Písecké ulice. Tak jsem to Alexanderovi Goldscheiderovi napsal a on jen stručně reagoval : Jak je svět malý 

 

Alexander Goldscheider

 

Alexander Goldscheider Requiem, Terezin  hudba 

Terezín: Hudba 1941–44

Druh alba	kompilační album
Vydáno	1991
Délka	56:16 a 58:23
Vydavatelství	Romantic Robot
Producent	Alexander Goldscheider

 

 je dvoj-CD s hudbou napsanou židovskými skladateli v koncentračním táboru Terezín během druhé světové války.

Obsahuje hudbu Pavla Haase, Gideona Kleina, Hanse Krásy a Viktora Ullmanna. Haas, Krása a Ullmann byli zavražděni v koncentračním táboru Osvětim v roce 1944, Gideon Klein v koncentračním táboru Fürstengrube v roce 1945.

Dvoj-CD, které produkoval Alexander Goldscheider a bylo vydáno v roce 1991, bylo první svého druhu a v dalších desetiletích ho následovaly desítky projektů a produktů s hudbou z holokaustu.

CD 1: Komorní hudba

 

"Sonata for Piano" (Gideon Klein)

• Piano by Varda Nishry

  1. "Allegro Con Fuoco" – 5:15

  2. "Adagio" – 3:06

  3. "Allegro Vivave" – 2:32

"Trio for Violin, Viola and Cello" (Klein)

• Performed by the Czech String Trio

  1. "Allegro" – 2:13

  2. "Lento – Variations on a Moravian Folk Theme" – 7:17

  3. "Molto Vivace" – 3:12

"String Quartet No.3" (Viktor Ullmann)

• Performed by the Kvarteto Martinů

  1. "Allegro Moderato" – 4:14

  2. "Presto" – 3:26

  3. "Largo" – 2:54

  4. "Allegro Vivace" – 2:22

• "Piano Sonata No.6" (Ullmann) – 12:42

  • Piano by Emil Leichner

• "Tanec" (Hans Krása) – 6:27

• Performed by the Czech String Trio

CD 2: Písně a opera

 

1. "Brundibár (Children's Opera in Two Acts)" (Krása) – 25:22

   • Performed by the Bambini Di Praga Choir and the Filmový Symfonický Orchestra

   • Chorus master: Bohumil Kulínský

   • Conductor: Mario Klemens

   • Libretto: Adolf Hoffmeister

Songs (Ullmann)

• "Mezzo-soprano vocals by Emilie Berendsen and piano by David Bloch

  1. "Abendphantasie (An Evening Phantasy)" – 4:54

  2. "Immer Inmitten (Ever In the Midst)" – 2:35

  3. "Drei Jiddische Lieder (Three Yiddish Songs)" – 10:55

  4. "Little Cakewalk" – 1:15

Four Songs on Chinese Verse (Pavel Haas)

• Bass vocals by Karel Průša and piano by Jiří Pokorný

  1. "Zaslechl Jsem Divoké Husy (I Heard Wild Geese)" – 2:19

  2. "V Bambusovém Háji (In a Bamboo Grove)" – 2:09

  3. "Daleko Měsíc Je Domova (Far Is the Moon of Home)" – 4:44

  4. "Probdělá Noc (A Sleepless Night)" – 3:14

 

Alexander Goldscheider (* 22. června 1950 Praha) je v Anglii žijící český hudební skladatel, producent, kritik, diskžokej, majitel počítačové a hudební společnosti Romantic Robot.

Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (PhDr., 1975, Analýza kompletní tvorby The Beatles). Původně pracoval jako hudební kritik, publicista a diskžokej (hudební programy v Čs. rozhlase, divadlech a klubech), později skládal písně (např. pro Evu Pilarovou, Hanu Hegerovou, Karla Černocha, aj.), produkoval LP desky Supraphonu, (např. Nadi Urbánkové, Martina Kratochvíla, Věry Špinarové aj.). Pod jménem Odysseus od roku 1977 nahrával na syntezátory vlastní skladby na deskách Pantonu, Supraphonu, pro rozhlas, televizi a filmy.

 

Od roku 1981 žije v Anglii, kde nahrál dvě LP alba pro Red Bus Records Themes for a One Man Band Vol. 1 & 2, točil také pro BBC rádio a televizi. V roce 1983 založil společnost Romantic Robot, která vydávala software (např. Music Typewriter, Wriggler) a hardware (např. Multiface, Videoface, Multiprint) a vyrábí webové stránky. V roce 1991 produkoval a vydal dvě CD, jejichž hudba byla zkomponována v koncentračním táboře v Terezíně – Terezín: Hudba 1941–44. V roce 2003 vydal desku vlastních skladeb se Smíšeným sborem Pavla Kühna Stabat Mater a v roce 2006 další s názvem Píseň písní (The Song of Songs). Britská gramofonová společnost Little Beat Different vydala v červnu 2018 jeho vinylovou LP desku.

Ave Maria (Alexander Goldscheider)

Alexanser Goldscchejder synovec Hanuše Goldscheidera 

 Nickie Goldscheider snacha Alexandera Goldscheidera a matka Benjamina Franka Goldscheidera 

Alexander Galdscheider mě na Facebook napsal toto  

Benjamin Frank Goldscheider je ve skutečnost nejstarší z mých 7 vnuků (další jsou Louie, Freddy, Zach, Harry, Rafa a Caspar). Jeho táta Kryštof (můj nejstarší syn) je violista, máma Nickie houslistka.

Životopis (biografie) / Informace: 

Phdr. František Goldscheider

Narozený v Plzni 6. 4. 1924. (Československo)
Zemřel 14. 1.1991 (Frankfurt nad Mohanem - SRN)
 

Filmový kritik a publicista, šéfredaktor Časopisu Kino.

František Goldscheider v období druhé světové války prošel jako mnoho jiných lidí tragickou zkušeností, když se seznámil s prostředím koncentračního tábora, což se promítlo i do jeho dalšího životního osudu, kdy ne vždy se podřizoval tomu, s čím ,,daná vrchnost” přicházela. 

Těsně po druhé válce počal působit jako novinář v časopise ,,Svět v obrazech”, který vycházel jako list tehdejšího ministerstva informací. První kritiky a články o filmové tvorbě počal publikovat v denním tisku (Haló-Ranní noviny, Mladá fronta, Práce) a v letech 1955-1959 studoval na FF UK v Praze. (1961). Dané období bylo charakterizováno pořádáním festivalů československého filmu (Banská Bystrica -1959, Ostrava 1960, Plzeň 1961, Košice 1962) a také neblahou zkušeností z banskobystrické konference, kdy filmová kritika zanechala filmové režiséry ,,na holičkách”, když se podřídila ideologickému diktátu. 

Dva následující roky byly ve znamení úsilí vybojovat si prostor pro svobodnější diskusi. Situace v tehdejší filmové publistice se pozvolna uvolňovala (např. A. Žalman se stal šéfredaktorem časopisu Film a doba) a otevíraly cesty k tomu, že filmová kritika bude hrát jinou roli, než-li tomu bylo dosud, nebude pouze převodovou pákou kulturní politiky KSČ. 

František Golscheider se v roce 1961 stal šéfredaktorem časopisu Kino a spolupracoval na Filmových ročenkách – Film 1961 a 1962. Tato zkušenost ho vedla k poznání, že je zapotřebí, aby časopis Kino byl přeměněn tak, aby se stal působivějším a přitažlivějším pro širší obec čtenářů, než-li tomu bylo dosud… 

Obdobně tomu bylo i u vzniku ročenek Magazínu Kina, které neměly plnit roli sborníku odborných teoretických prací filmových publicistů, ale představovat formou reportáže či zpravodajství svět filmu a tehdejších filmových hvězd. V období šedesátých let se František Goldscheider počal spolupracovat s Československou televizí – jako spoluautor se podílel na vzniku seriálu – (Malá filmová historie – 1962-1967). 

Publikoval v řadě časopisů – Film a doba, Květy, Svět v obrazech, Signál, Záběr aj. V letech 1968-1969 se spolupodílel na demokratizačním procesu v Československu, což vedlo v roce 1970 k jeho odvolání z funkce šéfredaktora časopisu Kino.

Mohl sice nadále spolupracovat s televizí – kdy se podílel na seriálu Komik a jeho svět (1980-1981), ale tlak ze strany státních orgánů natolik zesiloval, že se v roce 1981 rozhodl pro odchod do SRN. Zde vykonával úřednické povolání, působil také jako lektor a historik dějin filmu, když přednášel na německých universitách. 

Jako novinář spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a s časopisem Reportér/Polygon, který v zahraničí vydával exilový novinář Vladimír Škutina. V roce 1991 v něm česká filmová kritika ztratila jednu ze svých výrazných osobností.

Šifry: F.H., F.G., Ge.

Bibliografie:

František Goldscheider. Umělci nechte si okénko! aneb IV. festival československého filmu. Filmová ročenka. 1962, s. 68-72.
František Goldscheider. Malá abeceda herců/jednou trochu jinak/. Magazín Kina 1979, Panoráma, s. 246-255.

Filmografie: 

• Malá filmová historie (1962-1967)
V:Československá televize
Žánr: Poučný seriál (Dějiny kinematografe)

• Komik a jeho svět (1981)
V: Československá televize
Žánr: Filmová groteska a její představitelé

Literatura: 

Kdo je kdo v Československu. I.díl (A-J). Připravila dokumentační redakce ČTK. (kolektiv publikační skupiny). Hlavní redaktor: Dr. Václav Brož; redakce slovné části dr. Olga Slušná. Praha: 1969.
Kunc, J.: Česká literární bibliografie. 1945-1963. Díl. I. A-M. Praha 1963.
Tomeš a kol. Český biografický slovník XX. století. A-J. Paseka, Pavel Meissner, 1999.
Vopravil, J.: Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře. SPN, Praha: 577.

Zpracoval: POlYEKRAN

Karel Goldscheider

(1919 - 1942) 

Pojď sdál 

@Buzz Já naopak děkuji, že jste písničku dali na youtube! Jako dodnes si pamatuji, jak jsem za Hanou Hegerovou poprvé přišel domů, bydlela tehdy v "hereckém domě" v Dejvicích s celou řadou dalších slavných lidí, klavír měla v ložnici, a na posteli ležela černá škraboška na spaní. S melodií mě poslala za Pavlem Koptou, kterému přede mnou zavolala, aby si ji hned poslechnul, a tak jsem rovnou jel do jeho ne příliš daleké vily. Bylo mi 24 let, oba byli nanejvýš laskaví a plní nadšení, a jen ta provokující černá škraboška jako by mi říkala, zda se mi to všechno nezdá. Ty písničky byly ve skutečnosti dvě a Pavel otextoval během týdne obě, ale druhou, nazvanou Jízdní řády, nakonec Carmen, jak se Haně Hegerové říkalo, nenazpívala. Pojď dál je z krásné LP desky Hana Hegerová zpívá texty Pavla Kopty. Produkoval ji tehdy "ostravský" Miloš Zapletal, už v té době ohromně profesionální a o nic méně milý, a většinu nahrávek ideálně doprovázel Jan Hrábek se svým orchestrem Pražské smyčce. Honza byl stejně tak profesionální, zkušený a velkorysý, hodně jsem se od něj naučil, ale jako bývalému dirigentu Holiday on Ice mu celá řada lidí jak záviděla, tak nepřála, a rozhodně si to nezasloužil. Emigroval dva roky po mně, 1983, do Švýcarska, kde v 58 zemřel na rakovinu. Pavla Kopty jsem si nesmírně vážil, byl o generaci starší a jako mladému klukovi mi přišlo, že alespoň o 3 generace uvážlivější a moudřejší. Carmen se jeho text Pojď dál velmi líbil, a když jsem jí ho poprvé u klavíru zazpíval zeptala se, zda mi bylo hned jasné, že Pavel napsal text o sobě. Byl jsem tehdy tak unešený, že mi bude písničku zpívat, že mi to, upřímně řečeno, tehdy ani snad nemělo čas dojít. Pavel nesl normalizační dobu velmi nesnadno, ale zatímco já jsem odešel v roce 1981 do Londýna, on zůstal dál, příliš spjatý se svou milovanou češtinou, kterou obohatil o stovky nádherných textů, z nichž mnohé zpívala stejně nádherně Carmen. Pavel Kopta zemřel ve stejných nespravedlivých 58 letech jako Honza Hrábek. Co bych za to dal, kdybych se třeba jen na chvíli vrátil do poloviny 70. let, se všemi se zase sešel a, jak zpívá Carmen v této písničce, šli jsem dál....

Dne 3 dubna by Nina Goldascheiderová oslavila 96 let 

Nina Goldscheiderová Alexander Goldscheider František Goldscheider  

3. dubna by bylo mé mámě 96 let, o 3 dny později mému tátovi 95. Máma se dožila 94+ let, táta necelých 66, byli si blízcí nejen narozeninami a prožili spolu zhruba 24 let, třetinu tátova života, čtvrtinu mámina.

‚Moje jediné přání je: jít za dva roky spolu tou cestou jako jdeme tady na obrázku a mít se tak rádi jako se máme teď,‘ napsala máma na rub fotografie z pražské ZOO v září1947, necelé dva roky poté, co se do táty na první pohled zamilovala.

‚Když se poprvé zjevil na zkoušce, byl jako by přišel z jiného světa,‘ vzpomínala ráda na první moment, kdy tátu v prosinci 1945 představil E. F. Burian jako nového eléva ve svém divadle, kde už máma byla přes 6 let, od svých 16.
‚Vypadal tak exoticky, uhrančivě, měl v sobě tolik smutku, něhy, ale i nepřístupnosti, až jakoby arogance, a mohla jsem na něm oči nechat.‘

Táta k mámě nepřístupný nebyl, začali spolu chodit takřka okamžitě, a její dvouleté přání o dva roky později mělo jednoduchou logiku: tátu odvedl jeho koncentráčnický kolega, o něco starší doktor, na vojnu, přestože byl táta válečným utrpením hodně poznamenaný, fyzicky i psychicky, a celý život na odvod vzpomínal s hořkostí. Naštěstí ho herecký, pěvecký a hlavně konferenciérský talent dostal do Armádního uměleckého souboru, kde dva roky docela dobře přežil, až na uzle na hlasivkách, které si překřičel na zájezdech po kasárnách, a musel po operaci hereckou kariéru vzdát. Máma, která tátu obdivovala snad ve všem, nepovažovala atypicky konec jeho herectví za velkou škodu, a viděla jeho talenty jinde

Její přání lásky po dvou letech se splnilo, jen dobře, že tehdy nepsala o lásce až za hrob, protože tu jí už osud nedopřál. Bolestně vím, že si máma lásku přála na celý svůj život, jen si tátu nedokázala udržet, a i když ji v roce 1969 opustil, nepřestala ho mít ráda a už nikdy ho nikdo nenahradil.

V roce 1950 byla každopádně na vrcholu štěstí, když jsem se jim 22.6. narodil v porodnici v Londýnské ulici – kdyby jen byla tušila, že i já ji v roce 1981 opustím právě do onoho takto předpověděného Londýna… S tátou rok před tím dostali malý byt doslova za rohem jak od Burianova divadla, kde strávila celý svůj život, tak i od redakce Haló – Nedělní noviny a později Květy o 50 metrů dál, kde byl táta novinářem.

Byl to malý svět v každém významu slova, i já chodil do školy doslova za roh a trávil většinu času buď v divadle, méně častěji v redakci, protože táta jezdíval na reportáže, nebo doma, kde jsme žili ve velmi úzkém rodinném vztahu. Jen mě naši nechávali odmala samotného doma, když byl táta pryč a máma hrála, býval to sice neporovnatelně bezpečnější svět a máma byla pár set metrů ode mne, ale bál jsem se každého podezřelého zvuku a možná jsem už proto od dětství vášnivě poslouchal rádio, aby také přehlušilo vše ostatní.

Nebyla to jen rozhlasová hudba, které mě tak přitahovala, ale i rádio jako takové, a jedna z nejsilnějších vzpomínek na dětství byla má první krystalka – zcela jednoduchý, primitivní přijímač, sestávající tehdy z otočného kondenzátoru za 4 koruny, diody za 10 a cívky za 6, které mi soused pomohl sletovat, a připadal jsem si jako nejšikovnější vědec ve třídě, škole a vůbec. Můj život ale opravdu poznamenala odvaha – v jeden moment téměř fatálně -, se kterou jsem si v 11 koupil reproduktor, 5 metrů zvonkového drátu a přepínač, rozebral domácí velké rádio, přerušil přepínačem dráty vedoucí k rozhlasovému reproduktoru a vyvedl si namísto toho zvuk přímo do postele, kam jsem si zabudoval koupený reproduktor a usínal uchem doslova na něm, aby to nikoho nerušilo a já to přitom slyšel nahlas. Radio Luxembourg netušilo, co vše jsou schopni jeho posluchači za železnou oponou udělat, aby jim jeho poslech neunikl - včetně vpravdě šokující rány, kterou mi dal transformátor, na který jsem uvnitř přijímače omylem šáhnul, a cítím ji při té vzpomínce dodnes. Dodnes, a po celý život, mám také rádio u postele, byť ho poslouchám pro změnu každé ráno.

Ale vraťme se k mámě a tátovi. Nikdy jsem nezjistil, snad ani nechtěl, proč jsem zůstal jedináčkem, zda přece jen nebyli spolu tak stoprocentně šťastni, či to byly jiné ohledy, ale o to byl náš vztah intenzivnější. Máma byla k svému životnímu rozhořčení víceméně nechtěná svými rodiči, kteří jí to jednak dávali najevo, a sami nikdy v žádné harmonii nežili. Rozvedli se ještě než jsem se narodil, a neprohodili spolu ve zbytku života jediné slovo. Máma se o to více snažila, abych vyrůstal v lásce a klidu, a snad jen Bůh ví, co jí v tom, bohužel, bránilo. Byla nesporně láskyplná, jak vůči mně, tak tátovi, jen na mne zbytečně přísná a na tátu, řekněme, náladová. Táta byl naštěstí jen a jen hodný, něžný a laskavý, a nebylo divu, že jsem ho měl raději, ať máma usilovala o mou přízeň sebevíc.

Máma byla krásná, ale táta na ni nikdy nežárlil, a nejen proto, že neměl ani v nejmenším proč. Doufám, že máma naopak nežárlila na tátu, a právě to nebylo v pozadí jejích nešťastných nálad, protože mi netrvalo dlouho pochopit, že máma by naopak bývala měla proč žárlit.

Když mi bylo 14 let, vzal mě táta poprvé s sebou na filmový festival v Karlových varech, kde býval jako novinář i porotce, spali jsme spolu 10 dní v hotelu Horník, přesněji řečeno jsme spolu měli pokoj v hotelu Horník, kde táta nakonec nespal ani jedinou noc. Přál jsem mu vždy to nejlepší, jednak ze synovské lásky, tak i z téměř provinilého pocitu, že k němu byl osud nepředstavitelně krutý a bylo povinností každého z nás mu vynahradit všechny hrůzy a ztráty, které ho za války potkaly. Ale i na mne byl můj první karlovarský festival trochu moc a cítil jsem se takřka odstrčený, když se mnou táta prakticky nebyl. Tu a tam jsem mu to dal najevo, jako například u jedné snídaně, kde s námi u stolu seděl František Vláčil, a neváhal jsem se ho zeptat, proč má ve svých filmech tolik naturalismů.
‚To se přece nemůžeš ptát pana režiséra takhle po ránu, u snídaně,‘ snažil se vyjevený táta, který se na moment téměř zalknul, zachránit situaci, kdy byl režisér (Bílé) Holubice a Ďáblovy pasti naštěstí spíš pobavený než zaskočený.
‚Co tě to, prosím tě, napadlo, klást takovou otázku,‘ ptal se pak táta vyčítavě, když jsme zůstali sami.
‚Kdybys spal doma, byl bych se zeptal nejdřív Tebe,‘ odpověděl jsem dotčeně.

V principu byl ale život našeho tria ve Zlatnické ulici šťastný a je samozřejmě nemožné ho rekapitulovat na pár stránkách Facebooku. Připojuji alespoň více než výmluvné fotografie, které ho dobře dokumentují – jak správně shrnuje anglické pořekadlo, a picture´s worth a thousand words, fotka vydá za tisíc slov. Nemám fotky pár momentů, které se mi vryly do paměti, jako třeba knih, které mi táta dával číst z naší knihovny plné nekonečných objevů, klepotu psacího stroje po nocích, kdy psal, mámina denního čtyřicetiminutového líčení, které jsem nikdy nechápal a chtěl se ho vyvarovat u své budoucí vlastní ženy, všemožných her, co jsme hrávali s tátou, a čtyřručního klavíru s mámou, návštěv kolegů a přátel, herců, novinářů, spisovatelů, fotografů, které jsem měl nadevše rád, jen si často považoval jejich úspěchů a slávy méně, než bych byl měl. Bral jsem příliš automaticky i mámino herectví, byť jsem jednou v 10 letech vylez na osvětlovací rampu a otočil všechny reflektory jen na ni, když právě, naneštěstí, mlčela, zatímco zbytek herců se ozýval ze tmy – hlavní osvětlovač Mirek Frída, se kterým jsme měli velmi hezký vztah, mi před jejich přetočením stačil nejprve vlepit pohlavek a po představení mě u nás s flaškou rodičům a velkou bonboniérou pro mne prosil za odpuštění. Flaška byla briskně vypitá, bonbóny sněděné a zbytek života jsme na to s úsměvem vzpomínali.

S postupujícími lety to byl táta, kdo slavil výraznější úspěchy, především díky svému televiznímu seriálu Malá filmová historie, který v 60. letech uváděl a připravoval se skvělým týmem filmových historiků, opět Frídou, tentokrát Myrtilem a dalšími. Seriál uváděl živě v televizním studiu Burzy na Gorkého/Senovážném náměstí, nedaleko od nás. V klidu se vždy lehce navečeřel a po šesté večer odcházel, zatímco máma a já o hodinu později k sousedům Junovým, kteří na rozdíl od nás měli televizi. Táta zcela neuvěřitelně odmítal po válce cokoliv vlastnit, protože mu utkvělo v paměti, jak se vrátil z lágrů do rodinného bytu, který už samozřejmě patřil někomu jinému, kdo ho ani nepustil dovnitř a shodně se sousedy prohlásil, že ze schovaných věcí absolutně nic nezbylo, ani nábytek, na který se táta v té chvíli skrz dveře díval, ani perské koberce, ani sochy a obrazy, které visely nezměněně na zdech, jednoduše ani jediná maličkost.
Televizi Mimosu se nakonec uvolil koupit až v mých sedmnácti, nic netuše, že za rok dojde k invazi spřátelených armád, z televize, tedy Československé, bude vyhozen, já odejdu do Ameriky a nakonec ji alespoň užije máma, která z ní v budoucí samotě nespustí oči.

Někdy jsou ty drobné vzpomínky, které nikdy nezapadnou, jako když můj často smutný táta přišel v polovině 50. let domů mimořádně veselý a máma ho, dle vzoru sousedky, nepustila domů a poslala vystřízlivět na ulici. Ani se ještě nesešinul ze schodů, když mě vyslala za ním, ať na něj, ve svých šesti letech, dohlédnu. Táta za halasného zpěvu své oblíbené písně 'Ej umrela mi žena, už jsem vdovec' vrávoral dolů Zlatnickou ulicí a já měl docela jiný reflex, než když jsem o tři roky dříve v paláci U Hybernů během vánočního divadelního představení Burianova divadla povstal uprostřed publika a hrdě zavolal:
‚Ta koza, to je moje máma!‘
Měl jsem strach, aby se tátovi něco nestalo, a současně se styděl se k němu hlásit. Táta o mně chvíli ani nevěděl, až když se otočil a všechno mu i přes značnou opici rychle došlo. Ztichnul a já ho beze slov vzal za ruku a dovedl zpět domů až do postele, aniž bych dal mámě šanci protestovat.

Největší radost ta celá scéna udělala sousedce, která s potěšením kvitovala, že není v domě jediná s podobným problémem. Její manžel chodíval domů podroušený každý druhý večer a dodnes slyším v uších variaci jmen a celkového tónu, kdy na svou ženu za dveřmi apeloval, než usnul na schodech:
‚Jaruško, zlatíčko, už jsem doma!‘
‚Tak Jarko, pusť mě přece, prosím Tě.‘
‚Jarčo, koukej ty dveře ale HONEM otevřít!‘
‚Jaruno, jestli je neotevřeš sama, tak je vyrazím!‘
‚Jaruško, zlatíčko, přece mi tu nenecháš na chodbě...‘
A nechala, většinou na pár hodin, po kterých jsme jí pomáhali vzít spícího manžela domů.

Táta nechal v mých devatenácti letech mámu navždy. Měl jsem pro něj plné pochopení a víceméně ho nikdy za jeho života mít nepřestal. Jen jako mimořádně hodný, něžný, ohleduplný a nesobecký člověk asi tehdy dost dobře nemohl odhadnout a docenit, že se s tím máma nikdy nevyrovná a od svých 45 let zůstane, bohužel, sama a ne právě šťastná.
A tak, jako jsem měl v dětství pocit, že musím kompenzovat nepřízeň osudu tátovi, tak jsem se dalšího bezmála půl století snažil zlepšit život své mámě, a musím dodat, že ne vždy snadno a lehce. S tátou naštěstí nikdy vztah neztratili a byla to nakonec máma, se kterou se táta v předvečer své smrti rozloučil a prosil jí, ať mi neříká, že má pocit, že je úplně u konce, aby mě to nerozrušilo. Tak, jak je mi to dodnes líto, to beru jako opravdovou lásku a snahu obou rodičů mi nezpůsobit bolest.

Máma tátu přežila o více než čtvrt století, a i když ho pomalu přestávala ve vzpomínkách jmenovat ‚mučo‘, jak si spolu zamilovaně říkávali dle stejně zamilované písně 'Besame Mucho' (foneticky mučo, znamenající ve skutečnosti ‚hodně‘ a ne žádné ‚miláčku‘), a mluvila o něm více a více jako o Frantovi, zůstal vždy bezkonkurenčně láskou jejího života.

Nakonec jsem jí alespoň splnil část jejího přání, a když to nebyla láska až za hrob, tak jsou v hrobě alespoň spolu.  Žádný velký happy end, ale takový je život – a také smrt, pokud není více vysvobozením.

Alexander Goldscheider 

Náhody, které musely být cílené. Vyšly memoáry londýnského publicisty a skladatele Alexandra Goldscheidera

„Malá historie se mísí s velkou z pohledu kluka, který za socialismu vyrůstal v barvitém prostředí plném jedinečných osobností, zážitků, objevů a překvapení.“ Tak první díl svých memoárů popisuje sedmdesátiletý česko-anglický hudební skladatel, producent a publicista Alexander Goldscheider. Kniha, kterou nazval Cílené náhody, vyšla v nakladatelství Pointa.

„Za Cílené náhody vděčím jednoznačně Facebooku,“ říká autor, který na něm od roku 2017 zveřejňuje skutečné příběhy, zážitky a anekdoty ze svého života. „Záhy to přerostlo v tradici – v pátek o půlnoci, děj se co děj, vždy jeden příběh uvedu. Už po několika prvních mě čtenáři začali přesvědčovat až urgovat k jejich sepsání do knihy. Rukopis jsem začal sepisovat o dva roky později,“ dodává Goldscheider.

Kniha má devět kapitol, které nejsou nutně řazeny chronologicky, ale spíš tematicky, a je zamýšlena jako první díl memoárů. Alexander Goldscheider v ní pokrývá prvních dvacet let svého života; mimo jiné vzpomíná na rané dětství, které z velké části prožil v divadle E. F. Buriana. Angažmá tam totiž měla jeho matka, herečka Nina Zvjagina. Popisuje mládí prožité v Praze i rok, který strávil ve Spojených státech – odjel tam, když mu bylo osmnáct. Píše také o rodinných přátelích, umělcích a zajímavých lidech, které v té době potkal.

Velkou pozornost věnuje předkům. Jedna celá kapitola je věnována židovským příbuzným, kteří až na výjimky zahynuli během holocaustu. Goldscheider zaznamenává i svědectví svého táty i strýce, kteří pobyt v koncentračních táborech přežili, a zamýšlí se nad tím, jak se z historie dvacátého století můžeme poučit do budoucna. V jiné kapitole líčí barvité osudy svých předků z Ruska: kozáckého atamana, sovětského brigádního generála, kterého Stalin nechal popravit, dirigenta orchestru cara Mikuláše II., babičky Věry, která před popravou uprchla z Petrohradu až do Prahy, a dalších.

„Pocit, že bych měl sepsat rodinnou historii především kvůli svým předkům a pro naše potomky, jsem v sobě nosil už desítky let, a tak jsem v roce 2016 po pár letech práce udělal velkou stošedesátistránkovou knihu s šesti sty fotografií a všemi potřebnými rodinnými údaji. Sepsat memoáry je ale docela něco jiného, byť mi všechny údaje z fotoknihy a především stovky fotografií přišly nesmírně vhod,“ vysvětluje autor, který práci na knižním rukopisu dokončil letos v únoru. Autor už pracuje na druhém dílu s pracovním názvem Mluví k vám robot. Pokračuje v něm se svými příhodami z normalizační Prahy a Londýna, kam emigroval v roce 1981.

Ukázka z knihy

Táta měl na rozdíl od mámy divadlo jako cíl. Oč byla jeho cesta k herectví složitější, o to byla herecká kariéra kratší. Do snů a plánů zasáhly nejprve nástup fašismu a druhá světová válka, kdy kvůli židovskému původu nesměl koncem třicátých let ani chodit do školy, natož někde veřejně hrát. Až neuvěřitelně se ale mohl plně věnovat divadlu v přestupní stanici do vyhlazovacích koncentračních táborů, v Terezíně, kam byl z Plzně transportován se svou mámou Serafnou 18. ledna 1942.

Měli štěstí, že tátův starší bratr Honza byl už v předchozím, vůbec prvním transportu do Terezína, památném Ak I, v němž bylo 24. listopadu 1941 posláno 342 mladých mužů budovat terezínské ghetto. Jejich povolávací rozkaz obsahoval celou řadu příslibů, od naprosto lživých, jak budou moci jezdit o víkendech domů, až po alespoň částečně dodržovaný a přínosný, že spolu se všemi rodinnými příslušníky nebudou posláni do dalších lágrů. Táta tak díky tomu v Terezíně recitoval a hrál téměř dva roky, než byl slib porušen a všichni tři „šli“ do Osvětimi a ještě dál. Této části jeho života se věnuji v kapitole Sbohem, civilizace, kde uvádím i tátovy vlastní vzpomínky. S potěšením tu ale ocituji pár řádek Dr. Petra Riesela z jeho sborníku dopisů a vzpomínek Protestuji (2012):

„Jednou máma přivedla nějakého staršího kluka, který seděl osamocen na chodníku. Ukázalo se, že to byl syn židovských známých mých rodičů, který přišel o oba rodiče, a tedy i možnost bydlení. Máma ho vzala k nám domů. To bylo oživení. Ten kluk byl téměř dospělý a v průběhu let dělal zkoušky na školu v Praze. Chtěl být hercem. Dodnes si pamatuji, jak se učil zpaměti Nezvalovu báseň ‚Edison‘ a básně ze sbírky Splav od Fráni Šrámka. Chodil po pokoji a recitoval, já jsem poslouchal a byl jako u vytržení.“

Ten kluk byl můj jedenadvacetiletý zubožený táta, který seděl na chodníku proto, že neměl ani kam jít, ani sílu vstát. Vrátil se do Plzně po všech lágrech a pochodu smrti v hrozném stavu, v jejich bytě bydlel někdo jiný a nepustili ho ani dovnitř. Kromě svých berlí neměl nic, a co hůře, zřejmě ani nikoho, kdo by byl přežil. Petrova máma Irena, „teta Rieselová“, jak jsem ji znal z vyprávění, tátu zvedla, vzala k sobě a žil s ní a jejími syny Petrem a Honzou dalšího půl roku jako vlastní.

S Petrem zůstali celoživotními kamarády, a když už byl táta koncem roku 1990 smrtelně nemocný, jel se za ním rozloučit do Vlašimi, kde Petr žil. Všechny básně mu tam zpaměti poznovu odrecitoval.

E. F. Burian skončil po svém zatčení v dubnu 1941 také v Terezíně, ale jako politický vězeň v separátní Malé pevnosti, nikoli v ghettu. I on tam v strašných podmínkách recitoval, památně v předvečer 1. máje Máchův Máj, než byl transportován do koncentráků Dachau a Neuengamme. S tátou se tak poprvé setkali až po válce, kterou oba přežili doslova zázrakem.

„Když se poprvé zjevil na zkoušce, jako by přišel z jiného světa,“ vzpomínala ráda máma na první moment, kdy tátu v prosinci 1945 představil E. F. Burian jako nového eléva ve své poválečné herecké škole pod jménem Studio 46.

„Vypadal tak exoticky, uhrančivě, měl v sobě tolik smutku, něhy, ale i nepřístupnosti, až jakoby arogance, a mohla jsem na něm oči nechat.“

Táta k mámě nepřístupný nebyl, a nejenže spolu hráli celkem v sedmi představeních, ale začali spolu takřka okamžitě chodit.

Táta se zotavoval z válečného utrpení, E. F. Burian ho aktivně podporoval ve vysněné herecké dráze a obsadil ho během pár let do menších rolí v jedenácti hrách.

 

Nakladatelská služba Pointa, 2020, 480 stran, vázaná.

text převzat z Literárních Novin