Václav Vojta
DESATERO FUNKČNÍ TERAPIE
1. Respektuj. Ať jsi rodič, nebo terapeut - respektuj. Rodinu jako celý svět dítěte v terapii. O její duši pečuj jako o tělo toho nejkřehčího...
2. Vojta vždy chtěl, aby terapii byli přítomni oba rodiče. Vystříhejme se toto přání podcenit.
3. S dítětem cvičí obvykle matka. Pokud také otec, bravo! Ve výsledku nezáleží na tom, KDO cvičí, ale JAK se cvičí.
Cvičí jeden a oba spolu souzní - dobře!
Jeden druhému říká - "...když nebudeš cvičit. bude naše dítě mít problém..." - nemá to smysl !!!
4. S protesty dítěte o terapii nediskutuj, vydrž. Respektuj ale jeho momentální schopnosti, pocity, obavy.
5. S dítětem udržuj kontakt - fyzický, aby cítilo tvou lásku proudit a podporu fungovat, duševní, protože ten povolá lásku a zabrání kumulaci vzteku vás obou. Jednej s ním jemně, pomalu, plynule. Vojta tímto v terapii disponuje. Pokud to nedokážeš najít, máš buď špatného terapeuta, nebo nemáš být terapeut.
6. Buď v kontaktu s emocemi dítěte. Vztek je v pořádku, provází motivaci k vyššímu fyzickému výkonu, ale nesmí se v něm dítě zacyklit. To se nestane, budeš-li se držet pokynů výše.
7. Buď v kontaktu s emocemi dítěte. Nesmí se bát. Tvoje ruce musí být něžně pevné, duše klidně rozhodná. Nebudou - li, pozná to. Všechny děti to poznají.
8. Buď v kontaktu s možnostmi dítěte. Dítě nesmí po terapii usnout vyčerpáním. Musí být fit a oči musí zářit. Ano, NĚKDY se to prostě nevychytá. Ale tvoje mantra je - VOJTA má dítě NAKOPNOUT, nikoli rozložit.
9. Začíná dítě konečně spát a usne zrovna tak nepříhodně, že má zaspat jedno z denních cvičení? DÍTĚ NEBUĎ !!! NIKDY! "Když dítě spí, je hájené."
10. Nezapomeň. Vojta má spoustu prostoru pro lásku, pochopení, podporu a soucit. Ale ani trošku pro lítost, nevraživost, ignoraci a násilí. Jestli něco z toho zažíváš nebo chybí to dobré, není to Vojta.
Petra Fridrichová, dítě a matka ve Vojtově terapii
"Pane, jsem zde. Prosím, nenech mne samotného."
Václav Vojta, Mnichov, 1990
Tomáš Hradecký se vrátil na místo činu po 54 letech
Na dnes jsme měli domluveno s caddiem Jiřím Smetanou že se pojede se podívat na lázně v Železnici kde jsem byl v roce 1965 na doporučený Václavem Vojtou, který v této vile udělal rehabilitační centrum pro děti postižené pohybu. Byl jsem tam před operaci Achillové šlachy, kterou mě prodlužovali v Hradci Králové. Matka musela podepsat revers, protože, kdyby se ta operace nevyšla tak bych musel nosit dlahu. Ještě jsem tam byl jednou, kdy jsem opakoval 3 třídu, protože mě chtěli dát do zvláštní školy neboli třídy. Matka se vzepřela a řekla tak ho nechte propadnout. Tak jsem opakoval 3 třídu a 4 měsíce jsem byl po druhé v Železnici. Na zpáteční cestě jsme se stavěli v Jičíně na náměstí, kde byli velikonoční trhy. V cukrárně jsme si dali větrník a kávu. Na oběd jsme se stavěli na golfu v Mladé Boleslavi. Po zaplacení jsme nasedli do auta na druhou kávu jsme se stavěli na Black Bridge. Po zaplacení jsme nasedli do auta a jeli domů. Fotky
Děti Václava Vojty
„Děti pláčou, ale pak hrají fotbal.“ Rodina V. Vojty pokračuje v jeho metodě
První čast
Česká spořitelna: Příběh Vojtovy metody
Dnes jsem našel na YouTube toto video a zjistil jsem že ve Vojtové metodě pokračuje jeho syn. Zřejmě jeho syn převzal rehabilitační kliniku v Německu kam Václav Vojta odešel, kvůli knize, kterou mu tady nechtěli vydat a zřídil si tam tu kliniku ve které zřejmě pokračuje jeho syn. Když jsem si to video zhlídnul až do konce, tak jsem zjistil že měl tři děti a to dceru a dva syny, kteří v jeho metodě pokračujíVideo Václav Vojta
Lázně Zeleznice K tomuto dětskýmu rehabilitačnímu doktoru jsem chodíl jako dítě do roku 1968, kdy musel odejít z Československé republiky do Německa kvůli nevidání jeho knížky o dětěch postižených Dětskou Mozkovou Obrnou. V Německu zřídil dětskou nemocnici, kde byli postižené děti DMO. Za nim jezdili rehabilitační sestry aby se to naučili a tady předávali to dál.
Mě vždy říkal Tomši deset línech prasat
Prof. MUDr. Václav Vojta byl český lékař se specializací na dětskou neurologii. Narodil se v Jižních Čechách v r. 1917. V začátcích své lékařské praxe působil na Hennerově klinice v Praze a ve svých přednáškách často vyzdvihoval významný přínos Prof. MUDr. Hennera pro českou i evropskou neurologii. Od roku 1954 pracoval v lázních Železnice s dětmi s centrální poruchou hybnosti a na empirickém základu vyvíjel systém reflexní lokomoce. Roku 1968 odešel do Německa, 
kde působil nejprve jako vědecký pracovník na Ortopedické klinice v Kolíně u prof. Imhausera. Zde dostal možnost pokračovat v práci na vývojové kineziologii a diagnostice a vedl kurzy pro lékaře a fyzioterapeuty. Od roku 1975 byl vedoucí rehabilitačního oddělení a zástupce prof. Hellbruggeho v Dětském centru v Mnichově, kde až do konce svého života (+ 12.9.2000) dále rozvíjel, s týmem kolegů v mnoha zemích, diagnostický a terapeutický systém reflexní lokomoce, včetně výukového programu pro fyzioterapeuty, lékaře a lektory Vojtovy metody.
Václav Vojta byl vynikající odborník a skvělý člověk, který se svými malými pacienty pracoval s láskou celou svou osobností. Jeho velká důvěra v lásku matky k dítěti mu otevřela cestu k léčbě dítěte s postižením. Dovolila mu svěřit vysoce odbornou péči do rukou rodičů. Na přednáškách nám často opakoval větu, že :"Matka intuitivně pracuje vždy správně a dítě od milující matky tuto léčbu přijímá". V jeho přístupu k dítěti s 
postižením se skloubila věda, znalosti, lidský přístup, láska a snaha odevzdat to, co mu bylo dáno Bohem. Při své práci čerpal z obrovských zkušeností, které získal studiem originálních prací četných autorů oboru neurologie, kineziologie a jiných odvětví světové literatury. Jeho životní dílo bylo oceněno významnými cenami a akademickými tituly v mnoha zemích.
Dnes se kurzy Vojtovy metody konají v Německu, Nizozemí, Francii, Norsku, Švédsku, Španělsku, Itálii, Rakousku, Rumunsku, České republice, Polsku, Argentině, Chile, Mexiku, Venezuele, Korei, Japonsku a Indii. K výuce s vlastními výukovými terapeuty a s vlastním výukovým týmem byly Mezinárodní Vojtovou společností (IVG) pověřeny výukové týmy v Německu, Nizozemí, České republice (RL-Corpus), Španělsku a Japonsku.
MARCELA KLEMOVÁ
je výrazná osobnost v oboru Léčebná rehabilitace. Její jméno je právem spojováno s Vojtovou metodou.
V naší republice od začátku 60. let stála po boku profesora V.Vojty, přihlížela vzniku této metody v Železnici, později na poliklinice na Karlově náměstí v Praze. Toto pracoviště bylo vždy pojmem dobře známým všem kolegyním v Čechách i na Slovensku. Sem jsme se chodili učit, poznávat a přicházeli se poradit. Mnohé z nás vzpomínají na nezapomenutelnou atmosféru a osobnost p. Klemové.
Po roce 1991 iniciovala vznik Centra Léčebné rehabilitace metody Dr. Vojty,
čehož s velkým úsilím dosáhla v roce 1992. Bohužel nedostatečná znalost metody ze strany ministerstva zdravotnictví, vedla až ke krokům, které přiměly paní Klemovou Prahu opustit.
Nové výukové pracoviště Vojtovy metody se jí podařilo zřídit až v roce 1995 v Olomouci. Toto pracoviště úzce spolupracuje s Mezinárodní Vojtovou společností, která sídlí v Německu.
Dr. Vojta, po odchodu do Německa v roce 1969, pověřil Marcelu, aby nám předávala nové poznatky, které v průběhu dalších let, se svým týmem v Německu, do metody přinesl. Více než 30 let paní Klemová pracuje odpovědně a plní nelehký úkol: Sama předávat a také rozvíjet Vojtovu metodu, u jejíhož vzniku sice stála a vzápětí zde v Čechách zůstala osamocena. Přesto se nevzdala a nenechala se odradit četnými kritiky a odpůrci z řad neinformovaných "odborníků".
Známá je svými vystoupeními na konferencích, kde převážně v minulosti přednášela to, co nyní slýcháváme na přednáškách doc. Koláře, jako skvělé, nové přínosy v rehabilitaci a začínáme chápat - lépe,než tenkrát - .
Předala, a stále předává, učí se, a učí i ostatní, myslet a zpracovat to, co je pro rehabilitaci podstatné, ale mnohým stále ještě velmi vzdálené, že posturální funkce jsou základem, na kterém lze stavět kvantitu i kvalitu, rozsah, sílu, dovednost.
Obdivuhodná Marcela v 80 letech stále pomáhá: Jak začnu pracovat, přestane mě všechno bolet
Ještě v osmdesáti letech pomáhá dětem s pohybem.
Zdroj: Kateřina Štěpánková
Jedna z předních propagátorek rehabilitační Vojtovy metody fyzioterapeutka Marcela Klemová pracuje ještě v osmdesáti letech. Pořád chce pomáhat dětem i dospělým, kteří mají problémy s pohybem. Naučit se tuto metodu tak, aby opravdu fungovala a nebylo to jen nějaké cvičení, je podle ní boj a trvá léta. Člověk se do toho musí ponořit, aby přišel na různé nuance této práce.
Koncem minulého roku jste dostala Cenu ministra zdravotnictví za práci ve prospěch osob se zdravotním postižením. Potěšilo vás to, že?
Byla jsem velice překvapená a byla jsem ráda. Ne kvůli sobě, ale kvůli Vojtově metodě, která tady je a není. Je mezi lidmi známá, ale celý rehabilitační systém se moc nezná. A to je hrozná chyba. Nebo se jej někteří lidé snaží pozměnit a udělat si z toho svoje metody. Zkrátka je v tom trošku zmatek. A to mě mrzí. Já se Vojtově metodě věnuji v podstatě od počátku. V roce 1961, když jsem skončila školu, jsem se setkala s Václavem Vojtou, který si mě později vzal k sobě do Prahy jako první rehabilitační pracovnici. To trvalo ale jenom do roku 1968, kdy emigroval.
V čem je Vojtova metoda unikátní?
Je to reflexní systém, pomocí kterého vyvoláváme reakce určitých svalů. Říká se tomu reflexní lokomoce. Je to v podstatě návod na pohyb z místa na místa, na pohyb vpřed. Je to ale celý systém, který musíte znát. Tam si nemůžete říct, teď budu cvičit třeba jenom břišní svaly. To dělá většina metod. Důležité je, že se musíte naučit používat správnou polohu a reflexní zóny. A to není jen tak. Jako například v akupunktuře ─ také nemůžete jen tak někam něco píchnout. Vy se musíte naučit citlivě vyhmátnout určitou zónu, pak ji kombinovat s jinými zónami a pomocí toho dávat informace centrálnímu nervovému systému, který zpětně spustí reakci ve viditelném lokomočním systému. Je to sice v poloze na břiše, a někdo říká, tak přece nebudeme cvičit pacienta na břiše, když potřebuje chodit, ale tam jsou všechny prvky důležité pro vzpřímení a systém hledání polohy těla ve smyslu rovnováhy a lokomace.
Co to je lokomoce?
Pohyb vpřed z místa na místo. Jenomže lokomoce není jenom tohle. Vy musíte také pracovat proti gravitaci nebo s určitým systémem zkřížených modelů. Lokomoce je třeba chůze – jedna noha se opře, druhá jde dopředu. A proti tomu se pohybují horní končetiny. Právě s lokomocí je problém třeba u dětí s mozkovou obrnou. Buď se vůbec nemůžou hýbat z místa na místo, nebo, pokud mají lehčí formu postižení, se pohybovat mohou, ale vystaví si vlastní držení těla s narušenou rovnováhou. To může negativně ovlivňovat spasticitu neboli zkracování svalů a pak se celkově začne brzdit pohyb vpřed.
Při kterých diagnózách tato metoda pomáhá?
Diagnóz, při kterých se dá touto metodou pomoci, je strašně moc. Ale já jsem pracovala a pracuji především s dětmi s lehkou mozkovou obrnou. Tato reflexní metoda se používá například u dětí už v době novorozenecké. Samozřejmě i v jiných věkových kategoriích, ale tam je to horší, protože už mají vytvořené chyby v pohybu vpřed. A také u dospělých pacientů, kteří mají po mozkové mrtvici ochrnutou polovinu těla. Lokomoce je vlastně vrozený program, který dostanete do vínku, když se narodíte. A my se tímto lokomočním systémem zabýváme a víme, jakým způsobem se dá vyvolat ideální lokomoční systém. To je vyzkoušené na zdravých novorozencích. Představte si miminko, které ještě nemá žádné předpoklady, aby chodilo nebo lezlo, a my to u něj můžeme reflexně vyvolat. A když to bylo v 60. letech ověřeno, tak se začalo přemýšlet, jak pomáhat dětem, které toto vzpřímení, koordinaci končetin nebo lokomoční systém nemají. Hledaly se zóny, kde se dá spouštět ideální lokomoce. Nebo kde se k ní můžeme co nejvíce přiblížit. Je to reflexní systém, který se člověk musí naučit a musí ho umět používat. Než se ho člověk naučí opravdu dobře, tak to trvá i nějaký rok. Pak si možná udělá ještě nějaký jiný kurz, protože někdo říká, že čím více vím, tím více toho dokážu. To ale není úplně pravda: například tenhle systém vyžaduje se do něho úplně ponořit, skutečně se tím zabývat a objevovat všechny nuance té práce. Každý pacient je jiný a může mít úplně jinou poruchu, co se týče rovnováhy a lokomoce.
Fyzioterapeuti používají Vojtovu metodu už i u malých miminek. Zdroj: Pxhere
Kolik rehabilitačních pracovníků nebo fyzioterapeutů v Čechách využívá tuto metodu?
Dnes to jsou stovky, možná tisíce lidí, kteří jsou v této metodě vyškolení. Jenomže přesně nevím, jak ji používají. To už je na zodpovědnosti a charakteru každého. Protože to je určitý boj. Naučit se to tak, aby člověk opravdu pomáhal, ne aby jen něco odcvičil, to není jen tak. Kolik je takových lidí nevím, ale myslím, že hodně. Problém je v tom, že někteří z těch, kdo jsou v tom vyškolení, potom skočí na další metodu a na další… To je jako řemeslo. Když se chcete něčím vyučit a dělat to celý život, tak máte opravdu pořád co dělat. A když se skáče z jedné metody na druhou, tak si myslím, že se nic nedělá pořádně. Možná se mýlím, ale já jsem pro jednu metodu, zaměřit se na ni, a jestliže mi pomáhá, tak se jí držet.
Jak se vám tuto metodu dařilo v počátcích prosazovat?
Měla jsem velké štěstí. V roce 1964, když jsem přišla do Prahy, doktor Vojta požádal doškolovací ústav v Brně, abychom mohli školit jakési počátky té jeho metody. Měl jednak školení pro lékaře a také školení pro fyzioterapeuty. To se skutečně podařilo zavést, takže já jsem tam například měla malou ordinaci, kam vždycky na čtrnáct dnů chodili dva frekventanti z celé republiky na výuku kineziologie neboli nauky o pohybu. Tehdy ta metoda nebyla v konečné podobě jako dnes, ale byly tam hlavně základy pro to, jak máme pracovat s postiženými dětmi. A v době, kdy doktor Vojta emigroval, jsem si myslela, že všechno skončí, a ono ne, ono to pokračovalo. Nevím, jak to bylo možné, ale ta spolupráce pokračovala dál na moje jméno a záštitou byl profesor Pfeiffer. Ten se také zasloužil, abychom tuto metodu mohli i školit. A to trvalo až do roku 1989.
Doktor Vojta propagoval svou metodu i v Německu?
Po emigraci se dostal do Kolína nad Rýnem a tam začal pracovat na své metodě, pracoval na ní desítky let. Publikoval v němčině i jiných jazycích. A samozřejmě v češtině. Po revoluci jsme vstoupili do Mezinárodní Vojtovy organizace a museli začít dělat školení stejného typu jako v Německu. Nebylo to nic jednoduchého. Musela jsem si na to přizvat další kolegyně, které to školení převzaly na sebe a začaly ho dělat v Olomouci. Já už dnes neškolím, ale ještě se scházím s kolegyněmi, které mají atest na tuto metodu, a dělám cvičení, když jim to třeba nejde nebo když potřebují něco vysvětlit. Probíráme to spolu jak teoreticky, tak prakticky.
Kolik je vám vlastně let?
Osmdesát.
A vy v osmdesáti ještě pracujete?
Musím zaklepat, že mám to štěstí, že se držím na nohách docela dobře. A hlava mi slouží. Není to úplně nejlepší, ale ještě to jde.
Jaký máte vztah k Praze 2?
Na poliklinice na Karlově náměstí jsem pracovala od roku 1964 do roku 1989 na dětském oddělení. S fyzioterapií jsem tam strávila většinu života. Byla jsem tam ráda, všichni mi vycházeli vstříc, nebyly tam žádné problémy. Všechno šlo velice dobře i poté, co už tam doktor Vojta nebyl: pokračovala jsem dál a bojovala za jeho metodu. A podařilo se nám zavést něco, čemu se sice nesmělo říkat Vojtova metoda, ale říkalo se tomu reflexní lokomoce. Každý věděl, že to vedu já, abychom mohli pokračovat. Dnes jsem velice ráda, že i když jsou nějaké problémy a občas mě něco bolí, můžu pokračovat. A jakmile začnu pracovat, tak mě přestane všechno bolet.
Marcela Klemová
Narodila se 20. ledna 1941 na Hluboké.
Po ukončení jedenáctiletky absolvovala nástavbu pro rehabilitační pracovníky. V oboru pracuje dosud.
Ovdověla, má dvě vlastní a jedno osvojené dítě a spoustu vnoučat.
Baví ji hlavně zahrada a cestování, ráda řídí auto a věnuje se vnoučatům.
Vojtova metoda je zde k dispozici mezi dalšími efektivními terapiemi.
V prostorách ordinace trávím dost času sama nebo pouze s dětmi, a tak se v takovém klidu vsakují všechny pozitivní vjemy, zatímco ty dávné vyplouvají na povrch.
Právě tady, daleko od pražské kompetitivity, daleko od stavu, kdy "vojtaře" potkáte skoro všude (protože jich je tu po žalostně málo), daleko od stresu, do kterého se člověk v epicentru
Vojtovy terapie dostává, má-li tendenci kombinovat ji s nějakou další metodou,
právě tady Vojtu vnímám tak intenzivně, jako by celé hodiny stál za mnou a vedl mou ruku při práci skrze vzpomínky, které mám na dobu, kdy jsem poznala tu "skutečnou" vojtovku skrze péči Marcely Klemové.
Bylo mi necelých deset let, byly to od Vojtova odchodu Tam, kam za ním ještě nemáme jít, pouhé čtyři roky.
Do rehabilitační místnosti se na pobytech s Vojtovou společností vcházelo během terapií pouze na výjimku a snad pro křehkost, kterou se čas strávený s Vojtou v Česku po revoluci vyznačoval, bylo každé slovo o něm, každý sledovaný či vyvolávaný pohyb volen s obrovským respektem.
Jako dítě jsem nerozuměla tomu, proč prostě všichni neumí cvičit stejně dobře jako paní Klemová, když i ta se to musela učit. Nechápala jsem, proč jedno dítě při cvičení pláče a druhé ne. Neuměla jsem si představit, že by mi vojtovka nedokázala pomoci tak, aby se mnou někdo musel dělat ještě něco dalšího.
Věřila jsem, že Vojta mě postaví na nohy, po kterých toužím.
Po dvanácti letech, když jsem sama navíc v praxi, docházím k jinému názoru.
Vstup Vojtovy terapie do léčby mého vlastního postižení měl stejný spád, jako když přijdete k řezníkovi skoro po zavíračce, za pultem odřezky a vy už vytahujete peněženku, že je koupíte alespoň pro psa – a on se usměje a vytáhne pro vás schovanou tu nejlepší flákotu.
Štěstí chodí po lidech, nikdy po diplomech a kurzech. Do mých šestnácti let byl jedinou mou terapií Vojta a já jsem nestrádala, protože lidé, kteří mi ji poskytovali, tak činili kvalitně, svědomitě a přesvědčeně, že bude dobře.
Dnešní děti? Vojta je jejich PRVNÍ terapií, od které nebývale často brzy ustupují. "Neudržím ji, nepomáhala nám, dítě plakalo, museli jsme cvičit moc," zdůvodňují změnu prapůvodního rehabilitačního plánu v dril v oblečkových centrech milující, ale zoufalí a často zkresleně informovaní rodiče. A co je na tom nejhorší, stále se snažící udělat maximum pro své děti skrze špatné prostředky.
Nejsem ani tisícinou svého přesvědčení proti jiným rehabilitačním technikám, než je VRL, a ty výše uvedené sloužily pouze za příklad. Věřím, že široká škála terapií otvírá dveře do budoucnosti těm, pro které z jakéhokoli důvodu nebude jakákoli momentální terapie vhodná.
Velmi dobře však dnes rozumím dveřím zavřeným - těm, na které jsme my děti na rehabilitačních pobytech s Vojtovou společností ani nesměly ťukat, těm, za kterými Marcela Klemová urputně a nepřetržitě po mnoho let pomáhala k poznání pohybu nejen dětem, ale i sobě a svým kolegům.
Když jsem byla dítětem já, podle "vojtařů" a neurologů neexistoval v terapii dětí s DMO kompromis - "vojtěte, to vám stačí - a basta". Já jsem ho nezažila. Neexistoval kompromis ani ve vzdělávání terapeutů ve Vojtově metodě a rozhodně ne ve způsobu, jakým ji prováděli. Já jsem měla to obrovské štěstí, že jsem ho nepoznala.
Píšu, že neexistoval, přestože v jiných místech to mohlo fungovat jinak, protože jedině tento koncept vývoje Vojtovy metody byl tím správným. Tím, jehož naplnění pomohlo Vojtovi přežít.
Zavřené dveře, tisíceré pilování, mnohostranné vysvětlování a respekt k dítěti jako k individuální bytosti - tím se vyznačovala moje léčba Vojtovou metodou a s takovou terapií jsem se setkávala více než deset let.
Jen díky tomu dnes vím, že nebrat na vědomí dítě samotné znamená učinit hned ze začátku veškerou činnost pouze pokusem o terapii. Že nezáleží na tom, jestli člověku na stěně visí diplomy z dvaceti různých kurzů, nebo jeden jediný.
Že není důležité, jestli fyzioterapeut pracuje Vojtou, ale to, zdali vůbec Vojtovu terapii ovládá.
Vím, že nepopsatelně záleží na tom, jak Vojtovu terapii ten který odborník vnímá.
Vojta není pouze cesta k pohybu, není to prosté provokování té či oné reakce za nějakým účelem. Je prvním způsobem nazírání na pohyb takovou cestou, která nám odemkne dveře k jeho zlepšení.
Jestliže se k vojtovce obrátíme zády a zvolíme si "modernější" způsob práce, pak doslova zavřeme oči před skutečností, kterou Vojta tím, jak funguje, zrcadlí. Toto se může stát jak terapeutovi, tak rodiči. Nakonec tím ale vždy utrpí dítě.
Vojta si nenárokuje právo zůstat vedoucím a nedosažitelným.
Má ale neodejmutelnou pozici prvního funkčního.
My na to ve shonu dneška a soutěživosti nejrůznějších technik rádi zapomínáme. Nejednou já – a vy také, že?