Sjíždění Lužnici

Jednou otec s matkou sjížděli Lužnici. Jednoho večera otec matce dal přečíst knížku Jak se chovat na kánoi když se udělají. Matka tu knížku mu hodila na obličej a radši šla spát. Druhý den jeli na Lužnici, kde na ní sedli a jeli. Jeden den otec propálil celtu tím že chtěl zapálit malí primus a pořád mu ten oheň vítr zhasínal. Tak tou celtou to zakryl a propálil ji. Jednoho dne postavili stan a matka šla spát. Druhý den chlapy si vyprávěli jaká to byla bouřka a museli vše udělat. Matka se jich ptala, v jakém že to bylo roce. Chlapy se na ni tak divně dívali a říkali vy to nevíte a ni nevíte kde jste měli postavený stan. Pak se matka rozhlídla a stan byl postavený o něco výš než byl. Když byla ta bouřka tak ten celý i s spící matkou odtáhli o několik metru výš aby jim do něj netekla voda. Další den bylo heslo najdi koryto Lužnice. Tak vyjeli a po několika metrech se najednou kánoe zakolíbala a otec se zachytil za větve. Matka viděla jeho pádlo, tak ho chytla a hodila do kánoe tak ze ji cestou vypadlo a uplavalo.  Na břehu stali kluci kteří ji nevedli tak aby se k nim dostala. Řekli ji aby vylezla z té kánoe a chytla se ji a aby plavala po zádech k ním. Tak ji navedli až ke břehu kde se postavila a mohla jít po nohách. Kluci ji podali ruku a pomohli ji z vody.  Optali se jak ji májí pomoct a matka jim řekla aby se otočili aby se převlíkla do suchého. Po chvíli se objevil otec a říkal že ho voda táhla ke dnu.  On totiž měl holiny. Další den se nemohli se odlepit z místa a ty druhý jim ujížděli. Někdo na břehu křičel Franto máš na udici chycenou kánoi. Matka s otcem se totiž chytili na udici a nemohli  dál. Dalí den byla mlha a matka viděla paní a volala na ní paní jak je to daleko na Cholin a ta paní neodpovídala. Když přijeli blíž tak zjistili že to nebyla paní ale kilometrovník. Když se s těmi kluky rozloučili a jeli na Prahu. V Praze před Yacht klubem mávali na lidi kteří se tam opalovali. Tak se divili že jim nikdo nemává. Když přijeli Yacht klubu tak teprve zjistili že jsou to matka s otcem, tak jim nemávali na pozdrav. Všichni je znali že jezdí na plachetnici a ne na kánoi         

Každou chvíli matka Vladimíra Novákova Hradecká říkavala tuto historku a i říkala že by to stálo napsat s názvem Jak jsme zjizděli Luznici