Hanuš Goldscheider

28. 10 2021 by bylo Hanušovi Goldscheiderovi 100 let. Hanuš Goldscheider šel pochod smrti s dvěma brachy, a to s Františkem. Karel už byl dávno mrtvý – 18. 3. 1942 se dle informace Mezinárodního červeného kříže se svým tátou vrhli v Mauthausenu do elektrických drátů. Osobně se obávám, že tam byli vrženi, neboť to byl jeden ze způsobů, jak byli vězni vražděni.. Hanuš Goldscheider pomáhal Františkovi i když chtěl pomáhat oběma, ale nešlo to. Nejvíc pomáhal Františkovi. Tak přežili pochod smrti.

Narodil se a maturoval na klasickém gymnáziu v Plzni. Kvůli svému židovskému původu byl 24. 11. 1941 deportován vůbec prvním transportem (Ak) do koncentračního tábora Terezín, v prosinci 1943 do Osvětimi, o rok později do Schwarzheide (jeden z pobočných táborů Sachsenhausenu), odkud se na sklonku války vrátil pochodem smrti do Terezína. Svému bratrovi Františku Goldscheiderovi na konci pochodu smrti zachránil život, a tak ze 49 Goldscheiderů přežili holokaust jako jediní dva. 

Po roce 1948 byl kvůli svému původu a protikomunistickému postoji perzekvován a krátce vězněn, byl nucen vystřídat řadu zaměstnání, ale paralelně se začal věnovat golfu jako hráč (TJ Slavia) a především organizátor. Podílel se na obnově golfu, který byl v roce 1952 v ČSSR jako sport eliminován a teprve v roce 1968 legalizován, kdy se také Hanuš Goldscheider jako spoluzakladatel Československého golfového svazu stal jeho mezinárodním tajemníkem a ve funkci setrval po celou dobu jeho existence do roku 1989. Podílel se na začlenění Československého golfového svazu do Evropské golfové asociace a Mezinárodní golfové federace a na popularizaci golfu doma i na jeho reprezentaci v zahraničí. Zasloužil se o konání čtyř amatérských mistrovství Evropy v ČSSR/České republice v letech 1979-98 a jeho iniciativou byla také v roce 1990 založena Profesionální golfová asociace (PGA) České republiky.

Já jsem mu dělal caddieo od doby, kdy začal být nemocní. Napřed mu dělal můj brácha Vít. Jednoho dne bylo teplo a horko a brácha nechtěl jít s Hanušem Goldscheiderem a že se půjde koupat. Tak jsem to vzal za bráchu a od té doby jsem mu dělal caddieo. Chodil jsem s ním na jeho schůzky a seděl jsem vždy vedle něho. Hanuš Goldscheider mě představoval že jsem jeho osobní caddie. Tak jsem si podával s lidmi z politiky a i předsedou ČSTV Antoninem Himlem a dalšími lidmi z politiky. Znal jsem i předsedu Místního národního výboru Mariánských Laních. Hanuš Goldscheider se zaručoval za naše nelepší golfisti, kteří jezdili na velké turnaje do ciziny. Od šedesátých let sem vždy natáhnul cizince. Od té doby sem jezdili Švédové. Byl tu i  Sven Tumba Johansson s manželkou a další. Od té doby sem každý rok jezdili na Mezinárodní mistrovství        

Toto mě napsala přibuzná Hanuše Goldscheidera Baumová Jana na kterou jsem dostal mobil aby mě  řekla kde Hanuš Goldscheider leží. 

( Dobrý den pane Tomášku, ano 28. 10. vždy si dělal legraci, že na jeho pocest je svátek. Mějte se hezky a dík, že na nej stále myslíte. Zdraví Jana Baumová)

Toto mě napsal jeho synovec Alexander Goldscheider 

Milý Tome,

Je dojemné a krásné, jak vzpomínáš na mého strýce – fakt ohromné!

Jen, prosím Tě, zásadně oprav, že šli spolu všichni tři pochodem smrti.

Karel už byl dávno mrtvý – 18. 3. 1942 se dle informace Mezinárodního červeného kříže se svým tátou vrhli v Mauthausenu do elektrických drátů.

Osobně se obávám, že tam byli vrženi, neboť to byl jeden ze způsobů, jak byli vězni vražděni.

Promiň, odešlo to nedokončené.
Ještě Ti posílám pár fotek, dvě jsou vyretušované a jsou odstraněné věci, které jim neprospívaly, druhé dvě jsou moje.

Moc zdravím, drž se a děkuji moc za Honzu!
Saša

Tak jsem to v tom texu opravil 

Ještě mě poslal tuto fotku. Za kterou mu děkuji

Na počest Hanuše Goldscheidera jsem vyvěsil Českou vlajku, který 28. 11. 2021 by oslavil 100 let

Text a fotka od synovce Honzi Hanuše Goldscheidera

MOJE RODINA XIX

Dnes, 28. října 2021, by se můj strýc Honza „Hanuš“ Goldscheider dožil sta let.

S mým tátou Františkem byli jediní z rodiny, kdo přežili holocaust, a to Terezín, Auschwitz, Schwarzheide a třítýdenní pochod smrti zpět do Terezína. Nebýt Honzy, tak tyto řádky nečtete, neboť na konci pochodu byli ve Varnsdorfu v hustém dešti nahnáni do zatopených otevřených vagónů, v nichž strávili dva dny a dvě noci. Když už můj táta neměl sílu stát, držel ho o dva a půl roku starší Honza nad vodou. V poslední fázi cesty do Terezína byli rozděleni, a když tam Honza dorazil a a ptal se po svém bratrovi, bylo mu řečeno, že leží mezi mrtvými. Ležel, ale jak Honza naštěstí zjistil, když se ho jal okamžitě hledat a vytáhl ho, byl jen polomrtvý.

Táta se s Honzou po válce úzce stýkali, což bylo usnadněno i tím, že žili pár desítek metrů od sebe ve Zlatnické ulici. Honza se u nás často stavoval, téměř pravidelně cestou z práce, vždy mě obhlédl od hlavy k patě a měl pro mne namísto pozdravu pravidelnou otázku:

„Tak Sašingr, kdy už budeš žalovat matku přírodu?“, čímž narážel na mou, dnes tak vzdálenou a o to více vytouženou, hubenost.

Odmalička mi imponovala síla, která z něj vyzařovala. Byl v ní i moment určité opovážlivosti, drzosti, provokace až jemné arogance, které měly být v 50. letech zejména pro někoho v mém věku tabu, ale mne přitahovaly. Honza byl v mnohém protiváhou mého něžného, jemného, často melancholického táty. Ne že bych tomu dával přednost, ale aniž jsem věděl cokoliv o jejich válečném osudu, měl jsem pocit, že kdyby se někdy něco dělo, Honza by si možná poradil jinak, než táta, a především poradil.

Můj dětský pocit našel své potvrzení až o desítky let později nezapomenutelným náhodným setkáním, shodou okolností posledním s mým strýcem, kterého už jsem pak nikdy neviděl, neboť půl roku poté zemřel. Narazili jsme na sebe v Rybné ulici před domem, kde máme v Praze byt, a ve stejnou chvíli se k nám blížil soused, jehož jsem znal od vidění jako místní výraznou, ač smutnou, po mrtvici nesnadno se pohybující postavu. Byl jsem proto překvapen, když se s Honzou pozdravili jako staří dobří známí a pogratulovali si, jak je ohromné, že jsou stále na světě. Trochu jsem nechápal, proč se Honza díval za těžce se belhajícím sousedem s nostalgickým úsměvem, než se na mne otočil a namísto pozdravu řekl zničehonic:

„Víš, Sašingr, když nás tehdy v prosinci 1943 vyklopili v Auschwitzu na rampě, bylo mi hned jasné, oč jde. Ale já taky naprosto jasně věděl, že já to přežiju, že mě nedostanou!“

Když jsem jen zíral, vysvětlil, že to byl Viktor Leiner, s nímž a s mým tátou je na té rampě selekce, kde byli příchozí děleni na ty, kdo šli či nešli rovnou do plynu, vyklopili.

Ach, kolik jsme na to měl od blízkých i známých reakcí, že to tak přece nemohlo fungovat, člověk neměl šanci o svém životě rozhodovat, měl prostě štěstí – jak ostatně s oblibou jemně provokativně odpovídával Arnošt Lustig na otázku, jak dokázal přežít:

„Jednoduše. Zabili místo mne někoho jiného!“

Já však onomu předsevzetí a především jeho splnění plně věřím, neboť se přesně kryje s mými pocity o nezlomném strýčkovi, s nimiž jsem vyrůstal, a zůstaly ve mně dodnes.

Viktora Leinera jsem potkal znovu po Honzově smrti a přiznal se mu, že jsem neměl potuchy o jejich společné anabázi.

„Já znal dobře jak Honzu, tak vašeho tátu, byli jsme spolu v Terezíně i v Auschwitzu. Váš strýc byl opravdový, jak se říká, Mensch!“.

„To rád slyším, vím a těší mě, jak byl vždy všude oblíbený,“ poděkoval jsem. „Jak jste tenkrát při našem setkání odešel, tak se se mnou rozloučil větou, jak si byl po příjezdu do Auschwitzu jistý, že to vše přežije...“

„Honza byl vždycky frajer,“ uznal s obdivem pan Leiner. „Když jsme při jednom apelu stáli hodiny v ledové zimě, požádal kolemjdoucího nácka, aby nás nechali vrátit se do baráků. Ten vytáhnul pistoli, aby ho namístě zastřelil, a Honza mu dokázal říci něco, že pistoli zastrčil, jen ho párkrát vší silou praštil – a všechny nás pustil zpět ‚domů‘.“

Honza svůj a rodinný osud vyprávěl v roce 1993 Anně Lorencové v rámci série svědectví pro Židovské muzeum v Praze. Celé ho reprodukuji ve své knize Cílené náhody, spolu s obsáhlou vzpomínkou mého táty na Terezín a především jeho kulturní život, jehož se mimochodem zúčastnil i Honza v rámci slavných Ghetto-Swingers.

Nikdy jsme s tátou ani Honzou o Auschwitzu nemluvili, a když tak jen náhodou, jako když jsem se jednou ptal Honzy, kde se naučil anglicky.

„V Auschwitzu od jednoho Holanďana, učitele angličtiny. Byl jsem si jistý, že až to všechno jednou skončí, přijde mi angličtina vhod.“

„A copa by ses tomu divil?“ tázala se s úsměvem o mnoho let později naše plzeňská příbuzná Jana Baumová. „Když Honzu na začátku 50. let zavřeli zase bolševici a seděl na Borech kousek od Golčajdrovky, Dagmar mu tam vozila kromě jiného učebnice španělštiny!“

Dagmar byla Honzova žena, moje tetička, a Golčajdrovka plzeňská továrna patřící rodu Goldscheiderů a poté také výletní místo se zahradní restaurací. Dnes se pro změnu po našem Honzovi, jak se mu doma říkávalo, jmenuje v Praze ulice, významná nadace a dva turnaje, vše spojené s golfem, o jehož poválečnou obrodu v Československu se zasloužil. Nepochybuji, že mu přitom pomohla i znalost angličtiny a španělštiny, které se naučil v obou vězeních za trest, že byl Žid, a samozřejmě němčina, rodný jazyk jeho vídeňské maminky Serafiny, již použil nejen při apelu v Auschwitzu. Hodila se mu i jeho drzost, s níž se s vlivnou londýnskou Lady Abrahams vydávali za bratrance a sestřenici, ač v sobě neměli ani kapku společné krve. Na její pozvání dostával výjezdní doložku a mohl tak cestovat a prorážet cestu československému golfu ve světě.

Honza, dnes známý více jako Hanuš či „Goldie“, si zaslouží, abych upřesnil jeho počiny i pocty a zmínil se o dvou perličkách. Opětnému uznání golfu, který byl v roce 1952 v ČSSR jako sport eliminován, se věnoval se zarytostí sobě vlastní a zásadně přispěl k jeho legalizaci v roce 1968, kdy se jako spoluzakladatel Československého golfového svazu stal jeho mezinárodním tajemníkem a ve funkci setrval po celou dobu jeho existence do roku 1989. Podílel se na začlenění Československého golfového svazu do Evropské golfové asociace a Mezinárodní golfové federace a na popularizaci golfu doma i na jeho reprezentaci v zahraničí. Zasloužil se o konání čtyř amatérských mistrovství Evropy v ČSSR/České republice v letech 1979–98 a jeho iniciativou byla také v roce 1990 založena Profesionální golfová asociace (PGA) České republiky. V roce 1993 se stal prvním prezidentem České golfové federace a zůstal jím až do své smrti v roce 2001. Byl jako první uveden v roce 2000 do Síně slávy českého golfu. Byl členem Championship Committee při Evropské golfové asociaci, jako vůbec první Východoevropan a Žid! (perlička číslo jedna) členem prestižního Royal & Ancient Golf Club of St Andrews, kde v letech 1993–96 zastupoval Evropu v komisi pro stanovení pravidel celosvětového golfu a v letech 2000–2001 zasedal v komisi určující amatérský statut golfistů.

Jako druhou perličku mohu dokumentovat, jak Nadace Hanuše Goldscheidera pro český golf, která zpřístupňuje golf dětem a to i dětem z rodin, jejichž sociální poměry brání dalšímu rozvoji jejich talentu a píli, pomohla golfové kariéře dnešní přední české hráčky Kláry Spilkové. Jak to vím? Její rodina žije v tom samém domě ve Zlatnické ulici, kde jsem vyrostl, naproti domu, kde žil můj strýc Honza…

Jmenují se po něm také turnaje Memoriál Hanuše Goldscheidera a President Goldscheider Trophy a zmíněná pražská Goldscheiderova ulice, která prochází golfovým hřištěm v Motole, na jehož výstavbě a otevření v roce 1974 měl významný podíl, a končí až neuvěřitelně v ulici nesoucí jméno jeho rodného města, v Plzeňské.

Zůstalo však po něm ještě jedno: obdiv a obliba každého, kdo ho znal. Byl to opravdu Mensch!

Honza je nahoře vlevo se svou maminkou Serafinou, níže s Lady Abrahams, nahoře vpravo na svatební fotografie s tetičkou Dagmar, uprostřed jako malý s s mým tátou a dalším bratrem Karlem, který zahynul v Mauthausenu (na horní fotce uprostřed s mým tátou vlevo, pod ní vpravo s mým tátou uprostřed), zelená kartička je dokument z Terezína se jmény členů Ghetto-Swingers a dole vpravo je můj strýc obklopen dětskými hráči golfu, kteří by bez něj o golfu možná ani nevěděli...