Tyto fotky jsem nafotil s Lady Luisou Abrahams na Novoročním drive na Motolském hřišti v roce 2006 kdy tam přišla s hůlkou aby s námi oslavila Nový rok 2006. Byl jsem tam jediný fotograf. Tak tyto fotky jsou opravdu její poslední, protože za týden jsem se dozvěděl z internetových stránek Golf.cz  že v Londýně zemřela. Ještě mě říkala že mě pozve na turnaj na Konopiště. to už se nestalo neboli neuskutečnilo   

 Lady Luisa Abrahams 

 Miroslav Zábrodský a Lady Luisa Abrahams 

 Miroslav Zábrodský a Lady Luisa Abrahams 

 Tomášek Hradecký s Lady Luisou Abrahams 

 Hanka Hejtmánková Brožová Chrástková Brožová s Lady Luisou Abrahams   

 Tomášek Hradecký Helen Felix a Lady Luisa Abrahams s přáteli

 Helen Felix s Tomáškem Hradeckým 

 Helen Felix 

Rozloučení s Lady Luisou Abrahams v synagoze

Jednoho dne mě zazvonil dopoledne telefon pevné linky. Tak jsem to zvednul a na druhé straně se ozval Olda Tobrman z Mariánských Lázní. Řekl  že mě vezme do synagogy, kde bude církevní obřad k rozloučení s Lady Luisou Abrahams. Sešli jsme se u hotelu InterContinental. Šli jsme do Španělské synagogy, kde mě přivítala dcera Luisy Abrahams Helen Felix. Řekla kastelánovi, aby mi půjčil jarmulku a optala se ho, jestli mohu fotit. Dovolil mi to, ale bez blesku. Po  obřadu jsem odevzdal jarmulku a šel jsem s Prokopem Sedlákem do hotelu InterContinental na občerstvení na zahradě. Tam jsem potkal mnoho významných lidí, například bratra Václava Havla a další. Později mi Olda Tobrman řekl, že mě odveze domů. Rozloučil jsem se a šli jsme k autu a jeli do Klánovic. Před vrátky jsem se s Oldou Tobrmanem rozloučil a poděkoval mu za možnost zúčastnit se rozloučení s mou celožitostní známou Lady Abrahams. Fotky       

Rozhovor s Luisou Abrahams v radiu BBC Zde 

*   21.5.1910 

†  16.1.2006 

Lady Luisa Abrahams - a truly remarkable life

23-01-2006 13:12 | Ian Willoughby

Lady Luisa Abrahams, who died last week at the age of 95, was a truly remarkable woman. Born Luisa Kramerova in 1910 she grew up in the Prague district of Bubenec, where her father ran a hospital. A leading ladies golfer in pre-war Czechoslovakia, Lady Luisa stayed in the UK, where she had gone to play a tournament, when World War II broke out. She spent the rest of her life in Britain, but always maintained close contacts with her home country.

Převzato z www.cgf.cz

Lady Luisa Abrahams

 Lady Luisa Abrahams je členkou Síně slávy českého golfu za mimořádné sportovní úspěchy a dlouhodobé působení ve prospěch českého golfu. Golf začala hrát v Rakousku a dále ho rozvíjela v Mariánských Lázních pod dohledem trenéra Arthura Leese a v Praze pod vedením trenéra Charlese Warrena . Prvních sportovních úspěchů dosáhla už v roce 1934 vítězstvími v několika klubových soutěžích Golf Clubu Praha a vítězstvím na turnaji v Rakousku. Mezi tehdejší domácí dámskou elitu se probojovaladruhým místem v mistrovství Golf Clubu Praha. V roce 1935 se poprvé zúčastňuje mistrovství Československa a prochází až do semifinále, kde podléhá nejlepší Středoevropance a pozdější vítězce, maďarské hráčceElisabeth von Szlávy. V roce 1936 vítězí v několika soutěžích v Praze, Mariánských Lázních a Piešťanech. Rovněž reprezentuje republiku v mezinárodním mistrovství Rakouska. Na mistrovství v roce 1937 svádí ve finále strhující bitvu opět s Elisabeth v. Szlávy. Po slibně se vyvíjejícím dopoledním kole nakonec podléhá strojové hře zkušené Maďarky a končí druhá. Svého největšího úspěchu na domácí půdě dosahuje v roce 1938 na mistrovství republiky, kdy se stává první domácí mistryní po šestiletém panování Elisabeth v. Szlávy. Ve finále poráží Karlu Linhartovou, pozdější několikanásobnou mistryni. Tímto vítězstvím Luisa završila své působení v předválečném československém golfu, jehož byla nejvýraznější dámskou hráčskou osobností. Láska ke golfu a touha po jeho zvládnutí vedla Luisu do Anglie, kde bere lekce od nejlepšího hráče předválečného období Henry Cottona.Rychlý spád tragických politických událostí ji znemožnil návrat do vlasti. Ve válečném období Luisa působí nejdříve v anglické armádě, později jako příslušnice československých leteckých sil ve Velké Británii, kde dosáhla hodnosti majora. V Anglii si našla svého životního partnera a tato země se jí stala druhou vlastí. Po uvedení manžela do šlechtického stavu se stává Lady Abrahams. Po válce se dále věnuje golfu a dosahuje v něm mimořádné úrovně. Její hendikep se přehoupl do kladných hodnot. Koncem šedesátých let přijíždí do Československa spolu se svým manželem Lordem Abrahamsem a trenérem Arturem Leesem a přiváží jako dar to, co bylo v té době pro český golf nejcennější, množství golfových holí. Od té doby, tj. víc než třicet let nepřetržitě podporovala československý, resp. český golf jak materiálně, tak svým vlivem, který českým zástupcům pomohl obnovit jeho dřívější mezinárodní postavení. Vliv této vzácné ženy úspěšně pomohl vyvážit nezájem a negativní postoje totalitních úřadů ke golfu a jejich snahu udržet české golfisty v dlouhodobé mezinárodní izolaci. Vzpomínka na Lady Luisu Abrahams i na stránkách Golf.cz

  Luisa Abrahams a Jeho královská Výsost princ Edward převzato  z Programu pro mládež nazvanem EDIE
 

 Luisa Abraháms vstoupila do golfové Síně slávy na večeru golfu 2002 foto Ivan Paggio

 Snímek na památku, zleva: Milan Veselý - prezident ČGF, Marta Balková - vítězka, Luisa Abrahams - čestný host, Pavel Drda - ředitel GCKV, Mikuláš Ordnung - vítěz memoriálu Hanuše Goldcheidera 2001 foto Ivan Paggio   

1.1.2006 Motol Golf

Lady Luisa Abrahams

   Předposlední fotka Lady Luisou Abrahams foto Tomáš Hradecký   

 Poslední fotka s Lady Luisou Abrahams, kde je vyfocená s Tomáškem Hradeckým     

V pondělí, 16.ledna 2006, zesnula v Londýně ve věku nedožitých 96 let jedna z nejvýznamnějších postav českého golfu, lady Luisa Abrahams. Obyvatelka Síně slávy českého golfu a nositelka Státního vyznamenání České republiky se navždy zapsala do srdcí českého golfového národa pomocí golfu u nás v jeho nejtěžších chvílích a jeho neúnavnou podporou v zahraničí. Lady Luiso, nikdy na Tebe nezapomenu 

Přepis rozhovoru s LADY Luisou Abrahams  

Za druhé světové války patřil hlas Jana Masaryka k vysílání BBC.

Jan MASARYK /zvukový záznam/: Pěkně vás vítám, krajani blízko i daleko. No, a už zas máme jedny válečné Vánoce a Nový rok máme přede dveřmi a zas je třeba povzpomínat, celoroční inventuru připravovat a i si trošku zakoledovat.

Jan Masaryk u mikrofonu BBC. Přítelkyní Jana Masaryka byla i Luisa Abrahams, dívčím jménem Luisa Kramerová. Narodila se v roce 1910 v Československu. Nejen o vzpomínkách na předválečné Československo a na druhou světovou válku bude následujících třicet minut. Od mikrofonu zdraví Václav Moravec.

K protějšímu mikrofonu dnes usedla Lady Luisa Abrahams, předválečná mistryně Československa v golfu, za války major československého letectva v Británii a po válce žena činná v charitativní sféře. Vítejte v BBC, přeji vám hezký dobrý den.

Dobrý den.

Když jsme se setkali a já vás pozval k mikrofonu BBC, tak jste pravila, že nejste žádná osobnost a nemáte, co byste říkala, aby to lidi zajímalo. Proč?

Já nejsem žádná osobnost a já nemám žádnou výchovu, ale jsem docela šťastná na světě, poněvadž já mám spoustu dobrých známých, mám přátele a mám se docela dobře, přestože mi je 93 roky a jsem stará a zlámala jsem si pánev, což je hrozný, a mysleli jsme, že už nikdy nebudu chodit. A musela jsem mít sedm operací, ale chodím a jsem docela šťastná a nic mě nebolí.

Jak to, že nemáte žádnou výchovu, když jste se narodila v rodině lékaře? Tedy moje první otázka trvá, proč se tak podceňujete?

Já jsem jednou někomu říkala. Já jsem sedlák, já jsem v Bubenči vyrostla úplně takhle, já nevím, vůbec nic fajnovýho nebylo. Můj otec byl báječný doktor, psychiatr. A být dcera psychiatra je dost náročný věc, víte, poněvadž je to..., já jsem žila v blázinci vlastně. Prvních dvacet let mýho života jsem bydlela v blázinci, takže to je dosti náročný věc.

Když se právě zastavím u vašeho životopisu, vy jste se narodila v roce 1910 v Praze v Bubenči jako Luisa Kramerová a zde jste také chodila do školy. Váš otec, doktor Leopold Kramer vlastnil bubenečskou nemocnici. Říkal jsem, že jste byla mistryní Československa, předválečného Československa v golfu, ale vy jste hrála tenis a byla jste velmi dobrá v tenise.

Já jsem hrála tenis a vyhrála jsem juniorský mistrovství v roce 28, myslím.

Proč jste z tenisu přesedlala na golf?

Já nevím, já jsem se vdala hrozně brzy a špatně a pak jsem se rozvedla, a tak jsem byla v Rakousku u nějakýho jezera a tam bylo golfový hřiště, tak jsem myslela, že já to zkusím. A oni mi řekli: "Vy nikdy nebudete dobrej golfista, poněvadž jste příliš silná," poněvadž já jim tam rozbila celou trávu, a tak příští rok jsem tam jela a porazila jsem toho profíka tam.

To znamená, že jste usilovně celý rok trénovala?

Ano, já jsem se zamilovala do golfu a golf je vůbec ta moje jako bílý pásek mýho života, poněvadž já jenom jsem našla toho báječnýho manžela mýho, poněvadž jsem byla golfistka, poněvadž jsem přijela do Anglie hrát golf a jinak bych byla mrtvá, jako moje celá hodina zahynula pod Hitlerem, poněvadž my jsme Židi, a já jsem byla v Londýně náhodou na čtrnáct dní hrát golf, tak já jsem to přežila a našla jsem výbornýho manžela tady.

Ještě, než se dostaneme k vašemu seznámení s manželem a k vašemu životu ve Velké Británii, tak zastavme se u golfu a předválečného Československa. Byl golf tehdy v předválečném Československu pro dívku nebo pro ženu sportem rozšířeným?

Ne, nebyl moc, ale my jsme měli v Mariánských Lázních golfový hřiště, v Karlových Varech, v Praze taky byly, já myslím, jedno hřiště, snad ještě druhý, to nevím, ale moc lidí nehráli golf, ono to nebylo moc takový známý, ale já jsem to milovala moc a pak jsem jela do Rakouska a vyhrála jsem rakouský mistrovství a všechno možný. A já jsem hrála dobře golf. Můj manžel taky hrál golf a byl to... Já jsem přežila vůbec jenom kvůli golfu, tak já myslím, že něco golfu dlužím. A taky jsem něco za to dostala, poněvadž Mariánský Lázně jsou moje nejzamilovanější místo. Tam bych já chtěla žít a umřít tam, ale nejde to. A tam je golfový hřiště, který otevřel Edward VII. A já jsem psala královně, já jí poslala fotku, tam je takovej kámen, na tom kamenu je bronz od Edwarda VII. A já jsem nechala fotografovat ten bronz, mám fotografie a tam jsem poslala královně do Anglie fotografie toho jejího pradědečka. A ten otevřel to golfový hřiště v roce 1905. A já jsem psala královně, kterou jsem znala, poněvadž ona dala mýmu manželovi Viktoriánský řád, který je moc vysoký, tak my jsme ji vzali a ona byla /nesrozumitelné/. Tak já jsem jí psala, že její pradědeček otevřel to golfový hřiště, protože to je jediný monarch, který v životě otevřel golfový hřiště. A on taky částečně to vykreslil, to golfový hřiště, a aby ona nám dala golfový...

Patronát.

A tak oni všichni v Mariánských Lázních, že o královně neslyšíte. Ona mně psala, že ona nemá pravomoc nám to dát, poněvadž ona jenom může dát ten královský patronát do Commonwealthu. Já nevím, jak říkáte Commonwealthu česky. Takže jeden je v Bombaji, jeden v Kalkatě a, já nevím, jeden v Kanadě, ale nikde v Evropě nebo v Americe není royal patronic, jenom v Anglii ovšem a ve Skotsku. A ona říkala, že ona to nemůže, ale že to dala Jack Straw, který je náš ministr zahraničí. Takže zase jsme nic neslyšeli a v dubnu toho roku jsem dostala královský patronát, od královny, britský královny a máme tam její obraz, britská vlajka visí a jmenuje se to Royal golfový hřiště Mariánský Lázně, a to je pro mě strašně důležitý.

Vratím-li se k vaší golfové kariéře. Během předválečného Československa, během první republiky bylo to obtížné pro ženu a pro dívku sehnat dobrého trenéra v Československu v golfu?

Ne, pro mě to nebylo. My jsme, já jsem v Mariánských Lázních, já jsem se rozvedla, byly nepříjemnosti, poněvadž mojí rodině se to neslušelo se rozvádět a to tenkrát vůbec se lepší člověk nerozváděl. A já jsem jela do Mariánek a tam byl anglickej profík Arthur Lees a já jsem říkala: "A já bych chtěla hrát golf." A on řekl: "Já ale nemám čas, poněvadž já od osmi hodin ráno do osmi hodin večer jsem zaměstnanej. Já jsem jedinej učitel tady." Tak jsem říkala: "Co v šest hodin?" Tak my jsme tři měsíce od šesti hodin ráno hráli golf, od šesti a ve tři čtvrtě na osm jsme snídali a on pak jel dál. A on byl můj přítel celej život od roce 32, nebo kdy to začlo, až on umřel asi, když mu bylo 80 let, on umřel snad před pěti lety nebo šest let. A od tý doby byl pořád můj přítel. A já jsem pak po válce ho našla, že on byl v Suningdailu profíkem. A Suningdail byl prostě takovej golfový hřiště, kam vůbec Židi se nedostali a tam jsem se nedostala a tohle bylo. A já jsem mu říkala tomu Arthuru Leesovi: "Tak jak se tady dostaneme sem do toho klubu?" On říkal: "No, vyplňte si tady listinu a dejte vaše jméno a všecko uvidíme." A během tejdna jsem byla členem Suningdailu a můj manžel taky. Já ještě teď jsem členem tam. Ono to bylo jenom pro chlapy vlastně, ženy tam nemohly se stát členem a zrovna tenkrát otevřeli to pro ženy, tak já jsem číslo jedna ženský člen psaný. A každý rok máme takovou oslavu tam.

Dalším mužem, který vstoupil do vašeho života v souvislosti s golfem byl Henry Cotton?

Henry Cotton vlastně byl důvod, proč já jsem naživu, poněvadž jak jsem vyhrála mistrovství v Mariánek v roce 38, tak on říkal: "Ty máš talent. Kdybys mohla přijít do Anglie, když tady je sníh, tak já bych tě učil." Tak můj otec mi dal 320 liber, já jsem jela do Anglie, bydlela jsem u Henryho doma v Richmondu a on mě učil golf a zatím přišel Hitler do Prahy a já jsem už..., moje matka mi volala a říkala: "Nevracej se, tady je strašně špatný počasí, zůstaň tam." Tak já jsem byla na světě úplně sama, 320 liber a golfový hole.

A hrála jste golf i během války?

Hrála jsem golf. Já jsem nemohla u Henryho zůstat, tak já jsem se odstěhovala do Londýna. No, a pak jsem si šla koupit ty velice známý zelený manšestrový kalhoty do Aquascutumu, nejlepší obchod na světě, a tam jsem našla syna majitele a už to bylo.

Byla ruka v rukávě a ze syna majitele, který byl také vášnivý golfista, se stal váš manžel.

On byl dobrý golfista a báječnej člověk. My jsme měli velice šťastnej život.

A když jste se poměřovali v golfu, kdo byl lepší, vy, anebo váš manžel?

No, já byla mnohem lepší handicap, ale on byl mnohem lepší golfista, poněvadž já byla plus dvě a on byl dva, to je vlastně čtyři rány rozdíl byl horší, ale chlap, který je dva handicap, a ženská, která je plus ten handicap, pořád ten chlap je lepší.

Bylo těžké, řekněme, přemluvit pana Abrahamse, aby si vás vzal, protože vy už jste v jednom z rozhovorů vyprávěla historku, že on nechtěl mít nic společného s golfistkami, protože tvrdil, že mají silné nohy.

Někdo mu říkal: "Jdi dolů se podívat, dole je golfová mistryně z Československa." A on říkal: "Já nenávidím golfový ženský, protože všechny mají tlustý nohy." Tak ten říkal, to byl nějakej pan Neumann z Rakouska a on říkal: "No, ona je dost tlustá, ale nohy má tenký a dlouhý," a tenkrát jsem byla ještě větší, než jsem teď. A on se přišel na mě podívat a přišel ten den na večeři a takhle to bylo.

A byla to mezi vámi láska na první pohled?

To nevím, první pohled nevím, ale jeho matka mě nenáviděla ze začátku, ale pak jsme byli ty nejlepší přátelé.

Další téma - život za války. Jak už bylo řečeno, do Anglie jste odjela začátkem března roku 1939 a po okupaci Československa jste v Anglii zůstala. Seznámila jste se s panem Charlesem Abrahamsem a v roce 1940 následovala svatba. Jak jste se však oba s manželem za války dostali k letectvu?

My jsme měli svatbu v lednu a v únoru jsme jeli do Ameriky, poněvadž můj muž měl Aquascutum a v Aquascutum dělali uniformy a dělali pršipláště pro armádu a všechno možný. A my jsme museli jet do Ameriky sehnat látky a sehnat všechno možný pro vojnu a pro továrny naše, poněvadž ty přestaly úplně šít, privátní, soukromý věci vůbec se nešily, skoro ne, jenom uniformy. A oni nebyly látky, všechno bylo na karty, tak každej metr látky byla vzácná věc. Tak jsme jeli do Ameriky, tam ale bylo hrozně a já jsem to nenáviděla a on taky. A tak on se vrátil domů a poslal mi telegram, abych jestli chci žít v slušný zemi, abych se vrátila. Tak já jsem si vzala lístek jet zpátky lodí do Londýna a každý myslel, že jsem blázen, poněvadž každej z Anglie jel do Ameriky, aby se vyhnul tomu bombardování, já nevím, jak tomu říkáte česky, tak já jsem byla jediná na tý lodi zpátky a my jsme jeli čtrnáct dní z New Yorku do Liverpoolu, poněvadž to byl takovej konvoj, to byly nákladný lodě a pořád člověk měl strach, že nějaká ponorka vás chytne, nebo co. A jak jsme přijeli do Liverpoolu, byl největší nálet vůbec z celý války snad a já myslel, že já jsem blázen vážně, že tam jsem, ale děkuju Pánbůh, že jsem se vrátila, poněvadž já bych snad to nepřežila, kdybych nebyla v Anglii. Já jsem pak se dala k letectvu a můj muž taky byl u letectva, ale on byl v Itálii a já jsem byla pořád v Anglii. Ta válka byla, víte, člověk je pořád vztah, to jsme se báli, že ty bomby a to všecko, ale přátelství bylo báječný. Tam jsem našla celou českou partu, poněvadž my jsme tam byli spoustu Čechů, a to jsou ještě dneska moji přátelé. Bohužel generál Šiška umřel, je to asi tři..., bylo to v srpnu, nebo v září, a generál Ludika umřel 30. října, a to byli moji velký kamarádi.

Bezesporu mnoho posluchačů může napadnout otázka, jaká byla role ženy v Královském letectvu a co bylo vaším úkolem za války?

My jsme poslouchali, my jsme museli mluvit německy a já měla kamarádku, která se narodila v Liberci a mluvila lepší německy než česky, i čeština byla hrozná. A tak já jsem mluvila doprava německy a doleva česky doma. A tak já jsem mohla poslouchat těm německým, těm pilotům německým a my jsme dělali něco, co se jmenovalo jako Y service, něco jako Y, a to jsme poslouchali těm Němcům.

Odposlouchávali jste tedy pozice německé Luftwafe a na ně pak posílali britské a české letce. Následně jste se stala majorem československého letectva, nemýlím-li se?

A oni vlastně Češi neměli žádnou ženskou, velkou armádu tam, ale já jsem znala jednoho kuchaře českýho, do hotelu, který ztratil nohu za války, tak on se stal kuchařem, a on mi pekl na Vánoce tři tisíce vánoček a každej letec dostal ode mě vánočku na Vánoce a nějaký dárky. Já jsem žebrala cigarety od lidí a tohle. A my jsme dostali, my jsme neměli..., každý vajíčko bylo na nějaký záznam, tak já jsem dostala vajíčka, já jsem dostala cukr, já jsem dostala všechno možný, abychom mohli dělat ty vánočky a já myslím, že proto mě udělali majorem.

Za vánočky, za tři tisíce vánoček se člověk stane majorem.

Asi něco takovýho, ale ono to bylo báječný. A oni ty český letci byli jednorázový, báječný.

Když skončila druhá světová válka, bylo vám zřejmé, že už zůstanete v Anglii, nebo jste uvažovala o tom, že byste svého manžela Angličana vzala do Československa?

No, za prvé, on by snad nejel. On měl Aquascutum a měl ty továrny všechny možný. Ne, já jsem to ani nechtěla. Já jsem nikdy nechtěla už se vlastně vracet sem. Po válce jsem měla dvě děti a žila jsem v Anglii, ale vždycky mám trochu touhu po Praze a jsem tady v té Praze víc než v Anglii, přestože pořád žiju v Anglii.

Ale po válce pro vás návrat do Československa byl, řekněme, poměrně smutný. Jela jste jedenáct dnů...

Ta první cesta do Prahy bylo něco neuvěřitelného. To bylo ve vlaku a můj muž si myslel, že už mě nikdy nevidí, poněvadž on vůbec nic nelítalo, neexistovalo, že člověk sedne do letadla. Já jsem jela do Doveru, a v Doveru jsem našla nějakou loď, která jela přes kanál, a tam vedla to nějaká rakouská hraběnka, ta byla Český červený kříž, a ona mě vzala s sebou. A tak já jsem se dostala do Francie a tam řekli, že nějakej vlak jede nějak do Česka nebo někam tam do Rakouska, tak jsem sedla do toho vlaku a pak jsem jela vážně asi čtyři, pět dní pořád v tom vlaku, a to už byla spousta emigrantů, se vrátili a spoustu vojáků, manželky těch vojáků, co byly tady, co tady ty Češi se tady oženili a ty manželky pak jely tím vlakem s těma dětma zpátky. To bylo začátkem 46. My jsme konečně přistáli do Prahy a tam někdo křičel: "Jste v Praze a my vás vítáme," a já myslela, že mě raní mrtvice. A já jsem tam měla jednu kamarádku, tak k tý jsem šla, u ní jsem bydlela, poněvadž já vůbec už nevěděla, kde a co. V mý nemocnici tam my jsme měli vilu, tu mám ještě teď, v Bubenči a tam bydleli nějaký ruský Mongolci nebo něco takovýho a ty přišli z války a čekali, že pojedou domů do Ruska, tak já jsem tam nemohla bydlet, ale náš starej vrátný ještě tam žil, tak ten se staral o mě a já byla v Praze. No, bylo to báječný.

Pátrala jste po své rodině a bylo to hodně bolestné zjištění, nebo už jste věděla za války, že vaše rodina nepřežila?

Já jsem se to dozvěděla za války už. Já jsem až ke konci války. Já myslím, že moji rodiče zahynuli v roce 44. Oni byli v koncentráku, můj otec vedl nějakou kliniku pro oči, přestože on byl psychiatr, ale on byl doktor, a moje matka taky tam byla nějaká, ale oni je pak zavraždili. A já jsem se to dozvěděla, že oni nežijou už, a moji babičky taky zabili. No, celá moje rodina, dvacet devět mých tety a bratrance, tak ty všechny zahynuli. Tak to bylo šest milion Židů umřelo, tak to bylo.

Na závěr vaše cesta právě k charitě. Vy máte vlastní nadaci, jmenuje se Mezinárodní cena mládeže v České republice a působí v oblasti výchovy a vzdělávání mladých lidí. Tento program vznikl v padesátých letech a dlouhá léta jej vedli princ Filip, manžel královny Alžběty II., a váš manžel. Vzpomínáte si, jak jste se se svým mužem dostali k charitativní oblasti?

Já nevím, jak on se k tomu dostal, ale my jsme pak měli rozsvítit světla na Vánoce, já myslím asi v roce 60 nebo takhle na /nesrozumitelné/ Streetu, a vždycky každý rok jedna firma, a ten rok my jsme byli..., u nás se rozsvítily ty světla, ty vánoční světla, a to byl princ Filip. A on přišel a můj muž říkal: "Já jsem slyšel, že vy děláte tu nadaci pro tu omladinu, to mě moc zajímá." A princ Filip říkal: "Já to asi budu muset zavřít, poněvadž já jsem..., padesát tisíc liber dlužím v bance a mám sto dvacet sedm žáků." A můj muž říkal: "Nedělejte ještě nic, my si to ještě nějak rozmyslíme. Snad bychom mohli něco dělat, abychom dostali nějaký peníze na to." A najednou můj muž si vymyslel, že jedeme do Ameriky žebrat peníze pro to, a to ještě žádná královská rodina nejela nikdy do jiný země jenom na ty státní návštěvy, ale nikdo nejel do Ameriky, aby dostal peníze na nějakou nadace, ale my jsme byli, a tak jsme tam jeli a princ Filip jel s námi na dvanáct dní. A my jsme se vrátili, to bylo velice rozčilujících dvanáct dní, a my jsme se vrátili a byla pak večeře, my jsme tam byli nějak v dubnu nebo co, a pak byla večeře asi v říjnu. Do tý doby jsme to všechno vyjednali a tak a můj muž a princ Filip ho vyšel na padesát tisíc liber do tý banky. A princ Filip říkal: "To je výborný, nebudeme mít žádný dluhy, ale já nebudu moct dál, poněvadž to stojí veliké peníze natisknout všechny ty knihy a ty věci pro ty kluky a pro ty holky." A můj mu říkal: "Just a minute - Jednu minutu." A dal mu šek na jednu milion liber, to bylo moc peněz tehdá. A takhle vlastně ta celá, s tím začalo. A teď je to padesát dva, padesát tři země to dělají a šedesát až sedmdesát tisíc žáků to začlo každej rok. Oni to nekončí všechny, ale začnou to ty školy. A my máme tady v Čechách taky už asi osm nebo deset školy, který to dělají. A doufáme, že ještě bude trochu víc. Já teď chci dělat golfovej turnaj a chci, aby princ Andrew hrál. A slyšela jsem, že princ William teď taky má rád golf, že on žije v Edinburghu, tak to by bylo dobrý, ty dva prince dostat do toho, že by hráli v Mariánských Lázních.

Označila byste se za přátele královské rodiny a jak často se stýkáte?

Ne, já nejsem, ale já je znám. Oni mě znají a já je znám. Žádný přátelství není, ale my se známe.

A hrajete ještě v současnosti golf?

Já hraju golf, ale blbě.

Proč?

Poněvadž já mám zlámanou pánev a mám, a jsem 93 let stará. A já jsem dva roky jenom ležela v posteli, poněvadž každej myslel, že už nikdy já nepůjdu. Na Homolce tady mi řekli, jak jsem si zlámala pánev tady v Praze, že budu tři měsíce v posteli a pak dostanu elektrickej vozejk. Ale já jsem jela zpátky do Anglie a měla jsem operaci jednu po druhý, ale chodím a hraju golf taky ještě, ale blbě.

Když se podíváte na současnou českou golfovou generaci, kterou bezesporu sledujete, a sama říkáte, že víc času trávíte téměř v České republice než ve Velké Británii, nemrzí vás občas, že golf je v Čechách považován jako sport pouze bohaté a...?

Já myslím, že na celým světě mysleli, že golf je pro bohatý lidi, ale ono to není tak. Ono to nestojí o nic víc než tenis, ono to nestojí o nic víc, než jezdit na koni, jenom je to jinak. A teď vážně, ten golf je tak zavedenej všude a je to tak velkej obchod, že je to neuvěřitelný, jak se to změnilo. A když se podíváte, ve Španělsku je jedno golfový hřiště vedle druhýho, a to samý v Portugalsku a všude, a tady v Čechách, to celý v Český republice je 47 golfový hřiště.

Je to málo, nebo hodně podle vás?

Hrozně hodně, hrozně hodně. V celý Anglii, kde je, já nevím, 40 milion lidí nebo co, snad jsou, já nevím, 200 nebo co. To vůbec...

A kdybych vám...?

...tady je to úplně bláznovství s tím golfem.

A kdybych vám řekl, že člověk, který je laik, může říci, že golf je sport těžký a že je těžké ho pochopit. Co byste mu na to řekla?

Ne, já si myslím, že každej sport je těžkej. A tenis je těžký, každý sport je těžký. Golf není lehký, ale golf, víte, je taky strašně zdravý.

Za svou práci, ať už tu charitativní, nebo za práci během druhé světové války, také za práci v česko-britských vztazích jste byla odměněna, a to dvěma prezidenty, nejen Václavem Havlem, někdejším československým prezidentem po listopadu 89, ale také českým prezidentem Václavem Klausem, současným českým prezidentem. Co vám probleskává hlavou, když přijímáte ta významná ocenění od prezidenta?

Neptejte se mě. Já jsem myslela, že já omdlím, jak jsem dostala Havlovou medaili, to bylo úžasný, a to bylo, já jsem ji dostala v únoru pak, poněvadž já jsem ji měla dostat v říjnu, ale pak byla ta záplava a pan prezident musel hodně lidem dát ty medaile, tak na mě to nedošlo, tak mi řekli: "Vy dostanete pozdějc." A konečně ji novej českej velvyslanec přivez do Londýna v únoru a pozval mě do rezidence a moji celou rodinu a předal mi tam tu medaili a já myslela, konec světa.

A pak přišel druhý konec světa.

A pak jsem si zvykla na to, že mám medaili a že jsem jako důležitá osobnost, a pak jsem slyšela, že in memoriam jsem dostala medaile. A teď každý myslel, že jsem mrtvá. Ono bylo omylem, bylo v novinách, že jsem..., že Senát navrhnul, abych já dostala medaili, navrhnul prezidentovi Klausovi. Sto lidí a on dvacet z toho vybral. A oni myslejí, že snad paní Abrahamsová to dostala, to dostal in memoriam. A teď každej volal a divil se, že jsem pořád ještě naživu. A já jsem, já jsem říkala: "Já je nedostanu. Přece sto lidí, dostanou..." A najednou jsem dostala dopis, že abych přišla 28. října na Hrad, a pan Klaus mi předal tu medaili. Napřed on se mnou mluvil, pak paní Klausová byla báječná, seděly jsme spolu, moje dcera přišla jako překvapení, moje vnoučata sem přijely, všecko tady bylo.

Ale víte, co se říká v Čechách. Když se o někom tvrdí, že je po smrti a on žije, tak bude ještě žít dalších mnoho let. To vám...?

Chraň pánbůh.

Já vám děkuji za třicet minut, které jste věnovala rozhlasové stanici BBC. A věřím, že budete do České republiky ráda přijíždět a že zase někdy usednete k mikrofonu BBC. Děkuji za rozhovor.

Děkuju vám mockrát. Já poslouchám BBC každý den tady.

Děkuju.

Děkuju.

Hostem Interview BBC byla Lady Luisa Abrahams, předválečná mistryně Československa v golfu, za války major československého letectva ve Velké Británii, po válce žena činná v charitativní sféře. Takové bylo Interview BBC.

  Lady Luisa Abrahams

JE-LI MOŽNÉ NĚKOHO OZNAČIT ZA DOYENA ČESKÝCH GOLFISTŮ A GOLFISTEK, TAK AŽ DO LOŇSKÉHO ROKU TO BYLA LADY LUISA ABRAHAMS. ODEŠLA V POŽEHNANÉM VĚKU VYSOKO PŘES DEVADESÁT LET A AŽ DO POSLEDNÍCH CHVÍLÍ SI UCHOVALA SVŮJ NADHLED, SPORTOVNÍHO DUCHA A ANGLICKÝ HUMOR. JEJÍ ŽIVOT BYL PESTRÝ A OD POČÁTKU SVÁZÁN SE SPORTEM. NEJPRVE S TENISEM, KDYŽ SE V ROCE 1928 STALA JUNIORSKOU MISTRYNÍ ČSR PO FINÁLOVÉM VÍTĚZSTVÍ NAD SESTROU PROFESIONÁLA A MISTRA SVĚTA KARLA KOŽELUHA.

Během svého pobytu v Rakousku v průběhu třicátých let se začíná zajímat o golf, a jak bylo v její povaze, vždy se snažila dosáhnout co nejlepších výsledků. A to se jí skutečně podařilo, když v roce 1938 zvítězila na mezinárodním mistrovství ČSR. V následujícím roce odcestovala na pozvání svých golfových přátel, za kterým stál vítěz Open Championship Henry Cotton, do Anglie. Kvůli okupaci Čech a Moravy Hitlerem se už nevrátila. Sama komentovala tuto situaci slovy: „Golf a Anglie mi zachránily život.“
V Anglii pak prožila největší část svého života. Podruhé se vdala, měla dvě dcery, ale golf nepřestala hrát a svůj handicap dokázala ve svém domácím klubu v Sunningdale přivést až k hodnotě +2. Na svou vlast nikdy nezapomněla. Spolu se svým manželem pomáhali nejprve materiálně klubu v Mariánských Lázních a později všem českým golfistům především prostřednictvím Hanuše Goldscheidera. Za svoje zásluhy o rozvoj česko-anglických vztahů obdržela Cenu Václava Havla a posléze v roce 2003 jí byl také propůjčen Řád T. G. Masaryka. Rok předtím vstoupila i do Síně slávy České golfové federace. Jistě na ni s vděčností a uznáním budou vzpomínat všichni naši golfisté, protože nejen významně pomohla k udržení českého golfu v povědomí Evropy, ale dokázala také vystoupat…

Pokračování článku naleznete v aktuálním čísle časopisu ForGolf.
Napište si o něj na adresu casopis@mediadrive.cz

TEXT: JOSEF PECÁK
FOTO A DOBOVÉ FOTO: ARCHIV ANTONÍNA KRČMÁŘE