První Světová válka

První světová Válka

Můj dědeček Vladimír Novák v uniformě Legii 1915

Děda šel pěšky jako legionář přes celou Čínu do Československa. V táboře pro legionáře bydleli několik legionářů v jedné boudě. Když se brali s mojí babičkou, známí říkali ty si nebereš Čecha ale Číňana. Děda měl totiž oči jako Číňan jak šel přes tu Čínu

Vždy se někde ubytovali v taboře, tak v jedné místnosti ( boudě) jich bylo několik. Jednoho dne se tady vKlánovicích setkali Vladimír Novák s Kvapilem, který bydlel na kraji Šestajovic. Domluvili se že byli spolu u legii a že zřejmě bydleli v jedné místnosti ( boudě ) a bojovali spolu.

Vladimír Novák

Vladimír Novák jde domu z očního na Bulovce. Děda měl totiž alergii na skalničky a pyl z nich

Vladimír Karlička a dcera Vladimíra Novákovi

Malá Vladimíra Nováková - Hradecká ( Dadula )

První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a bojovalo se i ve světových oceánech. Formální příčinou války byl úspěšný atentát na arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu dne 28. června 1914. Za měsíc poté, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku jako odvetu za atentát. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během zhruba čtyř týdnů se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.

Válka propukla mezi dvěma koalicemi: Trojdohodou (dále jen „Dohodou“) a ústředními mocnostmi. Dohodovými mocnostmi byly při vypuknutí války Francie, carské Rusko a Spojené království (resp. celé Britské impérium), které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie. K Dohodě se postupně připojily další státy: v roce 1915 Itálie a v roce 1917 Spojené státy americké (USA). Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K ústředním mocnostem se přidaly nejprve Osmanská říšea v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrální pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko a státy Skandinávie.

Za první světové války se v Evropě bojovalo na několika frontách. Na západní frontě boje probíhaly do značné míry v zákopech (zákopová válka). V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků.^[2]

Za konec světové války se pokládá a ve světě oslavuje 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Ferdinanda Foche v Compiègne. Formálním zakončením války byla pařížská mírová konference v roce 1919, na které byly uzavřeny pařížské předměstské smlouvy.

text převzat z Wikipedie

Českoslovenští legionáři v Rusku za 1. světové války

Návštěva T.G. Masaryka v Kyjevě

Úvod

Čeští legionáři za I. Světové války je dnes bohužel značně opomíjené téma. Jejich existence byla vymazána z paměti obyvatelstva během komunismu, protože podle socialistického cítění to byli nekalí živlové bojující proti myšlenkám režimu. Ruku na srdce, oni takoví často opravdu byli. Nejvíce se provinily právě legie v Rusku, protože aktivně vystupovali proti bolševické revoluci.

To však není jediný důvod, proč jsem se rozhodla zaměřit právě na tuto úzkou oblast. Jak jsem před lety zjistila, v legiích v té době působil můj prapradědeček, a to na velice zajímavém a pravděpodobně i významném postu. Doufám, že se mi díky této práci podaří zjistit více o jeho osudech a tamějším působení.

Jekatěrinburg, 1918

Československé legie a jejich nasazení

Obecně se působení legionářů dělí na tři oblasti – na východní, na západní a na jižní. Tedy na francouzskou, ruskou a italskou frontu. Přestože se legie mnohdy dávají do jednoho pytle, jejich působnost na jednotlivých frontách je naprosto odlišná.

Legionáři ve Francii

Před vznikem samostatných legií byla vytvořeny tzv. Cizinecké legie české, a to už v roce 1914. Jejich první funkční rotou, kde byli pouze českoslovenští vojáci (jinak se běžně míchali mezi ostatní vojsko) byla Rota Nazdar. Ta bohužel z většiny nepřežila bitvu u Arrasu v květnu 1915. Nic jiného se ani nedalo čekat, cizinecké oddíly byly nasazovány do předních linií a většinou skončily naprosto zmasakrovány (Francouzi raději obětovali cizí životy, než své vlastní). Po zničení Roty Nazdar byli přeživší vojáci opět rozděleni do různých jiných rot v rámci Cizinecké legie. Několik dobrovolníků nastoupilo k letectvu. Teprve v prosinci 1917 vydal francouzský prezident dekret o vytvoření samostatné československé armády ve Francii. Postupně tedy vzniklo několik pěších pluků a divizních legií. Po návratu do vlasti v r.1918 se tito legionáři vyznamenali ještě v lokálních bojích. Francouzskými legiemi prošlo celkem 10 000 mužů, nepřežilo jich víc jak 650.

Italská fronta

Zdejší vznik legií se značně odlišoval od Ruské a Francouzské fronty. O vznik československých jednotek se zasadilo české zajatecké hnutí. Veškeré snahy byly nezávislé na zahraniční Masarykově či francouzské politice. Trvalo to však velice dlouho, než byly oficiální legie povoleny, italská vláda změnila svůj odmítavý postoj až v dubnu 1918. Do té doby byly naše jednotky roztroušeny mezi italskou armádou, a pokud už působil samostatný československý pluk, tak pod italským velitelem. Po návratu do vlasti byly legie nasazeny do bojů o Slovensko. V italských legiích působilo asi 20 000 dobrovolníků, padlo přibližně 350.

Z Jekatěrinburgu, 1918

Situace v Rusku před prvními legionáři

První náznaky československých armád na straně Ruska byly zaznamenány už v r. 1914. V té době žilo v Rusku asi 100 000 Čechů a Slováků a mnozí z nich neměli ruské občanství. Jediná možnost, jak se vyhnout zabavení majetku a deportaci, bylo přihlásit se o ruské občanství a dobrovolně vstoupit do armády. Vedoucí českých spolků podali carovi Mikulášovi a ministerstvu války žádost o zbudování československé dobrovolnické jednotky. Přestože ruské úřady v té době nebyly proslulé svou rychlostí, už 12. srpna byl návrh schválen a byla sestavena tzv. Česká družina. Tím však na nějakou dobu činnost skončila, car Mikuláš neměl zájem na jejich podpoře a počítal s tím, že tohle bude Čechům a Slovákům stačit.

Krátce na to vydal Nikolaj Nikolajevič, strýc cara, tzv. manifest, kterým se snažil naklonit si podrobené národy Rakouska-Uherska.

Rakousko-uherští národové! Vídeňská vláda vypověděla Rusku válku z těch příčin, že Rusko, pamatujíc na své historické poslání, zastoupilo se za bezbranné Srbsko a nedopustilo jeho zotročení. Maje to štěstí vstoupiti v čele ruského vojska do Rakouska-Uherska, jménem velkého ruského cara oznamuji vám, že Rusko, které už několikráte prolévalo svou krev za osvobození národů, jde k vám pouze za tou příčinou, aby vám vrátilo vaše práva a aby vzhledem k národu zjednalo spravedlnost. Vám, rakousko-uherští národové, přináší Rusko nyní svobodu a uskutečnění vašich národních tužeb. Rakousko-uherská vláda po staletí mezi svými národy sela rozepře a nepřátelství a jen tím si udržovala svou moc nad vámi. Rusko pak jde pouze za tím cílem, aby každý národ se mohl rozvíjet, a zachovávaje si drahocenný odkaz otců – jazyk a víru – aby spojen se svými rodnými bratry žil v klidu a souladu se svými sousedy, jejichž rázovitost by nerušil. V přesvědčení, že všemi silami pomůžete nám dosáhnouti tohoto cíle, vyzýváme vás, abyste ruská vojska vítali jako své bratry a bojovníky za vaše ideály. Vrchní velitel generál-adjutant Nikolaj v srpnu 1914

Manifest byl vydán v několika jazycích a rozeset po všech Rakousko-Uherských státech. V Čechách jej otiskly všechny noviny a roznášel se i do schránek. Přesto se k tomu většina lidí stavěla jako k „plácnutí do vody“. Navíc každý byl znalý ruských poměrů a jejich národní snášenlivosti, bylo tedy jasné, že to asi ve skutečnosti nebude tak černobílé.
Rakousko-Uherská reakce na manifest byla mnohem agresivnější, než by kdo čekal. Bylo vyhlášeno, že rozšiřování, i jen pouhé přechovávání manifestu je velezrada. Vězení se začala celkem rychle plnit, během stovek soudních procesů bylo vydáno celkem 23 rozsudků smrti (vykonán byl pouze jeden).

Obě události – jak vznik České družiny, tak manifest, spolu úzce souvisí, i když se to tak na první pohled nezdá. Rusko potřebovalo válku vyhrát rychle, protože bylo jasné, že delší dobu trvající konflikt neustojí. Ruské tajné službě se v té době podařilo získat tzv.Schlieffenův plán, což bylo německý „recept na rychlé vítězství“. Podle něj mělo Německo nejprve porazit Francii a pak ruku v ruce s Rakouskem Rusko. Ruští velitelé znalosti této taktiky chtěli využít tak, že na boj se západním protivníkem využije tamější spojenecké armády. Proto tedy bylo v jejich zájmu Čechy a ostatní národy co nejrychleji zmobilizovat a podporovat je.

Češi navíc byli výhodní i jako špióni v Rakouských řadách – dorozuměli se se svými krajany a často ovládali i němčinu, byli tedy vynikajícími průzkumníky.

Bohužel, tento názor zastávala pouze ruská Rozvědka a velení armád. Car Mikuláš nebyl nakloněn světové válce obecně a činnost československých vojáků tedy všemožně bojkotoval. Zpět k České družině – přesto, že car povolil její vznik, neměl zájem na její rozšiřování, svého vlastního vojska měl dost. Proto se Česká družina nebrala za bojový útvar a byla nazvána sborem propagandistů v rámci ruské armády. V říjnu 1914 čítala 700 mužů. Byla shromážděna do Kyjeva, kde na konci září slavnostně přísahala a převzala vojenskou zástavu.
Koncem října odjela Česká družina na frontu, kde byla rozdělena do půlrok a čet a kde začala působit v oblasti frontového průzkumu. Jejich úspěchy byly fantastické, dokonce natolik, že se to dostalo až k uším cara. Ten pak dovolil nábor do roty i z řad zajatců, po nějaké době to ale z nepochopitelných důvodů zase zakázal. Této možnosti tak stihlo využít jen 250 vojáků a důstojníků.

Do jara 1915 přešly na ruskou stranu desetitisíce vojáků. Většinou zajetí nekladli odpor, mnohdy dobrovolně dezertovaly celé roty. Car Mikuláš se však stále neměl k tomu, aby zbudoval oficiální československou divizi, i když jejímu vzniku by nestálo nic v cestě.

Kritickým bodem byl 2.květen 1915. Ten den Rusko prohrálo u Gorlice. Ztráty na životech i na vojenském materiálu byly obrovské a Rusové museli vyklidit Polsko. Čechům bylo v tu chvíli jasné, že konec války a naděje na osvobození vlasti je v nedohlednu. Při ústupu ruských armád se Češi opět velmi vyznamenali a jejich přičiněním byl postup Rakouska zpomalen. Jako odpověď byl zbudován Československý dělostřelecký pluk, zřízení samostatného vojenského útvaru však bylo i nadále odkládáno.

Rok 1916 měl být rozhodujícím rokem o konci války. Ruská vojska se vzchopila k nečekané ofenzívě, nakonec ale frontu posunula jen o 100km za ztrát jednoho milionu vojáků. Brusilova ofenzíva byla maximum, co mohla tehdejší zmožená, unavená a nedostatečně zásobená ruská armáda zvládnout. Naši vojáci byly pro generála Brusilova velice užiteční, sám o nich prohlásil, že rozvědčíci byli něco jako jeho oči. Nikdo jiný neuměl tak skvělým způsobem zjišťovat slabiny v nepřítelově obraně.

Když se České družině příliš nedařila snaha o založení samostatného útvaru, požádala o pomoc zahraniční odboj. Ten v čele s Masarykem tou dobou vedl úspěšná jednání ve Francii právě za stejným účelem. V Rusku tak úspěšní ale nebyli, carovi a politikům připadala osoba Masaryka v čele naprosto nepřípustná pro příliš liberální a demokratický přístup. Snažili se jednat spíše s Dürychem, který nezastával tak antirusovské myšlenky, ten se ale Masarykovi nemohl v nejmenším rovnat. Přesto jej pozvali do Ruska, že budou vyjednávat jen s ním. Dürych a ruská vláda učinili několik dohod, které naprosto odporovali tomu, co chtěla Československá národní rada i Češi sami. S měsíčním zpožděním dorazil Štefánik, který se snažil napravovat to, co Dürych napáchal. Úspěchy byly půl napůl a většinou se museli shodnout na kompromisech.

Rusku byla osobnost Masaryka a myšlenka demokracie odporná natolik, že se rozhodli Český zahraniční odboj rozvrátit. A začali doma, v řadách České družiny a jiných českých rot. Jejich hlavní snahou bylo rozvrátit soudržnost Čechů a Slovákům tím, že je štvali proti sobě. Štefánik se po pár měsících vrátil domů a napomohl k vyloučení Dürycha z ČNR, to už ale příliš nepomohlo. Situace by se jistě dál vyvíjela pro náš národ velmi kriticky, kdyby právě v té době nevypukla únorová revoluce.

Následky revoluce pro armádu byli katastrofální. Ruská armáda, většinou složená z mužiků, považovala válku za carovu a ne za svoji, takže se velmi rychle sama úspěšně demobilizovala. Čeští vojáci, přestože ve většině sympatizovali s revolucí, byli v ten čas považování svým způsobem za cizorodý živel. Nesouhlasili totiž s ukončením války, které jim mělo přinést svobodu. V té době už mohl do Ruska přicestovat Masaryk. Všemožně se snažil vybudovat samostatnou armádu, ať už bude bojovat kdekoliv (Štefánik se chtěl zasadit o využití československých vojsk na západní frontě). Nemohl se však nikam dostat díky neskutečné míře byrokracie. Ani nové vládě nebyli Čechoslováci dost dobří, protože byli podle nich příliš šovinističtí. Masaryci si zavčas všiml hrozící občanské války a vydal rozhodnutí nemíchat se do ruských vnitřních záležitostí, tento rozkaz však později bohužel nemohl být splněn.

V roce 1917 vstoupily do války Spojené Státy Americké a Rusko mělo jediný úkol, tedy vydržet. Bylo rozhodnuto o ofenzívě, které měl velet opět generál Brusilov. V následující bitvě u Zborova (21. 7.) byla pro československou armádu velice významná, protože jí byl svěřen samostatný frontový úsek. I v tomto konfliktu prokázali Češi své kvality a v odpověď jim byl dovolen neomezený nábor z řad rakouských zajatců.

Návštěva T.G. Masaryka v Kyjevě 2

Ruští legionáři

Koncem roku 1917 díky náboru československé jednotky čítaly už víc jak 40 000 mužů. V této době se již poprvé dá mluvit o legionářích. Jednotlivé vojenské útvary, tzv. legie, vznikaly jedna za druhou a byly výborně organizované. Masarykovi se podařilo zavčas najít vhodné ruské velitele pro československou armádu a díky tomu Koncem roku 1917 díky náboru československé jednotky čítaly už víc jak 40 000 mužů. V této době se již poprvé dá mluvit o legionářích. Jednotlivé vojenské útvary, tzv. legie, vznikaly jedna za druhou a byly výborně organizované. Masarykovi se podařilo zavčas najít vhodné ruské velitele pro československou armádu a díky tomu už naše armáda konečně měla pevnou pozici.

Diskutovalo se, zda nasadit vojáky ve Francii nebo v Rumunsku. Masarykovi se však nezamlouvala ani jedna z možností – přepravit vojáky do Francie by bylo příliš nákladné, vlastně skoro nemožné. A v Rumunsku, kde válka mohla stejně jako v Rusku skončit každým dnem zhroucením fronty, by zase byli vystaveni přílišnému riziku. Nakonec se rozhodli československé vojáky spíš ze země vyvézt, protože ruské poměry byly den ode dne nestálejší a pád hrozil každým dnem. Tento nápad však přišel pozdě, mobilizaci vojáků překazila bolševická revoluce.

Spojenci se v té době rozhodli nečekaně podporovat bolševickou armádu: jejich postoj byl podporovat jakoukoliv armádu, jen když bude válka na východní frontě pokračovat. Znemožnila proto v té době už tolik chtěný transport čs. legií do Francie, protože v Rusku bylo třeba každého muže.

Velká část naší armády byla v té době na Ukrajině (posuny našich vojsk nejsou dobře zdokumentované kvůli zmatkům, které nastaly s revolucí) a bylo třeba jim umožnit rychlý odchod ze země. Ukrajina se rozhodla jít proti bolševikům, a to klidně i za pomoci němců. Na Masarykovo naléhaní vydalo spojenecké velení ve Francii prohlášení, že československé legie v Rusku spadají pod jejich velení a je tedy nemožné využít je jako pomocnou sílu v lokálních bojích. Tehdy bylo rozhodnuto přesunout československou armádu do Vladivostoku a odtud je přeplavit do Francie.

Tady však veškerý soulad v názorech končil. Prvních 5000 mužů se sice do Vladivostoku dostali už na konci dubna, další transport byl však stále více prodlužován. Vlaky stály stále delší dobu, což přineslo vynikající půdu pro nedůvěru a rostoucí spory mezi československými vojsky a Rusy. V té době se navíc objevovaly stále více snahy vlákat vojáky do vznikajících ruských gard, což se legionářům zamlouvalo ještě méně.

V té době taky vyšlo najevo, že transport nezdržují jen ruští úředníci, ale i krajané, českoslovenští rudoarmějci. Doufali, že čím déle zdrží legionáře v Rusku, tím větší je šance, že je přejde nadšení bojovat ve Francii a přidají se v Rusku ke „správné věci“.

První konflikt mezi nyní už znepřátelenými vojsky propukl 14.května 1918, nyní znám jako čeljabinský incident. Ruští legionáři už týdny trčeli v Čeljabinsku a čekali na přepravu. Kolem projížděl vlak s maďarskými zajatci, kteří se vraceli na frontu a jeden z nich vyhodil z vlaku kousek železa. Vlak byl okamžitě zastaven a rozhořčení českoslovenští vojáci se snažili najít viníka. Této snaze padlo za oběť hned několik, pravděpodobně nevinných mužů.

Čeljabinští sověti se rozhodli, že to tak nenechají a druhý den pozatýkali některé velitele. Chtěli tak dokázat, kdo je tady pánem. To byla ale osudová chyba, jako odpověď se legionáři rozhodli pro demonstraci síly. Bez problémů Čeljabinsk obsadili, zajatce osvobodili a hlavně zastavili veškerý další postup cizích vojsk. Situace zůstala na zamrzlém bodě.

Podél celé železnice od Penzy po Irkutsk byly rozmístěny československé jednotky a nebylo jisto, co dál. Masarykovi zástupci se snažili dohodnout se se Sověty, byli ale zatčeni jako rukojmí. Masaryk tedy jmenoval velitele jednotlivých oblastí. Nyní už bylo jasné, že do Vladivostoku je třeba se dopravit na vlastní pěst.

Sověti dostali rozkaz za každou cenu zastavit transporty, odzbrojit československou armádu a nahnat ji do pracovních táborů. Byl to ale rozkaz krátkozraký, sovětská armáda rozhodně nebyla v takovém stavu, aby byla schopna rozkaz splnit. Snahy se sice objevily, ale v drtivé většině neuspěly.

Mezitím menševici spolu s vojenskou pomocí legií vytvořili na Sibiři tzv. Zatímní sibiřskou vládu. Tím potrhli nohy vládě sovětů na Sibiři. Francie zmerčila, že někdo jiný se snaží obnovit východní frontu, což pro ně byl popud okamžitě začít Zatímní vládu podporovat.

V té době byla československá armáda rozdělena na tři skupiny a bylo třeba dopravit ostatní dvě skupiny na bezpečnější sibiřské území. Jako první šla na řadu skupina, která stále ještě držela Čeljabinsk. Ta se postupně dostala až k Omsku, poslední baště sovětů. Ta 7.června padla, čímž se transsibiřská magistrála dostala definitivně do rukou československých armád.

Československé legie byly odpůrci režimu využívány jako hlavní vojenská jednotka. Kromě jiných bitev, kde se vyznamenaly, to byla právě naše úderná skupina, která měla za úkol osvobodit carskou rodinu z Jekatěrinburgu. Když však dorazili na místo, byli Romanovci již mrtví.

Začal nábor nových zajatců, byli jmenování noví velitelé. Stále více bylo jasné, že legie z Ruska jen tak neodejdou. To bylo na konci léta 1918. V říjnu se však karta obrátila. Obnovení východní fronty bylo nemožné, bolševikům se podařilo zorganizovat silnou armádu a legiím se už nechtělo bojovat v cizí nesmyslné válce. Kázeň upadala. Jedno z vyvrcholení situace byla sebevražda oblíbeného důstojníka Švece. Poté, co mu jeho vojáci odepřeli poslušnost, zastřelil se. Tři dny na to přišla zpráva o vyhlášení samostatné československé republiky a o kapitulaci Německa. To byl definitivní konec důvodů setrvávat v Rusku. Legie se pomalinku začaly balit.

Pak ale nastal další nečekaný zvrat. K moci se dostal Kolčak. Velmoci měly pocit, že zlikviduje Sověty a bolševismus, tak ho chtěly podporovat. To znamenalo nechat legie tam, kde byly – jako podpůrnou vojenskou jednotku. Československá vláda je sice chtěla už stáhnout domů, ale potřebovala nutně podporu velmocí. Takže cesta do vlasti byla opět odložena.

Pro podporu armády přicestoval do Vladivostoku Štefánik. Snažil se obnovit upadající morálku a slíbil vojákům, že francouzská intervence Sověty smete a oni se už brzo přes Moskvu vrátí domů (podle jeho kroků ve Francii se dá soudit, že tomu opravdu věřil). Zároveň díky němu mohli odcestovat první vojáci z řad nemocných a invalidů.

Vnitřní problémy Ruska byly stále komplikovanější a udržení magistrály bylo den ode dne složitější. Byla snaha svolat vojenský sněm, ale to vyvolalo mezi vojáky a veliteli jen více sporů. O tehdejší stavu armády nejlépe vypovídá telegram, který byl po sjezdu odeslán Masarykovi:

Československá armáda na Sibiři prosí o pomoc. Není armáda, která by na horské půdě vydržela tak dlouho, aniž by se roztavila. Armáda strádá fyzicky i mravně. Vojsko bez ohledu třídního či společenského přesvědčení je zachváceno touhou po domově. Slyšelo dosud pouze sliby. Konce nevidět. Nervy vojska hrozí prasknutím. Stržením národní armády do třídního a politického boje rozkládá se tato třídně i politicky. Podrobnosti sdělíme delegaci z vlasti.

Každému bylo jasné, že legie musí z Ruska co nejdříve pryč.

Díky svému přece jen zdrženlivému postoji k vnitropolitickým událostem se předešlo obrovským ztrátám na životech. Přesto nemohli velitelé legií uvěřit tomu, jak snadno a lehkovážně Rusko přijalo sovětskou vládu. Různé strany (Kolčak, Semenov), se snažily Čechoslovákům vyhrožovat, aby se aktivně připojili na jejich stranu. Na legie ale vyhrožování neplatilo, takže situace nakonec byla legie vs. ostatní.

Tam je rozhodně nečekalo vřelé přijetí. Kvůli inflaci byl rubl prakticky bezcenný a hodně se rozmáhala zločinnost. Bylo obtížné sehnat parníky na transport, a tak poslední československý voják byl naloděn až 2.září 1920. Pravděpodobně se mezi ně zamíchali i nějací Rusové. Domů se vrátilo 56 000 československých vojáků. Padly celkem 4 000, domů k pohřbení ale nikdy nebyli převezeni. Jejich hroby jsou rozesety po celé délce Ruska.

Českoslovenští legionáři v Rusku byli s léty zapomenuti. Přestože za první republiky se těšili nemalé úctě, za protektorátu byli pronásledováni nacisty jako účastníci domácího odboje a zastánci myšlenky svobodného Československa. Po r.1948 byli považováni za nositele Masarykismu a byli podezříváni z protistátní činnosti. Navíc v Rusku působili proti Sovětům, což bylo nepřípustné. Informace o nich zmizeli z knihoven, učebnic i archivů. Teprve po r. 1989 se znovu začaly objevovat fotografie ze soukromých sbírek a začalo se přemýšlet, že legionáři nebyli tak suše záporné postavy, jak je měli ve zvyku prezentovat komunisté. Díky zmatkům v tehdejším ruském úřednictví a snaze komunistů je vymazat však toho po nich moc nezůstalo.

Během konfliktu bylo velice těžké udržet v československých řadách neutralitu. Sem tam někdo zběhl, ale nakonec, hlavně díky další návštěvě Masaryka v Rusku (byl pro legionáře naprostou autoritou), se aspoň ze začátku dařilo držet neutrální postoj. Spojenci se v té době rozhodli nečekaně podporovat bolševickou armádu: jejich postoj byl podporovat jakoukoliv armádu, jen když bude válka na východní frontě pokračovat. Znemožnila proto v té době už tolik chtěný transport čs. legií do Francie, protože v Rusku bylo třeba každého muže.
Velká část naší armády byla v té době na Ukrajině (posuny našich vojsk nejsou dobře zdokumentované kvůli zmatkům, které nastaly s revolucí) a bylo třeba jim umožnit rychlý odchod ze země. Ukrajina se rozhodla jít proti bolševikům, a to klidně i za pomoci němců. Na Masarykovo naléhaní vydalo spojenecké velení ve Francii prohlášení, že československé legie v Rusku spadají pod jejich velení a je tedy nemožné využít je jako pomocnou sílu v lokálních bojích. Tehdy bylo rozhodnuto přesunout československou armádu do Vladivostoku a odtud je přeplavit do Francie.

V této době se ruská vláda začala pomalu stavět proti naší armádě. Naše armáda byla jako jeden z mála vojenských útvarů dokonale organizovaná a disciplinovaná. A tím byla i určitým rizikem, kdyby se postavila proti revoluci. V březnu roku 1918 se všichni, včetně Lenina, přiklonili k nápadu vyexpedovat ji do Ruska.
Tady však veškerý soulad v názorech končil. Prvních 5000 mužů se sice do Vladivostoku dostali už na konci dubna, další transport byl však stále více prodlužován. Vlaky stály stále delší dobu, což přineslo vynikající půdu pro nedůvěru a rostoucí spory mezi československými vojsky a Rusy. V té době se navíc objevovaly stále více snahy vlákat vojáky do vznikajících ruských gard, což se legionářům zamlouvalo ještě méně.

A pak přišel další zlom. Ve Vladivostoku se vylodili japonští vojáci, což znamenalo definitivní konec nadějí naší armády pro přesun domů. Rusko potřebovalo veškerou železniční techniku pro sebe a přesun cizích vojsk rozhodně nebyl na pořadu dne. Stalin (člen Rady lidových komisařů) navíc v té době začal připravovat plán vzniku československé rudé armády, což byl poslední krůček k otevřenému konfliktu mezi československými legiemi a sovětskou vládou.
První konflikt mezi nyní už znepřátelenými vojsky propukl 14.května 1918, nyní znám jako čeljabinský incident. Ruští legionáři už týdny trčeli v Čeljabinsku a čekali na přepravu. Kolem projížděl vlak s maďarskými zajatci, kteří se vraceli na frontu a jeden z nich vyhodil z vlaku kousek železa. Vlak byl okamžitě zastaven a rozhořčení českoslovenští vojáci se snažili najít viníka. Této snaze padlo za oběť hned několik, pravděpodobně nevinných mužů.
Čeljabinští sověti se rozhodli, že to tak nenechají a druhý den pozatýkali některé velitele. Chtěli tak dokázat, kdo je tady pánem. To byla ale osudová chyba, jako odpověď se legionáři rozhodli pro demonstraci síly. Bez problémů Čeljabinsk obsadili, zajatce osvobodili a hlavně zastavili veškerý další postup cizích vojsk. Situace zůstala na zamrzlém bodě.
Podél celé železnice od Penzy po Irkutsk byly rozmístěny československé jednotky a nebylo jisto, co dál. Masarykovi zástupci se snažili dohodnout se se Sověty, byli ale zatčeni jako rukojmí. Masaryk tedy jmenoval velitele jednotlivých oblastí. Nyní už bylo jasné, že do Vladivostoku je třeba se dopravit na vlastní pěst.
Sověti dostali rozkaz za každou cenu zastavit transporty, odzbrojit československou armádu a nahnat ji do pracovních táborů. Byl to ale rozkaz krátkozraký, sovětská armáda rozhodně nebyla v takovém stavu, aby byla schopna rozkaz splnit. Snahy se sice objevily, ale v drtivé většině neuspěly.

Problémy byly už jen s poslední skupinou, která ještě ani nedorazila do Penzy. Jejich cesta k ostatním byla velmi krvavá, ruské velení (Trockij) bylo rozhodnuto zastavit je za každou cenu. Nejvíce paradoxně bojovali proti Čechoslovákům, kteří stáli na straně Ruska. Vesměs je považovaly za dezertéry a zrádce.
Československé legie byly odpůrci režimu využívány jako hlavní vojenská jednotka. Kromě jiných bitev, kde se vyznamenaly, to byla právě naše úderná skupina, která měla za úkol osvobodit carskou rodinu z Jekatěrinburgu. Když však dorazili na místo, byli Romanovci již mrtví. Začal nábor nových zajatců, byli jmenování noví velitelé. Stále více bylo jasné, že legie z Ruska jen tak neodejdou. To bylo na konci léta 1918. V říjnu se však karta obrátila. Obnovení východní fronty bylo nemožné, bolševikům se podařilo zorganizovat silnou armádu a legiím se už nechtělo bojovat v cizí nesmyslné válce. Kázeň upadala. Jedno z vyvrcholení situace byla sebevražda oblíbeného důstojníka Švece. Poté, co mu jeho vojáci odepřeli poslušnost, zastřelil se. Tři dny na to přišla zpráva o vyhlášení samostatné československé republiky a o kapitulaci Německa. To byl definitivní konec důvodů setrvávat v Rusku. Legie se pomalinku začaly balit. Pak ale nastal další nečekaný zvrat. K moci se dostal Kolčak. Velmoci měly pocit, že zlikviduje Sověty a bolševismus, tak ho chtěly podporovat. To znamenalo nechat legie tam, kde byly – jako podpůrnou vojenskou jednotku. Československá vláda je sice chtěla už stáhnout domů, ale potřebovala nutně podporu velmocí. Takže cesta do vlasti byla opět odložena. Pro podporu armády přicestoval do Vladivostoku Štefánik. Snažil se obnovit upadající morálku a slíbil vojákům, že francouzská intervence Sověty smete a oni se už brzo přes Moskvu vrátí domů (podle jeho kroků ve Francii se dá soudit, že tomu opravdu věřil). Zároveň díky němu mohli odcestovat první vojáci z řad nemocných a invalidů. Vnitřní problémy Ruska byly stále komplikovanější a udržení magistrály bylo den ode dne složitější. Byla snaha svolat vojenský sněm, ale to vyvolalo mezi vojáky a veliteli jen více sporů. O tehdejší stavu armády nejlépe vypovídá telegram, který byl po sjezdu odeslán Masarykovi:

Každému bylo jasné, že legie musí z Ruska co nejdříve pryč. Díky svému přece jen zdrženlivému postoji k vnitropolitickým událostem se předešlo obrovským ztrátám na životech. Přesto nemohli velitelé legií uvěřit tomu, jak snadno a lehkovážně Rusko přijalo sovětskou vládu. Různé strany (Kolčak, Semenov), se snažily Čechoslovákům vyhrožovat, aby se aktivně připojili na jejich stranu. Na legie ale vyhrožování neplatilo, takže situace nakonec byla legie vs. ostatní.

V lednu r.1920 už byla situace tragická. Kvůli protikolčavskému povstání postupně kapitulovaly všechny ostatní armády; bojeschopné zůstaly jen rudá armáda a československé legie. Začalo se vyjednávat o příměří, boje neměly smysl. Magistrálu už nebylo možné uhlídat, začal rychlý přesun vojsk. K překvapení všech začala Sovětská vláda najednou přesun podporovat. 7.února 1920 bylo díky tomu podepsáno příměří.Pak už byl slet událostí celkem rychlý. Od 8.dubna se začaly vyklízet pozice legionářů a vše se soustředilo do Vladivostoku.
Tam je rozhodně nečekalo vřelé přijetí. Kvůli inflaci byl rubl prakticky bezcenný a hodně se rozmáhala zločinnost. Bylo obtížné sehnat parníky na transport, a tak poslední československý voják byl naloděn až 2.září 1920. Pravděpodobně se mezi ně zamíchali i nějací Rusové. Domů se vrátilo 56 000 československých vojáků. Padly celkem 4 000, domů k pohřbení ale nikdy nebyli převezeni. Jejich hroby jsou rozesety po celé délce Ruska.

mjr. Ježek bezprostředně po konci války

mjr. Josef Ježek

O majoru Josefovi Ježkovi se nedochovalo moc konkrétních písemných pramenů. Veškeré stopy jeho působení máme pouze z fotografií z několika válečných setkání nebo z obecných zápisů organizace, pro kterou pracoval.

Narodil se 22. února 1881 v Praze rodičům Františkovi a Anně Ježkovým (obr.1). Jeho rodina nebyla nijak bohatá, otec byl kočí a matka služebná. Přesto však měl mladý Josef školu s maturitou a tedy i vyhlídky na lepší uplatnění v životě. Před válkou se živil jako úředník na magistrátu Hlavního města Prahy.

Oženil se s Annou Černíkovou z bohaté měšťanské rodiny, což velice pomohlo jejich dvěma dětem Světluši (*1905) a Vlastimilovi (*1907) ke kvalitnímu vzdělání.

Když začala válka, bylo mu už 33 let. Neví se přesně, kdy jej povolali na stranu Rakouska-Uherska, předpokládáme ale, že k ruským armádám pak zběhl v průběhu roku 1916. Protože se pravděpodobně ukázal být schopným úředníkem, nestal se z něj pěšák, ale zastával různé vyšší úřednické funkce.

Je jisté, že byl členem Odbočky československé národní rady na Rusi. Jeho zdokumentované působení je například při prvním československém revolučním sjezdu v Kyjevě roku 1917. Byl zvolen jako jeden z šesti členů vojenské komise. Byl to první sjezd, který řádně vymezil působení Odbočky rady a na kterém se dohodly všechny nezbytné organizační záležitosti pro co možná nejhladší fungování československých legií. Zároveň byla odbočka vymezena vůči ruským úřednickým strukturám – vedení organizace i vojska bylo výhradně v rukou revoluční válečné emigrace. Koncem tohoto sjezdu přicestoval do Ruska i Tomáš Garrigue Masaryk. Chtěl osobně dohlédnout na napravení mnohých zmatků a zároveň svou přítomností povzbudit upadající nadšení vojáků. Jak dokazuje několik fotografií, mjr. Ježek patřil k užší skupince lidí, se kterou na uskutečnění svého plánu spolupracoval (obr. 5 a 6).

Funkce člena vojenské komise Ježkovi zůstala. Krátce nato se stal ředitelem Kanceláře náborové komise a působil v Jekatěrinburgu (obr. 10 a 11). K tomuto postu se dostal krátce po bitvě u Zborova, která byla pro dění našich legií v Rusku velice důležitá (viz výše). Do armády se začaly najednou hlásit tisíce dobrovolníků a bylo třeba je nějakým způsobem zařadit, aby armáda fungovala. Ježkova pozice byla tedy naprosto klíčová.

O jeho dalším působení nejsou žádné konkrétní zprávy. Podle jeho hodnosti majora a i jiných ukazatelů se domnívám, že působil ve štábu generála Gajdy. R. 1920 se pak spolu s ostatními vojáky přeplavil do Francie a odtud cestoval domů.

Rudolf Medek se o něm ve svých pozdějších pamětech Pouť do Československa vyjádřil jako o člověku malém, sporém, se vzteklými kníry. Vychválil jeho úřednické schopnosti a zmínil i jeho pevné přesvědčení pro Sokola (obr. 14). Josef Ježek byl skutečně zaníceným vlastencem, což dokazuje mimo jiné i jméno jeho syna. Po válce se nicméně rozvedl a vzal si Zdenu Čapkovou.

Byl vzorným občanem první republiky a vlast nadevše miloval. Právě to se mu pak svým způsobem stalo osudné. Stejně jako jiní (např. Karel Čapek) neunesl tragické události Mnichova r. 38 a velice krátce nato zemřel – 25. října 1938. Pohřeb proběhl hned tři dny na to se všemi vojenskými poctami náležícími válečnému hrdinovi.

Závěr

Tuto práci jsem se rozhodla zpracovat hlavně kvůli zájmu o historii mé vlastní rodiny. Dostala jsem možnost prohledat rodinný archiv a zároveň jej obohatit o nové poznatky. Já, stejně jako můj prapradědeček, se též považuji za vlastence a jsem proto velice hrdá, že moji předkové měli takový vliv na utváření naší republiky.
Během zpracovávání jsem se rozhodla soustředit spíše na kvalitu spíš než na kvantitu. Prošla jsem hodně odborných pramenů, informace jsem ale hodně třídila a zvažovala jejich užitečnost. Přestože by se někomu práce mohla jevit příliš krátká, vyjádřila jsem jí vše, co jsem chtěla.

Povolávací rozkaz mjr. Ježka

Prameny

Honzík, Miroslav, Legionáři

Vaněk, Otakar. Za svobodu : obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi

Olivová, Věra. Československé dějiny 1914-1939

Kvasnička, Ján. Československé légie v Rusku 1917-20

Zuberec, Vladimír. Milan Rastislav Štefánik : léta hvězdná a válečná

Juříček, Ján. M.R. Štefánik : životopisný náčrt

Pichlík, Karel. Bez legend : zahraniční odboj 1914-1918 : zápas o československý program

Rostislav Rajchl: Štefánik, voják a diplomat

Maurice Janin: M.R.Š.

Text převzat z www.vojsko.net